XI - Živé zdi
Jenže stopy už nikde vidět nebyly. Ani na povrchu, ani v kanálech. Nakonec jsme byli nuceni to vzdát a vrátit se zpět; ovšem ten podivný pocit nás provázel dál. Pocit, jako že se stěny mění.
„Tak aby bylo jasno,“ řekla jsem dopáleně, když jsme narazili na zatáčku, ve které jsem si poranila hlavu. Byla tam jen pevná zeď. „Teď už mi snad budeš věřit, když řeknu, že ještě před deseti minutami tam ta zeď nebyla.“ „Není nad hmotný důkaz,“ přikývl Donatello. „Přestaň vtipkovat a radši mi řekni, jak se teď dostaneme zpátky,“ zamračila jsem se. Zlobilo mě, že stoky nás chtějí zahnat do úzkých.
Museli jsme tedy jít dál. Žádná jiná chodba tam nebyla, a co hůř, najednou na nás zčistajasna vybafly Oči. Byly zlostně přivřené a plály zeleným plamenem. Donatello se jich tak lekl, že byl ve zlomku vteřiny na podlaze, a já byla tak zaskočena, že jsem hbitě odcouvala a narazila do zdi. „Co to má znamenat?“ vykřikla jsem naštvaně. „Proč jste tu nebyly předtím?“ Ale Oči na to nebraly absolutně žádný zřetel. Opravdu mě to nepřekvapilo, bylo mi jasné, že mluvím zbytečně, ale chtěla jsem si alespoň ulevit řečí od bolesti, která mi teď působila na zádech. Nemluvě o Donatellovi, který si tím pádem musel nejméně vyrazit dech, a možná že se i praštil do hlavy. Namáhavě se zdvihl, ale nedokázal se udržet na nohách. A Oči se blížily.
Ozvalo se zlověstné zasyčení. Oči byly teď větší, přibližovaly se. Měla jsem z nich strach, proč taky ne. A pak jsem si vzpomněla.
Vytasila jsem se se svými katary a máchala jimi Očima před očima (trefná poznámka...). Zřejmě se zastavily a syčení bylo ještě hlasitější. „Vidíš?“ ječela jsem na ni. „Teď mám drápy jako ty!“ I když jsem si nebyla jistá, jestli doopravdy mají drápy nebo ne. Oči couvaly a zmenšovaly se, pak se opět zastavily a zase začaly couvat, až se tímto způsobem dočista vytratily. Buď se zavřely, nebo se to stvoření otočilo.
Obrátila jsem se s drobnými obavami k Donatellovi. Ten už zase stál a tyč měl ještě v ruce. „Máš nějaký nápad, jak se dostat zpátky jinou cestou než tudy?“ ukázala jsem dopáleně na tu tvrdou, svou existencí se nám vysmívající zeď. Pořád tam stála. „Vzhledem k tomu, že je to poprvé, co jsem na tomhle místě...“ začal a vypadalo to, že se chystá mluvit dlouho. Zarazila jsem ho, nemělo to smysl.
„Kéž by tu byla Miaow!“ vydechla jsem zoufale a opřela se o hnědou, popraskanou cihlovou zeď. „Ta by nás odtud určitě vyvedla.“ „Ještě jsem ale neslyšel o kočce, která umí procházet zdí,“ povzdychl si Donatello.
Za chvíli to vypadalo, že jediná přístupná cesta vede přes zeď, jelikož žebřík už nebyl nikde vidět – musel spadnout do stoky a odplavat – a rozbít metr silnou, kluzkou zeď se ani jeden z nás neodvážil. Začalo to být zlé. Bylo mi to jasné, ale co jsme měli dělat, když všechny ostatní cesty vedly do neznáma?
„Nedá se nic dělat,“ řekla jsem po chvíli tichého rozjímání. „Musíme jít jinudy.“ „Jenže tyhle chodby míří úplně na opačnou stranu, než potřebujeme!“ namítl rozčileně Donatello. Neměla jsem mu to za zlé, vždyť v takové situaci už se nikdo neovládne. „A nevypadá to, že by zatáčely.“ „To tu chceš trčet, dokud nenajdou naše kostry?“ zeptala jsem se přísně. „Já osobně si tedy spíš vyberu cestu naslepo, než bych se dívala, jak se mi rozpadají ruce a tlí zbytky kostí.“ Tato poznámka Donatella přinutila, aby se mnou pokračoval temnou chodbou.
