Svobodné noviny na internetu

Články poslance Národnej rady SR za Ficovu stranu „Smer-SD“, Ľuboše Blahy, čtu pravidelně a rád. Přinášejí totiž vždy nové informace o našich východních sousedech, s nimiž jsme do konce roku 1992 tvořili společný stát. Česká média nám z nějakého blíže neobjasněného důvodu tyto zprávy systematicky zatajují.

O Slovensku píšu málo, ale poměry v této zemi sleduji dlouhodobě, dokonce s čím dál většími obavami. Ty jsou motivovány něčím zcela jiným než u naší věčné kritičky všeho, co nějak souvisí s Ruskem a s V. Putinem, senátorky M. Němcové (ODS). Mirka „Kachlovka“ se totiž bojí, že po vítězství R. Fica ve volbách na podzim letošního roku skončí na Slovensku demokracie a začne tam otevřená vládní podpora politiky V. Putina. (Nebo toho, kdo po něm nastoupí.)

Třebaže si nemyslím, že u našich východních sousedů jsou poměry tak zlé, že by si bratři Slováci nebyli schopni vládnout sami, ani já nevylučuji, že ke změnám v politice tohoto státu dojít může. Bude to kvůli neschopnosti předchozích vlád zabránit pokračujícím zmatkům, které svedly Slovensko na scestí poté, kdy došlo k vraždě novináře J. Kuciaka a kdy se politická reprezentace na Slovensku ukázala být neschopnou efektivně řídit zemi. Jestliže ve vládě a v parlamentu jsou ve vysokých funkcích prokazatelní plagiátoři (B. Kollár, B. Gröhling, I. Matovič, předtím A. Danko) a další osoby s nevyhovujícím morálním profilem, nelze jinak než tyto lidi vyhnat od moci. To se momentálně děje a bude to završeno podzimními parlamentními volbami.

Chápu, že strach těch, kteří nedokázali dobře vládnout své zemi a jimž hrozí, že budu nadlouho, ne-li natrvalo, odstaveni od „koryt“, musí být veliký. Také v ČR lze cítit podobné obavy politiků neúspěšné Fialovy vlády, která kromě jalových řečí není schopna pro další rozvoj své země udělat vůbec nic. A není jistě náhoda, že jak „pražská kavárna“, tak i její obdoba v Bratislavě, nejsou schopny zastavit svůj pád do propadliště dějin. Odchod do politického záhrobí nebývá nikdy veselý.

Jeden z nedávných článků Ľ. Blahy mne mimořádně zaujal. V době, kdy u nás byly v plném běhu přípravy na oslavy dvou státních svátků, „Dne slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“ (5. 7.) a „Dne upálení mistra Jana Husa“ (6. 7.), se dozvídám o tom, že na Slovensku se současná politická reprezentace rozhodla svátek slovanských věrozvěstů ignorovat.  Poslanec Ľ. Blaha tuto skutečnost sdělil českým čtenářům na webu „vaševěc.cz“, kam pravidelně přispívá svými texty. Jeho článek má tento burcující titulek: Hanba vláde a prezidentce za to, že kašlú na národné tradície (vaševěc.cz, 7. 7. 2023, 10:26).

V článku ani zdaleka nejde jen o ostentativní ignorování historických tradic slovenského národa (včetně společných dějin Čechů a Slováků v době velkomoravské i v období Československa), nýbrž o zcela nedůstojné podbízení se Američanům, které nabývá absurdních a nepochopitelných rozměrů. Dobrovolné vazalství a lokajství se dnes na Slovensku stává varováním i pro nás – Čechy. Také u nás máme dost „amerických papoušků“, kteří se dnem i nocí snaží vlichotit do přízně této zámořské velmoci. Patolízalství J. Lipavského a zejména J. Černochové přesahují již v této chvíli únosnou mez. Zatím ještě nikoho nenapadlo, abychom přestali slavit svátek příchodu sv. Cyrila a Metoděje, ale i to může časem přijít.

Momentálně se „vymazává“ všechno, co nějak souvisí s Ruskem. Představte si, že při archeologických vykopávkách byly v minulosti zjištěny nejstarší české mince, denáry našich Boleslavovců, dokonce v nejvýznamnějších centrech Kyjevské Rusi, např. v Novgorodu. Tyto nálezy potvrzují tisíciletou tradici kontaktů mezi obyvateli českých zemí a východních Slovanů. Mirka „Kachlovka“ by to neměla číst, nebo si vzít nějaký prášek na uklidnění, protože to by ji mohlo „porazit“.

