Svobodné noviny na internetu

Motto: „Systém dokáže přežít své hlupáky a dokonce i ty ambiciózní. Ale nemá obranu proti vnitřní zradě. Nepřítel před branami je méně nebezpečný, neboť o něm víme a své úmysly neskrývá. Zrádce na druhé straně žije volně mezi námi, jeho lstivá, úlisná slova vanou všemi uličkami a proniknou až k těm, kteří vládnou, jenže zrádce nezní jako zrádce. Hovoří jazykem svých obětí, nosí jejich tvář a používá jejich argumenty. Hraje na nízkost svých bližních, kterou mají hluboko v duši všichni. Napadne samotné srdce systému a postihne jej hnilobou. Pracuje v tajnosti a neviděn, nakazí politiky způsobem, kterému nedokáží vzdorovat. Vražda nahání méně hrůzy než zrada. Pozor, pozor, pozor...“

Marcus Tullius Cicero (42 př. n. l.)

Jednadvacáté století začalo v režimu světové hry na demokracii. Demokracie se sice všude hlásá, ve skutečnosti však nikde není. Je to jenom hra, klamný pláštík pro tvrdou realitu. Největší usurpátoři společnosti se pod touto rouškou dopouštějí největších zločinů na obyvatelích této planety. Hlásají svobodu, praktikují však terorismus dobře organizované hrstky vládychtivých, která se neštítí ani takových prostředků, jakými je teroristická, či světová válka. Ba dokonce se schyluje i k válce jaderné.

Taková politika je rakovinou na lidské společnosti a také se podobně šíří. Zprvu příliš nebolí, ale potají bují tak, že už časem přestoupí kulminační bod k možnosti jejího zastavení, nebo vyléčení. Možná je už pak jen totální destrukce hostitelského organismu. Navíc díky lidské vychytralosti je lstivě předkládána jako velice progresivní a společnosti prospěšný postup, takže společnost lidí se domnívá, že je vedena k lepšímu. Ve skutečnosti je to cesta do záhuby. Něco jako nalákání stáda koní do ohrady, za nimiž se pak ohrada zavře a učiní ze stáda svobodných tvorů tažná zvířata. Právě v takové situaci se dnes naše společnost nachází.

Těsně po „sametovém“ převratu bylo na okraji Jungmannova náměstí v Dřevné ulici napsáno vápnem na ohradě varování: „Zase podraz?“ Národ se však hnal za vítězného vřískotu krysařských píšťal do stavu, proti kterému dnes na stejném náměstí demonstrativně protestuje. Je však už pozdě. Nevím, kdo ten prorocký a tehdy zdánlivě svatokrádežný nápis psal. Naštěstí potajmu, protože tehdy by jej jako proroka pravdy ukamenovali. Musel však mít velice přesné informace o záměru dostrkat zdánlivým vítězstvím omámenou společnost do dnešní situace. I dnes bychom takové informace potřebovali. Ne že by nás zachránily od předem nalinkované budoucnosti, ale pro útěchu, že alespoň známe svůj osud a kdo jsou naše falešné idoly.

Na serveru WikiLeaks se kousky pravdy objevily a provozovatel je označován za nepřítele lidstva číslo 1! Pochopitelně, sáhnout na tyrany je svatokrádežné! Je nám dovoleno jen poslušně sloužit a nereptat, jak to už zase jednou zdůraznil Yosef  Ovadia. Není to poprvé, co se takové projevy objevují a jsou dokladem toho, jak jsme jako lidé různí a nesnášenliví. Jsme schopní utopit se navzájem na lžíci vody pro sebemenší osobní výhodu. Ono „lidství“ jsme ochotni akceptovat, jen pokud nám osobně prospívá podle hesla „Co je tvoje, to je moje. Ale co je moje, do toho ti nic není!“ To je pochopitelně ta horší alternativa. Pár zbytků lidské solidarity ještě tu a tam živoří, spíše však skomírá na úbytě.

