První máj 1890
Nejen svátek zamilovaných, ale i oslava práce – „matky pokroku“
Těm čtenářům, kteří chodili do školy před rokem 1989, nemusím výraz v titulku tohoto článku vysvětlovat. Ani to, co Svátek práce, který se komunistům za minulého režimu podařilo zcela zprofanovat, znamenal. Vždyť 19. století, ono „století páry“, jak si to dobře pamatujeme z filmu „Marečku, podejte mi pero!“, představovalo zásadní proměnu dřívější agrární společnosti v industriální – se dvěma průmyslovými revolucemi, jakož i s plejádou vědeckých objevů a vynálezů, bez nichž si dnešní život neumíme představit. Je to však zároveň i doba velkého společenského pohybu a sociálních konfliktů, pro něž se v odborné literatuře, historiografii, vžil pojem: „dělnické hnutí“.
Slavení Svátku práce k tomu neodmyslitelně patřilo. První máj byl dnem, kdy každý dělník věděl, že nemusí jít do práce, že si může eventuálně přispat a pak se ve svátečním oblečení spolu s celou svou rodinou vydat na procházku či za zábavou. Byl to den (podobně tomu bylo při volbách), kdy si i ti nejchudší lidé u nás mohli alespoň na pár hodin vychutnat pocit volnosti a bezstarostnosti, který z každodenní „roboty“ neznali. Také to bylo součástí postupného uvědomovacího procesu, jímž naše dělnictvo od poslední třetiny 19. století a pak v průběhu celé první poloviny 20. století procházelo.
Na straně druhé býval Svátek práce příležitostí k tomu, aby si i ti nejhamižnější podnikatelé, všelijací „vydřiduši“, velkokapitalisté a „uhlobaroni“ (neplést se Z. Bakalou), uvědomili, že bez dělníků nemohou jejich firmy fungovat a že je v jejich vlastním zájmu, aby se časem podařilo nalézt jakýsi „modus vivendi“ ve vztahu mezi podnikateli a námezdně pracujícími. Když pak v 90. letech 19. století začaly vznikat vedle nových politických stran rovněž odborové organizace, získalo do té doby spontánní a chaotické dělnické hnutí jasný organizační rámec. Boj za osmihodinovou pracovní dobu a za přijatelné mzdové podmínky vyplňuje hnutí našeho dělnictva až do okamžiku převzetí moci komunisty v roce 1948.
Tehdy byly přirozené vazby mezi majiteli výrobních prostředků a jejich zaměstnanci zpřetrhány a postaveny zcela na hlavu: z odborů se stala pouhá převodová páka k prosazování politiky vládnoucí KSČ a z dělníků zaměstnanci největšího „kapitalisty“ – komunistického státu. V důsledku toho ztratili dělníci svou dosavadní revolučnost a stali se jen pasivními vykonavateli vůle vládnoucí strany. Lidé odvykli stávkám a demonstracím a svůj osud svěřili do rukou „bezzubých“ odborových předáků, kteří se řídili pokyny ze sekretariátu KSČ. Z dělnictva, někdejšího „hybatele dějin“, se stala bezmocná, snadno manipulovaná masa bezprizorních individuí. Tento nepřirozený stav bohužel neskončil rokem 1989.
Ani po předání moci v rámci „sametové revoluce“ se věci nevrátily automaticky do starých, předúnorových kolejí. Pasivita dělníků trvá dodnes. I nadále přežívá paternalistický vztah státu k občanům. Lidé si odvykli být aktivními účastníky politického dění ve své zemi. Proto lehkomyslně svěřují moc do rukou jedincům, kteří toho nejsou hodni. Z toho důvodu je dnes v politice tolik psychopatů a sociopatů. Politika se stala příležitostí k rychlému zbohatnutí a přestala sloužit zájmům občanů. Je nejvyšší čas vrátit poměry opět k normálu.
Díky tomu všemu jsme dnes na tom tak špatně, jak na tom jsme. Ukázaly to zejména události okolo „koronaviru“. Vládnoucí „elita“ si dělá, co chce, a neexistuje relevantní politická síla, která by jí v tom zabránila. Prožíváme nejkritičtější úsek našich polistopadových dějin. Je to velmi vážné: ocitli jsme se na cestě k fašistickému státu.
