*Další dlouhý den
Další den cesty se nesl v podobném duchu, jako první. Jediný rozdíl byl v tom, že se Rendenovi podařilo vypáčit z Eräthis souvětí o třech větách. Ale i s touhle mladou rytířkou se za chvíli neměl o čem bavit. Probrali už všechno, co je napadlo. Zájmy, učení, rytířství, život lidí a spousty dalších témat, ale teď už nějakou dobu šli mlčky.
Renden se znovu v obležení bodyguardů zadíval do nebe. Nepřekvapeně se ušklíbnul, když zjistil, že ani obloha se nezměnila. Zimní sluníčko svítilo na plný výkon, sníh se s každým krokem měnil na stále větší břečku, přestože byl teprve začátek ledna. Po nebi líně pluly nadýchané mráčky a co chvíli nějaký z nich zakryl slunce bílým závojem, jako by se bál, že někdo jeho nevěstu uvidí dřív než má.
Chlapec sklonil hlavu opět k zemi, ale i ta byla stejně nudná. Zavrtal oči do pláště rytíře jdoucího před ním. Byl černý, stejně jako brnění, a uprostřed se skvěl bíle vyšitý znak. Znak…. Uzoučký meč, zdobený rytinami nesmyslných značek, z každé strany vedle něj byly tři čárky. Prostřední dvě byly rovné, ty na okrajích šly šikmo od pomyslného středu ležícího někde v čepeli meče. Renden ho pozorně prozkoumal. Zdálo se, že by ho mohl na chvíli zabavit, ale na význam těch čárek přišel až moc brzo na to, aby se přestal nudit. Pochopil to hned při pohledu na Eräthisinu tvář.
Otočil se tedy k muži nalevo. O něm věděl, že je stoprocentně muž. Temně hnědé vlasy po ramena, ostré rysy ve tváři, vypracované svaly na rukách…. Vypadal jako přesný opak Eräthis, a přesto Rendenovi připadalo, že mají něco společného, když na něj zavolal a muž otočil hlavu. Byly to ty oči. Neskutečně tmavé, hluboké oči.
„Eh…. Ahoj! Já jsem Renden.“, představil se a ukázal dokonale rovné zoubky v širokém úsměvu.
„Zdravím. Minse, aby ses nemusel ptát jako mé sestry.“, poznámku, že chlapcovo jméno samozřejmě zná, si nechal pro sebe.
„Minse…. Sestra….“, Renden se udiveně otočil na Eräthis, která s úsměvem přikývla.
„Minse. Tak se jmenuju.“, tentokrát se zase divil rytíř. Měl na sobě to samé černé brnění, jako jeho sestra a ostatní rytíři. Bylo vyrobené z lehkého kovu, jednotlivé dílky do sebe dokonale zapadaly a přesně se překrývaly. Šlo vidět, že tohle brnění je kované jen na svého majitele. A taky, že mu sedělo.
„Jo…. Jasně! Minse! Těší mě.“, uculil se Renden a natáhl k stále udivenému rytíři pravici. Ten ji váhavě stiskl. „Mě taky….“
Renden byl rád, že má zase koho vyslýchat. A taky mu přišlo, že se s ním Minse baví ochotněji, než Eräthis. Přemýšlel, čím to je.
Zlenivělé slunce na obloze ospale postoupilo vysoko na nebe a znovu k sobě přitáhlo mraky k polibku stvrzujícímu manželství, zrovna když poslední člen průvodu vešel pod koruny jedlí a borovic. Asi si, zvrhlík, myslelo, že se tím vykroutí z celodenní práce. Renden se mu nedivil. Takhle pracovat už od počátku věků, ho přece dávno muselo omrzet.
Pomalu postupovali lesem. Šlo to mnohem hůř, než ve vyprahlé pustině Jarytel mezi pohořím Chalitenpi a lesem, do kterého právě vstoupili. Lesem, ve kterém měl podle všeho přebývat Eren.
