XVII - Ztracená minulost
Odpoledne jako každé jiné. Sedíme před televizní obrazovkou a čekáme, co zajímavého se dozvíme. Už na první pohled můžete mezi námi odhalit rozdíly, už pouze ze způsobu, jakým sedíme. Leonardo, mistr Tříska a já spočívame v seiza, což je sed typický pro někoho, kdo se rozhodl chovat jako bojovník; lýtka jsou položena na zemi horní stranou a sedí se na patách, přičemž ruce se dotýkají stehen a směřují ke středu. Donatello sedí v tureckém sedu a má ve tváři výraz, který jasně hlásá, že být po jeho, tak už tady dávno není. Nudí ho to. Raphael nějak neví, jak má sedět, co chvíli změní polohu, všelijak se ošívá a nemůže se rozhodnout, dokud ho sensei neokřikne, aby mu přestal kazit výhled, což považujeme za dost velký prohřešek. Raphael, kterého se to zřejmě dotklo, omluvně zaujímá seiza. Naproti tomu Michelangelo si lebedí na pohovce, v ruce sáček plný burákových oříšků, takže podlaha se každým okamžikem víc a víc proměňuje ve smetiště slupek.
Mistr Tříska očividně očekává, že Michelangelo si svou vinu uvědomí a nechá toho; ovšem Michelangelo si toho nevšímá a bezstarostně na nás hází další slupky. To už se Raphael neudrží, když ho jedna obzvlášť velká trefí do temene, a zlostně se na svého bratra vrhá. Dřív, než sensei vstane - což si nikdo z nás rozhodně nepřeje - k nim s Leonardem přiskočíme a odtrhneme je od sebe.
Mě už to také nebaví. Vstávám a jdu do své ložnice nakrmit Miaow; jsou už čtyři hodiny po obědě a ona určitě musí mít hlad.
Pomalu stoupám po schodech a potlačuji zívnutí. Docela ráda bych si zacvičila, jenže z té strašné nudy na to ani nemám sílu. Otevírám dveře a rozsvítím - avšak moje kočička tu není. Moc mě to nepřekvapuje, poslední dobou se pořád někde toulá, ale stejně pro jistotu nakukuji pod postel a pod peřinu. Žádný problém, říkám si, když opouštím pokoj a zavírám za sebou. Podívám se po ní, třeba narazím na něco zajímavého.
Jenže v okamžiku, kdy stojím před hlavními dveřmi a chystám se projít, pociťuji obrovský náraz a ostrou bolest. Vzápětí padám na zem a ten, kdo do mě právě vrazil, zřejmě také. Tmí se mi před očima a neohrabaně vstávám; před sebou vidím něčí matné obrysy.
To už se ke mně sbíhají ostatní. "Casey!" volají. "Casey, co tady děláš?" Teď už se mi rozjasňuje pohled; přede mnou stojí nějaký mladík s uhlově černými vlasy a přepadeným výrazem. Mám na něj takový vztek, až se mi chce na něm vyzkoušet ten nový úder, který mě Leonardo učil předevčírem; to nemůže dávát pozor, když jde někoho navštívit? Ale počkat... svitne mi. Co když nešel na návštěvu? A kdo to vůbec je?
"Omlouvám se," drmolí zaraženě a chytá se stěny, aby neupadl. I já se sotva držím na nohou; jako kdybych dostala úder od rozzuřeného býka. "Chtěl jsem vám jenom říct, že -" Najednou se uprostřed věty zastaví a spočine na mě očima. Ještě prohlubuji svůj vražedný pohled, aby si nemyslel, že se mu podaří tenhle neohlášený vpád zamluvit.
"Ty jsi kdo?" říká překvapeně. "Ptáte se poněkud pozdě," zavrčím a založuji si ruce v bok. "Příště až půjdete na návštěvu, radím vám, abyste počítal do deseti, než otevřete dveře." Doufám, že jsem ho dostatečně urazila, protože se teď tváří docela udiveně. Čekám, až uplyne dostatečně dlouhá chvíle, a pak udávám na vysvětlenou: "Mé jméno je Jessica." "A co nějaké příjmení?" doráží na mě zvesela, jako kdyby si chtěl dodat sebevědomí.