─────

Dovolím si text článku poslance Ľ. Blahy přetlumočit pro čtenáře SN do češtiny. Hlavně ti mladší již slovenštinu neznají, protože se ji ve škole neučili, a naše veřejnoprávní média pro to nic nedělají. Autor píše:

„V Bratislavě, v nemocnici na Antolské [ulici], jsme si připomněli svátek Cyrila a Metoděje.

1. Měla to být tichá vzpomínka, ale nakonec přišlo množství lidí. Děkujeme za krásnou atmosféru.

2. Robert Fico to ve svém projevu vystihl: Je strašné, že prezidentka i vláda se na naši velkomoravskou tradici kompletně vykašlali a jediní, kdo organizuje celonárodní oslavy, jsme my ve „Smeru“. Zítra v Nových Zámcích.

3. Chápu, že Zuzana Čaputová si raději připomíná americký Den nezávislosti (= 4. 7. 1776). Vždyť ona není prezidentkou Slovenské republiky, ale spíš mluvčí Spojených států.

4. Rád bych jí připomněl, že v době, kdy přišli na slovenské území Cyril a Metoděj, v její milované Americe žili akorát tak bizoni a hrstka indiánů.

5. Chudáky indiány pak o tisíc let později vyvraždili dnešní Američané. Velicí humanisté.

6. Ale jasně: Pojďme všichni hromadně upadnout do mdlob z úchvatné americké historie, sledujme stupidní hollywoodské filmy a zesměšňujme naše národní dějiny!

7. To jsou dnešní liberálové, kteří nepochopili, jakou duchovní hloubku má naše slovenská historie.

8. Vděčíme za to i velkomoravské tradici, vděčíme za to Pribinovi, Svatoplukovi, Cyrilovi a Metodějovi.

9. My na naši národní identitu nezapomeneme. Nikdy!“ (vaševěc.cz, 7. 7. 2023, 10:26).

[Zvýrazněná část – redakce SN]

─────

Situace na Slovensku je tristní…

Stranou ponechávám fakt, že ani pět let od smrti mladého slovenského novináře J. Kuciaka není u našich východních sousedů klid. Demokracie tam rozhodně nevítězí a není usazena v sedle tak pevně, jak je kníže/král Svatopluk na vzpínajícím se koni před vstupem do Bratislavského hradu.

V souvislosti s textem Ľ. Blahy si dovolím upřesnit některé jím uvedené údaje. Nevím, co všechno se dnešní slovenští politici (včetně Z. Čaputové) učili ve škole, když do ní chodili. Někteří, zdá se, chodili „za školu“ a na hodiny dějepisu kašlali obzvláště. Takového dojmu musí nabýt čtenář, když si ten Blahův článek přečte.

Předně: je třeba upozornit nato, že nikde v písemných pramenech (našich ani těch, které vznikly na území Východofrancké říše) není doloženo, že by Konstantin (= sv. Cyril) a jeho starší bratr Metoděj (= sv. Metoděj) přišli na území Slovenska. (Staroslověnské legendy, ale i ty psané latinsky, hovoří o Moravě, a to v souvislosti se sv. Ludmilou a jejím manželem, knížetem Bořivojem.) Zmiňují však výhradně jejich příchod na Moravu, na staroslavný Velehrad, jenž býval po staletí vnímán jako „hlavní město“ Moravského knížectví a pozdější (územně rozšířené) Velkomoravské říše.

Připomenu rovněž to, co si možná dnešní slovenští politici (včetně R. Fica) již nepamatují. Slovenští nacionalisté, sdružení okolo Matice slovenské a kolem Slovenské národní stany (SNS), na počátku 90. let 20. století, v době před rozdělením společného státu, přišli s odvážnou myšlenkou: Podle jejich tvrzení prý neexistovala Velkomoravská říše, nýbrž říše „Velkoslovenská“, jejíž sídlo bylo na Slovensku (v Nitře, nikoli v Bratislavě).

