Svobodné noviny na internetu

Tak už to máme za sebou. Zase jedno výročí, které jsme si připomněli a možná i dostatečně zmedializovali. Ano, řeč je o 70. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora – Reinharda Tristana Eugena HEYDRICHA (7. 3. 1904–4. 6. 1942). Třítýdenní soustředěná pozornost na tragické události z roku 1942 se pro někoho mohla zdát k nepřečkání, kdežto pro jiného byla naopak jen malou vzpomínkou na to, co bychom si měli připomínat pravidelně každý rok, abychom časem nezapomněli.

Po mediální smršti, kterou představovala smrt a pohřeb bývalého prezidenta Václava Havla, bylo výročí atentátu na R. Heydricha první významnější akcí našich sdělovacích prostředků za posledního půl roku. A dodejme, že to byla kampaň víceméně seriózní, založená spíše na faktech než na hypotézách a spekulacích, a to v protikladu k tomu, co nám i „veřejnoprávní“ Česká televize předvádí již řadu let.

Naše sdělovací prostředky se bulvarizovaly: na prvních stránkách nebo v úvodu televizního zpravodajství nás informují o tom, co by se v zavedených demokraciích ocitlo až kdesi na padesáté stránce deníku či týdeníku. Zpravodajství o soudním jednání s V. Bártou a J. Škárkou či zadržení a vazba D. Ratha může někomu připomínat to, o čem na počátku 50. let 20. století psal komunistický tisk. Stenografické záznamy z politických soudních procesů se staly dokladem o tragédii, jež se tehdy odehrávala doslova v přímém rozhlasovém přenosu v naší zemi. Naproti tomu případ výše zmíněných současných politiků je fraškou a potvrzením toho, kam jsme to s naší „demokracií“ dotáhli…

Proč se v souvislosti s výročím atentátu na Heydricha a vypálení obcí Lidice a Ležáky vůbec zmiňuji o tom, co se odehrává v těchto dnech? Důvod je prostý: Připomínka 70. výročí těchto tragických událostí je „orámována“ dvěma nedůstojnými politickými aférami, jež se týkají poslanců D. Ratha a V. Parkanové. V době, kdy by si celá společnost měla s projevy nejvyšší úcty připomínat hrdinství skupiny odvážných příslušníků našeho zahraničního odboje, kteří provedli svůj historický čin pro vlast, jejíhož osvobození se již neměli dožít, vyvalí se na nás ze sdělovacích prostředků zápach z politické žumpy, která za více než dvacet let nového režimu začíná přetékat přes okraj. Je to nejen neslušné vůči stovkám a tisícům obětí nacistické zvůle. Je to hanba, kterou nelze ničím omluvit! V civilizovaných zemích, jež se hlásí k západnímu kulturnímu okruhu, je něco takového nemyslitelné.  

Mediální kampaň skončila, ale něco pozitivního přece jen zůstalo. Česká televize, jež pod novým vedením velmi těžkopádně hledá svou veřejnoprávní tvář, odvedla kus dobré práce v podobě dokumentárního seriálu nazvaného „Heydrich – konečné řešení“. Jeho vysílání trvalo neobvykle dlouho, a to od začátku letošního roku, a skončilo 44. dílem tuto neděli, tedy 1. 7. 2012. Rozhodující roli při přípravě měli vedle moderátora T. Töpfera zkušení historikové, kteří se problematikou druhé světové války zabývají mnoho let, zejména plk. PhDr. Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu a Jaroslav Čvančara z Ústavu pro studium totalitních režimů, autor velmi cenné publikace „Někomu život, někomu smrt“.

Pro širokou diváckou obec zařadila ČT1 v neděli dne 10. 6. 2012 v hlavním vysílacím čase film režiséra P. Nikolaeva „Lidice“. (Pozn. 1) Za to jí patří velký dík, protože se po dlouhé době jedná o skutečně umělecký film v pravém slova smyslu. Srovnávat toto dílo například s filmem „Protektor“ (nemluvě o zavádějícím názvu) či podobnými „veledíly“, nemá smysl…

V souvislosti se všemi akcemi, které byly v rámci 70. výročí atentátu uskutečněny, např. rekonstrukce samotného průběhu atentátu v osudné zatáčce v Libni, mám pouze jednu výtku. Týká se repliky koncentračního tábora na Karlově náměstí v Praze. Objekt, jehož vybudování si vyžádalo náklady téměř jednoho milionu korun, navštívilo za první týden pouhých 10 tisíc osob. Na více než milionové hlavní město, kde se navíc denně pohybují stovky návštěvníků z domova i ze zahraničí, je to číslo opravdu skromné.

