IX - Kočičí drápy
Trvalo mi několik týdnů, než jsem se zase zotavila. Nejenže moje rána na ruce, kterou jsem považovala za jen trochu štiplavější škrábanec, byla vážnější, než jsem myslela a ošklivě se mi zanítila, ale podle Donatellova tvrzení jsem měla štěstí, že se mi nárazem do hlavy nepoškodil některý ze smyslů. Obešla jsem to tím, že jsem se mu snažila co nejvíc nadávat na tu zrádnou, nečekaně končící chodbou, přesně v zatáčce; když jsem ale popisovala okolí – zelené, páchnoucí a tajemné – překvapeně se na mě podíval a prohlásil, že takovou chodbou v životě nešel. Ani on, ani nikdo jiný.
Překvapovalo mě jeho vzdělání. Pokud by si chtěl najít práci, klidně by mohl pracovat na vesmírném výzkumu, a kdyby ho nevzali, byl by zajisté vrchním lékařem.
Raphaela zase nejvíc překvapilo, když jsem mu vyprávěla o tom mohutném krokodýlovi, aligátorovi, kajmanovi či co to vlastně bylo za potvoru, ale bylo to velké jako stegosaurus a zuby jako nože. Ještěže jsem dávala při hodinách dějepisu a přírodopisu pozor, jinak bych si nevybavila žádné jiné zvíře, které bych k němu mohla přirovnat. „Tady byl krokodýl naposledy před deseti lety,“ upozornil mě. „Pokud ovšem nepočítáš Koženou hlavu,“ připomněl mu však tiše Michelangelo. Raphael se zarazil. „Kdo je to?“ zeptala jsem se udiveně. „Měla by ses zeptat, kdo to byl,“ řekl Raphael podivným, skleslým hlasem. Odešel a několik dnů se mi neukázal.
Atmosféra Leonardovy ložnice mi pomáhala uklidnit třesoucí se srdce, které jako by mi mělo vyskočit z hrudi. Často jsem tam sama sedávala v rohu a přemýšlela o různých věcech. Ani nevím, jak se mi dostaly do hlavy. Ale když mě tam nikdo nerušil a bylo ticho, slyšela jsem jakousi jemnou, kouzelnou meditační hudbu. Nikde však nebylo nic, z čeho by se to mohlo ozývat. Možná proto, že tam byla příliš velká tma. A svíčky nebyly bílé, ale rudé. Vypadalo to, jako kdybych byla v ďáblově doupěti.
Když vešli do pokoje za mnou a viděli, že tam tak sedím a nehýbu se, opět tiše zavřeli dveře. Vrátila jsem se k poslouchání rozhovorů. Slyšela jsem někdy jen útržky, někdy i celé věty, ale nedávaly mi žádný smysl. Mátlo mě to. Buď že byly dveře příliš silné, nebo jsem začínala pomalu ztrácet sluch... Ne, říkala jsem si. Slyšíš dobře a ty to víš. Jen proto, že jsi teď zvyklá na ticho, si přece nemůžeš myslet, že jsi ohluchla... Dokud jsem ještě slyšela svoje vlastní tichá slova, měla jsem jistotu, že Donatello neměl pravdu.
Opět jsem na policích nacházela malé dávky něčeho jedlého. Počítalo se mezi ně jablko, ryba, miska rýže a i jakási prapodivná kost, kterou jsem raději schovala pod postel, protože vytvářela ve světle svíček ohromný, zubatý stín, který mě jednou vyděsil, že u stěny stojí Jack Rozparovač. Než jsem si uvědomila, že žil před více než sto lety.
Leonardo už ke mně nechodil tak často. Nepotřebovala jsem již pomoci, pokud to nebylo nezbytně nutné. Někdy však tiše vkročil do místnosti, posadil se do jejího středu a soustředěně meditoval. Většinou jsem nechala toho, co jsem právě dělala, a meditovala s ním. Byl to přece vlastně jeho pokoj.