Zaraženě se podívám na Leonarda. Když mi můj pohled oplatí, otáčím se zpět ke zmíněnému Caseymu: "Já nevím. Neznám své příjmení." "To není možné! Každý si přece pamatuje příjmení po svých rodičích," vrtí hlavou tak bezmyšlenkovitě, až mám chuť ho opravdu praštit do spánku a zkroutit mu ruce za záda. Vždyť ani neví, o čem mluví!
"Promiňte... já..." šeptám a obracím se ke Caseymu zády. Nikdo mi neodporuje. Nechávají mě odejít.
Jsem napůl rozzlobená a napůl nešťastná. Část zlosti si stačím vybít na dveřích, takže málem prorážejí klikou díru do stěny. Stejně tak rychle, jako se otevřely, se i zavírají - tedy spíš prásknou, jako když vystřelí z děla - a pak nastává ticho.
Sedám si na postel a zhluboka se nadechnu. A znovu. A znovu. Už jsem o něco klidnější. Pročesávám si rukou vlasy - kupodivu se nezastavuje o žádný cuchanec. Moje vlasy zůstávají matně lesklé a podobají se zmrzlé trávě.
To nejhorší už mám za sebou. Melancholii nyní vystřídá zvědavost. Proč sem vlastně ten cizinec přišel? Možná za něčím důležitým. A odkud asi zná mé přátele? Jenže ptát se někoho dvě minuty poté, co jste mu do očí řekli, že je nemotorné nemehlo, asi není ta nejvhodnější věc.
Přemýšlím. Třeba si ještě na něco vzpomenu... Hořící dům se mi však vybavuje nejasně. Nesoustředím se tak, aby to bylo dostatečné. Jak jsem se asi cítila, když mi přímo před očima probodli matku? A co teprve... ten pocit beznaděje, když proti mně stojí hrozivá postava, zahalená rouškou noci a kouře...
Chytám se za hrdlo a doufám, že to bylo mimoděk. Cosi mi pod žebry zběsile pulzuje. Téměř drasticky se mi zvýšil puls. Zavírám oči, abych zadržela pláč, a přitom si uvědomuji, jak studené a hubené mám teď ruce. A to je tu tepleji než v létě na pláži u Jaderského moře.
Ozývá se jemné zaklepání na dveře. Chvíli neodpovídám, abych spolkla hořkou slzu, a pak tiše pokynu: "Pojďte dál."
Do místnosti vchází všichni čtyři. A v řadě. Jako první Leonardo s lítostivým výrazem; za ním Raphael, který se tváří značně nepochopeně; pak Donatello, jenž se tváří dosti ostražitě; a nakonec Michelangelo, jehož pohled se neustále obrací ke dveřím, jako kdybych proti němu měla každou chvíli vyrazit.
Avšak přehlédla jsem, že dovnitř se nějak dostal i Casey. Jaksi mě utěšuje - a zlobím se na sebe, když na to tak myslím - jeho výraz, tváří se teď doopravdy rozpačitě a na první pohled je jasné, že opravdu neví, jak moc mi svými slovy ublížil.
"Jessico? Zapomněli jsme ti někoho představit," shýbá se ke mně Donatello, ale dřív, než to stihne, já zdvihnu hlavu, takže se zase narovnává. "Tohle je Casey Jones."
Vstávám z postele, na které jsem až to této chvíle spočívala, neudělám však jediný krok dopředu. Jen chci tomu novému návštěvníkovi vidět do obličeje. "Hele... Omlouvám se, jestli jsem ti řekl něco - něco špatného -" zajíkává se a pomáhá si přitom rukama. To mě vyprovokuje ke krutému, chladnému úsměvu. Casey odstoupí o několik kroků nazpátek.
Divím se, v jak potměšilého a zlého tvora se dovedu proměnit, když se nehlídám; rychle stáhnu úsměv a nasazuji nic neříkající výraz. "Jediné, co tě omlouvá, je tvoje nevědomost," prohlašuji, protože si říkám, že bych mu už mohla přestat vykat, když on mi tyká. "Nevěděl jsi to." "Nevěděl co?" ptá se zvědavě Casey.