Nebyla však zdaleka tak hrozná, jak jsme se obávali. Po pěti minutách chůze zabočila a to směrem, o kterém jsme se domnívali, že je správný. Voda tu vypadala daleko čistší než jinde ve stokách a stěny vypadaly stále upraveněji. Dokonce jsme měli pocit, že slyšíme jakýsi vzdálený proud, ale byla to jen představa. Za chvíli jsme dorazili k rozcestí.
„Kdybych se teď zeptala, kam máme jít...“ podívala jsem se pomalu na svého společníka. „...zeptal bych se na to samé,“ odvětil Donatello a tvářil se velice nerozhodně. Měl přímo napsané v obličeji, že je z téhle podivné situace stejně rozrušený jako já. V tu chvíli jsem si přála, aby Michelangelo tu bytost vůbec nepotkal... Ale byla to vůbec nějaká bytost? Mohl to přece být Donatellův stroj. Ale něco mi říkalo, že bychom ho měli už dávno najít...
„Hej! Tady jste!“ ozvaly se náhle známé hlasy. Jak já, tak Donatello jsme se automaticky otočily po směru hlasu jako magnetická střelka na kompasu, který by se nám v tu chvíli ohromně hodil.
Zpočátku jsme nikoho neviděli. Říkala jsem si, jestli už neblouzníme, ale pak zpoza rohu vyrazil Raphael, Leonardo i Michelangelo. „Co tady proboha děláte?“ zeptal se rozčileně Raphael. „Čekáme tam na vás už bůhvíkolik hodin!“ „A ještě bychom nejspíš čekali, kdyby tady Raph nedostal záchvat netrpělivosti,“ řekl mi spiklenecky Leonardo, ale tak, abych to slyšela jen já. „My se vás taky snažíme najít!“ ozvala jsem se rozhořčeně. „Vy jste si nevšimli, jak se tady mění zdi? Uzavřely nám cestu!“
Raphael přestal být tak nepříčetný, věděla jsem, že ho to ohromilo. Pak mi došlo, že mě nejspíš považuje za blázna, podle toho, jak se na mě díval. Jeho pohled byl asi takový, jaký by měl mimozemšťan v kosmetickém salonu. „Že se tady mění zdi?“ opakoval překvapeně. „Zešílela jsi?“ Bezradně jsem ukázala za sebe. „Ta zeď, o kterou jsem si rozbila hlavu, tady ještě před půlhodinou nebyla, a když jsme se vrátili zpátky, už tam zase byla! Tak nám laskavě řekni, co jsme měli dělat!“
„Odkud jste se vraceli?“ zeptal se náhle podezřívavě Leonardo. „Zvenčí,“ ukázala jsem nad sebe. „Měli jsme tam drobný problém s partou pouličních puberťáků.“
Netrvalo dlouho a celý náš příběh vyšel najevo. To, jak jsme narazili na domnělou slepou uličku, fakt, jak jsme vylézali po zrezivělém žebříku, a hlavně skutečnost, cože to mám vlastně za zbraně. Přišlo mi naprosto přirozené jim to prozradit; nyní už přišel ten pravý čas, a navíc by to Donatello ostatním stejně nakonec řekl. A tak to vypadalo, že podivné zdi je zaujaly mnohem méně než moje katary, což se ukázalo jako pravdivé. Copak si nikdy neuvědomí, že bychom se k nim možná už nikdy nevrátili?
„Vypadáš jako z hororu,“ šklebil se Michelangelo, když jsem své „drápky“ vytáhla. Leonardo se však tvářil zamyšleně. „S těmihle věcičkami jsem viděl souboj jenom jednou,“ prohlašoval ve chvíli, kdy jsem katary opět schovala. „Přijde mi to dost odvážné je nosit. Je totiž skutečné umění s nimi bojovat, není snadné je používat...“ „Nech těch svých moudrých řečí, Leo, vrátíme se,“ napomenul ho Raphael. Vykročil jako první chodbou, kterou sem přišli. Ale nikam jsme nepoustoupili. V cestě mu stála ohromná, hnědá zeď. Divoce jsem se zachechtala: „Takže zešílela, ano?“