A co bylo nejlepší, Miaow se zase vrátila. Už jsem se bála, že ji nikdy více neuvidím. Ale jednou, při hluboké meditaci, se mi cosi otřelo o ruku. Otevřela jsem oči a spatřila krásnou, štíhlou černou kočku s magickýma, planoucíma očima. „Miaow!“ zašeptala jsem. Jelikož to znělo jako mňouknutí, kočka mi tiše odpověděla a slastně zavřela oči. Nechala se hladit, nakonec se mi uvelebila na klíně a předoucí usnula. Když jsem opět začala meditovat, měla jsem pocit, že jsem se nikdy necítila tak nádherně jako teď, s mazlíčkem, meditující a ve tmě se svíčkami. A krom toho, konečně jsem mohla odstranit zpod postele tu zatracovanou kost, na kterou už málem začal padat prach. Miaow si ji vzala do tlamičky a chodila s ní po pokoji; vypadala přitom tak legračně, že jsem se musela smát. Škoda, že mi nemohla povědět, jak našla cestu zpátky. Ale její oči mi řekly vše.
Jednoho dne, když už jsem se cítila téměř vyléčená, ke mně Leonardo opět přišel. Bylo tak kolem poledne, i když jsem to opravdu na sto procent nevěděla.
Pozhasínal všechny svíčky. Nepromluvil, dokud nebyla poslední zhasnutá. Kouř, který z knotů vycházel, se všelijak kroutil a měnil. Připadala jsem si jako v pavučinách.
Posadil se naproti mně, buď na podlahu, nebo tam byla druhá postel. To jsem též nevěděla, jelikož jsem do tohoto pokoje nikdy nevstoupila za světla. A ani jsem nechtěla.
Tvář měl podivně pokřivenou, když jsem se mu dívala do očí skrze kouřovou clonu. Pálila mě v očích, ale neslzely mi. „Je už načase, aby ses dokázala ubránit, Jessico,“ řekl zvláštním, bezbarvým hlasem. Jako kdyby mu na tom snad ani nezáleželo, a přece jen. Miaow se mi opřela o nohu, ale když zjistila, že na to nijak nereaguji, trochu pohoršeně se otočila a někam zmizela. Vnímala jsem ji pouze koutkem oka.
Když se zdálo, že ta chvíle bude nekonečná, zeptala jsem se: „Naučíte mě to?“ „Budeme se snažit.“ A přesto jsem nezměnila výraz tváře.
Pak jsem se zeptala na něco, co mi už dlouho vrtalo hlavou. „Řekni mi, kde jste vzali své zbraně v kanálu? Katany přece neplavou ve stoce každý den.“
Ani Leonardo nezměnil svůj výraz tváře. Neodpovídal a já věděla, že se odpovědi zatím nedočkám. Že na to musím přijít sama.
A tak začal můj výcvik. V životě se mi o tom nesnilo. Dostala jsem možnost udělat ze sebe nového člověka. A tu možnost jsem rychle, leč s opatrností, popadla oběma rukama.
Nejprve o tom nikdo nevěděl. Leonardo mě trénoval v jakési odlehlé chodbě ve stokách, jenže bohužel se na to brzy přišlo. Nejenom že jsme nebyli jediní, kdo se šel o půlnoci projít, ale také bylo řinčení zbraní tak slyšet, až se to ozývalo snad až na povrchu. Takže to nezůstalo utajeno, ale to bylo jen lepší.
Učila jsem se různé údery, výkopy a také uhýbné manévry. Byly to tvrdé zkoušky. Příkladem bylo, když jsem se měla vyhnout letícímu kameni, velkému jako pěst. Buď že se mu vyhnu, nebo ne a trefí mě. Naštěstí netrefil.
Zjistila jsem, že dokážu využívat i nehty. Pokud by mě totiž někdo chytil za zápěstí a já nemohla nic podniknout, mohla bych se bránit škrábnutím. Což se ukázalo jako účinné (týden jsem měla na ruce tři hluboké, zkrvavené rýhy). A Leonardo tvrdil, že lituje, že on nehty nemá.
