Naši slovanští předkové – Marie Lesná
Pravlast nerozděleného Slovanstva se klade na území dnešního Polska a Ruska, mezi Vislu a Dněpr, Karpaty a Němen. Slovanská prakultura nebyla primitivní kulturou divokého společenství, nýbrž kulturou vyššího stupně, k níž Slovanstvo dospělo jako součást početné rodiny indoevropských národů. Slované začali velmi záhy provádět zemědělství, které překrylo původní sběr lesních plodin, lov zvěře a chov dobytka. Tento způsob obživy je vedl k usedlému způsobu života.
O pokročilosti nejstarší slovanské kultury svědčí archeologické nálezy, které vypovídají o jisté míře pohodlí v zařízení obydlí (krb, postel, stůl, chlévy, stodoly) a vkusu v jídle (chléb, kaše, medovina, pivo, vepřové maso, ryby, mléko, sýry) i v oděvu (látky tkané a barvené, obuv kožená, dřevěná, lýková). Staří Slované měli již své trhy, na nichž platili dobytkem. O tržním hospodářství lze mluvit jako o přirozené věci, doprovázející život našich pradávných předků. Je vskutku groteskní objevovat tržní mechanismus na konci 20. století a dělat z něho metu lidského žití. Perverze takového myšlení se odráží nejzřejměji ve výroku pana Bergiera (v Jitru kouzelníků): „Kdo se dívá na nové věci starýma očima, bude rozdrcen přítomností.“ Krutost tohoto výroku nevyplývá z indoevropského nazírání na svět.
Staří Slované měli jako zemědělci lidové zřízení společenské, jehož základem byla široká rodina (zádruha), ve které kromě nejstaršího a nejzkušenějšího člena vládla rovnost všech ostatních, takže pravdu má K. H. Borovský, když říká, že „rabstvo“ u Slovanů nebylo. Z rodin se skládaly rody a z nich plemena nebo kmeny, které tvořily pevné svazky, jež o svých společných potřebách pojednávaly v lidových shromážděních, zvaných „věce“. Podle svých sousedů, Gótů, kteří s nimi sousedili ve 4. století, neboť obývali severní pobřeží Černého moře, stala se představiteli společných věcí kmenová knížata. V době stěhování národů, které bylo způsobeno vpádem divokých Hunů do Evropy, máme již doklady i značné množství slovanských kmenových knížat, mezi nimiž vynikala knížata Antů, sídlících na levém břehu Dunaje.
V 6. století Slované osídlili Thrákii, Makedonii, Illyrii a Dalmácii. Pronikli pod ochranou Avarů z Panonie do horního poříčí Drávy a Sávy, do Bavorska a dnešních Dolních Rakous a dnešní severní Itálie. V Panonii byli Slované usazeni již před příchodem Avarů, snad již v 1. století po Kristu. Toto usazení bylo provedeno klidně, přirozeným rozšířením Slovanů z pravlasti slovanské průsmyky karpatskými. Podle archeologických vykopávek bylo již v 6. století po Kristu osazeno Polabí Slovany.
Mírumilovná povaha dovedla Slovany – bohužel – do područí bojovných Avarů, které byli nuceni vydržovat svou zemědělskou prací a produkcí. Když panství Avarů upadlo a jho Slovanů se uvolnilo, přichází se svými nároky na území Slovany osídlená říše Byzantská. Koncem 8. a v průběhu 9. a 10. století bylo obnoveno byzantské panství nad Slovany v Řecku a postupně byli pořečtěni. Stopy tohoto procesu jsou patrné dodnes, v lidovém jazyce novořeckém.
Proti Avarům bojovali nejen Slované, ale i Frankové. Kníže Samo zvítězil v boji nad Avary, ale vypověděl poslušnost i Franské říši a vládl Velké Moravě bez jejího poručníkování. První slovanské státy vznikají na území Korutanska, Chorvatska, v severozápadních Uhrách, na Moravě a v severozápadní části Balkánského poloostrova. Tyto slovanské státy pocítily na sobě rozpolcení tehdejšího křesťanského kulturního světa, na sféru byzantskou a románsko-germánskou. Naše země, Morava a Čechy, byly ve středu, v jakémsi průsečíku těchto zájmů. Kníže Rostislav, chtěje vstoupit do svazku států sblížených s Byzancí, povolal na Moravu věrozvěsty Konstantina a Metoděje. Sblížení s Byzancí nemohlo mít dlouhého trvání, neboť Byzanc byla daleko, kdežto říše Východofranská soused nejbližší.
Podle vývoje dějin chorvatských a srbských lze se domnívat, že zápas mezi církví latinskou a byzantskou na Moravě by se byl protáhl dále, nebýt krutého nájezdu divokých Maďarů, národa neindoevropského, ugrofinského. Po pádu Velké Moravy se stává hlavním představitelem slovanského křesťanství Bulharsko. Slovanský car Simeon (890-927) byl stejně mocný jako franský císař Karel Veliký (747-814). Co do vzdělanosti je nelze srovnávat. Karel Veliký neuměl číst ani psát, car Simeon byl dědicem vzdělanosti byzantské, jedním z nejvzdělanějších lidí své doby.
