Jedním z důvodů, kvůli kterým se těším na podzim (ehm, možná jediný důvod), je můj tradiční přechod z Velkého Javorníku na Radhošť a dál. A jak ten čas letí, tak už osmý ročník. Letos jsem po nějaké době šla opět jen sama se sebou. Martínek mi odjel na IT konferenci do Brna a já, protože výhled na další podzimní víkendy nebyl z hlediska času příznivý, jsem si usmyslela jít i bez něj. Abych nebyla troškař, šla jsem v neděli, takže žádný čas na rekonvalescenci a pondělí v plné polní do háku.

Do Frenštátu odjíždím v sobotu večer, prakticky jen přespat a ráno vyrazit. Sobota se zrovna nepovedla. Zataženo, deštík, nic moc na nějaké túry. Neděle má být prý lepší. Uvidíme. Budík vzhledem k faktu, že je neděle nařízen až příliš směle - na nějakou 6 hodinu. Logicky - jediné co může následovat je jeho bojkot. Zvlášť, když z okna vidím jenom šeď, to mi na chuti vstát příliš nepřidá. Z postele vylízám až o půl 7. Smaženky už mám hotové ze soboty, takže chystám jenom sebe a svařák. V rádiu hlásí něco o inverzi. To už tady bylo. Kolikrát jsem šla na inverzi a reálně jsem ji viděla asi dvakrát v životě. Kouknu na webku z Pusteven a ty jo fakt je tam. Hmm, kdyby to vyšlo, to by byla pecka. Startuju z baráku v 7:20. Nevlídno, nikde ani noha. U Lipky jako každý rok probíhá zahájení 8. ročníku pozvednutím hrníčku svařáku. Společnost mi dělá jen dobytek pasoucí se opodál. Toš nevím, co z toho bude, mlha přede mnou, mlha za mnou, ale i tak má cesta své kouzlo. Po asfaltce do sedla potkávám lidičky jdoucí dolů a pod serpentinami se to už vcelku slízá nahoru i dolů. A hlavně je tady ten zlomový bod, kdy z mlhy a nevlídna člověk vstoupí pod sluneční paprsky. Co dodat jsem v úžasu. Cesta ubíhá přímo vzorově, a když vstanu na Javorníčku, tak to je ráj na zemi.

Pod serpentinami

Můj miláček je dnes absolutně neodolatelný. Už teď jsem v úžasu a když vylezu na rozhlednu, tak ani nemám slov. Pecka. Fotím, co to jde a jsem fakt vděčná za to, že takovou krásu můžu vidět. Navíc opalovačka v listopadu! Už teď se těším na to, co bude cestou dál, ale jistě to bude top. Když slezu z rozhledny, jdu rovnou odjíst něco smaženek a protože jsem si po cca 10 letech s Nokií 3500 pořídila „chytrý telefon“ posílám Martínkovi do Brna a mamce do údolí, které je pod peřinou foto z rozhledny. Reakce obou se docela shoduje  Vlastně všichni, kdo dorazí, tak jsou v úžasu. Aby ne, protože dneska je to fakt pecka. Co mě ještě zaujalo je, že v okolí chaty se na mě šklebí vydlabané dýně, bo Halloween. Dýňové ksychtíky se mi hodně líbí. Letos poprvé jsem si doma dýni taky vydlabávala a vyřezávala. Je to pěkná tradice. Na jednu stranu se mi z Javorníčku vůbec nechce, ale jsem na počátku své cesty, takže je třeba pokračovat dál. Loučím se s Javorníčem a vydávám se k jeho menšímu bráškovi.