Mnozí odborníci – nejen čeští, ale i slovenští – nad tím sice kroutili hlavou, kdežto jiní si raději zacpávali uši, aby to nemuseli poslouchat, ale tak tomu tenkrát doopravdy bylo. Dnes už si raději nikdo na nic nepamatuje. (V tom jsou Slováci podobní jako Češi.) Zhmotněním tohoto „velkoslovenského“ nadšení se stala ona socha knížete/krále Svatopluka I. (†894) před vstupem do Bratislavského hradu.

Zmínění historici rovněž trvali na tom, že Svatopluk I. (†894), který se stal nitranským knížetem (podléhal pravomoci „ústředního“ knížete Velké Moravy Rostislava), byl pokračovatelem knížat Pribiny (825-833) a Kocela (833-876), jenž byl od r. 861 knížetem Blatenského knížectví (= v okolí Balatonu). Samotný Svatopluk byl synovcem knížete Rostislava (†870). Ten již koncem 50. let 9. století získal politickou moc nad Nitranským knížectvím, jež se pak stalo lenním územím Velké Moravy. Mocichtivý Svatopluk se nechal nalákat na sliby a připojil se ke spiknutí proti Rostislavovi: nejprve mu v r. 870 odmítl poslušnost a území Nitranska svěřil pod ochranu Východofrancké říše. Reakcí na to byl ze strany Rostislava pokus o Svatoplukovo zavraždění. Mocenská roztržka nakonec skončila zajetím Rostislava při lovu se sokoly. Následně byl velkomoravský kníže odsouzen k smrti, oslepen a doživotně uvězněn v klášteře sv. Jimrama v Řezně.

Morava se v důsledku Svatoplukovy nedočkavosti dostala na pokraj občanské války. Francký panovník nicméně svěřil moc nad Moravou nikoli Svatoplukovi, nýbrž dvěma franckým markrabatům: Vilémovi a Engelšalkovi I. Moravané je však nepřijali a v r. 871 proti nim vzniklo lidové povstání, do jehož čela se postavil kníže Slavomír. Na potlačení této revolty vyslal bavorský vévoda a východofrancký král Karloman (830-880) na Moravu vojsko (871): do jeho čela byl postaven Svatopluk. Ten následně zradil i své východofrancké ochránce: tajně se domluvil s moravskými bojovníky a u pevnosti zvané „staré město Rostislavovo“ (= pravděpodobně se jednalo o hradiště Valy u Mikulčic) francká vojska v součinnosti s Moravany porazil. Následně se Svatopluk stal knížetem Velké Moravy.

Tak přesvědčivé vítězství nikdo neočekával. Frankové byli neúspěšní i v následujícím roce (872), kdy na Moravu podnikli další výpravu. Nemožnost nad Moravany zvítězit vedla v následujícím období k pokusu o uzavření míru. Tzv. Forchheimským mírem (874) Svatopluk uznal svrchovanost Východofrancké říše, jíž se zavázal odvádět obvyklé poplatky. Díky tomu zůstal i nadále knížetem Velké Moravy. V dalších letech Svatoplukova moc dále vzrůstala: došlo k podstatnému rozšíření původního území Velké Moravy, jež se proměnila ve Velkomoravskou říši, která zaujímala velkou část střední Evropy. Mocenskému vzestupu odpovídal i titul „krále“, za něhož Svatopluka I. označují některé francké prameny.

Co se týká Blahova přirovnání situace na Velké Moravě a v Americe, kde prý v době příchodu slovanských věrozvěstů žili bizoni a indiáni, jedná se o stejně pokleslou, bulvární, úroveň argumentace, jakou starosta města Kyjeva V. Kličko použil ve vztahu k V. Putinovi. Svým textem na sociálních sítích se pokusil Putina zesměšnit tvrzením, že v době, kdy existovala Kyjevská Rus (= 9. století), nacházely se na území dnešní Moskvy jen bažiny. Dva dny před ruským útokem na Ukrajinu (22. 2. 2022) Kličko napsal: „V době, kdy Moskva byla pouhými bažinami, v Kyjevě už prosperovala Rus.“ (iDNES.cz, 22. 2. 2022, 13:26).