I tato skutečnost vypovídá vcelku přesvědčivě o tom, jak jsme na tom s naší reflexí národních dějin. Je to smutné, velmi smutné. Co by na to asi řekli všichni ti, kteří za druhé světové války položili své životy (na Západě i na Východě), aby český národ mohl žít dál a aby nacističtí plánovači „Nové Evropy“ nepřetvořili české země ve svůj „Lebensraum“?

Minimální zájem české veřejnosti o dějiny vlastního národa není jen výsledkem působení dnešních sdělovacích prostředků. Je to především důsledek soustavného deformování výkladu národní historie komunistickými ideology, jakož i přetrvávání tzv. bílých míst v dějinách. Například o historii protikomunistického odboje se diváci veřejnoprávní (!) České televize nedozvědí téměř nic a o mnoho lepší to není ani v našich školách. Nelze to tedy svádět jen na nedostatek peněz, protože na něco je i v dobách všeobecného šetření peněz dost.

Výsledkem čtyřicetileté ideologické masáže komunistického režimu je v neposlední řadě negativní postoj veřejnosti (včetně nejmladší generace, která tuto dobu nezažila) k otázce majetkového vypořádání státu s církvemi. Tato záležitost není ani po 22 letech nového režimu uzavřena. Podíl na tom má celá polistopadová garnitura (bez ohledu na to, zda se hlásí k politické levici, či pravici), jíž stále chybí „politická vůle“ něco vůbec řešit a vyřešit. Proto věci neřeší a nechává je raději „vyhnít“.

Komunistická propaganda po dlouhá desetiletí jednostranně interpretovala atentát na R. Heydricha jako ojedinělý projev odporu, organizovaný navíc z komunisty nenáviděného Západu, nikoli z milované Moskvy, jež až do 22. 6. 1941 spolupracovala s Hitlerem. Komunisté vždy kladli důraz na počet obětí následného teroru, jímž nacisté reagovali na atentát. Buďme však upřímní: ty oběti by byly tak jako tak, možná ještě větší. Němcům totiž šlo o vyhlazení českého národa a R. Heydrich byl dokonce duchovním otcem myšlenky „konečného řešení české otázky“.

Je užitečné, zejména pro mladou generaci, jejíž znalosti z historie jsou nepatrné či nulové, připomenout, že za druhé světové války nezahynulo jen 25 000 československých komunistů, jak nám to KSČ vtloukala před listopadem 1989 do hlavy, nýbrž naopak desetitisíce nekomunistů a dalších občanů bývalého Československa. Komunisté nebyli ani první, ani nejpočetnější složkou protinacistického odboje. Ten „jejich“ začal až poté, kdy elita národa byla nacisty v letech 1939-1941 vyvražděna nebo skončila v koncentračních táborech. Komunističtí „přepisovači dějin“ nezahálejí ani dnes a pletou hlavy mladým lidem, kteří si dobu rudého teroru ani nedovedou představit. Jen tak si lze vysvětlit výsledky výzkumu všelijakých agentur, které tvrdí, že mladí si přejí návrat „starých pořádků“.

***

Shrňme si základní fakta o atentátu na R. Heydricha: K ozbrojenému útoku na mercedes, kterým pravidelně jezdil R. Heydrich (se šoférem J. Kleinem a bez ochranky) z Panenských Břežan do Prahy, došlo ve středu 27. května 1942 v 10.35 hod. na dnes již neexistující křižovatce Kirchmayerovy třídy a ulice V Holešovičkách v Libni. Právě tento den měl Heydrich namířeno nikoli do svého úřadu, nýbrž přímo na letiště v Ruzyni, odkud měl odletět do Berlína k jednání s Hitlerem. V té době se Heydrichovo působení v Čechách a na Moravě chýlilo ke konci, protože Hitler měl s „pražským řezníkem“ svůj plán: měl se stát říšským protektorem v okupované Francii.