─────
Píšu tyto řádky s vědomím toho, jak moc se za oněch 130 let od roku 1890 proměnil svět okolo nás a také celá naše společnost. Když došlo zatím k poslední změně režimu v našich moderních dějinách, a to na konci roku 1989 („sametová revoluce“), pojem Svátku práce znal tehdy úplně každý obyvatel. Málokdo (včetně mě) tenkrát tušil, kolik se toho v příštích letech v naší zemi změní. Hlavně ‒ co se týká sociálního složení společnosti. Vždyť ještě při posledním sčítání lidu za minulého režimu (1980) bylo v českých zemích 61,9 % dělníků. (Podobná byla situace i na Slovensku.) Kam se všichni poděli za těch třicet let?
Situace za posledních zhruba 150 let se víceméně nezměnila. Ještě v r. 1890, kdy se u nás slavil Svátek práce poprvé, žilo v českých zemích 61,7 % dělníků. Největší české město, Praha (tehdy ji tvořilo pět čtvrtí), mělo v r. 1880 celkem 314 442 obyvatel. V té době to byla jedna z největších průmyslových aglomerací v celém Předlitavsku (= západní část habsburské říše). Pár statistických údajů jistě neuškodí, abychom si mohli udělat pokud možno objektivní představu o tom, jak mnoho se v této zemi za oněch 130 let od r. 1890 změnilo. Se zánikem velkých průmyslových podniků (v rámci tzv. privatizace a restrukturalizace ekonomiky) dělnických profesí citelně ubylo – ve prospěch obchodu a služeb…
●●●
Začalo to v Chicagu…
Celosvětové oslavy Svátku práce, jenž se stal výrazem mezinárodní solidarity proletariátu (= dělnictva) a který vyhlásila v r. 1889 II. internacionála na kongresu v Paříži, se poprvé uskutečnily v r. 1890. Nebyla to však tradičně revoluční Francie, která od konce 18. století prožila celkem čtyři revoluce (1789-94, 1830, 1848, 1871) a od níž bychom to oprávněně očekávali, nýbrž Spojené státy americké (USA), kde se Svátek práce zrodil.
Po Občanské válce z let 1861-65 (= Válka Severu proti Jihu) se USA během několika desetiletí proměnily ve vyspělý průmyslový stát. V procesu tzv. rekonstrukce došlo k postupnému odstranění ekonomické propasti, jež oddělovala průmyslový Sever od zaostalého, „plantážnického“, Jihu.
Právě ve městech okolo „velkých jezer“, na severu země, vyrostla důležitá průmyslová centra, která tvoří základ americké ekonomiky dodnes. Milwaukee, Chicago, Detroit, Cleveland či Pittsburg – tam všude přicházely stovky českých a slovenských přistěhovalců, aby zde hledali práci a nový domov. Mnozí z našich občanů tam mají své příbuzné, z nichž se stali Američané, kteří přesto nezapomněli na svou původní vlast.
Zvlášť početná byla a stále ještě je česká a slovenská komunita v Chicagu, navštěvovaná a podporovaná jak rodinou prvního prezidenta T. G. Masaryka, tak i jeho nástupce E. Beneše. Naši američtí krajané byli vždy významnými podporovateli úsilí o zachování svobody a demokracie u nás po celou dobu komunistického režimu. Zůstali jimi i po roce 1989.
V této souvislosti nemohu nevzpomenout jiného důležitého faktu, o němž se u nás málo mluví a píše: Do USA odcházelo za prací také mnoho Slováků, a to dokonce i po vzniku Československé republiky, například v letech poválečné hospodářské krize (1921-23). Mezi těmito emigranty byla i rodina velkého Slováka – A. Dubčeka (1921-1992). Na rozdíl od Čechů se Slováci většinou vraceli zpátky domů – do své původní vlasti. Připomenu alespoň dvě známá jména: spisovatele F. Kráľe (1903-1955), který se v USA narodil, a pozdějšího komunistického politika M. Čulena (1887-1957), jenž žil v letech 1906-1919 v Chicagu.
[Rodiče Alexandra Dubčeka, Štefan a Pavlína Dubčekovi, se poznali v Chicagu. Obě jejich rodiny odešly do USA za prací ještě před První světovou válkou. Totéž se týkalo i bratra Š. Dubčeka – Michala. Během pobytu v Chicagu se narodil starší bratr A. Dubčeka ‒ Julius. V r. 1921 se Dubčekovi rodiče vrátili i se starším synem zpátky na Slovensko – do obce Uhrovce, rodiště L. Štúra (1815-1856). Tam v r. 1921 přišel na svět mladší syn ‒ Alexander.]