Velký Javorník

V létě jsme s Martínkem šli trasu Velký Javorník, Malý Javorník a Kyčera. Uplynuly cca tři měsíce a tady to zase vypadá úplně jinak. V sedle pod Velkým Javorníkem a dál směrem k Malému - bezlesí. V létě zde ještě těžaři rubali smrky. Teď už není co rubat. Navíc si všímám, že holoseče jsou vzorově osázené listnáči. No, to je pokrok. Za pár let se třeba budeme procházet bukovým lesem. Další věcí, které si všímám je, že lesácká chatka u Malého Javorníku, dříve neviditelná a utopená v lese, pak díky kůrovci zcela obnažená je teď zbouraná! Vypadá to, že se budují nové základy, takže asi vyroste něco zcela nového. Stejně je síla, jak se ta místa, která jsme znali, mění. A to docela radikálně. Když jsem se dívala na fotky z okolí Malého Javorníku z roku 2015, když jsem zde byla poprvé, tak už nic z toho není pravda.

Na Javorníčkově menším, neméně však půvabném bráškovi je opět absolutní klid a díky kůrovci i výhledy. Člověka jsem tady vlastně ještě nikdy nepotkala. Dneska vyplaším několik srnek. Byť je Malý Javorník o něco menší i odtud je pohled na inverzi a okolní hory úchvatný. Zatím to opravdu skvěle vychází. Ani odtud se mi nechce. Je to fajn jen tak sedět, rozjímat a pozorovat takovou krásu. Nejradši bych se rozběhla a do těch mraků skočila, ale to by asi nedopadlo. Tak jdu místo skákání radši pokračovat v cestě, ještě mě toho mnoho čeká, mimojiné legendární Pod Kyčerou nad žlebem. Akorát tady se to už bude lámat, protože se bude snižovat nadmořská výška a průchod inverzí mě nejspíš nemine. U rozcestníku si tradičně dám svařáček a potkám dívčínu s psíkem, která právě žleb vyšplhala a pouštím se dolů.  Docela to jde. Mokré listí sice klouže, ale v kličkované si vedu dobře. A jak jsem říkala na vrstevnicové cestě pod Kyčerou se to láme.

Láme tím způsobem, že to člověk jen tak nevidí. Inverze si putuje, jak se jí zlíbí. Chvilku ji pozorujete, jak se různě roztahuje a pak najednou jste v ní. Okamžitě zapnout bundu, nahodit čepici a čekat na východ z „tunelu“. Nutno říct, že jak jdu po inverzní hranici, tak je to pro mě neskutečný zážitek a nikdy v životě jsem to neviděla.

Je to dobré, je tam!

Nad Pindulou nastává každoroční povinnost a tou je tak jde čas s eLitkem. Opět stručně nastíním - každý rok se fotím v té samé póze na tom samém místě a jednou z toho bude třeba koláž. Netřeba dlouze diskutovat o smyslu tohoto mého počínání, faktem je, že foťák letos vůbec nechce spolupracovat. Po opravdu dlouhém snažení a nespecifikovaném množství rozostřených záběrů na stromy v mlze, kde lze osobu identifikovat opravdu jen stěží, vznikají dvě použitelné fotky z toho jedna, jak čumím mimo, protože se zrovna něco šustlo. Takže vlastně jen jedna. Hmm.

Když sestupuji na Pindulu, tak jsem v inverzi už regulérně. Taky to tu dost klouže po mokrém listí, kterého je všude dostatek. Pochopitelně mi ujede noha, zrovna když jdu okolo rodiny s děckama. Ujede tím způsobem, že ač mám hůlky skončím na zemi. Au. Ani nevím jak, byť jsou tam děti, tak prostě ze mě vyletí to slovíčko hanlivě označující jedno z nejstarších povolání. Co už nadělám no. Faktem je, že cestou na Pindulu podjedu na mokrém listí ještě několikrát, ale naštěstí se udržím na obou nohou. Ale překvapí mě to. Tady jsem nikdy neměla problém.

