*Noc a den změn
Renden co nejtišeji přišel k Erenovi.
„Erene…. Víš…. Já vím, že spíš, ale chci ti říct, že….“, naklonil se k němu, aby ho políbil, když….
Někdo rozrazil dveře, aniž by předtím jakkoli naznačil, že chce vejít.
Renden leknutím nadskočil, až se hlavou uhodil o stěnu chýše. Zadíval se na příchozího. „Sestřičko!“, zašeptal rozhořčeně.
Narget pochopila, co chtěl udělat. „Ach….promiň. Přinesla jsem mu trochu jídla, kdyby měl hlad, až se probudí.“, kývla bradou k přikrývkám.
„Hmm…. Dobře.“, Renden už na polibek neměl myšlenky. Odcházel.
„Bráško?“
„Hmm?“, otočil se ve dveřích.
„Omlouvám se.“, vypadala roztomile s tím provinilým výrazem.
Renden se jen ušklíbl a zavřel za sebou dveře, aby dovnitř nenaválo ještě víc sněhu.
Jakmile chlapec odešel, Eren otevřel oči.
Ráno byl všude hluk. Renden rozespale mžoural do stropu své chýše. Začaly přípravy na odjezd…., pomyslel si.
Prudce se vymrštil z přikrývek.
Teď ještě nemůžou odjet! Teď, když už to ví! Když to musí vědět i Eren! Musí mu to říct! Prostě musí!
Otevřel batoh, aby do něj naskládal věci, když si všiml malého balíčku na dně. Jeho dárek! Nedal Erenovi ten dárek!
Vytáhl ho. „Ať ti přinese štěstí….“, zamumlal a vyběhl s ním ven.
Byl tam zmatek. Tygrodlaci a vlci se hemžili po Planině, nosili jídlo a vodu, promlouvali spolu, smáli se a vršili zavazadla na hromadu.
Renden se rozhlédl. V houfu u jižního konce planiny dokázal rozeznat Karona, na západě bílou vlčici s tou ženou v složitých šatech. Ale toho, koho opravdu vidět chtěl, nikde nenašel.
Najednou se u něj objevila Narget. „Je u sebe.“, vysvětlila, „Smutní. Chtěla jsem mu říct, že jsi u něj včera byl, ale vyhodil mě.“
Renden přikývl. Na nic jiného se nezmohl. Posledních pár hodin a on se ani neuráčí vylézt z kutlochu….
Usmál se na sestřičku a zamířil k Erenově chýši. Dárek drtil v ruce – napůl vztekem, napůl aby si dodal odvahu.
Narget mu úsměv oplatila a vešla do jeho chýše sbalit mu věci a odnést je k ostatním zavazadlům.
Ozvalo se tiché zaklepání.
Eren se ani nenamáhal otočit hlavu. Sledoval, jak si jemný vánek vnikající dovnitř pod dveřmi pohrává s měkkými sněhovými vločkami.
„Erene….“, zašeptal někdo za dveřmi, „To jsem já. Chci ti něco říct. Za chvíli odjíždíme…. Prosím, pojď ven.“, ten hlas zněl naléhavě. Nutil ho zvednout se. Snažil se tomu odporovat, ale aniž si to uvědomil, došel ke dveřím a padl do náruče tomu úžasnému blonďatému chlapci.
Renden mu vtiskl do ruky hebký balíček a pohladil ho po vlasech. Potom ho chytil za předloktí a odtáhl do lesa.
Eren se nechal zatáhnout hluboko do lesa. Byl rád, že se na něj Renden nezlobí. Dokonce vypadal šťastně!
Z ničeho nic se chlapec zastavil a prudce ho mrštil zády na nejbližší strom. Eren vyjekl z části bolestí, z části překvapením. Byl z toho zmatený. Nechápal co se děje. Cítil pod zády zvrásněnou kůru starého stromu. Vyděšeně se podíval na Rendena, ale ten k němu přistoupil a lehce se o něj opřel boky.
Eren se zavrtal pohledem do jeho světlých, hlubokých očí. Odrážely se v nich city, jako v průzračné studánce. Už nemusel nic říkat. Ale přesto v tom pohledu bylo ještě něco….
Stejně náhle, jako se jeho tělo ocitlo u stromu, tak Rendenovy horké prsty proklouzly pod jeho košili a hladily ho na břiše.
Eren se zachvěl. Rendenovy doteky ho vtahovaly do světa krásných blikajících světýlek a vášnivých vlhkých polibků. Najednou mu ten chlapec připadal o tolik starší….
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ty polibky jsou skutečné. Hluboce se nadechl pusou, až mu v ní ze studeného vzduchu úplně vyschlo.
Renden ho líbal na krku s takovou obratností, jako by to bylo na jeho denním pořádku.
I přes spousty vrstev oblečení na sobě cítil Rendenův pot. A věděl, že on cítí jeho.
Bylo jim krásně….
Z větve na ně spadla hrouda sněhu. Začali se smát.
Ze smíchu je bolelo břicho, ale stejně se jim podařilo doklopýtat k pramínku mezi hustě rostoucími stromy.
Eren si klekl, nabral vodu do dlaní a opláchl si potem ulepený obličej. Studila ho na tváři. Další dávku cákl na Rendena a ten mu to oplatil.
Cákali po sobě ledovou vodu a u toho se smáli ještě víc. Bylo jim spolu dobře. Nechtěli se loučit.
Ruce jim promrzly, a přestože si je brzy schovali do rukavic z kůže, vevnitř vystlaných hraboší kožešinou, trvalo ještě dlouho, než začali znovu cítil prsty.
