Svobodné noviny na internetu

Motto: „Někdo řekne sprosté slovo, někdo v minulosti založí koncentrační tábor, tak si to porovnejme.“ (E. Decroix v pořadu Partie na CNN Prima News, 17. 3. 2024)

Nedávno jsem psal na stránkách SN o „jazykovém brusičství“ naší beznadějně „upadlé“ České televize. Toto údajně „veřejnoprávní“ médium se za poslední dva roky propadlo do takové „žumpy“, že něco podobného tady nebylo nikdy od zahájení televizního vysílání v r. 1953. A to navzdory všem negativům, jež s sebou nesl komunistický režim, v němž přehnaná ideologičnost znehodnocovala i to málo, co se televizním a dalším tvůrcům podařilo.

Pokud si totiž komunistická Československá televize (ČST), Čs. rozhlas nebo ústřední deník KSČ „Rudé právo“, jinak hlásné trouby komunistického režimu (bývá označován i jako „byrokratická diktatura“ usilující o vybudování tzv. socialismu), na něčem zakládaly, byla to úroveň českého jazyka. Komunisté si to bedlivě hlídali, protože si byli dobře vědomi toho, že by jim případné chyby nikdo neprominul. To totiž s ideologií ani tehdy nemělo nic společného – podobně jako dnes.

Rozdíl mezi „totalitními“ časy „Husákova bezčasí“ a dneškem spočívá v tom, že dnes nehlídá nikdo nic. Doslova. Některým šéfredaktorům (např. D. Balšínkovi) nevadí ani to, že v titulcích článků jejich periodika se opakovaně vyskytují do očí bijící gramatické chyby, o „kostrbaté“ češtině ani nemluvě. Doopravdy nechápu, na co jsou tito „nabobové“ tak namyšlení, když k tomu není žádný důvod.

Podobné problémy jsou skoro ve všech tištěných i elektronických médiích. Zatím suverénně vede Česká televize. V ní nedošlo ke zlepšení ani pod novým ředitelem J. Součkem. Samo se to neudělá, vážení přátelé! Je třeba vstát z pohodlného šéfovského křesla a začít konečně něco dělat.

Zkrátka: jde to dolů, hodně dolů. Jan Neruda, Karel Čapek i Ferdinand Peroutka by zírali, až by jim z toho přecházel zrak. Jméno P. Eisnera raději ani zmiňovat nebudu. Musel by upadnout do hluboké deprese z toho, kam až jsme to s tou naší češtinou přivedli…

Zde jsou odkazy na články o tragické situaci v České televizi:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2024/jazykova-uroven-ct-se-stale-nezlepsuje.-naopak-.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2024/jazykove----brusicstvi----slavi-v-ct-nove-uspechy-.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2024/sef-horskych-stredisek-ma-lepsi----cestinu----nez-ct-.html

─────

Provládní „žumpa“ nezahálí…

Mediální „žumpa“, zvaná „Forum24“, již delší dobu slouží k tomu, aby Fialova koalice měla prostřednictvím svých poskoků a patolízalů kde publikovat názory, které se vymykají mainstreamovým „standardům“. Na jedné straně všelijaké oslavné články novinářských nedouků P. Šafra či J. Hovorkové, na straně druhé nejrůznější „splašky“, které je třeba vylít na hlavu všem odpůrcům P. Fialy a jeho vládního panoptika ze Strakovy akademie.

Do této druhé skupiny patří právě osoby, které neuspěly jinde, až nakonec skončily v uvedené Šafrově „žumpě“: vedle bývalého studenta teologie J. Jandourka (už mu to tak nepíše jako dřív), přes popleteného invalidního důchodce, bývalého klinického psychologa J. X. Doležala (z příkladné bolševické rodiny) až po údajného „historika“ (jinak vystudovaného učitele češtiny a občanské nauky) P. Šmejkala. Že právě tento třetí „borec“ skončil v tomto „hnoji“, to nemůže být pro kritického pozorovatele zdejších poměrů žádným překvapením. Osoby podobných lidských a profesionálních „kvalit“ se pokaždé sejdou tam, kde je jim nejlíp. Zkrátka: svůj k svému a nikdy jinak!

