XX - Krev v Očích
"Pojď mi pomoct ho zvednout," vybídnu Leonarda. "Nechoď k němu," zadrží mě Raphael. Nechápavě se na něj podívám. "Raphaeli, než by se tomuhle -" sklouznu očima k ležícímu, "podařilo třeba i jen pohnout rukou, dávno bychom ho zastavili." "Sám si sem přišel, tak ať taky sám odejde!" vrčí Raphael. "Vždyť ztratil spoustu krve!" Tak. Nedbám na jeho zlostné narážky a beru zraněného pod pažemi. Nedělá mi zrovna moc dobře tahat se s někým, jehož krev vám teče až za rukáv, jak je nakloněný (Leonardo mu nohy zvedl poněkud výš, než jsem čekala, takže mám pocit, že dnešní noc strávím čištěním svého Halloweenského převleku), ale zároveň cítím, že mám povinnost, a ta má vždy přednost.
Vtom cosi cinkne. Donatello sklání hlavu k původu toho zvuku a zamíří k malé lahvičce, kterou měl náš nový návštěvník zřejmě skrytou pod dlaní. "Co je to?" ptám se přidušeně, protože muž není zrovna lehký. "Podívám se na to," odpovídá Donatello. "Zatím ho někam odneste."
"Ne! Do mého pokoje ne!" křičí Michelangelo a stoupne nám do cesty. "Koukej uhnout!" okřikne ho rozzlobeně Leonardo - i on má potíže s držením bezvládného těla, ze kterého nám navíc kape krev na koberec a vytváří tak za námi krvavou cestičku. "Dneska jsem si výjimečně ustlal postel, tak doufám, že to oceníte a nabídnete té vaší mrtvole místo v jiném pokoji," hájí se zoufale Michelangelo. "Odneseme ho ke mně," zaúpím, protože nemám sílu se s ním hádat.
"Proč mu vlastně pomáháme?" zavrčí podezřívavě Leonardo. "Nevypadá, že měl s námi ušlechtilé záměry." "Něco ho tu zranilo," trvám si na svém. Vlastně to byl můj nápad a bude tudíž lepší, když se ho nevzdám. "Podívej se na něj, kdybychom ho nechali být, zanedlouho by zemřel." Leonardo se sklání nad četnými ranami. "Fuj," podívá se rychle jinam, když mu ohlásí svou přítomnost ohavný kousanec na pravé ruce. Je hluboký a navíc má průměr větší než zuby medvěda. "Ten chlap by si měl lépe vybírat svoje domácí mazlíčky." To mi náhle něco připomíná. "Miaow!" volám tiše do tmy. Okamžitě mi odpovídají dva zářivé světelné body a o předloktí se mi otře nádherně měkký hebký kožíšek. "Kočičko moje, kde ses toulala?" hovořím k ní lichotivě. "Mieeau!" mňouká pronikavě to ladné stvoření noci.
"Hm-hm," vtáhne mě do přítomnosti Leonardo. "Ach - omlouvám se," ohrazuji se a posadím Miaow vedle postele. "Mám přinést nějaké obvazy?" "Nejdřív přines něco na vyčištění," navrhuje Leonardo a začne ninjovi odebírat zbraně, mezi něž patří katana a malá dýka. "Pro všechny případy," podotýká.
Všechny rány jsme vyčistili. Muž se mezitím probudil; prvních pár vteřin se zdálo, že má jakési zvláštní, jasně zelené oči, po chvilce se však ustálily na kalně hnědé barvě. Nesnažil se nijak odporovat, jen mu občas uniklo zasyknutí. Ani se mu nedivím; ten odporný kousanec jsme museli desinfikovat snad pět minut, než vypadal jakž takž dobře. "Fajn," skládám lahvičku s desinfekcí a natahuji se pro obvazy.
Ninja se náhle podívá na Miaow. Snad sedm vteřin na ni upřeně zírá - a pak vyděšeně uskočí, až mi nůžky na stříhání obvazů s rachotem spadnou na zem. "Co se děje?" ptám se zmateně. Samozřejmě se nedočkám přímé odpovědi, ale pouze prosby:
"Dejte pryč tu kočku."