Pokus o zabití třetího nejmocnějšího muže hitlerovské Třetí říše, SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha, 38letého zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), provedli parašutisté ze skupiny „Anthropoid“ – rotmistr Jan Kubiš a rotmistr Jozef Gabčík. Tato událost vstoupila do dějin druhé světové války. Převažuje mínění, že právě jejím prostřednictvím dali Češi najevo, že se nesmířili s nacistickou okupací, která jim byla dne 15. 3. 1939 vnucena, když předtím Anglie a Francie podepsaly Mnichovskou dohodu a ponechaly svého někdejšího spojence, ČSR, na pospas Hitlerovi.

Zda atentát proběhl přesně tak, jak to má většina z nás zafixováno díky celovečernímu filmu „Atentát“ (1964) od režiséra Jiřího Sequense, není ani po 70 letech jednoznačně prokázáno. Z rekonstrukce, která byla nedávno provedena, se nedá vysvětlit, proč J. Gabčík nevystřelil ze svého Sten-gunu, ani to, zda se nejdříve střílelo a teprve pak přišel na řadu granát, který na Heydrichovo auto hodil J. Kubiš. Stejně tak dlouho se mělo za to, že třetím atentátníkem byl rotmistr Josef Valčík ze skupiny „Silver A“, který měl dát Gabčíkovi a Kubišovi znamení zrcátkem, že auto s Heydrichem se blíží k místu, kde měl být atentát proveden.

Cenné poznatky o přípravě a průběhu atentátu shromáždil v poslední době vojenský historik E. Stehlík. Podle jeho zjištění byl atentát nikoli demonstrativní akcí, která měla upozornit na to, že se Češi nesmířili s okupací. Akce byla totiž připravována šéfem vojenské zpravodajské služby F. Moravcem ve Velké Británii a měla být odplatou za vojáky, popravené bezprostředně po nástupu R. Heydricha v Praze (27. 9. 1941), např. gen. J. Bílého či gen. H. Vojty z odbojové organizace „Obrana národa“ aj. V tomto smyslu byl atentát spíše „popravou“ Heydricha za jeho tvrdý postoj vůči účastníkům protinacistického odboje.

Nové jsou i poznatky, týkající se pitvy těla zemřelého R. Heydricha. Ze znění pitevního protokolu, který byl objeven teprve v r. 2004, vyplývá, že nebyly odebrány vzorky tkáně z plic a že nebyl zkoumán mozek ani nebyla provedena toxikologická zkouška. Příčinou náhlého zhoršení Heydrichova zdravotního stavu mohlo být tedy něco jiného, než se dosud uvádělo.

Heydrich, který měl po útoku atentátníků zlomená žebra, poškozenou slezinu a natrženou bránici, upadl dne 3. 6. 1942 do kómatu a následujícího dne (4. 6. 1942) ve 4.30 hod. v nemocnici na Bulovce zemřel. Následoval převoz těla zesnulého na Pražský hrad, kde byla rakev s tělesnými ostatky vystavena na katafalku. Odtud byla převezena vlakem do Berlína, kde se dne 9. 6. 1942 konal pohřeb. Na akci byli přítomni jak státní prezident E. Hácha, tak i členové protektorátní vlády. Ti se pak setkali s Hitlerem, který jim údajně pohrozil „vymazáním českého národa z mapy Evropy“, nebudou-li atentátníci dopadeni. Až do té doby zůstaly všechny pokusy německých bezpečnostních složek neúspěšné, a to navzdory příslovečné německé důkladnosti.

Během razie, kterou nacisté v českých zemích hned po provedení atentátu uskutečnili, bylo zkontrolováno 4 750 000 osob, z toho 13 119 osob bylo zadrženo, 231 osob zastřeleno pro schvalování atentátu, 42 osob za držení zbraní, 343 osob za ukrývání „nepřátel říše“ a 77 osob za nenahlášení pobytu.

Již 28. 5. 1942 se dostal do rukou Gestapa dopis A. Marusczákové, který obrátil pozornost Němců směrem ke středočeské obci Lidice. Tato vesnice na Kladensku, čítající 483 obyvatel, byla dne 9. 6. 1942 obklíčena protektorátním četnictvem, jež mělo za úkol hlídat, aby nikdo neunikl. Následujícího dne bylo oddíly SS, které byly povolány z Heydrichova rodiště Halle nad Sálou, 173 mužů zastřeleno a ženy s dětmi odvezeny do koncentračních táborů (část dětí byla dána na převýchovu do německých rodin).