Do Ameriky mířily z Rakouska-Uherska v důsledku hospodářské krize (1873-79) a především po nástupu tuhého, protisocialistického režimu ministerského předsedy hr. E. Taafeho (1879-93) desítky a stovky českých emigrantů. Byl mezi nimi i jeden ze zakladatelů Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické – J. B. Pecka (1849-1897). Do emigrace ho doprovázela jeho 80letá matka: přes Lipsko a Hamburg se dostali nejprve do New Yorku a odtud do Chicaga. Tam Pecka žil a pracoval až do své smrti. Je pohřben na zdejším Českém národním hřbitově. V souvislosti se známými událostmi z r. 1886 byl také on zatčen a vyšetřován policií.
(O jeho osobě pojednává článek „Josef Boleslav Pecka-Strahovský“ v tištěných SN č. 3/2009, str. 5 a 7 ‒ viz rubriku „SN v PDF ke stažení“, SN č. 3/2009, vloženo 18. 4. 2013, ZDE.)
●●●
Masakr na Haymarketském náměstí (4. 5. 1886)
Události, jež vyvrcholily tímto masakrem, nezačaly nijak nezvykle: Dne 1. 5. 1886 byla zahájena stávka 350 000 chicagských dělníků za požadavek osmihodinového pracovního dne. Akce pak pokračovala dne 3. 5. 1886 tím, že policie rozháněla stávkující střelbou. To vyvolalo odvetnou akci: během protestního shromáždění dne 4. 5. 1886 hodil jakýsi provokatér mezi přítomné policisty bombu. Výsledkem tohoto teroristického útoku bylo 7 mrtvých a 70 zraněných osob. Následně byla dělnická stávka tvrdě potlačena.
Vzhledem k tomu, že se stávkující chicagští dělníci sami dopustili násilí (byl-li ovšem onen provokatér z jejich řad) na policistech, kteří měli za úkol zajišťovat pokojný průběh protestní akce, následoval soudní proces s dělnickými předáky (19.-20. 8. 1886). Sedm osob bylo odsouzeno k smrti: čtyři z odsouzených byli dne 11. 11. 1886 popraveni.
Počátek stávky chicagských dělníků, 1. květen (1886), byl nakonec zvolen jako den, kdy si proletariát celého světa každoročně připomíná a slaví Svátek práce.
●●●
Třikrát na Střeleckém ostrově v Praze
Ačkoliv se historické jádro Prahy zapsalo do naší historie mnoha důležitými událostmi, první oslava Svátku práce se neodehrála ani na Staroměstském, ani na Václavském, ba ani na Karlově náměstí, kudy až do té doby procházely dějin. Tím památným místem se stal Střelecký ostrov, lidově označovaný jako „Střelečák“, ležící pod mostem Legií, jenž spojuje pravobřežní část Prahy s Malou Stranou a Smíchovem.
Na tomto původně výletním místě, kde se později nacházelo cvičiště a střelnice měšťanských vojenských oddílů, stála již od r. 1812 budova hostince. V r. 1882 se právě na tomto prostranství konal první všesokolský slet. O osm let později na tomtéž místě proběhly vůbec první oslavy 1. máje, Svátku práce, v českých zemích.
Zástupci pražských dělníků se na tomto místě během první poloviny roku 1890 sešli celkem třikrát. Dne 16. 2. 1890 se tady konala schůze asi 200 osob u příležitosti příprav prvomájové manifestace, kterou svolal Politický klub českého dělnictva. Týž dělnický spolek zde zorganizoval další akci o dva měsíce později. Dne 6. 4. 1890 se tady uskutečnil tábor lidu v počtu 10 000 osob, což bylo i na tu dobu shromáždění početně navštívené. Na programu byl požadavek osmihodinové pracovní doby, jakož i příprava oslav 1. máje 1890.
Do třetice zde proběhla dlouho připravovaná akce, spojená s oslavou Svátku práce – 1. 5. 1890. V tento den zorganizovala sociální demokracie nejprve masové stávky po celé Praze, do nichž se zapojilo 27 000 pražských dělníků. Týž den dopoledne pak proběhl tábor lidu, kterého se zúčastnilo 35 000 osob. Hlavním řečníkem na této akci byl J. Krapka-Náchodský (1862-1909), v té době již známý dělnický novinář a básník i organizátor socialistického hnutí.
