Svobodné noviny na internetu

Se Slávkem Sobotkou na věčné časy a nikdy jinak?

Sjezd českých sociálních demokratů v Brně (10. – 11. 3. 2017) skončil. S výsledkem, který nikoho nepřekvapil. Nenadchl, ale ani nezklamal, zejména ty, kteří této straně a jejímu vedení skálopevně věří. „Věř a víra tvá tě uzdraví,“ stojí v Bibli. Slávek Sobotka se těmito slovy řídí. Je totiž křesťan.

Jak se dalo očekávat z pečlivě připravené „organizace“ sjezdu, se změnami se příliš (vlastně vůbec) nepočítalo. Jen se trochu „prohodil“ Sobotkův kompars, aby nebylo tak do očí bijící, že se vlastně nic nestalo. Vždyť přepřahat v kopci se prý nemá! A proto ČSSD nepřepřáhla. Pouze Slávkovi vyleštila pleš, aby byl „fotogeničtější“, a poradila mu, že musí při svých projevech občas zvýšit hlas, aby nepůsobil jako uspávač hadů.

Kdo čekal změny, musel být zklamán. Zkrátka: hora porodila myš. Či spíše chromou kachnu, jak to před několika dny napsal na Facebooku J. Plesl, šéfredaktor Babišovy MF Dnes. Nové Sobotkovo vedení stranu jen dále oslabilo a ještě více ji znevěrohodnilo. Toť vše.

Vypadá to tak, že ani úvodní výzvy Brňáků, přednesené v „hantecu“, delegátům jejich nelehké rozhodování neusnadnily. Poraženeckou náladu se nepodařilo rozptýlit. Poplácávání po ramenou a ujišťování o nerozborné stranické jednotě ještě nikomu volby nevyhrálo. Rozpaky z výsledků sjezdu jsou veliké a naděje na možný úspěch v podzimních volbách ještě menší než před sjezdem.

Staronový předseda B. Sobotka a jeho první místopředseda M. Chovanec (získal 379 hlasů) – to je ta nejhorší zpráva ze sjezdového jednání. Je to jednoznačně výraz impotence jak stranického vedení, tak i celé strany, zastoupené na sjezdu pečlivě „vybranými“ delegáty. Že to nebyl dobrý nápad, stejně jako Sobotkovy nominace krajskými organizacemi na základě hlasování formou aklamace, to snad ani nemusím uvádět. Některá rozhodnutí jsou ze své podstaty kontraproduktivní.

Po prohraných podzimních volbách bude mít strana dost času na to, aby si udělala pořádnou analýzu svého chování v posledních letech a aby následně v opozici zpytovala svědomí.

Když se nechce, je to horší, než když člověk nemůže

Pravdivost tohoto českého přísloví jen ukazuje, jak je to ve skutečnosti se Sobotkovými „reformami“ uvnitř strany. Nic se nemění a jede se dál – vstříc volbám, v nichž strana nemůže uspět.

Nedobré poměry v ČSSD pod Sobotkovým vedením kritizuji v tomto internetovém měsíčníku od voleb v roce 2013. Za celou tuto dobu B. Sobotka nebyl schopen potřebné změny ani prosadit, ani realizovat. Jenom stále dokola mluvil a mluvil, ale žádné skutky nenásledovaly. Jediné, co se mu skvěle podařilo a co z jeho strany dělá politický subjekt čím dál tím méně demokratický, je fakt, že doslova umrtvil vnitrostranickou diskusi a zahnal své oponenty do poloilegality.

Dodnes B. Sobotka nedokázal překročit svůj vlastní stín. Byl a zůstal slabým premiérem, který neumí umravnit svého vicepremiéra, i slabým a nepřesvědčivým předsedou strany, jenž podlehl nemoci zvané „špidlismus“.

Předseda ČSSD se obklopil úzkým okruhem přitakávačů a podkuřovačů, všelijakých neužitečných podržtašků, kteří žijí ze stranických peněz, ale žádný užitek z nich není. A také bývalých kamarádů a kamarádek z dob politických začátků u Mladých sociálních demokratů, s nimiž je, zdá se, spojen pupeční sňůrou.

Tím vším se dostal do naprosté izolace od členské základny, ale i od volených zástupců strany. Nakazil se „nemocí z moci“ a uvěřil tomu, že jedině on je tou správnou osobou, která spasí jak ČSSD, tak i Českou republiku. Opak je pravdou.