O novinářském zoufalci P. Šmejkalovi jsem psal již několikrát – jako o naprosto odstrašujícím příkladu neobjektivního, nenávistného žurnalisty, který postrádá potřebnou odbornou průpravu. Odkazuji čtenáře na níže uvedené články, aby se mohli sami přesvědčit o tom, že jsem ho nikdy nechválil, protože k tomu nebyl žádný důvod. (Viz odkazy za touto kapitolou.) Nejinak je tomu i v případě zatím nejnovějšího článku P. Šmejkala v internetovém deníku „Forum24“. Jeho článek je opatřen příznačným titulkem: Tonoucí se i Fica chytá aneb Konečná konečně na konečné (Forum24, 8. 3. 2024).

Jediné, za co mohu autora pochválit (nemyslím to jako zlomyslnou poznámku), je to, že si dokáže hrát se slovíčky. V chudičkém slovníku našich dnešních novinářů se všelijaké slovní hříčky nedají přehlédnout. Vždyť onen slovník většiny zavedených titulů dnes připomíná spíše hlásnou troubu někdejší vládnoucí KSČ  ‒ „Rudé právo“. Stereotypní vyjadřování, nuda od začátku až do konce: tak dnes vypadá jazyková úroveň většiny tištěných a internetových deníků.

Proto bez vší škodolibosti oceňuji ojedinělý pokus P. Šmejkala: být vtipný v naprosto nezajímavé, nenápadité době. Nevtipní novináři jsou totiž jen nastaveným zrcadlem této podivné doby: sterilní prostředí, zalidněné neoriginálními osobami, spíše postavičkami z hororu. Abych to vysvětlil: P. Šmejkal je bývalý češtinář, který na své cestě životem nepochopitelně zabloudil do deníku „Forum24“. Možná už toho v koutku duše začal litovat, ale nemá ještě odvahu si to přiznat.

Ze Šmejkalova nepříliš dlouhého článku jsem si vypsal několik citací. Vzhledem ke složitým česko-slovenským vztahům je vcelku logické, že jedna z těch citací se týká právě Slovenska. Autor píše: „To, že nad jejím (= vládním) rozhodnutím [o přerušení údajně nadstandardních vztahů mezi ČR a SR] skučí právě komunistka Konečná, je zárukou, že jde o další krok správným směrem.“ K tomuto troufalému vyjádření připojuji svůj vysvětlující komentář:

Již v této chvíli je zřejmé, že P. Fiala šlápl vedle tak moc, že i jinak neúspěšná slovenská prezidentka Z. Čaputová se rozhodla navštívit Prahu a spolu s P. Pavlem zhlédnout film o V. Havlovi. Ještě že toho Havla máme, že ano? Že Fialův unáhlený krok nenajde pochopení v českých zemích, ba ani na Slovensku, bylo jasné většině rozumně uvažujících občanů na obou stranách státních hranic od samého začátku. Kvůli tomu nemusí Z. Čaputová jezdit do Prahy. Víme to i bez ní. Stále totiž platí, že vztahy mezi Čechy (Moravany a Slezany) a Slováky jsou trvalou hodnotou, na níž nezměnilo nic ani nevlídné historické prostředí, v němž oba tyto národy za posledních tisíc let žily. Sousedství Čechů a Němců, jakož i Slováků a Maďarů představují danost, na níž sotva co změníme.

Jedná se soužití dvou etnik, jež trvá déle než tisíc, spíše však nejméně 1200 let. Začalo krátce po příchodu našich slovanských předků do střední Evropy, pokračovalo prvními pokusy o zformování raně středověkých státních útvarů (Velká Morava v 9. století, český stát pod vládou Přemyslovců v 10. století), jakož i začleněním těchto regionů do právě se formujících států střední Evropy na přelomu 1. a 2. tisíciletí: v případě Slovenska to bylo jeho začlenění do Uherského království (1018-1918).

Nic z toho nelze zpřetrhat jedním výrokem nebo neuváženým politickým rozhodnutím jednoho nekompetentního politika. To ví jistě každý – kromě P. Fialy, chorobně domýšlivého, sebestředného, nevzdělaného a arogantního „tichošlápka“, který se nedopatřením ocitl ve funkci českého premiéra. (Kdo něco takového mohl volit, ten by si měl každý den nafackovat!)

Netřeba zdůrazňovat, že zmíněný Fialův krok vede zcela spolehlivě tuto politickou garnituru, nikoli český národ a stát, jenž za nerozumnou volbu některých nezodpovědných občanů nemůže, do politické izolace a následně na smetiště dějin. Tam končí všechny politické mršiny.