Pro kmeny východoslovanské, sídlící v rozsáhlých nížinách dnešního západního Ruska, v povodí Dněpru, nebylo zavedení křesťanské civilizace a kultury spjato s takovou krizí, jako u slovanských kmenů na západě a jihu Evropy. Jejich osud byl však poznamenán tuhým zápasem s asijskými kočovníky žlutého plemene (Chazaři). Podél toku řeky Dněpr vedla prastará obchodní cesta ze Skandinávie do Byzance. Ta také přispěla k rozvoji státní organizace východoslovanských kmenů a k rozvoji jednoduché výrobní činnosti, jejíž výsledky nacházely odbyt ve starodávných řeckých osadách na severním pobřeží Černého moře. Zde je počátek městského státu Novgorodského, který byl dosti silný, aby svrhl nadvládu Chazarů. Později tento stát byl nazván Rusí. Pojem „Rus“ se zdá být původu gótského. Později se stává středem sjednoceného slovanského národa ruského město Kyjev. Nastává období Kyjevské Rusi.
Pradávné obchodní spojení Rusi s Byzancí bylo základem i časného přimknutí se Rusi k Byzanci. Bulharsko bylo přirozeným prostředníkem mezi nimi. (Jen Neindoevropané, Asiaté, nejsou schopni pochopit toto tisícileté bratrství dvou blízkých slovanských kultur.) Prospěch ze spojení měly obě strany: Rus i Byzanc.
Byzantská církev zavedením své organizace na území Rusi byla nejvýznamnějším činitelem, udržujícím vnitřní jednotu ruského státu, neboť tento se na základě rodového práva členil na nesčetný počet samostatných údělných knížectví, v nichž se dále udržovaly rodové zvyklosti, jazykové a kulturní odlišnosti. Církevní jednota Ruska byla pojítkem všech jeho údů. Proto ateismus marxistické ideologie, vnesený do Rusi zvenčí, byl nejkrutějším zásahem do největšího lidského společenství od úsvitu dějin. Zbavil ruský lid více než tisícileté kulturní vrstvy a vyjevil se barbarstvím asijských stepí, které nemělo nic společného s kulturní podstatou Indoevropanů. V těchto dimenzích musíme chápat perverzi třídní nenávisti, naočkovanou do prastaré ruské kultury, vhodně oplodněné kulturou byzantskou.
Slované východní přijali verzi křesťanství byzantského, západní Slované verzi římskou, šířenou románsko-germánskými státy. Zavedení a upevnění nové, křesťanské víry bylo vždy na úkor starobylých národních zvyků a bylo dílem panovníků. Ti museli překonávat pohanské tradice, jež byly vždy opozicí nejen vůči nově šířenému křesťanství, ale také vůči panovnické moci. Zápasy tohoto druhu prodělali všichni Slované, tragicky však dopadly u Polabských Slovanů. Důvodem bylo to, že nebyli natolik sjednoceni, aby jim panovník jejich rodu a kultury křesťanství zprostředkoval. Určité úsilí a sjednocení je tu také znát, ale bylo přerušeno násilnou germanizací. Obrazně řečeno: tak dlouho mezi sebou Polabští Slované bojovali, až jim dům spadl na hlavu a definitivně je jako Slovany pohřbil. Jaké to memento pro dnešek! A zvláště pro český národ, svedený euforií po druhé světové válce k budování státu na bázi třídního boje a proletářského internacionalismu!
Nenávist zaslepuje více než cokoliv jiného. Proto je u slovanských národů živena neustále. Dnes, bohužel, antikomunismem. Nenávist rozkládá národní korpus a nahrává internacionální Evropě. V ní se ovšem česky, slovensky ani polsky mluvit nebude. Evropu ovládne bankovní kapitál, který uznává jen angličtinu a němčinu. Vraťme se však do minulosti našich předků, neboť v mnohém je poučná i dnes. Velmi výrazné bylo v dějinách Slovanů 12. století. Toto století je rozhodující, svrchovaně kritickou dobou ve vývoji slovanských států. Slovanstvo ji překonalo celkem šťastně. Čechům kyne od konce 12. století světlá budoucnost, Bulhaři a Srbové obnovují své státy. Maďarská dynastie Arpádovců je na cestě k poslovanštění. Toto století završuje oběti Slovanů za to, že se setkali s vyšší kulturou, jejímiž nositeli byly národy západní, přímí dědicové klasické kultury antické. Slované zaplatili méně než Germáni, kteří se setkali na půdě bývalé Říše římské s kulturnějšími Romány. Všichni tvůrcové prvních germánských států (Vizigóti, Ostrogóti, Langobardi, Burgundové, Vandalové, Frankové) podlehli romanizaci. Teprve kmenům, které zaujaly pevné místo mimo hranice bývalé Říše římské, Bavorům, Švábům a Sasům, se podařilo vybudovat ve střední Evropě trvalý germánský stát – Německo (= Svatou říši římskou národa německého – pozn. red.).
Částečné pohlcení živlu kulturního živlem kulturnějším je zcela pravidelný jev v dějinách světové kultury. Je to takřka zákon. Národy slovanské ztratily méně než národy germánské, neboť kultura, kterou přijaly prostřednictvím Germánů, byla již mnohem níže než antická kultura. Z dějin je také zřejmé, že určitá centralizace společenství je nutná, neboť zabezpečuje tomuto společenství přežití. Chápat tedy osobní svobodu jako izolaci jedince od svazků s vnějším prostředím je nebezpečná absurdita. Může přispět jen k bezohledné porobě v budoucnosti.
Germánské státy vznikaly výbojem proti hospodářsky pokleslé Říši římské. Státy slovanské vznikaly naopak: jako obranné útvary proti silné a dobře organizované moci avarské, byzantské, franské, chazarské a německé. A právě proto, že musely hájit svou svébytnost proti silným sousedům, je možno pozorovat přes bolestné ztráty i určitý vzestup slovanských národů a států.
Marie Lesná
(Nedělní hlasatel, 17. 7. 1994, str. 10-11)
Seznam vyobrazení:
1. Svatý Václav, patron země české.
2. Evropa na počátku středověku.