Chce to malé upřesnění: Vznik státního útvaru, zvaného Kyjevská Rus, jehož součástí byla města Novgorod a Kyjev, nebyl výsledkem činnosti žádného z východoslovanských kmenů (Ukrajinci mezi nimi nebyli), nýbrž Varjagů, severských Vikingů. Ti měli za úkol chránit obchodní cesty. Vikingové byli nejen dobrými válečníky, ale i mořeplavci (dostali se až do Grónska a do oblasti východní Kanady). Dva z těchto vikingských bojovníků měla na svém dvoře (pravděpodobně jako osobní strážce) i česká kněžna Ludmila. (Jmenovali se: Tunna a Gommon.) Právě tito dva muži tuto pozdější světici na rozkaz kněžny Drahomíry zavraždili na hradišti Tetíně v r. 921.

[Výraz „Rus“ není označením slovanského etnika, Rusů, nýbrž je to pojmenováním lidí „rusých“ (= zrzavých). Rovněž nejstarší kníže těchto Vikingů na území Kyjevské Rusi, Rurik (†878/879), vládce Novgorodu, měl zrzavé vlasy a vousy.]

─────

S výzkumem staroslovanských památek pomáhali Slovákům i Češi

Zatímco rozumní historici a archeologové v českých zemích, ale ani na Slovensku nikdy nepochybovali o tom, že ústředí Velkomoravské říše leželo na Moravě, pouze část Slováků to viděla a vidí jinak. Ostatně – socha „krále“ Svatopluka by měla stát spíše v Nitře, nikoli na Bratislavském hradě.

Co se týká stáří jednotlivých archeologických lokalit, Nitra je doložena ve franckých letopisech již okolo r. 830, kdežto Bratislava (Brezalauspurch) je týmiž letopisci zmiňována až k r. 907, a to v souvislosti s bitvou, po níž Velkomoravská říše podlehla náporu Maďarů. Ti přišli do Karpatské kotliny v r. 894, ale již od počátku 10. století začali útočit proti Velkomoravské říši. V místech dnešního Bratislavského hradu bylo archeology potvrzeno osídlení již z 9. století, nicméně centrem knížectví na jihozápadním Slovensku byla Nitra. Tam je doložen křesťanský kostel, o němž se rovněž zmiňují francké písemné prameny.

Osídlení z doby velkomoravské je i v okolí Nitry. Na nedalekém kopci Zobor (výška 587 m) stál již v době existence Nitranského knížectví klášter. V něm našel před smrtí své útočiště kníže/král Svatopluk I. Tvrdí to nejstarší český kronikář Kosmas (1045-1125), který o Svatoplukovi píše v souvislosti s jeho úmrtím v r. 894. Ostatní informace o Velké Moravě Kosmas čtenářům zamlčel. Jeho účelová manipulace měla nepochybně politické pozadí. Proto většinu údajů o existenci Velké Moravy čerpáme ze zahraničních pramenů (to se ostatně týká i Sámovy říše) a hlavně z výsledků archeologických výzkumů. Ty přinesly po r. 1945 tak velké množství zcela nečekaných nálezů, že díky nim bylo nutno zcela zásadně přehodnotit tento nejstarší úsek našich dějin.

Na zkoumání stop po nejstarších slovanských obyvatelích na Slovensku se již za První republiky podíleli někteří čeští odborníci, kteří působili na Univerzitě Komenského v Bratislavě. K nim v prvé řadě patřil prof. Jan Eisner (1885-1967). Ten ještě před rokem 1939, kdy musel spolu s dalšími Čechy území Slovenska opustit, prováděl rozsáhlý výzkum slovanského pohřebiště v Děvínské Nové Vsi u Bratislavy. Prozkoumal zde asi 900 hrobů ze 7. a 8. století. Tomuto období, kdy vedle sebe žili na společném území Slované a Avaři (někteří jejich bojovníci byli pohřbeni spolu s koněm), bývá dnes nazýváno jako doba „slovansko-avarské symbiózy“. Eisnerova monografie s názvem „Devínska Nová Ves“ vyšla v r. 1952.

Další důležitou památkou na dobu velkomoravskou je hradiště Děvín u Bratislavy. Zřícenina zdejšího středověkého hradu, jenž byl postaven na ostrožně, vypínající se nad soutokem Moravy a Dunaje, navazuje na mnohem starší osídlení: od doby halštatské, přes období laténské a římské – až po staroslovanské. Strategická poloha Děvína vzbuzovala v některých odbornících představu, že právě tady leželo jedno z důležitých center Velkomoravské říše. Lokalita Děvína u Bratislavy byla prohlášena za národní kulturní památku SR v r. 1961.