"Proč?" mračím se.
"Říkám vám, dejte ji pryč!"
Štítí se jí jako čert kříže. Nechápavě nad tím kroutím hlavou, přesto však Miaow řeknu: "Prosím, běž teď někam lovit myšky, ano?" Miaow znovu zamňouká - a já vidím, že má již na zubech krev. "No ne, už jsi nějakou ulovila?" chválím ji, přestože . "Jen aby to nebyl mistr Tříska. Tak už běž."
Muž se zjevně uklidnil, přesto však i nadále jeho pohled vykazuje opovržení a navíc mi připadá, že je schopen se každou chvíli prudce zvednout a proletět dveřmi ven na chodbu, než bys řekl no nazdar. Proto ho mám stále pod dozorem. Po obvázání už to s ním vypadalo celkově dobře až na to, že onen kousanec se najednou opět rozkrvácel až hrůza. Po minutě je už obvaz celý prosáklý, musíme ho vyměnit.
"Jak jste přišel k těm zraněním?" ptám se pevným hlasem, jímž mu dávám najevo, že tady kladu otázky já a odpovědi on. Ovšem opět se mi nedostane vysvětlení, které bych považovala za konečné, dokonce teď muž ani nepromluvil. Jako naschvál se dívá pořád do toho samého bodu, což znamená, že mi nic neřekne, ani kdybych se stavěla na hlavu, a to mě pořádně dopaluje. Každopádně, nežádejte po nemocném, aby se hned rozmluvil jako papoušek. Necháme ho teď chvíli odpočívat... s dozorem.
"Co jsi zjistil?" ptáme se Donatella, jakmile opouštíme mistrem Třískou střežený pokoj. Náš želví vědec vezme lahvičku a obrací se na nás se slovy: "V té lahvičce byla krev. Nepochybně ji použil k namalování toho znaku - ale přitom nebyla jeho." "Měl ji jen na to, aby nám předvedl mistrovské dílo?" hádá Leonardo. "Přesně tak," kývá hlavou Donatello. "Ale ještě se mi nepodařilo přijít na to, jak se ocitl v tak hrozném stavu a ještě k tomu v koupelně. Na medvěda to nevypadá, ten je má v tomhle poměru mnohem širší, rána by nebyla tak hluboká a navíc - medvědovi obvykle nikdo neuteče..." "...Pokud nemá boty na raketový pohon," hlásí se dychtivě Michelangelo. "...a jestli mi tady Mikey dovolí dokončit větu," obrací se na něj dotčeně Donatello, "nejvíc ze všeho se ty zuby podobají kočičím. Tygrovi nebo tak... Jsou úzké a neobyčejně ostré." "To mi přijde, jako kdybys mluvil o upírovi," zamýšlí se Michelangelo; teď se ale zdá, že to myslí vážně. "Buď už laskavě..." nadechuje se už Raphael, když ho však Donatello přeruší: "Počkej. To mi přijde docela... No, musím uznat, že pokud si představujeme upíra jako člověka s dlouhými, ostrými zuby, tak by to docela sedělo." Vtom soustředěnou atmosféru přeruší Raphaelovo otrávené zívnutí: "Mám dojem, že by možná bylo líp, kdybychom prostě příští rok Halloween vyškrtli z kalendáře." A odchází.
Cosi mě tíží. Snad počtvrté se probouzím a jen tak v polospánku si marně snažím protřepat polštář; já snad tuhle noc neusnu. Jako by mi něco těžkého leželo na hrudníku... Ten pocit se střídá s obdobím krátkého a nepokojného spánku, ne delšího než několik minut. Náhle si však uvědomuji, že ať se obrátím na kterýkoli bok, najednou prostě ležím na zádech, ať chci nebo nechci. Opět se otáčím; lehám si na břicho a snažím se usnout, zavřít oči, pročistit hlavu... Ale nejde to. Tíha zesiluje - jako kdybych měla na hrudi nějaké těžké závaží. Vnímám jen napůl... počkat... něco mě šimrá.
Cítím v blízkosti čísi chlupy, dlouhé a jemné. Překvapeně procitám, je však taková tma, že vidím pouze... oči. Omyl - Oči s velkým O.