Přesto nevěřím tomu, že je P. Fiala tak hloupý a omezený. Je pouze slabý a zbabělý, a proto uposlechl (za zády občanů a voličů, jimž sliboval před volbami něco docela jiného) příkazů svých „loutkovodičů“, kterým slouží až do roztrhání těla. Již jednou jsem o jeho motivaci psal: Nevěřím, že to dělá pro peníze, ale že je naopak těžce vydíranou osobou. Ten strach je na něm vidět den ode dne víc a víc: pohublá tvář, vyhaslé oči, schýlená postava. Jen ho položit do rakve.

Odkazy na články o P. Šmejkalovi:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2022/nase-media-dal-lzou-o----kauze-valkova-urvalek----.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2022/---historik----pavel-smejkal-uz-zase-blaboli-.html

─────

P. Šmejkal má jasno: za všechno může R. Fico!

Abych to celé vysvětlil: Europoslankyně a předsedkyně KSČM K. Konečná se totiž dopustila (z pohledu deníku „Forum24“) smrtelného hříchu tím, že se zastala R. Fica poté, kdy Fialova vláda svévolně rozhodla o „suspendování“ do té doby nadstandardních vztahů mezi českou a slovenskou vládou. Na sociální síti tato politička napsala: „Pane Roberte Fico, nebojte, Fialovi už brzy lidé řeknou stačilo.“

K tomu bych měl nejspíš ještě „dovysvětlit“, že uskupení, v jehož čele kandiduje K. Konečná do Evropského parlamentu, se nazývá: „Stačilo!“ Šmejkalovi, jakožto nadšenému obhájci všeho, co dělá Fialova koalice, samozřejmě vadí, že předsedkyně KSČM nepochválila ministra zemědělství M. Výborného, nýbrž napsala, že „s Výborným to nebylo výborný“. No uznejte: to si dovolila k současné vrchnosti víc než kdysi sedláci u Chlumce. Ti byli následně poraženi a „potrestáni“ kvůli tomu, že povstali proti tehdejším mocným. Stále – nebo opět – platí, že vrchnost je třeba poslouchat, i kdyby na chleba nebylo, že ano!?

Šafrův pisálek P. Šmejkal to své povídání na adresu K. Konečné uzavřel těmito slovy: „Podle toho, jak moc kolem sebe v poslední době soudružka předsedkyně kope, se ale zdá, že to sice s „Výborným nebylo výborný“, ale že se mílovými kroky blíží doba, kdy bude Konečná konečně na konečné.“ (Forum24, 8. 3. 2024)

Zdá se, že P. Šmejkal jen velmi nepozorně sleduje to, co se odehrává na naší politické scéně. Zatímco členové Fialovy koalice na podzim 2021 jásali nad tím, že se KSČM již nedostala do Poslanecké sněmovny (a spolu s ní i ČSSD), právě dění okolo předvolebního uskupení „Stačilo!“ signalizuje, že by se tam komunisté mohli v roce 2025 opět vrátit. To je důvod navíc, proč brát komunistku K. Konečnou vážně.

Já bych spíše namítl, že na „konečné“ se brzy ocitne celá Fialova koalice, pokud se nevzpamatuje, nezbaví neschopného žvanila P. Fialy a nezačne plnit své předvolební sliby. K. Konečné se podařil „husarský“ kousek: vzala si na kandidátku i některé lidi, jež předtím ze své strany „vykázal“ J. Rajchl – coby nebezpečné levičáky (O. Dostál, P. Rédová). Přitom ani předseda strany PRO 2022 J. Rajchl se novým posilám z řad sociálních demokratů nebrání (M. Hašek, K. Liptáková, J. Regec). Kromě těchto bývalých politiků ČSSD najdeme v jihomoravském vedení strany PRO i jednu bývalou regionální političku KDU-ČSL. Čili: „pravice jako vyšitá“!

Třebaže je K. Konečná předsedkyní KSČM, představuje jiný typ levicové politiky, než jakou prezentovali před ní V. Filip či P. Kováčik. Uvědomuje si totiž skutečnost, že již dva roky v horních patrech naší politiky chybí zástupci levice. Tato záležitost se negativně odráží v celé práci Poslanecké sněmovny. Ta se v důsledku toho neostýchá schvalovat vysloveně asociální zákony, jež nepříznivě ovlivní náš další vývoj na dlouhá desetiletí. I to se dá napravit, bude-li příští politická reprezentace sociálně citlivější a rozhodne-li se tyto špatné zákony zrušit.