A jelikož by bylo nešikovné ovládat jen jeden typ zbraně (představte si situaci, kdy nemáte nic v rukou a nepřítel upustí například dýku, se kterou vy vůbec neumíte zacházet), začali mě postupně učit všichni. Každý něco jiného a ještě něco navíc.
Leonardovou specialitou byly samozřejmě katany a také plížení. Plížit se dokázal tak, že by mu i kočka mohla závidět. Dokázal se k vám přikrást, pak vás drapnout za nárty a povalit na zem. To jsem si vyzkoušela i já. A za několik týdnů jsem se dokázala plížit jako kočka, jako tygr, jako Leonardo.
Michelaneglo mě učil ovládat zbraně, které se točily. Pokud jste udělali jediný chybný pohyb, mohli jste se sami omráčit. Bylo velmi obtížné trefit nepřítele a ne sami sebe, a vyklubal se z toho těžký oříšek. Ale chybami jsem se učila. Už jsem dokázala zamotat řetěz kolem tří sloupů najednou, když mě začal učit různé druhy skoků. Po hlavě, po nohou nebo na boku. Zde se mi hodila zejména rovnováha, kterou jsem si procvičovala na laně, jež bylo zavěšeno nad zvlášť páchnoucí stokou. Já tam nespadla, ale on, když mi to chtěl předvést, ano. Když vylezl, tvářil se skutečně nerudně, a já jsem se raději nesmála, aby se neurazil. Maskovala jsem to jako náhlý záchvat kašle, ale myslím, že ho to nepřesvědčilo.
Raphael mi ukazoval, jak zacházet se všemi druhý dýk a krátkých ostrých zbraní. Toto byla jedna z nejtěžších disciplín, už kvůli tomu, že jediné píchnutí způsobilo úplný krvavý vodotrysk, který se musel okamžitě ošetřit. Byly to lehké zbraně, kterými se dalo točit i šermovat asi nejrychleji ze všeho. A také zřejmě nejnebezpečnější. Zvlášť mě uchvátily katary ve tvaru drápů, na konci zahnutých. Připevňovaly se přímo na ruce, ale bylo to dost riskantní, protože pak nebylo možné bránit se rukama. Muselo se spoléhat pouze na zbytek těla.
Dále mě pak zkoušel, jaké mám reflexy. Zde, u této disciplíny, musel mít člověk nebo želva zrychlené myšlení a vytvořit si zpomalený obraz letícího předmětu. Disku nebo kusu dřeva. Tehdy bylo možné jej ve skoku rozříznout nebo chytit. Raphael je naschvál házel na čím dál nepřístupnější místa, například přes vodu nebo blízko k zemi, a já jsem měla co dělat, abych si sama neublížila.
A Donatello? Specializoval se na dlouhé zbraně, jako byla jeho tyč bo, nagitana nebo trojzubec (trojzubec! Jakmile mi ho ukázal, chvíli jsem se nemohla pohnout). Ovládaly se hůř než ty malé a krátké, ale na druhou stranu se tímto způsobem mohlo obránit většímu počtu nepřátel. Násady se daly použít k odzbrojení nebo k utlumení rány. Ale pokud se bojovalo s ostrými čepelemi, byl to docela problém. Takhle jsem zničila jednu tyč a dvě nagitany, než jsem se naučila utlumit i ránu katanou.
Jeho druhou dovedností bylo správně odhadnout prostředí. To znamenalo například to, jak dlouho vydrží roura, aby se po ní dalo bezpečně přejít. Vyžadovalo to matematiku a zajisté i fyziku. V obou předmětech jsem ve škole bývala nejlepší. Nebyl to tak velký problém, ale třeba hroutící se stěna mě mátla. Tedy jak v ní vydržet, kam se dostat. Nejlepší bylo zamířit ke stěně. Pokud tam žádná není...
