Hnůj ‒ František Růžička
Jak jednoduchý nadpis, jak zjednodušené konstatování. Ale také trocha nostalgického zavzpomínání. Jakýpak hnůj. Chlévská mrva. Pro někoho čpící do nosu a zapáchající, pro jiného, dříve dobrého venkovana, součást denního života. Uprostřed dvora hospodářského stavení se nacházelo hnojiště, kam se vyváželo vše znečištěné ze stájí, také odpad z kuchyně, pokud se nezkrmil a podobně. Hrabala a živila se v něm drůbež všeho druhu, domácí holubi i přilétající ptactvo z okolí. Někdy i to prasátko se tam ještě přiživilo… Žádná nostalgie. Denní a životně důležitá realita. Protože tam byly také žížaly a jiné důležité živiny. Třeba močoviny. V danou vegetační dobu se to pěkně naložilo a vyvezlo na pole. A všechna odpadní síla se přelila do zrna, do brambor, či jiného zemědělského produktu… Než přišlo DDT. Ti nejmenší živáčkové, tolik potřební pro humus, začali odumírat.
Naštěstí tento druh smrtícího chemického prostředku byl zakázán. Bohužel, pozdě. Postihlo to nejen koroptvičky, ale i jiné zvířectvo… Pokrok ale nezahálel, a tak se nyní zakazuje další pomocník a ničitel nežádoucího plevele - „Roundup“. Ale kdyby jenom to. Vždyť se používá i pro jiné účely, například ukončení vegetace. Protože už nejsou kosy a nejsou k nim lidi. Prostě nejsou sedláci se zdravým selským rozumem. Zůstali nám pouze odborníci. Diplomovaní.
Ale jdeme dál. Chemie je mocná čarodějka. Máme nejen „Sillicon Valley“, což nás z pohledu tohoto tématu nezajímá, nebudeme se zabývat technologií mikročipů ani PC. Spíše jen o mikročástice. Ze silikonu až ale máme i krásná ňadra, takže nám spíše půjde o plasty, PVC, všeobecně - polymerní materiály. Nikoliv jen o silonky a jiné bakeliťáky z DDR.
Omlouvám se za malou odbočku do minulosti… Je tomu už hodně dávno, když jsem mohl spatřit pobřeží Atlantického oceánu. Tam, v tehdy daleké Francii, jsem byl svědkem, jak řidiči nákladních aut přivážející veškerý sběrný odpad shazují ze skalnatého útesu do moře. Tedy oceánu. Ono je to jedno, protože šlo stejně jenom o – hnůj. Nepotřebný hnůj, ve kterém byla sice zhmotněna lidská práce a vynaloženy materiálová náklady. Jiný (ekologický) způsob likvidace by nebyl tak „výhodný“. Tento způsob tureckého hospodaření se ale rozrostl po celém světě. Což jsem si ověřil o mnoho let později, když se mohlo cestovat například do arabských částí světa. A tak tu dnes máme další bombu. Vedle té jaderné, vodíkové, jenom ekologickou. Zato celosvětovou, globální. Plastové mikročástice už máme ve svém vlastním hnoji, tedy stolici. Prý už to i pijeme, i taková čistá panna, jako je voda, byla zneuctěna a nakažena.
Mnohá státní území s překrásnými kousky země se topí v odpadcích všeho druhu. Došlo to už tak daleko, že se používá ten nejradikálnější způsob obnovy, což je zákaz vstupu turistům. Jejich expanze již překročila veškeré únosné meze a zdaleka nejde jen o jihovýchodní Asii. Například filipínské pláže jsou zaneseny zapáchajícími výkaly. Místní podnikatelé se zlobí, přicházejí o miliardy dolarů. Stejný zákaz se týká třeba Thajska, kde příjem z turistického ruchu je vydatným zdrojem státních financí. S nepopulárním zákazem vstupu se potýkají i na střeše světa, na Mount Everestu. Podle údajů zde dobrovolníci ze svahů snesli přes osm tun odpadků. A to se o horolezcích mluví jako o milovnících přírody. O Indonésii se uvádí, že je po Číně největším znečišťovatelem oceánů na světě.
No ale, co s tím? Za všechno přece může všežravec ‒ člověk. Před nedávnem obletěla svět zpráva, že za sběrem plastového odpadu vyrazila organizace „Úklid oceánu“. S nápadem automatického sběrače přišel 24letý Nizozemec. Spatřil při potápění něco podobného pod vodou, jako já tehdy na břehu Francie. Odpad všeho druhu. Společnost má teď v plánu vyslat v příštích letech na úklid šedesát úklidových systémů. Cílem je do pěti let odstranit alespoň polovinu tzv. pacifické skládky…
Jenže: člověk bude stále nepoučitelný. A nemusíme za důkazem jezdit až do daleké ciziny. Hovoří se o možnosti zálohování PET lahví, zakazují se plastické výroby na jedno použití. Stále větší ekologický problém se projevil i na našich vodních hladinách. A světe, div se! Proti plastu, budou nasazeny právě PET lahve. Vědci z Hydrobiologického ústavu Biologického centra AV ČR (v Českých Budějovicích) se prostřednictvím tisku či jiných mediálních sítí obrátili na veřejnost, aby jim lidé přinášeli plastové lahve. Ty mají sloužit pro výrobu umělých mokřadů, schopných přispět k rozmanitosti života v jezerní nádrži, ale i čistějšímu okolí. Na mokřady se navrší přirozený substrát, který se osází vodními a mokřadními rostlinami. Na nových ostrovech najdou útočiště i hmyz a ptáci, pod nimi vodní živočichové. Výhodou těchto ostrovů je, že nejsou závislé na měnící se hladině vody. Tím by se mělo zabraňovat i rozmnožování řas a sinic, což působilo starosti právě v posledních letech s vysokými teplotami a nedostatkem dešťů. Použité lahve jsou pevně svázané, zabezpečené konstrukcí a obaleny speciální tkaninou. Nemohou ohrozit lodní dopravu, odolají i silnému vlnobití i zamrznutí. No, uvidíme, jak se tento vynález 21. století osvědčí.
Tak tedy ‒ „lovu zdar“. Jenže: kdo nám pomůže s hnojem kolem nás, ve společenském i politickém životě? Že snad pravidelná předvolební rétorika?
František Růžička (Hlas svědomí)
Lipenské jezero u Nové Pece
