XLI - Nástin temné pravdy, 2.část
Bylo zvláštní, že od nalezení onoho starého svazku mě znak na ruce občas pálil a svědil. Nehojil se ani trochu, což ve mně vzbuzovalo dojem, že to snad není dílo obyčejného kovu. Několikrát jsem si tu prokletou knihu pročítala, nic nového jsem v ní však nenašla. Mistr taktéž studoval podivná slova a nahlížel i do dalších knih a svitků v knihovně, těm jsem však už nerozuměla vůbec. Byla jsem neklidná a podrážděná, že mi někdo schválně upírá pravdu a já s tím nemohu nic dělat.
Asi týden po obdivuhodném nálezu přišel na návštěvu Casey a s ním slušná hromádka filmů a popcornu. "Nazdar, kluci!" zaječel na pozdrav, jen co udělal první krok dovnitř. Jako obvykle mu Michelangelo přiběhl naproti: "Zdá se mi to, nebo máš s sebou nějaký pořádný krvák?" "Jo, budete nadšení," vecpal mu Casey do ruky jeden z filmů. "Tenhle filmeček jsem náhodou sehnal u kamaráda a říkal, že vážně stojí za to." Byla bych se vsadila, že Leonardo a mistr Tříska otočili oči v sloup; Michelangelo a Raphael už se spolu s Caseym hnali k obrazovkám a zůstávala po nich na zemi popcornová cestička. "Asi si půjdu lehnout," ohlásila jsem otráveně Leonardovi. "Minule jsem zůstala tady dole a z toho randálu jsem málem ohluchla." "Taky nemám moc zájem dívat se na to, jak někomu vypadávají z břicha vnitřnosti," souhlasil Leonardo a zamířil do svého pokoje.
Nevím, kdy a jak se mi podařilo usnout. I přes to, že jsem byla v druhém patře a dveře byly zavřené, jsem zezdola občas zaslechla výkřik nebo nějakou hlasitou poznámku. Už jsem si vážně začínala říkat, jestli nemám sejít dolů a říct těm telemaniakům, aby to trochu zlumili, ale zvuky náhle utichly; sensei jim asi učinil přítrž, usmála jsem se. Průběh noci už ale zdaleka tak úsměvný nebyl; tentokrát jsem sice neměla žádnou noční můru, ale neustále jsem se budila a převalovala se na stranu a pak zase zpátky. Ani jsem moc nevnímala, kdy jsem vzhůru a kdy spím.
Nakonec jsem se opět ošklivě vzbudila. Hlava mě bolela a tělo jsem měla těžké a ztuhlé, jako bych si je přeležela. Už jsem nechtěla znovu spát; raději zůstanu vzhůru a přečtu si nějakou knihu. Zezdola už jsem neslyšela vůbec nic, muselo být po půlnoci. Napadlo mě, kolik je asi tak hodin? Natáhla jsem ruku po budíku. Bylo 2:08 ráno. Úžasný čas na vstávání, pomyslela jsem si trpce a chtěla dát budík zpět na noční stolek - vtom jsem se ale rukávem otřela o něco lehkého, co leželo na stole. Rozsvítila jsem lampičku. Na noční stolek někdo položil nějaký papír, který tam večer rozhodně nebyl.
"Skladiště na rohu 45. a 79. Přijď sama."
Podpis chyběl. Srdce mi vyskočilo až do krku. Znamená to, že se sem někdo v noci vplížil a dal sem tenhle vzkaz, aniž bych o tom já nebo ostatní věděli? Jak se sem proboha dostal? A kdy to bylo? Jak mohl pisatel vědět, že se třeba neprobudím až ráno? Snad tam venku pořád čeká...? Alespoň jedno vím - kdyby to byl nepřítel, nedal by si tu práci a zabil by mě hned... Nebo je to jen chytrá lest?
Co mám dělat? Asi bych to měla někomu ukázat... Co když o tom ale budou vědět? Co když se pak už nikdy nedozvím, co mi chtěli říct? Zmatené myšlenky mi vířily hlavou jako rozdivočelá řeka. Znovu jsem položila hlavu na polštář a snažila se uvažovat logicky. Je možné, že to souvisí s těmi podivnými jevy, které se tu v poslední době dějí? Připadala jsem si nečestně, jako zločinec, když jsem uvažovala o tom, že na to místo skutečně půjdu. Věděla jsem, že bych to měla ohlásit... ale něco mi v tom bránilo.