A ještě jednu poznámku k tomu hodně popletenému pohledu P. Šmejkala na 40leté období komunistické diktatury (1948-1989) v ČSR/ČSSR si neodpustím. KSČ v roce 1989 „dojela“ na svou přehnanou ideologičnost, zbytečnou bezohlednost a brutalitu při potlačování ideových odpůrců (hlavně v letech tzv. rudého teroru 1948-1956) a zejména na „papalášství“ svých funkcionářů. Dnes se s tímto „papalášstvím“ setkáváme téměř denně v politice současné vládní koalice. Politici SPOLU brzy dopadnou stejně jako komunisté – těsně před pádem minulého režimu. Je to situace jako „přes kopírák“. Kdyby se na konci 80. let 20. století chovala KSČ jen trochu přijatelněji, mohla po nezbytných změnách (= modernizaci) svého programu pokračovat dál ve svém vládnutí.

Polistopadová garnitura v čele s V. Havlem a V. Klausem beztak jen dlouhá léta improvizovala (často stylem „ode zdi ke zdi“) a někdy doslova „vařila z vody“. Proto byly „divoké devadesátky“ z velké části produktem této nepřipravenosti na vládnutí. Rovněž Fialova koalice nebyla na převzetí moci po volbách z října 2021 vůbec připravena. Důsledkem toho je současná hluboká politická a ekonomická krize, doprovázená deziluzí těch, kteří tuto nezodpovědnou mocenskou kliku volili.

─────

Šmejkalův článek v deníku „Forum24“ (8. 3. 2024) vyvolává dojem, že se jedná o podivnou, netradiční gratulaci dotyčné političce KSČM k Mezinárodnímu dni žen (= MDŽ). Skoro to vypadá tak, jako by docházelo k jisté „renesanci“ tohoto dlouho zatracovaného svátku, který původně neměl nic společného s komunistickou ideologií. O tom nás vzápětí přesvědčil i prezident republiky P. Pavel, jenž si na Hrad pozval skupinu žen, aby si s nimi potřásl rukou a poděkoval za jejich práci. Už mezi nimi nejsou ošetřovatelky dojnic ani jeřábnice či soustružnice z našich fabrik, nýbrž ženy úplně jiných profesí.

Jen namátkou jsem při té televizní „slávě“ stačil zaznamenat předsedkyni Akademie věd E. Zažímalovou, dále nejmenovanou řádovou sestru, ale i zpěvačku M. Rottrovou či herečku I. Janžurovou a její dceru S. Remundovou. (V případě I. Janžurové se sluší připomenout, že se ráda setkávala s různými politiky: v r. 1968 spolu s M. Kubišovou dokonce před budovou ÚV KSČ čekala na A. Dubčeka, s nímž se pak obě ženy líbaly.)

Navzdory výše uvedenému je třeba konstatovat, že P. Šmejkal se přesto ke K. Konečné nezachoval jako gentleman (na rozdíl od P. Pavla, kterého jako ostříž hlídala manželka Eva), nýbrž jako hulvát z hospody V. cenové skupiny, k němuž by mohl jít do učení i samotný P. Fiala, známý pokrytec a patologický lhář z Brna. Z celého „roztahaného“ textu P. Šmejkala na téma „Konečná konečně na konečné“ mě zaujalo pouze jedno souvětí, na které si v následující části svého článku dovolím zareagovat: jako historik (skutečný – na rozdíl od P. Šmejkala), jako pamětník té doby, ba i jako státem uznaný „nepřítel socialismu“.

Dotyčná citace z článku P. Šmejkala se totiž pokouší o jakousi retrospektivu vývoje v komunistickém Československu: „Komunistická logika[,] vycizelovaná čtyřiceti lety huntování našeho státu a dalšími lety nejrůznějšího druhu spolupráce tu s Paroubkem, tu s Babišem.“ I tady se autor mýlí: před rokem 1989 tady totalitně vládla „Komunistická strana Československa“ (KSČ), která po známých událostech z konce roku 1989 postupně zanikla a byla nahrazena „Komunistickou stranou Čech a Moravy“ (KSČM).