Obec Lidice byla dne 10. 6. 1942 vypálena a následně srovnána se zemí ještě předtím, než se nacistům podařilo dostat na stopu atentátníků. Jednalo se o bestiální čin, který byl aktem mocenské zvůle a německé zvlčilosti. Nacistická msta se nezastavila ani před budovou kostela sv. Martina, který byl zbourán (podobně se později chovali i čs. komunisté), ani před zdejším hřbitovem, který byl rovněž zničen. Vypálení Lidic a vyhlazení jejích obyvatel se mělo stát varováním, že tak by mohlo v budoucnu vypadat ono nacistické „konečné řešení české otázky“.

Tento plán nastínil R. Heydrich při setkání s nacistickými funkcionáři v Černínském paláci v Praze dne 2. 10. 1941, jen pár dní po převzetí úřadu zastupujícího říšského protektora. Ve svém projevu mimo jiné řekl: „Pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež. (…) Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu.“ Zkrátka: „Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“

Heydrichův projev je poučný také v tom, jak si tento vrcholný nacistický pohlavár představoval vztah vůči českým pracujícím. On, příslušník německé dělnické strany (NSDAP). Heydrich říká: „Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu. (…) K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci.“ Tak praví vysoký funkcionář Herrenvolku a dodává: „Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě.“ A jen jako dovětek dodejme, že Heydrichův plán „konečného řešení české otázky“ počítal s tím, že poněmčení bude provedeno během sedmi let.

Atentát na R. Heydricha tuto nastíněnou představu od základu změnil. Byla to zásluha několika parašutistů, hrdinů západního odboje, kterým se podařilo zabránit nejhoršímu. I přesto Němci stačili zahubit na 360 000 občanů bývalého Československa. Jen v rámci tzv. heydrichiády (2. stanného práva) bylo popraveno 15 000 osob.

***

Je potěšitelné, že tragédie Lidic a Ležáků nezůstala jen záležitostí českého národa. Nacistická bestialita, která se naplno projevila v likvidaci těchto dvou obcí, vyvolala celosvětovou vlnu solidarity ještě v průběhu války a vedla Francii i Anglii k přehodnocení jejich chybného postupu na Mnichovské konferenci z roku 1938. Nakonec i Německo bylo nuceno přijmout fakt nulity Mnichova a smířit se odsunem bývalých československých Němců. Ne všechno je však vyřešeno jednou provždy. Každoroční volání delegátů Sudetoněmeckého sněmu po zrušení Benešových dekretů je potvrzením toho, že minulost ještě nebyla beze zbytku překonána.

Proto jako blesk z čistého nebe zapůsobila zpráva o tom, že dva dny před 70. výročím vypálení Lidic (8. 6. 2012) zaslal nový německý prezident Joachim Gauck dopis českému prezidentovi, v němž se uvádí: „Česká republika si připomíná v těchto dnech vyhlazení Lidic a Ležáků, zastřelení jejich mužů a zavlečení a zavraždění žen a dětí. Chtěl bych ujistit Vás i český národ, že bolest nad oběťmi sdílíme a že soucítíme s přeživšími, z nichž někteří ještě jsou mezi námi. (…) Myšlenka na opovrženíhodné teroristické činy z Lidic a Ležáků mne naplňuje hlubokým zármutkem a studem. Německo je si vědomo své historické odpovědnosti…“(Pozn. 2)

Gauckův dopis je vpravdě historickým předělem v česko-německých vztazích. Ty mnozí politici a novináři označují za velmi dobré, ba nejlepší v dosavadních dějinách. Jejich optimismus bohužel nesdílím. Historická zkušenost nás naopak učí, abychom se před Němci měli vždy na pozoru. Nabádal nás k tomu již v 19. století historik F. Palacký, který o dějinách i o česko-německých vztazích věděl víc než my všichni dohromady. Nejsem si jist ani tím, že by podobný dopis byl z Berlína do Prahy zaslán, kdyby ve funkci německého prezidenta byl někdo jiný, např. E. Stoiber. Současné Německo totiž reprezentují dva vrcholní politici z tzv. východních zemí (rozuměj: bývalé NDR) – A. Merkelová a J. Gauck. Po příštích volbách může být všechno jinak…