Na Pindule, jak můžete vidět na fotografiích, taky není o co stát. Přeju si být zase na sluníčku. Letos inovuju. Peču na Kání a jdu na okolo. Co se délky týče, má to být zhruba na stejno. A „nová“ cesta se mi moc líbí. Ten les v mlze mě fakt dostává. Hlavně jsem tudy ještě nikdy nešla, tak mě to baví. Za chvíli jsem pod Káním, kde už mimochodem jsem opět z inverze venku. Šplhám hore a mám první dnešní krizi. Už můžu říct, že i poslední. V půlce stoupání na Černou horu jsem grogy. Nedá se svítit zastavuju a kempím u stromu. Láduju sušenky a snažím se nějak nabudit. Pak to chvíli dře, ale úspěšně dorazím ke studánce pod Černou horou. V tomhle úseku jsem se sebou bojovala i v předchozích ročnících. Pak už je to v pohodě a jde se dobře. Ani moc nikdo nechodí, pak dál už lidi potkávám, zejména jdoucí z Radhoště.

Tradiční zastávku pak dělám na odpočívadle pod Radhoštěm. Zrovna odtud odcházejí taťka se dvěma dětmi. Lapnu, čučím na Radhošť a jsem ráda, že jsem po roce zase tady. Že všechno vyšlo a jak je super, že teď a tady můžu být. Chvilku se kochám, ale samozřejmě se nechci na Radhošť jen dívat, ale vydat se mu vstříc. Když jsem u sjezdovky, tak říkám „už je to tady“. Jde se dobře, v půlce potkávám opět taťku s dětma. Když vstanu na vrcholku Radhoště je to pecka. Pro mě je Javorník – Radhošť fakt událost. Jsem tady zase po roce. Euforie, radost a bilancování. Rok 2018 – sáhnutí si na dno a pak obrat o 180°. A slibuji si, že teď už to bude jenom lepší. Posvátný Radhošť nechť je mi tohoto svědkem. Fakt rok 2018 byl hodně hustý rok. Snad i 2019 bude.

Na Radhošti

Po bilancovačce se vydávám do kaple, ale do prčic, je zavřená! Zrovna dneska, když by bylo z rozhledny v kapli co fotit. To mě štve. Alespoň kapli obejdu dokola a sednu na volnou lavičku něco pojíst. To počasí je opravdu neuvěřitelné, nemůžu se nabažit těch výhledů. Škoda, že tu není Martínek, dneska by byl nadšený. Lidí je přiměřeně, fučí taky akorát, fakt si libuju. Má cesta ale stále ještě nekončí. S Radhoštěm se loučím a zvesela si vykračuju směrem na Pustevny. Před hotelem Radhošť mě překvapí vcelku vysoké antény. Asi nějací radioamatéři či co. Když tak na to koukám a fotím, uvědomím si, že jdu tak nějak polehku. Hůlky! Zůstaly u kaple, teda doufám, že tam ještě jsou. Běžím zpátky. Na místě už sedí nějaký chlápek, ale hůlky zůstaly. Uff, musím se pochválit, vzpomněla jsem si brzo

Cestou dál si už jen vychutnávám ty výhledy a míjím protijdoucí lidi. U Bufetu U sochy se stavuju na svařák. Přeci jen můj už vzal za své a zbyl jen čaj. Není tu ani moc zalidněno – teda aspoň si to myslím, že jindy to tu je asi horší. Svařák z bufáče mě překvapí, je fakt dobrý. Tak dobrý, že si dám ještě jeden. Pak už plynule fičím dál. Stavím až na vyhlídce u sjezdovky a zas se budu opakovat, ale ten pohled na inverzi je geniální. Jen to bohužel kazí a teď už kazit bude pořád ta dřevěná prolézačka u Tanečnice. Z rozhledny Cyrilka mi ta čnící konstrukce připadá k zblití. Ještěže výhledy z rozhledny zarůstají nálety. Nevím, jestli má smysl rozebírat, jak je možné, že tady vyrostl tento „objekt“. Paradoxní je, že to najednou nevadí, že jsme v CHKO. Na jednu stranu se tady prosazuje názor, jak se pečlivě chrání příroda, vysazuje tetřev a nevím co všechno. V Čeladné pod Stolovou, kde byl zaznamenán výskyt rysa, co nevidět vyroste bobová dráha, taky to najednou nevadí. Však co, třeba se rys ještě rád sveze. Ryba smrdí od hlavy a tady to smrdí už nějakou dobu. Cestou na Tanečnici se snažím tu konstrukci nevnímat, ale ono to moc nejde. Nějak se mi nechce se smířít s tím, že se Beskydy takhle przní.

