Proč se hrabat v zemi, proč jít do lesa
23. 9. 2020
Proč se hrabat v zemi, proč jít do lesa
Přemýšleli jste někdy, proč se hrabeme v zemi od určitého věku? První hrabání je v ranném dětství a děti si to umí náležitě užít. Tato potřeba se nám vrací ve středním věku. A víte, proč jíst potraviny, které vznikly vám co nejblíže? Kašlete na regionální potraviny, region bývá velký, ale vy potřebujete to jídlo, co nejblíže. Společný jmenovatel je hormon štěstí - serotonin. Vstřebává se do vám už při práci s půdou do kůže. Potraviny z vaší blízkosti, kde žijete, ho obsahují také. Dáváme půdě určité informace a nám dává, bez čeho se žije špatně. Vsadím se, že bytostně to vnímáte, ale tato informace přesto může být pro vás nová.
Jak víte, Les psích duší je na okraji lesa a kus lesa k němu patří. Nyní je však celý les, ne jen těch našich 15000m2, úplně pustý. Covid jsem tam ještě neviděla, ale plno zajímavých věcí ano. Navíc jsem dnes četla, že onemocní víc ti, co mají málo vitamínu D. V pátek jsme šly s kolegyní a Holly nastříkat proti prasatům a něco zalít, poté na zpáteční cestě jsme potkaly místní kroužek a světě div, bylo ticho, děti si hrály, vnímaly půdu pod sebou a za toto všechny palce světa nahoru.
Naše generace byla venku skoro pořád. Nikdo dospělý vítán nebyl:-). Vymýšleli jsme si hry, hledali poklady, pekli brambory, utrhli ovoce, kde to něčí bylo, omluva dodatečně. Nalítali jsme asi přemnoho kilometrů, osahali plno předmětů, chodili po různých površích. Byli jsme zdraví a kdo měl takové dětství, je zdravý i dnes. Vyrůstala jsem v Praze, víkendy byly zde v Choceradech.
Rodiče dnešních dětí, mám takovou dceru, chová se, jak francouzký buldoček Cipísek, který s ní vyrůstal, prostě pohyb je nuda, otrava, vopruz. Děti těchto rodičů jsou sice občas vyvezeni někam, kde je organizovaná zábava a někdy to může být pěkné, ale to poznávání, které třeba les má, to nikdy nezažijí. Jejich výběh:-) je tak auto, doma místnosti a školka. Kdyby alespoň zvolili třeba Lesní školku, kde děti mají možnost poznávat les a práci. Byl to takový sen naší zesnulé kolegyně Jany. Prý už žádné ADHD, ale mozek, který venku dostává kyslík a nemusí být zavřený někde v místosti. Děti jsou vzteklé, soustředění žádné, matky lítají za odborníky, chtějí ohledy ve školce a škole a zase se vše řeší za zavřenými dveřmi ve vydýchaných prostorách. Pomoc je tak prostá. Děti nechte hrát si, brát do ruky i třeba brouky, pozorovat zvířata, stavět domečky z klacíků a mechu, Nechte pracovat jejich fantazii. Budou daleko použitelnější pro život. Ušetříte nervy i peníze, když nebudete mít přírodu jen na odhazování odpadků. Jsem moc ráda, že rodiče mi dali možnost volnosti a tvořivosti. Proto ukažte dítěti, že brouzdání potůčkem je fajn.
Vždy mám radost, když takové rodiče potkám. Můj vnouček by mohl být s námi, mnoho by se toho naučil, ale má svou matku:-).
A co nového v Lese psích duší? Čekáme na déšť, sucho děsivé, myší plno, ale pro prcky i ty myšky jsou zajímavé:-) Pomocníci jsou hledáni:-), malí průzkumníci vítáni:-) .
A kdyby nějaká Lesní školka chtěla spolupracovat, vyjdeme jí vstříct. A moc rádi. A vítán je každý, kdo si chce jen třeba užít přírody, kde je například cvičení daleko zdravější a přirozenější, než opět v klimatizované místnosti. Proto jsou vítáni i ti, co chtějí s lidmi cvičit, nebo meditovat. Stav Budhy si Siddhártha Gautama, jak se původně požitkářský princ jmenoval, také nenavodil v posilovně, ale v přírodě. Proto hurá ven:-)
Autor: Eva
foto: archvív LPD