Pod Sobotkovým vedením se ČSSD dostala do stavu, kdy jí reálně hrozí odchod z parlamentu, politická marginalizace a postupný zánik. Brzy „spadne“ na oněch 7 procent, která měla tato strana za předsednictví J. Horáka na počátku 90. let 20. století, než ji převzal M. Zeman.

Je třeba popravdě říci, že Sobotka si svou situaci zavinil sám, a proto se nemá na koho vymlouvat. Nikdo ho nenutil k tomu, aby vstupoval do koalice s komunistickým prospěchářem a spolupracovníkem StB (krycí jméno: Bureš) – A. Babišem.

Před takovou koalicí jsem varoval od samého začátku a má slova se nakonec potvrdila. Uzavírat spolky s ďáblem se vždycky vymstí. Zdánlivá výhodnost něčeho takového je jen chiméra. Vývoj pokaždé potvrdil, že nevýhody takového spojení mnohonásobně převýší domnělé výhody. Na to ovšem lidé obvykle přijdou teprve tehdy, když už je pozdě.

Něco podobného by se ovšem stalo i dalším politickým stranám, např. ODS, která tak naivně (nebo snad úmyslně?) nadbíhala v posledních týdnech Babišovi a jeho lidem. Od „politologa“ P. Fialy bych to věru nečekal. Měl jsem ho za mnohem chytřejšího, než se nakonec ukázalo. Bohužel, i takoví lidé se dnes mohou stát nejen předsedy politických stran, ale dokonce i univerzitními profesory ‒ v tom našem „Babišistánu“. To by se „tatíček“ Masaryk divil, kam jsme to až dotáhli!

Dnes B. Sobotka sklízí ovoce svého nepromyšleného politického kalkulu z roku 2013. Vykopal si tím jámu, do níž posléze sám spadl. Po třech letech koaličního vládnutí s A. Babišem, který nesplňuje zákonné podmínky („lustrační“ zákon) pro výkon své funkce, Sobotku náhle osvítil Duch svatý a on naznal, jak osudově se mýlil.

Tím skutečným důvodem téměř každodenních mediálních přestřelek mezi premiérem a jeho vicepremiérem je však skutečnost, že v blížících se volbách do Poslanecké sněmovny nemá ČSSD reálnou šanci uspět a že Sobotka po jejich skončení přijde nejen o obě své funkce, ale i o politickou čest. Kdyby byl důstojníkem v dobře zavedené armádě, musel by se zastřelit. S takovou hanbou se normálně žít nedá. Nicméně: pozdě bycha honiti. Za chyby se platí…

Sobotkova kritika A. Babiše a ODS

Buďme však objektivní. Sobotka se ze své letargie probudil teprve pár dní před stranickým sjezdem. Tak jako na předchozím 38. sjezdu ČSSD, také tentokrát „vpašoval“ do svého již hotového hlavního sjezdového projevu myšlenky, které mu tam nedodal V. Špidla, ale na něž přišel díky nápovědě jiných. Důležité je, že se vzpamatoval včas – doslova v hodině dvanácté.

Překvapení, jaké jeho slova vyvolala u některých předsedů politických stran, potvrzuje, že s něčím takovým vůbec nepočítali. Sobotka byl totiž v jejich očích natolik „transparentní“, že je ničím překvapit nemohl. A přesto překvapil…

Bylo to zejména ostré vymezení se vůči A. Babišovi, vlastně varování před nevypočitatelným oligarchou, který demokracii nepotřebuje, protože mu komplikuje jeho cestu k dosažení neomezené moci – ekonomické i politické.

Dalším „silným“ momentem Sobotkova projevu bylo jeho „odhalení“ tajně připravované povolební koalice mezi Babišovým hnutím ANO 2011 a ODS. Kdybych to chtěl zlehčit, přirovnal bych tuto situaci k atmosféře odhalování třídního nepřítele a jeho nedemokratických „piklů“ proti vládě lidu na počátku 50. let 20. století.

Podle toho, jak se oba předsedové stran/hnutí, Babiš i Fiala, „kroutili“, vypadá to tak, že se Sobotka „trefil do černého“ a zčásti tím oběma politikům vzal vítr z plachet. Jak známo, dekonspirovaní agenti jsou nepoužitelní a nejlépe by bylo vystřelit je na Měsíc, aby tady „nezacláněli“. Platí to i pro ty, kteří o sobě tvrdí, že nikdy agenty nebyli a že je do jakýchsi registrů zapsal někdo omylem nebo proto, aby se jim pomstil. Jak naivní výmluva – hodná dítěte v mateřské škole!