Za takových podmínek je pochopitelné, že sjednotit lidstvo a nalézt pro něj společenský řád vyhovující všem je prakticky nemožné. Lze však analyzovat základní vlastnosti společnosti a vyvodit z toho optimální cestu, která bude progresivní a bude vyhovovat většině, nejen pár jednotlivcům. Přes tuto skepsi o budoucnosti a malé víře o možnosti něco změnit bych tedy rád pokusil analyzovat současný stav a nalézt alespoň ty nejvýraznější nedostatky a možná i hypotetické možnosti nápravy. I když jistě nebudou vyslyšeny jako ten nápis na plotě…

Analýza lidské společnosti

Člověk je prý stvořen k obrazu Božímu a nese si tedy i stopu vlastnosti těch Bohů. A to podle starých bájí, jako je „Enuma Eliš“, té jejich agresivnější části, tedy těch „padlých andělů“. Ty měly za úkol zřejmě dobýt a kolonizovat nové světy a podle toho také vypadaly jejich vlastnosti a cíle jednání. Na anektovaném území (planetě) měli zavést „koloniální“ režim s příslušným podřízeně fungujícím systémem obyvatel, prospěšným jeho novým vládcům. Máme-li věřit bájím – a na těch zpravidla něco je – vyřešili to genovou manipulací místních nejlépe vyhovujících tvorů – primátů. Ti mají v genech tedy nejspíše kombinaci agresivní povahy svých tvůrců a původního stádního založení volně žijících primátů. A to v různém poměru. Zejména pak u genové manipulace „křížením bohů“ s pozemskými ženami, ze kterých asi pocházejí „polobohové“, tedy preferovaní místní vládci pozemšťanů, jako králové a faraoni.

U některých lidí nově vytvořené generace proto převládá agresivita a touha po moci i ovládání druhých. Jiní jsou založeni spíše na zděděných či vložených pudech pasivního způsobu života, jemuž vyhovuje podřízení se vůdci komunity, tedy nejčastěji stáda. Netouží po dominanci, ale po pohodlném životě, nenáročném na řešení životních situací. To přenechává svým vůdčím jedincům a doufá, že „ONI“ to budou dělat co nejlépe v jejich prospěch. Jsou proto v této víře ochotni vzdát se i části své osobní nezávislosti a svobody, jen aby měli klid. Protože myšlení bolí. Až potud je to v podstatě výhodné pro většinu členů dané části komunity.

Podstatný rozdíl nastane, když si vedoucí jedinci uvědomí svou moc nad ostatními a začnou ji zneužívat. Ti ovládaní v rámci svého pohodlí to zprvu tolerují, ale záhy zjistí, že bouřit se proti těm dominujícím jim přináší jisté postihy a začnou se bát. A strach je tím nejlepším nástrojem dominátorů a stává se prostředkem „manipulace s davem“. Tak vzniká totalita nadvlády, která často eskaluje až do hrůzných forem. Společnost, která dokáže potlačit takové snahy hned v počátcích a udržet je v mezích, pokud jsou prospěšné, může pak celkem bez větších problémů existovat po delší dobu. Musí však mít zajištěny podmínky pro snadnou, ale nikoli bezpracnou obživu té ovládané části společnosti a účinnou kontrolu svých dominujících vládců, aby nezačali a nemohli začít zneužívat svých pravomocí ve svůj osobní prospěch.

To je ten nejdůležitější a také nejtěžší problém pro dobře fungující společnost. Jinak se začne společnost dělit na chudé a bohaté a společenské nůžky se začnou rozevírat. Skončí to tím, že jednotlivé skupiny vládců po upevnění totality ve svých územích začnou bojovat o nadvládu mezi sebou, tedy válčit. Nejprve mezi městskými státy, pak mezi státy národními i náboženskými a skončí to válkou světovou o jednosvětovou vládu. Aby dosáhli stavu, který popsal Yosef Ovadia, založeném na přesvědčení jisté skupiny zvláštních lidí, že jen oni jsou ti vyvolení a ostatní lidé jsou jen užitkovými tvory na vrcholu potravinového řetězce. O to se již velice snaží několik desetiletí skupiny rádoby světovládců, jako například Bildebergové za pomoci mnohých přisluhovatelů z řad politiků, zatím naštěstí jen s dílčími úspěchy. Probíhající boje však velice poškozují lidskou společnost a lidstvo by mělo takovým snahám učinit přítrž. Není-li už příliš pozdě. A to už asi je. Lidstvo už poznalo k prostředky tomu potřebné, jako atomovou energii, ovlivňování počasí a genetické manipulace.