„...tak už si nevím rady,“ obrátila jsem se bezradně na Donatella. „...tak zřejmě budeš venku,“ poučil mě můj nynější učitel. „Stěny jsou pouze někde uvnitř, pokud ovšem v krajině není nějaká pevnost. A pokud se zřítí, tak tam už stěna není.“ To mě tak zmátlo, až se mi protočily panenky a požádala jsem ho, jestli se nemůžeme znovu věnovat nagitanám.
A konečně mistr Tříska mi ukázal, jak se správně orientovat ve tmě. To mě velmi zajímalo. Musela jsem dokázat zdolat překážky, některé byly dost nepříjemné. Samozřejmě že se mi to napoprvé nepovedlo a byla jsem z toho zklamaná. Proč taky ne, ale sensei mi jen řekl: „Když to nedokážeš poprvé, zajisté se ti to podaří podruhé, řekl jednou jeden moudrý muž.“ Zvedla jsem hlavu a zkoušela to znovu. A znovu. Povedlo se mi to a já málem vykřikla radostí, ovšem chtěla jsem si to zkusit znovu. A opět jsem to dokázala.
Největší zkouškou pro mě však bylo shrnout a zapamatovat si to všechno dohromady. Byla to jakási obdoba překážkové dráhy, v níž byl zaveden šplh po 90° zdi, tedy byla úplně rovná. Dále chůze po vratkém potrubí, pod kterém bylo mnoho dalších trubek, z nichž crčela voda a ta se pak setkávala v ohromném víru, který mi naháněl husí kůži. Pak jsem měla uhádnout, z jaké strany přiletí těžký balvan, a vyhnout se mu, a poslední překážkou bylo přeskákat vždy po jedné ruce a jedné noze po tmavých dlaždicích.
Ale dokázala jsem to. Od všech jsem sklidila mimořádnou pochvalu. Sice jsem je tam opravdu nikde neviděla, ale Michelangelo tvrdil, že ten poslední skok jsem zvládla lépe než on po sledování celovečerního filmu a Raphael zase ustavičně hovořil o tom, že kámen měl přilétnout zprava.
Dostala jsem svou vlastní pásku. Bůhvíkde ji vzali, ale byla nádherně čistá. A bílá jako padlý sníh. „Aby ti šla k vlasům,“ ušklíbl se Donatello. Uvázala jsem si ji na čelo (bílá páska uprostřed s černýma očima, to bych vypadala jako přízrak) a zbývající část bandany se mi ztratila ve vlasech.
Byla jsem neuvěřitelně zvědavá na další okolnosti. Ale moje nová bandana nebyla tím prvním a tím posledním.
Okolo jedenácté hodiny (želvy mě přesvědčily, abych do té doby zůstala bdělá; když jsem se ptala na důvod, vymlouvaly se na tak bizarní důvody, až jsem je zcela prohlédla) mě zavedli ke dveřím, které jsem ještě v životě na vlastní oči neviděla. Byly to ty japonské zasouvací dveře – a za nimi jsem zahlédla stín postavy.
Musela jsem tam úplně svítit. Byla to temnější místnost než ta Leonardova, a také v ní svítily svíčky. Měla krásný, vykládaný strop, jako kdyby tu sídlil někdo velmi bohatý. A také že tam někdo byl.
Sensei vykročil z rohu, kde byla největší tma. Cosi nesl v rukou. Při bližším pohledu jsem zjistila, že je to cosi neurčitého tvaru zabalené v rudém šátku.
Věděla jsem, co musím udělat. Sklopila jsem zrak k podlaze (mimochodem měla stejnou barvu jako všechno kolem mě) a poklekla. „Nyní jste jedna z nás,“ pravil moudrý, starý hlas. „Nyní jste s námi svázána určitou němou přísahou. Nechť vás provází bystrost, síla i odvaha. Tím, že vezmete do ruky to, co vám nabízíme, tuto přísahu zpečetíte.“ A odstranil šátek z nádherných, blyštících se katarů. Katarů ve tvaru drápů, dlouhých, zahnutých drápů.