Oba jmenovaní politici se zachovali jako provinilí školáci, které paní učitelka přistihla na WC, kterak tam kouří: zatloukali, vymlouvali se a odváděli pozornost jinam. Víc však dělat nemohli, protože fakta je usvědčila ze lži – nikoli poprvé a jistě ani naposledy.

P. Fiala a spolu s ním i Z. Stanjura se totálně znemožnili ještě před začátkem volební kampaně. Nic na tom nemohou změnit ani mediální „tanečky“ kolem EET. Je na voličích, aby jejich farizejské chování zhodnotili. Kdyby se ODS po tomto „přešlapu“ nakonec na podzim nedostala do parlamentu, ani by mě to nepřekvapilo.

Změny, které se nekonaly

Přiznám se k tomu, že jsem ve skrytu duše doufal v téměř nemožné. Že totiž sjezd provede důkladnou analýzu a sebereflexi chyb, kterých se strana v uplynulém období dopustila (včetně jejího předsedy), a že z nich vyvodí personální důsledky.

Zkrátka: že se zbaví B. Sobotky a nahradí ho skutečnou osobností, která má „tah na branku“. Nic jiného strana před volbami nepotřebuje víc než osobu, která je v angličtině označována jako „leader“. Sobotka jím rozhodně není a nikdy nebude.

Předpokládal jsem, že Sobotku nahradí L. Zaorálek, J. Zimola či M. Hašek. Bohužel, v zájmu „jednoty strany“ se žádný vyzyvatel nenašel. Je to další osudová chyba pro celou ČSSD.

I v tomto směru se B. Sobotka zachoval jako předlistopadový komunistický papaláš. Přepečlivým „výběrem“ delegátů stranického sjezdu zabránil tomu, aby se někdo odvážil „z fleku“ ohlásit nečekanou kandidaturu na funkci předsedy či prvního místopředsedy, natož aby získal potřebný počet hlasů.

O praxi „hlasovacího stroje“ se znovu přesvědčil na vlastní kůži i jediný dopředu ohlášený rival, J. Tejc, který nakonec nebyl zvolen ani řadovým místopředsedou (získal 280 hlasů).

Navzdory této Sobotkově manipulaci, která je stejně „demokratická“ jako 93 % hlasů pro A. Babiše na sněmu hnutí ANO 2011, získal B. Sobotka poměrně slabý mandát 67 % hlasů (460 hlasů) delegátů, i když on sám to vydává za „silný“ mandát. (V roce 2015 dostal 606 hlasů.) Musí dobře vědět, jak se věci mají a že pravdu neříká. Lže nejen členům své strany, ale i sám sobě.

Každý člověk, který se nějakou dobu pohyboval ve vysoké politice, potvrdí, že v demokratické straně nemá „jednobarevné“, pragocentrické předsednictvo strany místo. Ale protože Sobotkův strach z možné opozice a konkurence byl veliký, dopadlo to přesně podle jeho „instrukcí“ – v neprospěch demokracie uvnitř ČSSD.

Pět Sobotkových místopředsedů (L. Zaorálek, M. Marksová-Tominová, J. Hamáček, J. Birke, P. Dolínek) – to není reprezentativní vedení strany, nýbrž politické panoptikum ve stylu V. Špidly. Ten je již mnoho let „politickou mrtvolou“, avšak v Lidovém domě mají pro ni slabost a uchovávají ji z piety v lednici – jako Rusové V. I. Lenina v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě.

Kdyby se namísto Dolínka a Hamáčka, těchto neosobností naší současné politiky, objevili ve vedení ČSSD J. Zimola či J. Tejc, bylo by to určitě ku prospěchu věci a dozajista by se to pozitivně projevilo v průběhu volební kampaně i ve výsledcích podzimních parlamentních voleb.

Od myšlenkově „sterilního“ B. Sobotky ovšem čekat změnu nelze. Proto jediná pozitivní věc, kterou se stranické opozici podařilo na sjezdu zorganizovat, byla podpisová akce ve prospěch M. Zemana – jako kandidáta na úřad prezidenta republiky. Na vrcholné sněmování hlavní vládní politické strany v zemi je to doopravdy žalostně málo.

Zvolení B. Sobotky a jím nadirigovaného předsednictva ČSSD nepřestavuje proklamovanou „jednotu strany (a lidu)“ pod vedením moudrého předsedy (skoro jako v KLDR), nýbrž je naopak výrazem politické bezradnosti, které občas přechází v zoufalství, přiznat si pravdu a chovat se podle toho. Sobotka tím jen potvrdil, že na složitou situaci neumí adekvátně reagovat. Nedokáže to, nebo spíš nechce? Zkrátka: Komu není rady, tomu není ani pomoci.