Obula jsem se a potichu vyšla z pokoje. Všude panovalo naprosté ticho a děsivý klid. Pomalu jsem sešla ze schodů. Na gauči zůstaly nedojedené zbytky popcornu, ta samota kolem ale působila hrozivě. Kradla jsem se k hlavním dveřím. Jestli mě někdo uslyší... Jak jim to vysvětlím? Nejednou jsem se zastavila a chtěla se vrátit, ale stejně tak jsem chtěla odhalit, kdo stojí za těmi zvláštními událostmi. Měla jsem štěstí; podařilo se mi proniknout do kanalizace, aniž by si mě někdo všiml. Ve tmě vypadala tekoucí voda ještě nevlídněji než za světla, takže jsem co nejrychleji vyhledala žebřík a vylezla na ulici.
Noc byla chladná a větrná. Až nyní jsem si uvědomila, že na noční procházku městem nejsem zrovna moc oblečená; šla jsem spát v oblečení, jaké obvykle nosívám ve volný den, žádnou bundu jsem na sobě neměla a navíc, jestli mě někdo uvidí, těžko mu budu vysvětlovat, jak to vypadám. Cílové místo odtud bylo jen kousek, ale přesto jsem se neustále ohlížela, jestli mě někdo nesleduje. Na jedné lavičce jsem minula spícího bezdomovce; urychleně jsem přešla křižovatku a vydala se úzkou uličkou, na jejíž stranách bylo jen pár obydlených domů a její větší část zabírala parkoviště. Neslyšela jsem žádný hlasitější zvuk; bylo to zvláštní, ale viděla jsem kolem projet jen asi dvě tři auta. Skutečně jsem se necítila nejjistěji a bylo mi jasné, že až se vrátím, pořádně to schytám, ale stejně jsem šla pořád dál.
Konečně jsem došla před staré skladiště. Bylo tu plno starých cedulí s nejrůznějšími zákazy, ale žádná auta před skladištěm neparkovala. Muselo být už delší dobu nepoužívané. Ideální místo na to, jak sem někoho nalákat a tiše se ho zbavit, pomyslela jsem si. Prohlédla jsem si okolí; nikoho jsem sice nenašla, ale na druhou stranu, lidé, kteří se dokážou nepozorovaně dostat z našeho doupěte a zase zpátky, se jistě dovedou skrývat mnohem lépe, než si umím představit.
Vrata kupodivu nebyla zamčená; nejspíš mívala visací zámek, ten tu ale chyběl. Váhavě jsem otevřela, očekávané hlasité zaskřípění se ale nedostavilo. Vstoupila jsem dovnitř a hmatala po nějakém vypínači, moje prsty ale nenašly nic jiného než pevnou zeď. Stále jsem mlčela, neboť za prvé mi přišlo nevhodné se ptát, jestli tu někdo je, když je to nad slunce jasnější, i když ve skladišti byla tma jako v pytli, a za druhé mi něco říkalo, že by to mohlo být i nebezpečné. Malými kroky jsem pokračovala směrem dopředu a čekala, kdy do něčeho narazím.
"Stůj." Přestože jsem byla ve střehu, ten hlas přišel v tak nečekanou chvíli, až jsem škubla hlavou a zabolelo mě za krkem. Ztuhla jsem a potichu řekla: "Kde jste?" "Přímo za tebou," odpověděl hlas. Byl mi podivně povědomý a určitě patřil muži, jenže tato informace mi momentálně nebyla moc platná. Pomalu jsem se otočila - a uviděla jsem, jak se vrata skladiště zavírají. Ozvalo se přibouchnutí dveří a pokud sem předtím pronikalo nepatrné světlo zvenčí, teď bylo definitivně pryč. Neměla jsem žádnou jistotu, že ten muž říká pravdu; neviděla jsem nic než barevné mžitky před očima. Nejspíš se uměl dobře orientovat ve tmě - a teď byl ve výhodě. Jestli se o něco pokusí, nezmůžu se na žádnou lepší obranu.