Hypotéze o významné roli Děvína u Bratislavy nahrával text zápisu v Letopisech fuldských k r. 864. Z něho se dozvídáme, že francký král Ludvík II. Němec (843-876) v srpnu roku 864 překročil řeku Dunaj a obklíčil Rostislavovu pevnost zvanou „Dowina“. (Letopisec se pokouší o etymologický výklad tohoto názvu: „to jest dívka“.) Již z formulace této zprávy je zřejmé, že panovník takto velké říše nebude obkličovat jakousi ostrožnu nad soutokem dvou řek. Navíc: proč by kníže Rostislav budoval své „hlavní město“ na pomezí mezi Moravským a Nitranským knížectvím?

Ze samotného textu Letopisů fuldských se dále dozvídáme, že „Rostislav se neodvážil pustit se do boje s královským vojskem a kromě toho se přesvědčil [o tom], že neexistuje možnost úniku“. Do otevřeného boje se ovšem nepustil ani král Ludvík Němec. Proto se mezi oběma panovníky začalo vyjednávat. Výsledkem byl kompromis: Rostislav se zavázal i nadále uznávat svrchovanost Východofrancké říše a zachovávat jí věrnost. Poté král Ludvík i s vojskem odtáhl zpátky domů.

Z textu dotyčného zápisu v oněch letopisech vůbec nevyplývá, že touto „Dowinou“ je Děvín u Bratislavy. Má to svou logiku. Panovník mocné říše, který si hodlá podrobit soupeře, o jehož loajalitě má pochybnosti (k výpravě došlo bezprostředně po příchodu slovanských věrozvěstů, což mohlo signalizovat i případnou změnu zahraničně politické orientace Velké Moravy), přece nebude obléhat se svými vojsky pohraniční pevnost, nýbrž zamíří rovnou do míst, kde leží „hlavní město“, u něhož lze předpokládat, že je jistě dobře chráněno proti případnému napadení.

Třebaže většina historiků a archeologů i nadále ztotožňuje „Dowinu“ z r. 864 s pohraničním opevněním Děvín u Bratislavy, již v polovině 19. století se objevila zcela odlišná interpretace onoho zápisu v Letopisech fuldských. Velký znalec slovanských dějin a autor „Slovanských starožitností“ Pavel Josef Šafařík/Šafárik (1795-1861) usoudil, že velkomoravská pevnost „Dowina“ ležela na středním toku řeky Moravy, a to v místech dnešního Starého Města u Uherského Hradiště, kam již středověcí kronikáři lokalizovali velkomoravský „Velehrad“ (= Veligrad, Veljgrad). Mužský cisterciácký klášter ve Velehradě byl založen v r. 1205.

Ostatně – výsledky archeologického výzkumu v Mikulčicích i ve Starém Městě u Uh. Hradiště tuto možnost nevylučují. Z toho, co víme o nálezové situaci na hradišti „Valy“ u Mikulčic, je patrné, že po r. 870 zde došlo k „úpadku“. To zřejmě souviselo se státním převratem, při němž byl kníže Rostislav (846-870) zajat a odvezen do Řezna. Ještě k r. 869 se francké prameny zmiňují o mikulčické vodní pevnosti jako o „oné nevýslovné pevnosti“ (= nedobytném opevnění). Zřejmě až po r. 870 dochází v rámci velkomoravského státu k přesunu ústředního sídla knížete z Mikulčic (= „Staré město Rostislavovo“) více na sever – do oblasti Starého Města u Uh. Hradiště.

Zde v té době vznikla rozsáhlá aglomerace, v níž bylo nejen sídlo panovníka, ale i nejvyššího církevního hodnostáře – arcibiskupa sv. Metoděje. Tzv. metropolitní výšina v Uherském Hradišti-Sadech je pozoruhodnou lokalitou zcela nového typu. V otevřeném prostoru byl jak „hlavní“ chrám sloužící potřebám arcibiskupa, tak i církevní škola pro výchovu kněžského dorostu. (Podle pozdní středověké tradice existovala v blízkém okolí ještě další škola – na hradišti sv. Klimenta u Osvětiman. Tady měl vzniknout překlad Písma svatého z řečtiny do staroslověnštiny.)