Vzhledem k tomu, že její stanovy byly přijaty Ministerstvem vnitra ČSFR a že nebylo zjištěno, že by odporovaly demokratickým principům polistopadového režimu, nelze obě strany házet do jednoho pytle. Pravdou přesto zůstává, že velká část členů původní KSČ vstoupila (nebo byla administrativně převedena) do nově vytvořeného politického subjektu – KSČM. Podobné prověřování by bylo třeba provést i v těch případech, kdy bývalí členové KSČ vstupovali po r. 1989 do nově vzniklých „pravicových“ stran, např. do ODS, ODA, KDU-ČSL atd. Tam je dnes bývalých komunistů možná ještě víc než v samotné KSČM.

Přesto u nás máme jednu stranu, dokonce zastoupenou v PS, která se ani za 34 let po politické změně z konce roku 1989 nedokázala „odstřihnout“ od své totalitní minulosti. Tato strana se jmenuje: KDU-ČSL; před rokem 1989 znělo její jméno: Československá strana lidová (ČSL). Je zajímavé, že to nikomu z koaličních partnerů této strany nevadí. Je to jen „dvojí metr“ při posuzování naší minulosti, nebo máme co do činění s něčím daleko závažnějším?

Velice jsem se musel smát během debaty čtyř političek na CNN Prima News (17. 3. 2024, 12:00). Místopředsedkyně ODS E. Decroix (to je ta, která „klame již svým jménem“) totiž ve spojitosti s K. Konečnou tvrdila, že její strana (= KSČM) zřizovala koncentrační tábory. Tato politička vládnoucí koalice SPOLU má zjevné mezery ve vzdělání. (Proto se nedivím, že je advokátkou bez titulu JUDr.)

Dovolím si poopravit tvrzení poslankyně E. Decroix: Nebyli to až komunisté, kdo u nás vybudoval první tábory nucených prací pro nepohodlné skupiny obyvatelstva. Bezprostředně po válce vznikly pracovní tábory (později se jim začalo říkat: uranové lágry) pro německé zajatce – před jejich odsunem z ČSR. Němci pracovali v hlubinných dolech na uhlí i na uran. Tyto „lágry“ pak po roce 1948 převzali komunisté: nutili v nich k těžké a zdraví škodlivé práci své ideové odpůrce – politické vězně komunistického režimu.

Systém „koncentračních táborů“ přežil až do konce 50. let 20. století. Od počátku 60. let pak došlo i tady k „liberalizaci“ poměrů a později k likvidaci těchto zařízení. Z celé soustavy těchto táborů „přežil“ dodneška jediný: lágr Vojna u Příbrami, kde bylo zřízeno muzeum totality. Přesto v těchto dolech zůstali pracovat mnozí z bývalých politických vězňů. Uvedu dva příklady: bývalý národně-socialistický poslanec J. Lesák na Kladensku nebo skaut F. Zahrádka na Příbramsku. Na rozdíl od ostatních profesí se tady daly vydělat slušné peníze. Ostatní propuštění političtí vězni mohli pracovat pouze v některých dělnických profesích, které byly navíc špatně honorovány; od toho se následně odvozovaly nízké důchody těchto politických vězňů.

O zřizování nových koncentračních táborů začali uvažovat až „muži Pražského jara 1968“. V tajně pořízeném záznamu telefonického rozhovoru to na ně prozradil tehdejší předseda Národního shromáždění a známý „tribun lidu“ J. Smrkovský. (Bylo to ještě před vojenskou invazí ze srpna 1968.) Internační tábory pro tzv. nepřátele socialismu plánovali vybudovat i představitelé normalizačního, husákovského režimu v rámci tzv. „Operace Norbert“ (platilo to až do konce roku 1989).

K nejstarším pokusům o budování koncentračních táborů došlo v našich dějinách (v rámci Rakouska-Uherska) v době První světové války: byli v nich vězněni Srbové. Samostatnou kapitolou byly později německé koncentrační (vyhlazovací) tábory na území tzv. Třetí říše. V bývalé Jugoslávii k nejhorším patřil koncentrační tábor Jasenovac (bývá označován jako „Osvětim Balkánu“), kde chorvatští fašisté, ustašovci, věznili a bestiálně zabíjeli hlavně: Srby, Židy a Romy.

─────

Nerovnávejme legitimitu KSČ po r. 1948 s „nelegitimitou“ Fialovy koalice!