"Čekal jsem, že přijdeš později," ozval se hlas a bylo znát, že to mluvčí řekl s úsměvem. "Chvíli jsem váhala," přiznala jsem se mu. "V poslední době se děje mnoho podivných věcí a přestože je jich tolik, vypadá to, jako by se všechny splétaly dohromady. Nerozumím, proč jste mě sem vlastně zavolal ani kdo přesně jste, ale cítím, že se tady dozvím alespoň pár odpovědí na všechny ty otázky." Můj tajemný společník si dal s odpovědí načas. "Asi tě nepřekvapí, že ti nemohu říci úplně všechno," prohlásil, "ale kdyby nebylo nutné, abych ti cokoli prozrazoval, neměl bych důvod tě sem dnes zvát." Bylo to zvláštní, ale z jeho hlasu jsem cítila klid a pokoru, jako bych mluvila s někým blízkým, koho znám celý život. "Mohu se tedy zeptat, kdo jste?" zeptala jsem se. "Jedna prostá otázka - a tolik složitých odpovědí," povzdechl si muž. Byl skutečně tak utrápený, nebo to jen šikovně hrál? "Řeknu to takhle - tvůj osud mě zaujal ještě předtím, než ses dostala k životu pod zemí. Skutečně jsem se o tebe ale začal zajímat od chvíle, co na svém těle nosíš Kutsujoku." "Co prosím?" zeptala jsem se, už ale pomaleji než předtím. Tušila jsem jakousi neurčitou spojitost, která mi říkala, že pokud tento muž detailně zná tak velkou část mého života, musí také vědět o Oroku Sakim. "Symbol ponížení," upřesnil cizinec. "Není to časté, ale pokud se stane, že bojovník touží sám sobě dokázat nejen svou sílu, ale i svou krutost a moc, nechá si přivést svého nepřítele a..." "...a vyřeže mu do těla rány, které poraženému budou připomínat jeho podřazenost vůči vítězi," odtušila jsem pochmurně. Ještě předtím, než mi krátká odmlka naznačila souhlas, jsem věděla, že mám pravdu. Neexistovala žádná jiná věc, která by mi neustále připomínala, jak krutý dokáže vůdce Foot klanu být. Ty jizvy mě srážely dolů. Kdybych se se Sakim teď setkala, nebyla bych tak odhodlaná, jako kdyby na mně nikdy nespáchal Kutsujoku.
"Je snad Oroku Saki vaším nepřítelem?" vystřelila jsem ránu naslepo. "V jistém smyslu," odpověděl muž. "Podstatné ale je, kým jsi ty." "Myslela jsem, že toho o mně už teď víte víc než já o sobě za celý život," zamračila jsem se do tmy. Skutečně mě trochu zlobilo, že přede mnou stojí cizinec, který se drze vetře div ne ke mně do postele a pak předvádí "toho hodného". "Před časem jsem Tě oslovil jistým jménem," připomněl mi toho záhadného muže, se kterým jsem se málem srazila při Aprilině záchraně. Mrazilo mě z toho po zádech. "Řekl jste mi 'Jessico Nielsenová'," vybavila se mi již poněkud rozostřená vzpomínka. "Víš, proč jsem ti tak řekl?" zeptal se muž a jeho hlas získal ještě klidnější odstín. Připadal mi už téměř familiérní. "Nejspíš je to mé skutečné jméno," odtušila jsem. Už mi to temné prostředí bylo dost nepříjemné a vrtalo mi hlavou, proč mi asi ten cizinec nechce ukázat svou tvář. "Ano, to je," přisvědčil. "Tak, jako znám mnoho dalších lidí, znal jsem i tvého otce a tvou matku. Ani jeden z nich si nezasloužil to, co je potkalo." "Já svůj původ znám," zarazila jsem ho. "Nevím ale, kdo jste a proč mi jej připomínáte, navíc teď a tady ve tmě." "Je jen málo okamžiků, kdy odmítnu opustit úkryt pod rouškou noci," prohlásil muž. "Stejně jako nepřátelé víme, že prozrazení naší totožnosti by nás velmi ohrozilo." "Já ale nejsem váš nepřítel," upozornila jsem ho. "Spíše mi tak připadáte vy, když se mi skrýváte a zatím jste mi neřekl nic určitého. Vypadá to pak, že si jen chcete získat mou důvěru do chvíle, kdy se tady objeví někdo další."