Když se vraceli do tábora, slunce ohlašovalo, že zanedlouho bude poledne.
Věděli, že Renden brzy odjíždí, ale nechtěli si tím kazit poslední minuty strávené spolu.
Drželi se za ruce. V duchu se prohlásili za právoplatné partnery a navzájem se zapřísahali, že budou navždy spolu.
Renden mu pověděl, že Narget je jeho sestra, ale Eren tomu odmítal uvěřit.
„Ta nafoukaná holka je tvoje sestra? Vždyť je elfka!“
Renden přikývl. Poznámku o rase nechal být. Nechtělo se mu mluvit o své elfské matce, ani o dívce, kterou našli a přijali do rodiny, kterou pojmenovali Narget a on jí začal říkat sestřičko.
„To bych si měl dávat pozor, aby se z tebe náhodou nestal taky náfuka!“, ušklíbl se Eren.
Chlapec se usmál. Trošku pevněji mu stiskl ruku. „Víš…. Myslím, že tohle je to další pouto.“
„Cože?“
„To pouto z věštby. Myslím, že mezi námi je pouto to, že se milujeme a mezi ní a mnou, že je moje sestra.“
„A jaké s ní mám pouto já?“
Renden se tajemně ušklíbl. „Myslíš, že trojúhelník musí být vždy uzavřený? Stačí, že s ní vládneš.“
Eren se usmál. Tohle ho nenapadlo.
Došli na okraj Planiny.
„Otevři to.“, mrknul blonďáček.
„Co?“
„Ten dárek. Ještě jsi ho neotevřel.“
„Aha….“, Eren se zadíval na maličký balíček převázaný seschlou trávou. Přetrhl ji a rozvinul kůži, ve které byla ta věcička zabalená. Chvíli na to vyjeveně zíral, potom přesunul pohled na Rendena. „Ale to je….“
„Lapač snů.“, usmál se Renden. „Byl pro sestru.“
„Tak proč ho nedáš jí? Když už jsi ji zase potkal….“
„Protože teď mám tebe.“, sevřel mu dlaň s lapačem ve svých rukách a pomalinku mu ji zavřel. Pak mu ji přitiskl na hrudník. „Mám tě rád.“
„Jen rád?“, Eren se zatvářil uraženě, ale každý by poznal, že to jen hraje. „Já myslel, že když spolu….“
„Miluju tě.“, Renden sklopil pohled k zemi…. Malinko zrudnul.
„Co je?“
„Víš…. Ještě nikdy jsem to nikomu neřekl.“, přiznal se Renden a zrudnul ještě víc.
„Premiéra!“, zasmál se Eren a objal ho kolem pasu. Hlavu si položil na jeho rameno. „Taky jsem to ještě nikomu neřekl. Jen tobě. A chystal jsem se na to několik měsíců.“
Renden se usmál tím šťastným širokým úsměvem. Nechápal proč, ale s tímhle klukem si připadal úplně jiný. Ne jako ten bláznivý chlapec. Jako dospělý muž. Silný, moudrý, rozumný….
„Rendene! Já pro tebe žádný dárek nemám!“, Eren od něj ucukl tak prudce, až se Renden zapotácel.
„To nevadí.“
„Ale vadí! Musím něco najít.“
„Nehledej. To co bych si přál máš u sebe. Přímo tady.“, zavrtal do něj ten tajemný pohled. Ten, který člověka donutí přemýšlet, co tím vlastně myslí.
Eren se na něj udiveně podíval. „Tady u sebe?“
Renden jen přikývl. Chvíli sledoval Erenův zmatený výraz. Pousmál se nad jeho nevědomostí a znovu ho přitiskl ke stromu. Přejel mu rukou od stehna až po pas. Druhou ho pohladil po dlani a propletl si své prsty s jeho. Naklonil se k němu. V tu chvíli Eren pochopil.
Přivřel oči.
Jejich rty se měly poprvé setkat. Byl trochu rozechvělý a cítil se nemotorně. Přes řasy spatřil Rendenovy zavřené oči. Chytil ho za ruku, která dosud spočívala u jeho pasu.
Renden lehce přitiskl své rty k jeho.
Najednou se všechno změnilo. Nebyla žádná planina, žádná válka. Neexistovalo nic. Jen oni dva a jejich polibek. Nekonečně dlouhý, a přesto tak neuvěřitelně krátký.
„Rendene!“, někdo protnul atmosféru téhle vteřiny, kdy se opravdu políbili. Eren ho za to nenáviděl, přestože nevěděl, kdo to byl.
„Musím jít….“, zašeptal Renden, znovu ho políbil na rty. I když to byl jen letmý dotek, Eren se cítil nádherně. Byl vděčný za těch několik vteřin, kdy byly jejich rty spojeny.
Usmál se. „Měj se….“
„Ty taky.“, Renden na něj mrknul. Vykouzlil na tváři ten nejkrásnější usměv, jaký kdy Eren viděl. Za tohle ho miloval. Za ty úsměvy a za věčný optimismus. Chtěl ho znovu políbit, vlastně ho chtěl líbat pořád. Lehce se naklonil k Rendenovi, ale ten se mu vysmekl a s úsměvem utekl k jeho družině. Nahodil si batůžek na záda a zamával mu.
Eren pevně sevřel ruku, ve které stále držel malinký lapač snů, když se díval, jak člověk, kterého tolik miluje opět odchází, jak ho znovu opouští, i když ne schválně. Najednou pocítil hrozný smutek, mísící se se zlostí. Jediné, po čem teď opravdu toužil bylo tolik nedostupné.
Copak toho chtěl tolik, když si přál být s Rendenem už navždy…?