Když v květnu 1946 vyhrála v prvních poválečných parlamentních volbách KSČ se ziskem 40 % hlasů, získala tím legitimitu, o níž se všem polistopadovým politickým garniturám mohlo jen zdát. Právě s touto legitimitou se pak českoslovenští komunisté chopili moci a učinili z ČSR byrokratickou diktaturu, kterou se kvůli působení represivních složek státu nedařilo oslabit ani svrhnout po dlouhá desetiletí. Vládnoucí KSČ (prostřednictvím svých volených zástupců) si v letech 1948-1989 počínala způsobem, za který si pochvalu rozhodně nezaslouží. Přes prvotní etapu „rudého teroru“ (1948-1956) doklopýtali čs. komunisté až k období chruščovovského „tání“ a k pokusům o „reformu“ nevýkonné ekonomiky a celkového chmurného obrazu vládnoucí strany v první polovině roku 1968.

Po srpnové okupaci 1968 již nebylo co „reformovat“. Proto zmizely i důvody pro podporu nenáviděného normalizačního režimu: v KSČ zůstávali výhradně kolaboranti s cizí mocí a rovněž bezcharakterní kariéristé, patolízalové a přisluhovači těch, kteří si i po stranických prověrkách udrželi svá koryta. Přesto se komunistům podařilo navzdory všem problémům udržet si svou moc, a to proto, že se opírali o podporu ze strany SSSR. Tento stav trval nepřetržitě od roku 1948 až do konce roku 1989.

Přes všechna uvedená negativa byla a je legitimita Fialovy koalice se zmíněnou legitimitou KSČ nesrovnatelná. Její „vachrlatost“ je dána již tím, že vznikla na základě účelově provedené změny volebního zákona – díky předsedovi Ústavního soudu ČR P. Rychetskému. Dnes již víme, že se jednalo o úmyslný podvod, který měl zvýhodnit malé strany oproti politickému monolitu Babišova uskupení „ANO 2011“.

Fialova koalice stačila svým „neumětelstvím“ i tuto problematickou legitimitu za dva roky svého vládnutí „prošustrovat“. Přitom zcela nepochopitelnou skutečností zůstává to, že i navzdory všem problémům se drží u moci (jako ho*no košile), třebaže má jen minimální podporu veřejnosti (17 %). Je to obtížně vysvětlitelný „oříšek“ i pro fundované sociology. „Politologové“ typu P. Fialy mají ve všem jasno. Proto tyto „pavědce“ nelze brát vážně: pouze blouzní o tom, že chtějí zvítězit i v příštích volbách. Zřejmě považují všechny voliče za podobné hlupáky, jakými jsou oni sami.

Jsme svědky zvláštní politické situace: Zklamaným voličům koalice SPOLU se nechce jít do konfrontace s jinak neschopnou, prolhanou a nenáviděnou vládou, která ožebračila většinu obyvatelstva a připravila ji o část úspor. Způsobené škody jim nikdo nenahradí. V opačném případě by muselo dojít ke konfiskaci zisků a majetků těch, kteří se na podzim 2021 dostali podvodem k moci. Bez „občanské války“, která je z principu nepřijatelná, by bylo zjednání nápravy neuskutečnitelné. (V parlamentní demokracii lze žádoucí změnu provést jedině prostřednictvím nových voleb.) Proto bude frustrace občanů dál narůstat a konfrontace se jen oddálí v čase.

Jediné řešení, jež se nabízí, jsou tedy předčasné volby. Avšak ani ty se bez aktivní účasti občanů nemohou uskutečnit. Když chybí odvaha, k žádným změnám nemůže dojít. „Fialovcům“ se podařilo za dva roky zcela paralyzovat společnost. Ocitli jsme se v ještě horší situaci než v roce 1938. Tehdy došlo k mobilizaci a následně k Mnichovské dohodě, která znamenala konec prvorepublikové demokracie. Také my již nějakou dobu žijeme v podmínkách naší „Druhé republiky“ – té polistopadové. Tentokrát se to odehrává bez mobilizace i bez Mnichova.

─────

Co všechno měl na „svědomí“ G. Husák?

A ještě pár doplňujících informací k povrchnímu hodnocení 40letého období komunistické diktatury v ČSR/ČSSR z pera P. Šmejkala. Tuto absenci racionálních argumentů je možno u pisálka ze „žumpy“ zvané „Forum24“ snadno pochopit. Buď se o tom ve škole nic nedozvěděl (při nízké úrovni našeho polistopadového školství to nepřekvapuje), nebo tato fakta raději nechce vidět, protože tak je to jednodušší. Mnoho lidí odmítá uznat, že se mýlili a že Fialově koalici „demokratů“ docela obyčejně „nalítli“ na líbivé řečičky. U některých jedinců se toto zbloudění opakuje již poněkolikáté. Takoví lidé by raději příště k volbám neměli vůbec chodit: ušetří si tím další zklamání.

