XXIX - Cesta válečníka (Lia´s tale)
Očekávala blížící se smrt. Smrt v podobě lesklé čepele. Tak prosté, pomyslela si. Kdyby tento muž před ní musel zabít pouze z nezbytnosti, počínal by si jinak - znal by její pocity, dokázal by si představit to nekonečné množství okamžiků, které Lia během svého života prožila, soucítil by s ní a zabil by ji rychle a bezbolestně. Ze Sakiho však bylo poznat, že je to velice chladnokrevný a zkušený vrah. Naprosto jistě si byl vědom toho, jak Lie záleží na jejím životě, a jeho odhodlání přetnout nit života ji děsilo.
Zatímco však takto uvažovala, něčeho si povšimla. Na krku cítila podivný chlad. Vítr to být nemohl - vždyť tu snad nikde nebylo okno, a mezi zamčenými dveřmi a podlahou ani štěrbinka, kudy by mohl vlétnout do místnosti nějaký vánek. Žádná bolest nepřicházela. Lia chtěla pohnout hlavou, aby prozkoumala zdroj onoho zvláštního pocitu - oči se jí ale zaměřily jen na Sakiho pozvednutou ruku a katanu, jež v ní držel. Nebyla si tím jistá, ale zdálo se, jako by z meče vycházelo něco zvláštního. Neurčitá energie podobající se studenému závoji. Nepatrný zlomek moci zbraně, chvějící se a čekající na to, kdy se bude moci konečně projevit v plné síle.
"Proč jsem vlastně tady?" zašeptala opatrně, aby nepodráždila katanu před sebou, kterou jejíž majitel sice držel pevně, avšak byl připraven k rychlé akci. "Nikoho z vás jsem nikdy neviděla. Nemám s vámi nic společného." V Sakiho očích postřehla záblesk. Jako by se mu v nich mihotaly drobné bílé kapky. "Budeš mít," doplnil ji tak přesvědčivě, že Lie připadalo, že o opaku nechce její prozatímní věznitel ani slyšet. "Dávám ti druhou šanci k životu."
Lia se váhavě nadechla, přičemž ji napadlo, jestli nemá ono nadechnutí nechat propadnout a zůstat zticha, jelikož se jí do řeči vůbec nechtělo; nakonec se ale přemohla a zeptala se: "Mám na vybranou?" "Jistě," pohnuly se Sakiho oči pohybem, ze kterého Lia usoudila, že krátce pokývl. Zároveň pocítila, že tlak na jejím hrdle o dost povolil - nenacházela se teď na hraně života a smrti, mohla volněji dýchat, ovšem Saki ji stále držel svou katanou v šachu. "První možnost je jednodušší pro tebe. Zůstaneš v mých službách a budeš hájit čest tohoto klanu." Cosi nenápadného, co se vznášelo ve vzduchu, Lie napovídalo, že ptát se na podrobnosti řečeného "klanu" není zrovna nejlepším začátkem nového směru konverzace. "Druhá možnost je jednodušší pro mě," dokončil Saki svou nabídku a sňal svou nepřirozeně chladnou čepel z Liina krku. Ve vteřině se ocitla zpět u jeho pasu. Dával Lie chvíli, aby se rozhodla. Nebylo třeba, aby udělal ze své poslední řečené věty souvětí; bylo až příliš jasné, co by řekl.
Liu píchalo v žebrech, ale neopovážila se promnout si rukou bolavé místo. Uvažovala. Rušil ji bystrý, prozíravý pohled dravého ptáka, jehož lidský představitel opět strnul a čekal. Mohla by snad přijmout jeho "nabídku", která se přímo rovnala hazardování se životem? Měla by se stát jeho poslušnou loutkou, určenou jen k tomu, aby splnila příkaz, když poručí? Děje se to tak rychle. Nemá na to celý den. Jenže pokud odmítne, její budoucnost se v tu ránu ocitne v rukou božích.
Vzpomněla si na senseie. Jednou ji málem uštval, když měla složit jednu obzvláště těžkou disciplínu. Vyzval ji: "Pojď sem." Učinila tak. Zaregistrovala rychlý pohyb učitelovy ruky - užuž by si jej vyložila jako útok, když si povšimla, že vytahuje cosi dlouhého a bílého. Netušila, oč se jedná - tedy alespoň do té chvíle, než jí začal přivazovat ke krku neuvěřitelně dlouhý pás bílé látky. Otázky typu "Co teď budu dělat?" se zásadně nepřijímaly, proto Lia zůstala stát a tvářila se nepřekvapeně. Tento výraz jí ale už nevydržel, když jí sensei osvětlil podstatu této zkoušky: "Poběžíš tak rychle, aby za tebou tenhle pás vlál, aniž by se dotkl země." A Lia běžela. Běžela a pokaždé, když se vrátila, se bála pohlédnout senseiovi do očí. Měl v nich přesně ten samý výraz; přísný a nekompromisní, který jasně říkal: "Znovu." Když už jí tváře hořely a mohla by se koupat ve vlastním potu, nemluvě o srdci, které jí jako na pružině hýbalo celým hrudníkem, v jednom okamžiku se jí cosi pohnulo v koleni a ona začala zpomalovat. Na několik vteřin se proto zastavila u senseie. Po tuto dobu jí učitel stačil říci: "Bolí tě něco? To je dobře. Je to důkaz, že jsi naživu. Teď běž!" Běžela s rozhozeným kolenem.
Pomalu, klidně a hluboce vydechla. "Ninjutsu mě naučilo chytrosti, rychlosti, obratnosti i cti," prohlásila, pohlížeje na nebezpečný pohled soupeřův. "A pokud si mohu vybrat mezi čestným odchodem ze světa ve službách mistrových a smrtí zbabělce, cestu mi jasně ozařuje ten, kdo mi dal na výběr, abych se rozhodla mezi těmito dvěma možnostmi."
Saki přimhouřil oči. Prozrazovaly jeho potměšilý úsměv, ostrostí se rovnající břitvě. Byl spokojen.