39. sjezd ČSSD přesto, jaksi „mezi řádky“, odhalil jednu věc, o níž se příliš nemluvilo, alespoň ne otevřeně. Když totiž Sobotka před 14 dny vytruboval do světa, že chce vytvořit povolební koalici s KSČM, klamal své spolustraníky i voliče. Ukázalo se, že  to bylo jen jedno z mnoha sobotkovských „plácnutí do vody“. Žádná taková koalice na obzoru není. Naštěstí.

Přímý televizní přenos z průběhu sjezdového jednání na brněnském výstavišti umožnil divákům, aby se přesvědčili na vlastní oči, jak to pan předseda ve skutečnosti myslí. A opět se potvrdilo, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“.

Hned do první řady před sjezdovou tribunu byli posazeni dva kontroverzní sociální demokraté minulosti: P. Buzková (neúspěšná ministryně školství) a K. Březina (bývalý ministr a současný radní za ČSSD na pražském magistrátu, jinak též pravomocně odsouzený za korupci). Bulvár navíc na Buzkovou vyšťoural informaci o tom, že dostala v hotelu, kde byli delegáti ubytováni, nejlepší apartmán.

Dějiny politických stran se někdy skládají i z takových pikantností a podružností. Pro osudy lidí i stran mohou mít fatální následky.

Nejlepší řečnické projevy

Nejen parlament, ale i stranický sjezd je „žvanírna“ (slovy A. Babiše). Tu nesnáší jak nedemokraté, tak i lidé, kteří mluvit neumí. Proto ta opakovaná kritika ze strany Sobotkova vicepremiéra, jemuž ani deset učitelek češtiny nepomůže, aby se naučil pořádně česky. Také v tomto případě platí: „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“

V této souvislosti si dovolím malou poznámku. První sjezdový den (10. 3. 2017) zastupoval na bruselském summitu EU premiéra B. Sobotku jeho slovenský kolega – R. Fico. Na kameru ČT přiznal, že Sobotkův projev přečetl česky. Takové gesto si zaslouží pochvalu a od politika Ficova formátu obzvlášť.

Hned po tomto „husarském“ kousku zavítal R. Fico na sjezd ČSSD do Brna (11. 3. 2017). Přijel podpořit kamaráda, kterého má rád. Lidsky, nikoli z úřední povinnosti. Slováci jsou totiž emocionálnější než Češi. Tentokrát mluvil Fico asi dvacet minut slovensky – spatra. Klobouk dolů: mělo to hlavu i patu, nechyběla tomu dynamika ani emocionální náboj.

Byl to projev, za který by ve škole dostal jedničku s hvězdičkou. Delegáti ho také ocenili pořádným aplausem – na rozdíl od nesmělých potlesků během Sobotkova projevu. Všechno to, co bylo možno zaregistrovat u Ficova řečnického vystoupení, v Sobotkově hlavním sjezdovém projevu i v řeči nominační chybělo – s výjimkou jeho protibabišovských výroků.

Kdyby se chtěl příštím premiérem ČR stát nikoli ufňukaný A. Babiš se svou česko-slovenskou hatmatilkou, ale charismatický R. Fico, nic bych proti tomu nenamítal. Právě takového politika bychom tady teď potřebovali jako sůl!

Abych byl zcela objektivní: Ani Fico to na Slovensku nemá snadné. Je to sice „střihoun“, ale na domácí politické scéně musí řešit velké problémy. Čelí opakovaně řadě obvinění, která se mu zatím daří „zametat pod koberec“. Odolal několika pokusům o odvolání i o vyslovení nedůvěry jeho vládě parlamentem. Mnozí Slováci by Fica rádi poslali do vězení – podobně jako u nás v případě Sobotky či Babiše.

Ficovo přirovnání obou našich států k „oáze klidu“ je velká nadsázka. Na Slovensku jsou mnohem větší problémy než u nás a některé se dlouhodobě nedaří řešit, např. vysokou nezaměstnanost nebo otázku Romů v sociálně vyloučených lokalitách, kde romské rodiny žijí v otřesných podmínkách ‒ téměř jako ve středověku. O všech těchto věcech naše veřejnoprávní média, ale i většina tisku mlčí. Proč asi?

Z ostatních řečníků, kteří za sjezdu vystoupili, si zasloužil potlesk nikoli ze slušnosti, nýbrž kvůli závažnosti sdělovaných skutečností, jedině L. Zaorálek. Dokázal se rozohnit tak, že jsem měl obavy z toho, aby ho „nekleplo“. To nemyslím jako ironii, ale vážně, protože je už ve věku, kdy by se neměl rozčilovat.