Bylo to poprvé, kdy pražský průmyslový a řemeslnický proletariát demonstroval v ulicích města pod socialistickými prapory za požadavek osmihodinové pracovní doby a všeobecného a rovného hlasovacího práva. Dojem, který tato manifestace dělnické jednoty a solidarity zanechala u široké veřejnosti, inspiroval známého českého básníka a novináře, jenž působil v redakci deníku Národní listy, J. Nerudu (1834-1891), k napsání slavného fejetonu „První máj 1890“. (Pozn. 1) Hojně navštíveny byly oslavy Svátku práce také v dalších velkých městech, např. v Brně-Pisárkách (40 000 osob) nebo v Liberci (16 000 osob).
Počínaje touto události lze v českých zemích sledovat narůstající a cílevědomou snahu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (= ustavena 7. 4. 1878 v hostinci „U Kaštanu“ v Břevnově u Prahy) jak o prosazení požadavku osmihodinové pracovní doby, tak i všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva. Osmihodinová pracovní doba byla zakotvena v ústavě teprve po vzniku ČSR. O více než deset let dříve prosadili sociální demokraté svými aktivitami v parlamentu i formou táborů lidu a stávek všeobecné hlasovací právo: na jeho základě se v Předlitavsku poprvé volilo již v květnu 1907. Z volebního klání vyšla jako nejsilnější strana – sociální demokracie.
[Kdyby se dnešní ČSSD chovala stejně aktivně a odhodlaně, jak to činila její předchůdkyně, nebyla by její pozice tak žalostná. Inu, každá politická strana, která zrazuje své ideové kořeny a nemá ani dost pracovitých a obětavých vůdců, je zákonitě odsouzena v kterékoli době k nezdaru, k postupnému úpadku a posléze k zániku. To platilo dříve a platí to i nyní.]
●●●
Dělnické stávky před 1. 5. 1890 a po něm
Sérii masových stávek zahájili již v březnu 1890 sklářští dělníci ze severních Čech. Ve dnech 26. 3.-2. 4. 1890 proběhla stávka 3000 brusičů a razičů skla v Janově nad Nisou, v Horním Maxově a ve Smržovce na Jablonecku; požadavek stávkujících na zvýšení mezd se nepodařilo prosadit. Jednalo se tehdy o nejvýznamnější akci sklářských dělníků v 19. století v českých zemích. Smržovka patřila k důležitým střediskům dělnického hnutí ještě ve 20. letech 20. století.
Celkem devět dnů trvala stávka horníků v ostravsko-karvinském revíru (15. 4.-24. 4. 1890) za osmihodinovou pracovní dobu. Na některých důlních závodech se stávkovalo až do poloviny května 1890. V Moravské Ostravě a v Bílovci bylo proti stávkujícím horníkům nasazeno četnictvo: při střelbě bylo 17 osob zabito a mnoho dalších zraněno. (I na svou dobu to bylo poměrně velké krveprolití. Při srážce četnictva s horníky u jámy Trojice bylo dne 9. 5. 1894 zastřeleno 9 osob.) Kvůli nejednotnému vedení skončila tato akce neúspěchem. Majitelé dolů si posléze zchladili žáhu na hornících: před soudem v Moravské Ostravě se ocitlo 131 účastníků stávky.
Ve dnech 14.-18. 4. 1890 stávkovali také pekařští dělníci v Praze, a to za snížení pracovní doby i za úpravu pracovních a sociálních poměrů. Stávkujícím se podařilo dosáhnout dílčích ústupků ze strany zaměstnavatele. Jak již bylo uvedeno, dne 1. 5. 1890 proběhla na území města Prahy stávka 27 286 dělníků: 17 486 z továren a 9800 z řemeslnické výroby. Týž den (1. 5. 1890) stávkovala také většina dělníků ve venkovských obcích smíchovského, karlínského a vinohradského okresu.
V následujícím období, ve dnech 5.-25. 5. 1890, proběhla mohutná vlna stávkového hnutí pražského továrního a živnostenského dělnictva za zkrácení pracovní doby, za zvýšení mezd a úpravu pracovních poměrů. Stávkovali dělníci ze strojírenských, textilních, koželužských i kloboučnických továren v Praze, v Holešovicích, v Libni i ve Vysočanech. Většina těchto stávek byla úspěšná a skončila zvýšením mezd.