Také u chudých, na dolní straně nůžek, jsou změny, ale ne tak pronikavé. Od nich se očekává to, co Němci vyjadřovali tak výstižným sloganem: „Maul halten und weiter machen!“ (= nereptat a dělat!). Na tomto působišti se jedná především o způsoby provedení v podstatě téhož  – dosáhnou toho, aby pracující občané vytvářeli svou prací co nejvíce hodnot a nechali se bez reptání o ně „podojit“. Aby se tedy starali o pohodlí a hojnost všeho pro vládnoucí třídu a byli ji ochotni chránit v případné, pro ně prospěšné válce i za cenu vlastních životů. Za to jim bývá ponechána jen taková část jejich vytvořených hodnot, aby mohli obnovovat svoji pracovní sílu a příliš nereptali. Nelze jim nechat příliš mnoho, protože spokojený člověk má mnoho času pro přemýšlení o lidské spravedlnosti a mohl by se bouřit. Ani bohatých „selfmademanů“ nemá vládnoucí třída ráda mnoho, protože jsou pro ně „až příliš schopní“.

Příslušníci střední třídy, tedy živnostníci, úředníci a menší podnikatelé nejsou obvykle vládní třídou podporováni, protože ti jsou na ni málo závislí a jsou proto vytlačováni do dolní části společenských nůžek. Tam se pak nacházejí většinou takoví, kteří musí bojovat o svoje živobytí, a tedy možnost pracovat. Ten strach podporuje přirozená i uměle vytvářená nezaměstnanost, a tedy okamžitá nahraditelnost i hrozba z ní.

Do této kategorie se dostanou zpravidla jedinci s často řemeslnou zručností, ale nepříliš vysokou invencí. Dají se proto i vzhledem ke své nechuti k násilným změnám často „opít rohlíkem“ nevážně míněných slibů a uměním manipulace s davem nasměrovat k jednáním jim samotným neprospěšným. To je třeba davová psychóza, zneužitelná například k lynčování někomu nepříjemných osob. Nebo obecnému schválení zásad, omezujících jejich vlastní svobodu. Uplatňují se tak zděděné způsoby podřízenosti vedoucímu jedinci velkého hejna či stáda obvyklé v přírodě, kde všichni dělají to, co ostatní, a cítí se bezpečni v přesile počtu.

To je jen velice strohý výčet fenoménů, ovlivňujících jednání lidské společnosti. Je v něm použita řada přísloví a nedefinovaných citátů, které jistě téměř všichni znají a nebudou mě snad podezřívat, že se chlubím cizím peřím. Je to avizovaný pokus o analýzu, kterou by měla následovat syntéza názorů. Pokusím-li se o ni, riskuji možná velkou dávku nevole, ale budiž. Berte to ne jako sociologickou studii, pro kterou nejsem fundován, ale jako pocitový názor, jak by to možná být vše mělo. Spoléhám tak trochu na to, že jsem prožil řádku let jak v socialismu, tak kapitalismu s kritickým přístupem k oběma. Ještě ale pár slov k historii naší společnosti.

Pokus o řešení

Jak již bylo výše řečeno, možnost nalézt společenský řád, který by vyhovoval, všem je vzhledem k různorodosti lidských povah pouhá iluze. A i kdyby takový existoval, jeho praktické uplatnění na delší dobu je holá utopie. Záhy se zjistí, že pro takovou realizaci „nejsou prostě lidi“. Socialismus byl teoreticky docela dobře vymyšlený. Po jeho aplikaci nastalo všeobecné nadšení a vůle v něm pokračovat, dokonce taková, že už se od té doby tak dlouhou dobu neopakovala. Panovala nálada Janem Werichem zpívané písně „Ten udělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc!“. Lidé jezdili zdarma na brigády, zlevňovaly se potraviny, rozbíhala se výroba a obecný lid byl spokojen. Ne však na dlouho. Jak známo, skončilo to ze zákulisí řízeným únorovým pučem, při kterém se do vedoucích míst dostali lidé ne odborně, ale často všeho schopní – a skončilo to totalitou.