A protože jsem nejen historik, ale i pamětník té doby, o níž si P. Šmejkal nic nepamatuje (je to tak pohodlnější), rád ho seznámím s některými fakty. Dokonce i Česká televize nedávno v jednom ze svých ekonomických pořadů konstatovala, že největší „boom“ ve výstavbě bytů se u nás odehrál v 70. letech 20. století, kdy bylo postaveno asi 100 tisíc bytů.

Moji vrstevníci P. Šmejkalovi jistě potvrdí, že právě 70. léta 20. století, kdy se v čele KSČ i ve funkci prezidenta republiky na dlouhá léta usadil v Čechách neoblíbený Slovák G. Husák a kdy primátorem hlavního města Prahy byl Z. Zuska (1970-1981), pocházející z Ostravska, patří k období velkého rozmachu stavební činnosti: nejen v Praze, ale i v jiných částech republiky.

Co se týká bytové výstavby, patří sem tyto sídlištní komplexy panelových domů: Jižní Město (1972-1985, pro 100 000 obyvatel); sídliště Kyje-Lehovec (1972-1975); Lhotka-Libuš (1974-1983); Černý most (1978-1982); Letňany (1974-1983). Jen v letech 1971-1975 bylo v Praze postaveno 44 000 bytů a v letech 1976-1980 dalších 51 000 bytů.

V období tzv. normalizace byly realizovány rovněž tyto další stavby:

● Dětské oddělení fakultní nemocnice v Motole (otevřeno 9. 11. 1970);

● první úsek dálnice z Prahy do Mirošovic (otevřen 12. 7. 1971);

● výstavba Mostu Klementa Gottwalda přes Nuselské údolí, dnešního Nuselského mostu (otevřen 22. 2. 1973);

● výstavba sportovní haly Folimanka pro TJ Slavie VŠ Praha v Nuslích (červenec 1973 ‒ duben 1977);

● zahájení výstavby masokombinátu v Písnici (2. 10. 1973);

● pravidelný provoz metra na trase C 1 v úseku Sokolská-Kačerov (9. 5. 1974);

● výstavba hotelu Intercontinental na nám. Curieových v Praze 1 (1974);

● obchodní dům Družba na Václavském náměstí (otevřen 7. 9. 1976);

● stadion Dukly na Julisce v Dejvicích (dokončen 1976);

● výstavba budovy Centrotexu na Pankráci (1977);

● vybudování sídlištního komplexu Jihozápadního Města pro 130 000 obyvatel (1977-1987);

● výstavba Mostu A. Zápotockého, dnešního Barrandovského mostu (zahájení 30. 6. 1978);

● zahájení pravidelného provozu metra na trase A 1 z nám. Míru do Dejvic ‒ stanice Leninova (11. 8. 1978);

● výstavba budov stavební fakulty a fakulty architektury ČVUT v Dejvicích (1978);

● vybudování nového objektu televizního zpravodajství a publicistiky ČST na Kavčích horách (uveden do provozu 3. 1. 1979);

● stavba velkomlékárny v Praze 9 – Kyjích (zahájení provozu 30. 6. 1980);

● zahájení pravidelného provozu metra druhé etapy trasy C 2: Kačerov – Kosmonautů (7. 11. 1980);

● zprovoznění celé dálnice Praha – Bratislava (8. 11. 1980; budována od r. 1967);

● výstavba těchto sídlišť pro 120 000 obyvatel: Barrandov (1981-1986), Horní Měcholupy-Petrovice (1980-1985). Modřany-Komořany (1980-1986), Řepy (1980-1983), Dědina (1979-1983) a Košík (1979-1984);

● otevření Paláce kultury, dnešního Kongresového centra, na Pankráci (2. 4. 1981, pár dní nato se zde konal XVI. sjezd KSČ);

● otevření Domu bytové kultury na Budějovickém náměstí na Pankráci (29. 5. 1981);

● zahájení provozu v masokombinátu v Čakovicích (1. 12. 1981);

● otevření první části dálnice D 5 z Prahy do Plzně v úseku Praha-Loděnice (20. 10. 1982);

● výstavba hotelu Panorama na Pankráci (otevřen 22. 2. 1983);

