Svobodné noviny na internetu

Přestože je opakovaně uváděno, že český národ patří v dané době mezi největší bezvěrce (ateisty), zcela bezostyšně se i nadále všichni oddávají slavení jak vánočních, tak i velikonočních svátků. Staly se pouhým folklórem? Nebo snad radostí z pracovního volna? Či jásotem z nadbytku všeho potřebného i nepotřebného v obchodech?

Pro křesťanské církve jsou Velikonoce největší událostí a svátkem liturgického roku. Neslaví se „jen“ narození děťátka, ale připomíná se krutá smrt Ježíše na kříži a především se oslavuje jeho následné Zmrtvýchvstání. V kalendáři jsou vždy zaneseny v různých termínech, od nich jsou pak odvozeny i další „pohyblivé“ svátky. Oslavy Velikonoc (dříve velikonoc) měly velice starou tradici, původem ještě z doby předkřesťanské. Navazovaly na židovský svátek pesach (lat. pascha), jenž byl památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí. Pesach připadal na den prvního jarního úplňku (podle židovského kalendáře 14. Nisan). Křesťané se snažili oddělit Velikonoce od židovského svátku, o příslušné datum propukly spory mezi Alexandrií a Římem. Alexandrijský způsob výpočtu data Velikonoc byl nakonec v 6. století přijat obecně. Tedy zásada slavení o první neděli po prvním jarním úplňku (21. 3.). Přesné tabulky pak pocházejí z 5. století od patriarchy Kyrilla, s doplněním římským opatem Exiguem. Pomocně se používal tzv. devatenáctiletý kruh. Používán byl i při datování listin.

V liturgickém kalendáři si nelze Velikonoce představit bez předchozí doby postní. Tu představovalo období čtyřicetidenního půstu od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního. Z hlediska lidové víry měly význam především obyčeje konané o postních nedělích. Ve stručnosti si je připomeňme.

• První postní - nazývaná černá, ženy odkládaly pestré oblečení a halily se do černého; jiné označení je pučálka podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu.

• Druhá postní - nazývaná pražná podle postního jídla pražma, který se dělal pražením z nedozrálého obilí.

• Třetí postní - nazývaná kýchavná podle pověry, že kolikrát kdo kýchne, tolik roků bude ještě žít.

• Čtvrtá postní - měla zvláštní postavení, bylo možné uvolnit postní kázeň; v kostelech byla postní fialová barva roucha nahrazena růžovou; u starých Čechů je uváděna jako družebná, mládež měla možnost sejít se na návsi a veselit se.

• Pátá postní - nazývaná smrtelná (někdy i černá), v kostelech se zahalovaly kříže, což byla zřejmě tradice sahající až do starokřesťanských počátků života svaté církve. O této neděli byl rozšířen zvyk vynášení smrtky (Morany, Mořeny). I tento zvyk zřejmě zasahuje až do dob pohanských; byl spojený s koncem zimy a počátkem jara.

• Šestá postní - tato neděle (Palmarum) je jistě více známá i dnes. Je to Květná neděle (Květnice), spojená se svěcením kočiček. Posvěcené kočičky se zastrkovaly za domácí kříže ve světnici, za svaté obrazy. Na Písecku se ovíjely pruty jívy kolem dlouhé tyče zvané „beran“, výška dosahovala někdy několika metrů. Kočičky se také zapichovaly na okraj pole k ochraně úrody, dávaly se do sklepa jako ochrana před jedovatinami. Používaly se i jako léčivo, aby oči nebolely, nebo chránily před bolestmi krku a zimnicí. V liturgii je připomínám slavný vjezd Ježíše na oslátku do Jerusaléma - Hosana…

Bezprostředně po Květné neděli následuje Pašijový týden - Sazometná středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Po slavném Vzkříšení přichází Boží hod velikonoční. V lidové tradici se provádělo svěcení pokrmů (beránka, mazanců, vajíček, chleba i vína). V následném Velikonočním pondělí se již neprováděly žádné liturgické úkony, ale naplno propukly velikonoční radovánky - zábavy, koleda, mrskačka… Z pohledu liturgického by se toho mohlo ještě mnoho dodat. Tak si to v klidu a pokoji užijte.

František Růžička, České Budějovice

Svěcení kočiček a čtení evangelia před kostelem sv. Prokopa na Starém Městě.