Je zřejmé, že něco takového nemohla vodní pevnost v Mikulčicích nabídnout. Třebaže i tam bylo velké množství církevních staveb (celkem 12, dokonce i klášter), uzavřenost tohoto prostoru již nevyhovovala dalšímu vývoji. Ostatně – posunutí „hlavního města“ více na sever umožňovalo, aby se toto nové „centrum“ stalo skutečným středobodem rozsáhlé říše.

Nemohu nevzpomenout ještě dvou jmen: Inocence Ladislava Červinky (1869-1952), pracovníka Státního archeologického ústavu v Brně, a kroměřížského vlastivědného badatele Josefa Zavadila, který v r. 1912 vydal spisek s názvem: „Velehrady Děvín a Nitra: příspěvek k určení polohy hlavního města velkomoravského“. Červinka i Zavadil podnikali v té době na těchto lokalitách archeologické průzkumy: Červinka v oblasti „Děviček“ u Mikulova, jež považoval za onu velkomoravskou „Dowinu“, kdežto Zavadil v Nitře. Tam se později podílel na zkoumání staroslovanského hradiště i ředitel Státního archeologického ústavu v Praze – Jaroslav Böhm (1901-1962). Své výzkumy prováděl nejen v Nitře, ale i v jeskyni Domica nebo na Podkarpatské Rusi (ještě před r. 1939). Na Böhmovy výzkumy v Nitře navázal slovenský archeolog a ředitel AÚ SAV v Bratislavě – Bohuslav Chropovský (1926-2009).

Podíl českých archeologů a historiků na zkoumání nejstarších slovanských dějin nepřipomínám jen tak náhodou. Svědčí mimo jiné o blízkosti obou našich národů a rovněž o podobném nazírání na události dávno minulé. Tak jako rozumní Slováci nikdy nehovořili o Velkoslovenské říši, ale vždy jen o Velkomoravské říši, tak ani  nacionálně se chovající občané SR nikdy nezpochybňovali fakt, že Češi se vždy chovali vůči Slovákům jako jejich starší bratři, kteří jim pomáhali, bylo-li třeba, a předávali jim nezištně své poznatky a zkušenosti.

Tak je to správně a tak by to mělo zůstat i do budoucna. Neměli bychom se nechat navzájem rozeštvávat jenom proto, že to vyhovuje mocenským zájmům kohosi, jehož identitu spíše jen tušíme. Slované vždy drželi pohromadě a ti, kteří toho nedbali, obvykle špatně skončili. V našich tisíciletých dějinách najdeme ovšem i výjimky. Tak například Slavníkovci podporovali boj císaře Otty II. (955-983) proti Polabským Slovanům.

Naproti tomu přátelství mezi východofranckým králem Arnulfem Bavorským (877-899) a velkomoravským knížetem/králem Svatoplukem I. vedlo k tomu, že tento francký panovník nechal svého syna pokřtít jménem Svatopluk (Zwentibald). Svatopluk Lotrinský (895-900) byl současníkem velkomoravského knížete Mojmíra II. (894-906). Jeho bratr Svatopluk II. byl v té době nitranským údělným knížetem. Třetím, nejstarším, Svatoplukovým synem měl být Predslav (jeho jméno by mohlo souviset s pojmenováním Bratislavy).

Poučením z dějin by nám měla být pověst o třech prutech Svatoplukových, jak ji zaznamenal ve svých „Starých pověstech českých“ náš významný popularizátor dějin – spisovatel Alois Jirásek (1851-1930).

31. 7. 2023

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Bratislavský hrad – letecký snímek.

2. Socha knížete/krále Svatopluka I. na Bratislavském hradě.

3. Rurik, zakladatel nejstarší ruské dynastie Rurikovců, od r. 862 vládce Novgorodu.

4. Kníže/král Svatopluk a jeho synové (romantické vyobrazení z 19. století).

─────

Odkazy na články pojednávající o problematice moravského Velehradu:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2021/---mikulecke-pole--hluboko-orane------.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-2-2020/cunkuv----pamatnik----s-krizkem-po-funuse-.htm

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-7-2019/velehrad-----test-soudnosti-nasich-politiku-.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2018/zase-ten-babis--tentokrat-coby----pritel----krestanu.html