Stávkové hnutí zasáhlo rovněž textilní továrny ve východních Čechách. Ve dnech 5.-21. 5. 1890 proběhla všeobecná stávka v textilkách okresu Tanvald (3600 osob), dále v textilních továrnách v Semilech a okolí (1750 osob) a v tkalcovnách, barvírnách a tiskárnách látek ve Dvoře Králové nad Labem a v Koclířově a okolí (3100 osob). Tyto stávky za zkrácení pracovní doby a zvýšení mezd skončily naopak neúspěšně.
V průběhu první poloviny roku 1890 stávkovali nejen horníci na Ostravsku, ale i ve stříbrském a plzeňském revíru (dohromady 5226 osob). Stávka trvala celý měsíc (19. 5.-19. 6. 1890). Hned na jejím začátku, dne 20. 5. 1890, došlo v Nýřanech na Plzeňsku ke střelbě do stávkujících horníků: 11 osob bylo usmrceno a další horníci zraněni. Brutální zásah v Nýřanech (podobně jako krveprolití na Ostravsku) vyvolalo pobouření veřejnosti a interpelace v parlamentu. Střelbu do horníků lze považovat za odvetu vládnoucích vrstev, kterou reagovala na vlnu dělnické solidarity u příležitosti oslav 1. máje 1890. Na rozdíl od poměrů na Ostravsku skončila stávka západočeských horníků nezdarem.
●●●
1.máj – manifestace jednoty a solidarity pracujících, ale i demonstrace síly držitelů moci
Aby naše nejmladší generace lépe porozuměla tomu, jaký význam měl Svátek práce během těch 130 let, kdy se slaví, je užitečné připomenout některá fakta z naší historie.
V období masarykovské První republiky (1918-1938), kdy požadavky osmihodinové pracovní doby, všeobecného hlasovacího práva pro muže (později i pro ženy), rovnosti žen, ale i některých opatření z oblasti sociálního zákonodárství byly zakotveny již v ústavě z 29. 2. 1920 nebo později v samostatných zákonných normách, stával se První máj (= oslavy Svátku práce) každoročně vhodnou příležitostí k tomu, aby dělníci na táborech lidu nebo v prvomájových průvodech manifestovali za aktuální požadavky, které je trápily.
O přízeň milionů dělníků, ale i nezaměstnaných a všech lidí na okraji společnosti soupeřily v období mezi dvěma světovými válkami dvě politické strany, o jejichž levicovosti v těch časech nebylo pochyb: Československá sociálně demokratická strana dělnická (zkráceně: sociální demokracie) a Komunistická strana Československa (KSČ), jež se ustavila v r. 1921 odštěpením od sociální demokracie. (Obdobný proces probíhal i v jiných sociálně demokratických stranách ve světě.)
Rozdíl mezi Čs. sociální demokracií a KSČ, který z dnešního pohledu není vůbec zřejmý, spočíval v oblasti programové i ve volbě prostředků politické práce: sociální demokraté prosazovali formu evolučního nastolování společenských změn prostřednictvím institutů zastupitelské demokracie (= parlamentní cesta), kdežto komunisté odmítali kompromisy sociálních demokratů s establishmentem a raději volili k dosažení svých politických cílů prostředky revoluční (= příprava na násilný politický převrat, naslouchání pokynům z centrály Kominterny v Moskvě či přímo od J. V. Stalina).
„Přetahovaná“ o levicového voliče vyvrcholila u nás v letech Velké hospodářské krize (1929-33), kdy radikální přístup komunistů dosahoval větších úspěchů než oportunistická a váhavá politika sociálních demokratů. (Komunisté v této době označovali své politické konkurenty za „sociálfašisty“.) Společný postup části politických stran v důsledku nástupu A. Hitlera k moci v sousedním Německu (1933) tyto rozpory jen utlumil, ale neodstranil (= politika „lidové fronty“ proti fašismu; tvrdý, nesmiřitelný postoj k iredentistickému hnutí sudeťáků v českých zemích a ľuďáků na Slovensku).