V sedle pod Tanečnicí se rozhoduju, zda to prubnout přes Čertův Mlýn a pak dolů do Kunčic. Čučím zaujatě na rozcestník a porovnávám si všechny varianty. Je okolo 16 hodiny a už se smráká. Mám sice světlo, ale představa jít ve tmě sama lesem mě popravdě úplně moc neláká. Což by bylo jisté, kdybych šla přes Čerťák. Ale zas mám chuť jít ještě někam dál. Rozchozená jsem perfektně a o nějaké únavě nemůže být řeč. A tak mezi sebou bojuje moje momentální a racionální já. Moje momentální já by se nejradši vydrápalo na Čerťák a zkusilo, co to se mnou udělá. Racionální já se bojí tmy v lese a taky přece zítra jdeš do roboty a vstáváš. Ach jo. Tak to točím do Kunčic rovnou po zelené. Ještě v mezičase mého zírání na rozcestník projíždí několik cyklistů. Jeden ochotně staví a ptá se mě, jestli nepotřebuju poradit. Děkuji mu, že nepotřebuji. Co bych potřebovala by bylo pár hodin navíc

Dva kluci před Pustevnami

Zelenou trasou jsem už jednou šla. Dá se rozdělit na tři části. Klasika lesem, potom okolo Bystrého potoka a závěrečný asfaltový úsek do Kunčic na nádraží, který je opravdu maras. Začátek trasy si užívám, poslouchám audioknihu a svižně to ubíhá. Na asfaltovém úseku, který začíná pod Bystrým vodopádem navíc v mlze, která by se fakt dala nakrájet, je to nekonečné! Jak jsem už zmínila na začátku (dneska asi tak jenom tisíckrát ) - je inverze, takže je v údolí opravdu kosa. Další věcí je, že moje aktuální poloha je v rozporu s jízdním řádem a je jasné, že dojdu tak akorát, že nestihnu vlak. Říkám si, kdyby měl třeba zpoždění, ale to se samozřejmě nestává, když to potřebujete. Když se už přibližuji k nádru, tak slyším vlak odjíždět. 10 minut by stačilo! A teď další až za hodinu. Na kunčickém nádraží po nedávné revitalizaci tratě chcípl pes. Čekárna je pro jistotu zazděná a tak jeden z údajných přínosů tohoto projektu – zvýšení komfortu cestujících byl za mě splněn na max… Venku určitě hodinu nevydržím sedět, takže se jdu zašít do vedlejšího kunčického pivovaru, než mi to znovu pojede. A sedím tu jako jediná osamocená duše v celkem plné hospodě. Alespoň jsem v teple.

Když se přiblíží čas příjezdu vlaku, opouštím hospu a jdu zpět na nádr. Podívám se na vývěsku a asi mě omyjou. Je 15 minut zpoždění! Pochopitelně! Když vidím ta čísla svítit, tak České dráhy to ode mě verbálně schytají, ale to je tak vše, co můžu dělat. Co na to chcete říct? Nic slušného, to vám můžu garantovat. Teď tu budu čekat jak pipina, přičemž kdyby přesně toto zpoždění nastalo před hodinou, tak v klidu dojdu a jsem už dávno doma!

Protože jdu zítra do roboty, tak jsem už ve stresu, navíc si pořád přemítám, co jsem už mohla mít hotové. Teď je to taky umocněno tím, že jsem už unavená. Ten asfalt mě vyčerpal. A České dráhy dílo dokonaly. Vlak přijíždí asi po 20 minutách čekání. Když dorazím domů, Martínek tam ještě není. Honem do sprchy, nachystat sváčů a rovnou do postele. Ještě teď tomu nevěřím, že jsem šla až do Kunčic a ještě k tomu viděla inverzi! Laťka pro devátý ročník nastavena velice vysoko. Dojdu příště až na ten Čerťák? To vše se dozvíme v příštím dílu seriálu Javorník – Radhošť.

Fotky jsou ZDE