Jak jsem se cvičil

Čekal jsem od svých milovaných adopťáků všechno možné, ale tuhle kulišárnu se cvičákem, kterou si na mě vymysleli jsem jim dal hezky sežrat. Nezlobte se, štěňata, ale tohle byla fakt rána pod pás. Postavit mě před hotovou věc a ani se nezeptat, jestli se mi chce nebo nechce se učit být poslušný pejsek, to je podle mého mínění lumpárna a ta měla být později po zásluze potrestána.     Přišli jsme v sobotu na cvičák mezi dospělé psy, protože pan doktor nechal sestřičku napsat můj věk, který mimochodem určil úplně jinak než tety z útulku, do očkovacího průkazu. Napsal mi narozeniny na 1. května, což není vůbec špatné datum, ale díky tomu mi byl už rok a měl jsem se tedy zařadit mezi dospělé psy.                                                                                                 Hned na začátku jsem začal dělat ostudu a chovat se jako štěně. Bavilo mě pozorovat jejich zoufalý výraz, jak jim bylo trapně, když všichni kolem pochodovali ukázněně jen já běhal a skákal jak se mi zlíbilo.                                                                          Kdybyste to někdy potřebovali použít, musíte reagovat takto:

• Chovat se co nejvíce nezvladatelně, skákat běhat, trhat vodítkem – využijte toho, když mají páníčci špatné vodítko, nebo Vy špatný obojek a nechte je, aby se sami zamotali.

•  Povely, které máte nacvičené z domova náhle zapomeňte. Nereagujte a snažte se dělat kravinky. Ideální je, pokud ještě dopředu nahlásí, že daný povel perfektně zvládáte.

•  Nereagujte na přivolání, ať je jim hned jasné, že je máte na háku a jsou Vám úplně volní.

•  Neustále projevujte potřebu hrát si s ostatními psy, kňučte, štěkejte, trhejte vodítkem. Pokud se dostanete do blízkosti cizího psa, očuchejte si ho a zdržujte tím všechny okolo.

•  Poslouchejte hlavního cvičitele víc než svého pána, bude z toho na prášky.

Když už jsem je dostatečně vytočil a byli totálně vyřízení, cvičení bylo u konce a jelo se domů.                                               Další sobotu už jsem byl zařazen mezi štěňata. Byla v tom jistá výhoda, protože ta se mohla pohybovat nejen volně a bez vodítek, ale zároveň bylo cílem naučit nás povely pomocí hry. Musím uznat, že to nebyla špatná myšlenka. Bylo to super, když si přimyslíte, že všechny dosavadní lumpárny Vám byly tolerovány s úsměvem na rtech. Navíc páníčci byli poučení o tom, že musí mít po kapsách spoustu pamlsků a taky nás měli skoro za všechno chválit. No, řeknu Vám, že si na sebe upletli pořádný bič.                                                                                                        Začali ten cvičák brát až moc vážně a chodili se mnou na pole, kde zkoušeli přivolání, povely sedni, lehni, zůstaň a volno – ten mi šel vždycky nejlépe, ale nemají z něj takovou radost jako z ostatních povelů. Nevím proč, mě přijde povel VOLNO jako jediný nejsympatičtější a nejdůležitější povel.                             A zase se jelo na cvičák. Štěňata, co tam se mnou chodila jsem už dobře znal z předchozích lekcí a tak jsme se už ani nestyděli a proháněli jsme se vesele sem a tam. A když se naši páníčci chtěli pochlubit, co nového nás naučili, rozhodli jsme se jim udělat na pár minut radost.  Ale někdy bylo taky třeba ukázat, že jsme to my, štěňata, kdo tady určuje pravidla. Hlavně já jsem musel ukázat, že budu poslouchat, ano, budu, ale jen když budu chtít JÁ! A že nikdo na tom nic nezmění. No co, máme to ve své povaze, my knírači – a i když já jsem knírač jen částečně, jsem dost umíněný a vytrvalý, pokud jde o to prosadit si svou.                                                                                                                                                Pak nechápu, kdo dostal ten šílený nápad se stahovacím obojkem, ale mám pocit, že pan vrchní cvičitel. No a rodiče se samozřejmě nechali inspirovat. Jenže štěňata, stahovací obojek je to nejhorší, co Vás může potkat. Šíleně škrtí, pokud neposloucháte a děláte blbosti a navíc mě se díky téhle věci začal přilepovat konec jazyku na stěnu dýchací trubice a já se začal dusit. Nikdy si tuhle věc nenechte nasadit! Samozřejmě, že mým páníčkům to došlo až po cvičáku.                                                                     Je třeba zdůraznit, že závěr cvičáku jsme propásli. Doufám, že jsem je přesvědčil o neúspěšnosti celé té akce, protože si musí uvědomit, že: tady to mám na háku JÁ!