Kapitalistický režim, který socialismus vystřídal, má teoreticky také řadu předností. Je produktivnější, a tedy by měl většině lidí zajistit lepší životní podmínky a zejména to, čím se tak ohání – osobní svobodu a demokracii, tedy vládu lidu. Obojí je však nedostatkovým zbožím pro obecný lid, protože základem kapitalismu je kapitalizace všeho na peníze, bez ohledu na člověka. Ta deklarovaná svoboda je soustředěna především na hromadění majetku jakýmkoli, byť na hranici zákona jsoucím způsobem. Majetek se ale musí někomu vzít, a komu jinému, než těm, kdo jej vlastní prací vytvářejí – řadovým občanům.

Nastává ekonomická totalita peněz, která je horší, než ta socialistická. Tedy zejména pro ty, kteří mají peněz málo. Zase použiji Werichův výrok: „Vono to baroko je hezký pro voko, ale flákat se bez floka okolo baroka je vo voko!“ To je výrok z kapitalismu první republiky a ten turbokapitalismus dnešní doby je ještě horší. Miliardy peněz jsou v rukou spekulantů, stát nemá peníze na nic, takže služby občanům jsou i mnohem horší než za socialismu. Nadšení, svobodní občané protestují stávkami, nebo svobodně odcházejí pracovat do zahraničí a „země nevzkvétá“.

Jsou regiony, kde i každý pátý občan je nezaměstnaný. V Nošovicích se nepěstuje zelí, ale na tamních polích vyrůstají z dovážených dílů automobily pro zahraniční podnikatele. Globální kapitalismus z nás udělal klasickou „banánovou republiku“, jak nám to tuším Henry Kissinger předpověděl. Asi věděl, co se nám chystá. Hospodářství je devastováno, dovážíme spoustu levného, ale často podřadného zboží ze zahraničí. Do zahraničí, konkrétně do Afghánistánu dovážíme námi placené naše vojáky a výzbroj, které jsou jednou z podstatných příčin zadlužení naší republiky. Občané jsou zadlužováni a ekonomicky vydíráni nabízením snadných půjček bankami a následně ničeni nemožností jejich splácení a exekucemi. Stejně jako socialismus i kapitalismus kolabuje na bezuzdném využívání možností a zneužití společenského řádu, který se vymkl důkladné občanské kontrole. Takže nejde o demokracii, ale o hru na ni. O totalitu, skrývanou pod pláštíkem demokracie. Iluzi, vytvářenou médii, jimi ovládanými.

Pokusy o to, jak by šlo ledacos možná spravit, jsou na mé stránce již několik let. Bez velké odezvy. Což je ten velký problém, protože názor by si měl vytvořit každý sám. Snad ale najdu čas a podaří se mi sepsat podstatné věci jako slíbený pokus o syntézu analýz, jako pokračování tohoto záměru. Jde zejména o články na této stránce:

Jak nám vládnou politici,  Jsou peníze živel, nebo náš pán?, Rozpočtový balíček nás nezachrání,  Kapitalismus na holičkách…, Perfektní tunel, Občan Oškubánek, Co přijde po demokracii? ,… a jak z toho dál…, Tak už dost!, Utopická demokracie, Teď už maj to, co chtěli…, Velký parlamentní podvod, Chudým brát a bohatým dávat..., Slušní lidé, spojte se!, Žiješ? - tak plať!, Cesty české politiky, Jak dál s Ústavou?, Když to od Vás čtu…. Záplava lidské zlovůle…, Politická válka (viz: www.volny.cz/ingvesely).

12. 12. 2010

Ing. Vladimír Veselý