Opět se mi zrychluje dech. Odvracím hlavu a chytám se za srdce. Vážně jsem netušila, jak moc mě zasahuje záhadná smrt mojí rodiny... Proč mě jen při sebemenší zmínce o ohni stáhne jakýsi ledový závoj a srdce mi náhle bije jako splašené? Proč všude kolem sebe vidím stínové postavy, jak se chladnokrevně chechtají a zdvihají jakousi nezřetelnou píku? Proč mě v mých snech pronásleduje nějaký malý kluk s krvavým otvorem v hrudi? Člověk by řekl, že se s tím dovedu docela dobře vyrovnat.
"Casey... Pojď dolů, vysvětlíme ti to..." tahá Michelangelo šeptem naprosto zmateného Caseyho za rukáv. Ten je očividně rád, že se může přesunout někam, kde nejsem, a opouští místnost. Raphael odchází s nimi.
Donatello ještě zůstává. "Zvládneš to tu sám?" dívá se Leonardovým směrem, protože je tu tma jako v ranci. Silueta jeho bratra pokyvuje hlavou, Donatello jen krčí rameny, otevírá dveře a je pryč.
"Pomoz mi," obracím se okamžitě na Leonarda. "Musím to vidět. Dohání mě k šílenství, když neznám svůj příběh..."
Ještě chvíli na mě hledí, snad mě vyzývá, ať si to ještě rozmyslím. Ale já jsem již rozhodnutá. A tak Leonardo mlčky zapaluje svíčky. Tyto drobné, čilé plamínky mě neděsí.
Venku je chladno. Za zavřenými okny fičí vítr a černé stromy se ohýbají skoro až k zemi. Na pohovce sedí statný, černovlasý muž a vedle něj mladá, blonďatá žena. Na zemi leží asi třináctileté děvče a ve spánku se jí zdvihá a zase prohlubuje bělostné hrdlo. "Musíme být připravení," přesvědčuje právě muž svou manželku. "Jednou určitě přijdou. Vím to. I ty to víš." Žena se zachvěje. "Nemáme šanci uniknout," dodává. "Měli jsme se ukrýt někde jinde, Theodore..." "Marianne, chápej, že by nás stejně vystopovali," utěšuje ji manžel. "Strach je teď opravdu to poslední, co potřebujeme." "Asi půjdu nakrmit Violet, aby pak zase nemňoukala, že má hlad," zamumlá Marianne a zdvihá se z pohovky.
A náhle vzduchem zasviští hořící šíp a zabodne se přímo do obrazu malebné krajinky s vodopádem, přičemž ještě stihne zapálit záclonu, kterou proletěl. Marianne zavřeští a jen taktak mu uhýbá; šíp však zřejmě nebyl varovná střela. Pokoj začínají zapalovat desítky dalších, Theodor se okamžitě zdvihne - jenže narozdíl od své ženy už nestihne místnost opustit. Jedno okno, které shodou okolností nebo spíš čirou náhodou zůstalo až do této chvíle nepoškozené, se náhle tříští na kusy - a dovnitř se tak dostává několik rudě oděných postav. Stačí jediný, dobře načasovaný úder - a Theodor se kácí k zemi. Dívka se náhle probouzí a oči se jí rozšiřují hrůzou. "Utíkej, Jessico!" huláká na ni otec. Děvče neotálí a s křídově bílým obličejem uhání ke dveřím. Jsou ještě ohněm nepoškozené. "Dělej! Chyť tu holku!" vrčí jeden z nepřátel. Druhý ho okamžitě poslechne a oddělí se od ostatních.