Ačkoli v budově nebyl jakýkoli zdroj světla, zdálo se, že se muži zablýskly oči. "Pokud se chceš přesvědčit, budiž," řekl tentokrát bez toho klidného tónu a skladiště se najednou osvětlilo. Nešlo o žádné výrazné světlo, nýbrž o velice tlumenou a málo znatelnou světelnou clonu. Spatřila jsem před sebou vysokou postavu, oděnou do černého pláště. Stála navíc v takovém úhlu, že jí nebylo vidět do tváře kromě výrazných očí, což působilo dojmem, jako by obličej měl pouze oči a nic jiného. Výsledný pohled tak způsobil, že jsem o krok ustoupila dozadu. "Žádné zbraně s sebou nemám," prohlásil a na důkaz toho svůj plášť na chvíli odložil, než si ho zase sepl kolem ramen. Nejspíše mluvil pravdu, jelikož po jakékoli zbrani nebylo ani stopy. "Jsem tu sám a nikdo další už sem dnes v noci nepřijde. Pokud ti tedy stačí mé slovo," podíval se na mě tak pronikavým pohledem, až jsem odvrátila oči. "Když jste tu sám, kdo potom rozsvítil to světlo?" zeptala jsem se. "Já," odpověděl prostě. Nestačilo mi to. Mám mu věřit, že to za něj neudělal nikdo další, že má nějaké nadpřirozené schopnosti? Nezdálo se, že by mohl osvětlení ve skladišti pomocí čehokoli ovlivnit; v ruce nic nedržel. Ledaže by byl někdo venku a poslouchal náš rozhovor... Ale jak?
Chtělo se mi odejít, ale stejná protichůdná síla mi v tom bránila. "Kdo jste?" Svou otázku jsem formulovala už poněkud neklidně. Připadalo mi hloupé, jak se pořád ptám. "Mé pravé jméno nikdy neuslyšíš," zašeptal. "Ale pokud ti to přijde nezbytné, můžeš mě znát jako Raiona Kurokawu." Všechno se mi splétalo dohromady. Jak se kronika, kde bylo jméno tohoto muže zaznamenáno, dostala do našeho sídla? Co po mně tihle lidé vůbec chtějí, když to nejsou nepřátelé?
"V našem úkrytu jsem objevila jistý svazek," svedla jsem rozhovor na téma, které mě zajímalo ze všeho nejvíce. Ta podivná kniha přece musí obsahovat spoustu informací, jenže je nedokážu vyluštit! "Vaše jméno se v něm objevilo. Byla tam i zmínka o jakési pomstě..." "No ovšem," přerušil mě Raion poněkud posměšně. "Kage no sho. Takže tam pořád je." "Prosím vás," vrátila jsem se ke slovu už značně rozrušeně. Bude mi pořád přidávat další a další otázky? Už jsem toho měla dost. "Vysvětlete mi, kdo jste, co je zač ta kniha, co po mně chcete. Nenecháte mě vyřešit vaše polosmyslové hádanky, jen mě necháváte tápat v temnotě." "Naše společné jméno, které nás pojí dohromady, je Shikaeshi," připomněl mi Raion ten neobvyklý znak na první straně podivné knihy. "Jsme strážci síly tak mocné, že kdyby padla do nepravých rukou, zničila by více než jeden svět." Co tím ksakru myslí, pomyslela jsem si? Kolik dalších světů ještě známe? Už by mi pomalu ani nepřipadalo divné, kdyby Raion pocházel z planety někde milion světelných let od Země, kde žijí robotické opice se dvěma hlavami.
"Kdysi jsme bývali nejslavnějším klanem v celém Japonsku. Měli jsme za úkol chránit Soranomon, bránu, jež vede do našeho světa. To se nám dařilo až do doby, kdy jiný klan začal usilovat o nadvládu. Dostali jsme se do kruté a krvavé války. Stejný počet bojovníků, jako ztratil nepřítel, jsme ztratili i my; dokonce padl i náš mistr. Než ale zemřel, prohlásil, že Shikaeshi nikdy nebude mít méně než sedm členů a tak se nikdy nerozpadne. Kdykoli se počet příslušníků klanu sníží na kritickou hodnotu, Tatchihane, ta zázračná síla, jež nám dává veškeré schopnosti, si vybere nového člena. My jsme ho nyní našli." "Kdy ta válka skončila?" chtěla jsem vědět, jelikož mě zajímalo, jak starou historii ten záhadný klan má. "Neskončila," opravil mě Raion a postoupil blíže. "Stále trvá."