[Díky poměrně klidnému vývoji po r. 1989 jsme odvykli tomu, že máme plné ulice a náměstí demonstrujících a manifestujících občanů. Lidem se žije dobře, a proto necítí potřebu politicky se angažovat. O tom, jak odlišná byla u nás situace v bouřlivých letech Velké hospodářské krize (1929-33), svědčí fakt, že v roce 1933, kdy tato krize vrcholila, bylo v ČSR úředně registrováno 920 000 lidí bez práce. Neoficiální odhady hovoří o celkovém počtu 1 300 000 nezaměstnaných, a to ve státě, který měl zhruba 14 milionů obyvatel ‒ včetně území Podkarpatské Rusi. S atmosférou života v průmyslové oblasti Ostravska v r. 1933 se mohou čtenáři SN seznámit v článku nazvaném „Proletářské Ostravsko před 85 lety“, SN č. 5/2018, vloženo 1. 5. 2018, ZDE.]
Popisek: Věčně kouřící komíny železáren ve Vítkovicích. V popředí stojí dělnická kolonie, v níž dělníci bydleli se svými rodinami. Kouř a neustálý smrad byl jak v továrních halách, tak i v dělnické kolonii. K výraznému zlepšení nedýchatelného ovzduší došlo až v 70. a 80. letech 20. století. Kolorovaná pohlednice zachycuje průmyslové Vítkovice na konci 19. století.
─────
Ideové a politické soupeření mezi sociální demokracií a KSČ pokračovalo i v podmínkách ilegality během nacistické okupace a skončilo až po komunistickém převratu (25. 2. 1948), poté, kdy dne 27. 6. 1948 došlo ke „sloučení“ obou stran. (Ti sociální demokraté, ale i původní národní socialisté a lidovci, kteří se odmítali podřídit vedoucí úloze KSČ a jejímu totalitnímu způsobu vládnutí, byli v následujících letech pronásledováni: část z nich skončila ve vězení, někteří spáchali sebevraždu. A ti obzvláště neústupní byli buď přinuceni emigrovat, nebo byli zavražděni, případně zemřeli za nevyjasněných okolností.)
●●●
Nový „slučovací“ sjezd dnes již nehrozí!
Po „sametové revoluci“ 1989, která ukončila více než 40 let trvající komunistickou diktaturu (= v husákovském, normalizačním režimu se tomu říkalo „reálný socialismus“), se původní KSČ „transformovala“ v posttotalitní KSČM. Její předstíraná „systémovost“, demokratičnost, vzala definitivně zasvé po volbách z října 2017, kdy komunisté odhodili masku a začali se chovat jako typická neostalinistická strana, která se i nadále hlásí k vyčpělé ideologii marxismu-leninismu, ke komunistickým zločincům typu J. V. Stalina a K. Gottwalda a k normalizačnímu překrucování našich dějin po r. 1945.
Součástí těchto politických kotrmelců z posledních dvou let je např. znevažování role obětí komunistického „třídního boje“ (M. Horáková, gen. H. Píka, odmítání odbojové činnosti bratří Mašínů), jakož i zpochybňování demokratického vývoje po r. 1989. Za toto evidentní porušování demokratických principů měla být KSČM již dávno zakázána. Namísto toho mají komunisté ve vedení Poslanecké sněmovny dokonce funkci I. místopředsedy. Je to skandál, který nemá v demokratickém světě obdoby. Vina samozřejmě padá na vedení všech politických stran, které tento neudržitelný stav umožňují: nejen ČSSD, ale i celé tzv. opozice.
Poté, kdy se premiérem stal normalizační stranický prominent a bývalý agent StB A. Babiš, došlo u těchto dříve levicových stran (ČSSD, KSČM) k jejich ideovému „vyprázdnění“ a následnému „souznění“ do té míry, že dnes již neexistuje žádný rozumný důvod, proč by obě tyto strany měly i nadále vyvíjet samostatnou politickou činnost. Je nepochybné, že již při dalších volbách budou zcela pohlceny vládnoucím Babišovým uskupením ‒ ANO 2011. (Tato strana/hnutí se vyznačuje mimo jiné tím, že „kanibalizuje“ své politické spojence.)
Současný vývoj v obou dřívějších levicových stranách, ČSSD a KSČM, dospěl v posledních měsících až do neuvěřitelných, zcela absurdních konců: Někdejší strany, jež dříve bojovaly proti kapitalismu, dnes spolupracují (dokonce dobrovolně) s největším kapitalistou v zemi, který je navíc imigrantem ze sousedního státu. Je to stav, který je v rozporu se zdravým rozumem a navíc hraničí s vlastizradou.