● vybudování první části Ústřední polikliniky na Budějovickém nám. na Pankráci (otevření 30. 5. 1983);

● obchodní dům Prior na Proseku (otevřen 29. 7. 1983);

● rekonstrukce a dostavba Národního divadla v Praze (1977-1983; otevření „staré“ budovy 18. 11. 1983; otevření Nové scény 19. 11. 1983);

● zahájení provozu první části dálnice D 11 z Prahy do Hradce Králové v úseku Praha-Bříství (19. 10. 1984);

● první etapa výstavby Strahovského tunelu na Smíchově (zahájení 23. 10. 1984);

● vybudování drůbežářských závodů v Libuši (výstavba 1979-1984, zahájení zkušebního provozu 30. 10. 1984);

● výstavba závodu Nealko v Kyjích (zahájení provozu 21. 11. 1984);

● stavba nové Haly zimních sportů v Holešovicích (otevření 16. 4. 1985);

● obnovení provozu lanové dráhy na Petřín po rekonstrukci z let 1984-1985 (16. 5. 1985);

● uvedení do provozu nového nádraží ČSD v Holešovicích (27. 9. 1985);

● zahájení provozu trasy metra I B v úseku Sokolovská (dnes Florenc) – Moskevská, dnes Nádraží Smíchov (2. 11. 1985);

● zahájení výstavby televizního vysílače Praha v Mahlerově ulici na Žižkově, vysokého 216 metrů (24. 11. 1985);

● nové depo pražského metra v Hostivaři (uvedeno do provozu 31. 12. 1985);

● zahájení výstavby hotelu Forum u Nuselského mostu (2. 6. 1986, otevřen 14. 6. 1988);

● nový tenisový areál na Štvanici (vybudován v letech 1983-1986, otevřen 16. 6. 1986);

● položení základního kamene k budově nemocnice Motol II s kapacitou 800 lůžek (19. 11. 1986);

● uvedení do provozu stanice metra Strašnická na trase A (12. 7. 1987).

K tomuto seznamu by bylo možno připojit obdobné, dílčí soupisy staveb, jež se týkaly dalších našich měst a obcí. Všechny tyto skutečnosti vypovídají o něčem jiném, než bylo čtyřicetileté „huntování našeho státu“, jak ve svém článku poněkud troufale uvádí P. Šmejkal. Svědčí naopak o pokračujícím budování, byť bylo doprovázeno různými problémy. Tyto stavby stojí dodnes (nikdo z těch komunistických mocipánů si je „nezprivatizoval“) a stále slouží svému účelu.

Nejviditelnější je to samozřejmě v oblasti bytové výstavby: dodnes občané bydlí v těch Havlem opovrhovaných „králíkárnách“ (= bytech na panelákových sídlištích). Byty, postavené dnešními developerskými firmami, jsou předražené a finančně nedostupné pro mladé lidi. Ale hlavně: je jich málo. Na straně druhé není stát schopen zajistit, aby deseti tisíce prázdných bytů mohly sloužit k bydlení – po potřebné rekonstrukci. Je to neschopnost státního molochu, kombinovaná s leností příslušných politiků a úředníků. Zkrátka: kdo nic nedělá, nemůže ani nic pokazit. V tom to nejspíš bude.

Pavla Šmejkala – vzhledem k jeho věku – nepodezírám z toho, že by o tom všem nevěděl. Pouze se domnívá, že si zajistí chleba tím, když bude účelově lhát, zamlčovat nepohodlná fakta a chovat se jako politický aktivista ve službách momentálních mocných. Příště bude zase sloužit někomu jinému. Jeho články proto připomínají výtvory některých protektorátních žurnalistů, kteří po válce skončili buď ve vězení, nebo na šibenici. Rovněž oni účelově lhali, až se hory zelenaly.

Naštěstí ještě máme svobodu slova, i když se to některým politikům „fialového hnusu“ nelíbí. Mně se zase nelíbí to neustálé lhaní a překrucování skutečnosti. Jak říká jedno maloruské (= ukrajinské) přísloví: „Pravda ve vodě neutone a v ohni neshoří.“ Jiné ruské přísloví zase praví: „Kdo včera lhal, tomu i zítra se nevěří.“ A do třetice ještě jedno české přísloví: „Mladý lhář, starý zloděj.“ Hlavně že jsme si to vyjasnili. Není nad to, když víme, jak to s tou „pravdou a láskou“ doopravdy je.

14. 3. 2024

‒ RJ ‒