Navzdory optimismu, který vyzařuje z Gauckova dopisu V. Klausovi, je třeba zůstat nohama na zemi. Nestačí jen proklamace, i když se dobře čtou a poslouchají. Němci by měli udělat konkrétní kroky, jimiž dokáží, že Gauckova omluva je skutečně upřímná a že se s ní ztotožňují. Ostatně Němcům by neuškodilo, kdyby ještě dalších 500 let chodili s hlavou skloněnou a cudně klopili oči. Tak se totiž chová ten, kdo se upřímně stydí…

Bude to jen malá satisfakce za to, co předkové dnešních Němců za 2. světové války způsobili nejen u nás, ale i v dalších okupovaných zemích Evropy, kterou by současné Německo rádo vedlo v rámci Evropské unie. Docela dobře se proto dovedu vcítit do nálady Řeků, kterým A. Merkelová diktuje, jak se mají chovat, aby se zbavili svých dluhů.

A konečně: Němci by měli začít splácet škody, které napáchali. Možná jim na to těch 500 let ani stačit nebude…

(Pozn. aut.: Teprve před několika lety uhradilo Německo poslední splátku reparací z 1. světové války.)

***

Atentát na R. Heydricha byl věcí národní cti. Ti, kteří jej provedli, ji obhájili. Hůře dopadl český národ jako celek: část obyvatel kolaborovala s nacisty, zbytek přikrčeně čekal, jak to dopadne. Ještě hůř to skončilo po válce, kdy se lidé nechali nalákat na komunistickou vějičku o „světlých zítřcích“ i na povídačky o „socialismu s lidskou tváří“ a o „sametové revoluci“. Asi proto Češi nemají rádi své dějiny a jejich hrdiny.

A na závěr ještě slova J. Čvančary, jednoho z tvůrců televizního dokumentu „Heydrich – konečné řešení“. V rozhovoru pro Parlamentní listy dne 22. 5. 2012 řekl: „Stát, který si neumí vážit svých hrdinů, tím dává najevo, že neumí ochránit ani sám sebe. Je poníženým národem. (…) Jestliže jsou naše děti vedeny našimi politiky k tomu, aby věřily, že celá česká minulost je jen jeden jediný velký omyl a jejich předkové jeden Švejk větší jak druhý, pak nebudou vnímat, natož milovat tento stát. Takže se naskýtá otázka: bude pro tento stát, kromě nájemných žoldnéřů, po tom všem znevažování českého odboje, ještě někdo v budoucnu ochoten přinést oběť? Jestliže ne, tak je tento stát, tento národ, předurčen dříve či později k zániku! Skuteční hrdinové se dnes málokdy dočkají zaslouženého uznání. Češi jsou někdy líní poznávat pravdu! Lehce, až příliš lehce se nechají oklamat mediálními kejklíři a tím přijímají falešný pohled na minulost. Jsme snad národ, který se nechá postupně a svým způsobem dobrovolně vyhladit asimilací? Jsme vůbec poučitelní?“

2. 7. 2012

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Režisér Petr Nikolaev, k jehož známým snímkům patřily např. filmy „Báječná léta pod psa“ (1997), „Kousek nebe“ (2005) nebo „Lidice“ (2011), v těchto dnech natáčí 120 minutový velkofilm „Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů“. Snímek vzniká u příležitosti 1150. výročí příchodu obou věrozvěstů na Moravu. Toto výročí oslavíme v r. 2013, který UNESCO vyhlásilo Rokem Cyrila a Metoděje. (Viz Novinky.cz, 28. 4. 2012)

2. Text dopisu J. Gaucka prezidentu V. Klausovi z 8. 6. 2012. (Viz Lidovky.cz, 8. 6. 2012).

Popisky:

1. Reinhard Heydrich (1904-1942)

2. Eduard Stehlík

3. Gen. Josef Bílý

4. Gen. Hugo Vojta

5. Vypálené Lidice (11. 6. 1942)

6. Joachim Gauck

7. Jaroslav Čvančara