Theodor zůstává ležet na zemi. Nemůže jinak, protože kdyby se pohnul, nabodl by se přímo na hrot kopí, které mu svou skutečností hrozí div ne před očima. "Co s ním?" ptá se bojovník, jenž Theodora ohrožuje, svého společníka. "Rozkaz zněl jasně," přesvědčuje ho jiný. "Moje smrt pro vás nebude znamenat žádné konečné vítězství!" rozkřikne se náhle zajatec z posledních sil, neboť mu dým z hořícího domu zabraňuje dýchat. "Vždycky se najdou takoví, kteří budou ochotni bojovat proti vám!" Nemá v očích ani náznak děsu. Mužům v červených pláštích však na tom zřejmě příliš nezáleží, jelikož v příštím okamžiku se hrot píky zbarvuje do ruda.
Marianne ještě neví o osudu svého manžela. Zoufale běží a pobízí dceru, aby si pospíšila; ta má však úplně zdřevěnělé nohy, takže jí nestačí. Najednou se jí připlete do cesty kámen - a Jessica si ho samozřejmě ve spěchu nevšímá. Vzápětí padá na navzdory blízkému ohni prochladlou hlínu, nenachází ale v sobě sílu, aby vstala. V té chvíli ji dohání onen pronásledovatel; pečlivě zamíří svou strašnou zbraní děvčeti na krk -
Těsně předtím, než stačí bodnout, mu však cíl uniká. Vyděšená, ale rozhodná bojovat, se Marianne vrhá před trojzubec a odkutálí se i s Jessicou asi o metr vedle. Ninjovi chvíli trvá, než trojzubec vytáhne ze země, ale to nešťastné matce a na smrt vystrašené dceři nijak nepomůže.
Ochomená Jessica napůl sedí a napůl leží za Marianne. Téměř není schopna se hýbat, natož ještě mluvit. Její ochránkyně před ní stojí a kudy se snaží nepřítel jít, tam mu zabraňuje cestu: "Ne! Prosím, nechte ji žít!" Bojovník si její slova náležitě vychutnává. "Nic nezachráníš tím, že mi budeš neustále rušit výhled," usmívá se. "Myslíš si snad, že ji nevidím? Ustup mi z cesty."
"Ne! Nechte ji! Zabijte radši mě!" vzlyká Marianne a slzy jí tečou po začouzených tvářích. "Ona vám nic neprovedla!" Jenže muž zřejmě nemá náladu na dlouhé vymlouvání. Zuřivě napřáhne trojzubec a zamíří právě tam, kde matka Jessicu nechrání...
"NE!" vřískne Marianne a opět mu zmaří záměry. Má ve tváři lítostivý, strnulý výraz. Nepřítel se tváří překvapeně, když vytrhává svůj vražedný nástroj z mrtvého těla...
Jessice mezitím začaly znovu sloužit nohy. Vstává a chvíli se dívá na matku, jak jí klesla dlaň na zem, a nemůže uvěřit... To ne... Jak to někdo mohl provést...
Pak jí padne pohled na zabijáka. Obrací se teď pomalu k ní. Nikam nespěchá, má času dost. A stejně mu dívka neuteče, i když se o to snaží; vyděšeně couvá, čím dál rychleji; jenže muž se zase čím dál rychleji přibližuje. Teď ji chytá za předloktí a škubne s ní tak, až se Jessica neudrží a opět padá - tentokrát na záda.
Už vyčerpala všechnu energii. Jen těžce oddechuje, zavírá oči a čeká, až vydechne naposledy; necítí však nikde žádný vnik ostří, nic ji neudeřuje do hlavy. Odvažuje se povysunout oční víčko. Všude kolem sebe vidí postavy v jako krev rudých oděvech, ale žádná se nehýbe. Podle trojzubce, jehož hroty visí sotva tři centimetry od jejího hrudníku, usuzuje, že pohnout se by se jí nevyplatilo.
"No tak?" vyhrkne náhle dotčeně jeden z ninjů. "Na co čekáš?" "Mám nápad." Muž, který drží zbraň Jessice nad hrudníkem, už má zase na tváři ten ohavný úsměv. "Trochu jí to zpestříme..."
Obrací se k Jessice. "Je tu horko, že?" šeptá zlověstně potěšeným tónem. "Nejspíš by přišlo vhod trochu chladnější prostředí."
Pomalu, nesmírně pomalu otevírám oči. "A dál... dál už to znáš," říká pochmurně Leonardo.