Renden se zachvěl. Netušil, co mu po tak dlouhé době řekne. Asi to skončí u klasického: „Jak ses celou dobu měl, a co učení a jak se těšíš na válku? Víš, já moc ne…. Blablabla“, pomyslel si rozmrzele. Nechtěl, aby to tak dopadlo. Ty myšlenky mu docela zkazily náladu. A moc mu ji nevylepšilo ani vědomí, že zhruba čtyři hodiny cesty odtud žije už mnoho měsíců jeho přítel, ale oni mermomocí musí tábořit zrovna tady a prostě nemůžou jít dál.
Zrovna totiž zastavili a zepředu se ozval velitelský hlas nějakého rytíře, který křičel, že tady přespí a zbytek – ty čtyři hodiny, jak se nezapomněl zmínit – dojdou zítra. Měli tábořit na poměrně malé mýtince, ohraničené kolem dokola hustě rostoucími borovicemi. Plácek byl pokryt jen malinkou vrstvičkou sněhu, mezi kterým prosvítala tmavá zeleň podzimem vysušené trávy. Kousek od nich bublala říčka Anken.
Když se přes ni brodili, vzpomněl si Renden na dobu, kdy tudy šel s Erenem. Nebo vlastně – tady se potkali. Když mu ukradnul tu básničku a pak si celý večer povídali. V té době byl ještě tolik bezstarostný. Až moc dobře si uvědomoval, jak byl tehdy neopatrný. Nevěděl, co mu může Eren udělat, až se probudí, ale stejně mu tu básničku vzal. Uvědomoval si, jak nerozumné bylo jen tak usnout, když Erena vlastně ani neznal. Ale on mu věřil. Věřil mu jen podle toho úsměvu a výrazu v očích, přestože netušil, jestli mu Eren něco neudělá. Ale teď mu to nevadilo. Byl rád, že to udělal. Nevěděl, jak se mu to podařilo, ale cítil, že se tím dostal Erenovi blíž, když se ho nebál a nepodezíral ho. Přesto věděl, že to nebylo správné.
Když se po večeři uložil ke spaní připadal si zvláštně. Ani si nepamatoval, jak minulou noc usnul. Zavřel oči a chystal se upadnout do hlubokého spánku.
„Rendene?“, zašeptal mu někdo u hlavy.
Renden naštvaně otevřel oči, ale zlost ho hned přešla. Po dni a půl ho zase uviděl. Popadl ho kolem krku a pevně ho objal.
Karon se jen usmál. „Přišel jsem ti popřát dobrou noc.“
„Proč ses mi celý den neukázal? Tedy včera a dnes u večeře a tak?“
„Potřeboval jsem být sám, ale protože jsem byl zavázán jít sem, šel jsem úplně vzadu a sotva jsme zastavili, zmizel jsem, a navíc jsem měl prozkoumat terén.“
Tentokrát si Renden vzpomněl na předešlou noc. Sledoval Eräthis, jak se svým bratrem vaří v několika kotlících kousíčky sušeného masa a vesele se s ní bavil. Když se zvedl, aby si odskočil, uviděl daleko mezi stromy nějaký stín. Vydal se za ním, ale stín pak zmizel, tak jen splnil pravý účel téhle krátké výpravy a vrátil se k dívce.
„Ale….“, začal Renden, pak se nějak zadrhl a začal znovu, „Dnes jdeš taky na průzkum?“
„Právě vyrážím.“, usmál se, „jen jsem ti chtěl říct, že bych s tebou nemohl nejít.“
Renden se usmál. Cítil se, jakoby mu ze srdce spadl další obrovský balvan. Líp se mu dýchalo a mnohem líp usínalo.
Položil si hlavu na batůžek, ve kterém, jak doufal, bylo všechno na svém místě a v pořádku a znovu zavřel oči. Věděl, že zase spí v kruhu ochránců, kteří si pravidelně měnili hlídky, takže se mu nemohlo nic stát…. snad.
Pomaličku vystupoval po schodech z těch nadržených oblaků do chrámu snů. Spal jako dítě a dobře to věděl. Věděl, že vypadá roztomile, protože slyšel jak to jednou ujelo Erenovi, když si myslel, že už Renden spí. Pousmál se. A usnul.