Přesto si myslím, že L. Zaorálek by funkci nového předsedy ČSSD úspěšně zvládl a možná by ty volby i vyhrál – na rozdíl od B. Sobotky.

Komu není rady, až se ucho utrhne…

Každý, kdo sleduje vývoj situace uvnitř ČSSD, potvrdí, že předseda této strany neudělal od roku 2013 nic, aby neutěšenou situaci ve straně řešil. Nejpozději tak měl učinit po neúspěšných krajských volbách v roce 2016. Měl si vzít poučení z nezdaru svého šéfporadce V. Špidly, který po své „dezerci“ v čela vlády i ČSSD dostal odměnu v podobě postu českého eurokomisaře v Bruselu. Sobotka takové štěstí mít nebude, i když mu to možná Mutti Angela slíbila. Ta však ve funkci brzy skončí a chování nového německého „Hitlera“, M. Schulze, je neodhadnutelné.

Sobotkova situace přesto není zcela beznadějná. Mohl by se ještě zachránit a zabránit očekávanému „výprasku“, který jeho stranu na podzim 2017 čeká. Musel by se ovšem chovat jako chlap, nikoli jako jeho atrapa, a udělat následující kroky: vyhodit A. Babiše z vlády, vypovědět koaliční smlouvu s hnutím ANO 2011 a dovládnout s rekonstruovanou vládou za podpory poslanců demokratických stran napříč parlamentem. O státotvorném chování většiny našich demokraticky zvolených poslanců nepochybuji.

Slovenský premiér by to v Sobotkově situaci jistě udělal. U Sobotky si tím však jist nejsem. Něco takového už dávno mohl a měl udělat. Místo toho se opevnil ve své „tvrzi“ (= Lidovém domě) a spolu s americkými poradci čeká na zázrak v naději, že někdo zařídí, aby na podzim vyhrál volby.

Obávám se toho nejhoršího: Ani voliči tentokrát neudělají kvůli Sobotkovi nic, aby jeho strana neskončila v „propadlišti dějin“ a Sobotka samotný nemusel zamířit na úřad práce. Kamarádi mu jistě oplatí jeho „služby“ a podobně jako nezaměstnaný Z. Škromach na dlažbě nezůstane. Ale člověk nikdy neví, co se může stát. Vždyť i Slávkova manželka si prý už našla práci, aby rodina po volbách neskončila na sociálních dávkách. Aspoň by Sobotkovic rodina poznala, jak se žije těm nejchudším lidem u nás. Taková zkušenost je k nezaplacení!

Až na podzim 2017 B. Sobotka volby prohraje, bude svými spolustraníky rituálně „zaříznut“ – s veškerou parádou. Poražená a ponížená ČSSD přestane být nadále zajímavá: pro členy, pro voliče i pro „kmotry“ a „lobbisty“. Také pro všelijaké spřátelené „politology“ a „světové filozofy“ či další trapné figurky, které byly přisáté ke stranické kase v Lidovém domě („Liďáku“).

Z této porážky se bude ČSSD vzpamatovávat dlouho. Nedá se vůbec vyloučit, že časem, možná již v roce 140. výročí svého založení, zanikne. To všechno bude mít B. Sobotka na svědomí. Já bych s tímto vědomím žít nechtěl.

Sobotkovi „kluci a holka, co spolu mluví“, budou do října 2017 řídit stranu a připravovat ji na volby. Po nich všichni společně odejdou, protože strana nejspíš skončí pod pětiprocentní hranicí, která je potřebná ke vstupu do parlamentu. Pokud by se přece jen zázrakem nad pěti procenty udržela, čemuž nevěřím, nebude již nikoho zajímat a nikdo s ní nepůjde do koalice. ČSSD se stane politickým „skanzenem“ – podobně jako KSČM.

Co však bude nejhorší? Členové ČSSD, které strana dvacet let systematicky rozmísťovala na lukrativní „teplá místečka“ na nejrůznějších ministerstvech a centrálních úřadech, přijdou (jistě ne hned) o svá místa. Koryt a korýtek pro vyvolené radikálně ubude. Postupně je převezmou jiní „čekatelé na prebendy“. To pak bude pláč a skřípění zubů!

Všechno to, co popisuji, B. Sobotku a jeho stranu teprve čeká. Nebude to taková selanka ‒ jako na právě skončeném sjezdu ČSSD. Když se „lámou“ dějiny, vždycky to bolí.

11. 3. 2017

PhDr. Rostislav Janošík