Jak si nedávno povšimla skupina redaktorů časopisu „A2larm“ (např. S. Uhlová), posunuly se obě zmíněné strany z pozic „papalášských“ partají až k naprostému odmítání osob, jež potřebují pomoc od státu (= lidé z vyloučených lokalit, osoby ohrožené insolvencemi a exekucemi apod.). Dnes se jedná o strany krajně pravicové, nacionalistické, směřující k neonacismu a prosazující bezohlednou, asociální politiku vládnoucích „elit“. Působení takových stran na politické scéně je nejen nežádoucí, ale krajně nebezpečné. Čím dříve budou pohlceny Babišovou stranou/hnutím, a tak „neutralizovány“, tím lépe.
●●●
Svátek práce již nikoho nezajímá?
Po změně režimu v r. 1989 se u nás radikálně proměnil i smysl a odkaz Svátku práce. Jeho hlavním propagátorem za minulého režimu byla nejen vládnoucí KSČ, ale i odbory a další organizace sdružené v Národní frontě. Byl-li Svátek práce v letech 1948-89 slaven formálně jako „svátek všech“, komunistů i bezpartijních občanů, z „vyprázdněného“ symbolu někdejší jednoty všeho pracujícího lidu nezbylo po r. 1989 téměř nic.
Mnozí z nás to ještě pamatují: v 90. letech 20. století se kromě staromilských shromáždění komunistů na Letné či na Výstavišti „scvrkly“ oslavy Svátku práce na potyčky levicových a pravicových bojůvek. Pro udržení odkazu Svátku práce bohužel dnes nedělají téměř nic ani současná politická uskupení, zastoupená v parlamentu nebo existující mimo něj, ani celostátní odborové centrály, které by tento symbol pracujících měly propagovat, hájit a udržovat. Nic z toho se dnes neděje.
Naprosto tristní je situace v těchto dnech. Naše společnost je zcela vykořeněná: občané zapomněli na historii svého národa, nezajímají se o ni, nevyznávají žádné politické ideje a zcela podlehli konzumnímu způsobu života. Kult mamonu a obžerství dokázal v minulosti zničit nejednu vyspělou civilizaci. Nebudeme první ani poslední. Nejde tady zdaleka jen o Svátek práce, ale o celkovou bezideovost dnešní české společnosti. „Koronavirus“ tento tragický stav obnažil v celé nahotě. Půjde-li to tak s námi dál, ztratí tento národ brzy právo na další existenci.
●●●
Stále platí, že „bez práce nejsou koláče“…
Málokdo z nás si v současném, neutěšeném stavu, v němž se společnost kvůli pandemii koronaviru nachází, uvědomuje, že po mnoha desetiletích se u příležitosti 1. máje letos nekonaly žádné oslavy. V důsledku „nouzového stavu“ (lépe by bylo hovořit o „výjimečném stavu“) bylo vládou suspendováno jedno ze základních politických práv – právo shromažďovací. Proto se nekonají stranické politické mítinky ani všelijaké prvomájové veselice, které jsou s tím spojeny. Také oblíbené „pálení čarodějnic“, jež zažívalo v posledních letech nebývalý boom, neproběhlo letos tak jako v jiných letech.
První máj 2020 byl doopravdy odlišný od těch předchozích. Nejnápadnější bylo to, že letos se nekonaly žádné veřejné akce a že politické strany (a hnutí) se omezily výhradně na sdělení formou internetu: pozdravných videí nebo krátkých písemných vzkazů.
Z našich politických stran (a hnutí) si První máj 2020 připomněly pouze některé. Například údajně „pravicová“ (spíše stále ještě „kmotrovská“) ODS dala o sobě vědět kýčovitým sloganem, v němž se „politolog na baterky“ P. Fiala zmiňuje o tradičním prvomájovém líbání. (Z jeho sdělení na internetu jsme se nedozvěděli, zda s rouškou, či bez ní.) O Svátku práce ani slovo.
Rovněž tak STAN a TOP 09 místo oslavy práce a solidarity pracujících celého světa pojaly 1. máj jako den 16. výročí přistoupení ČR k EU. ANO 2011, KDU-ČSL, ba i Česká pirátská strana oslavily letošní Svátek práce mlčením. I tak to lze pojmout, že ano? Aspoň víme, na čem jsme a koho nemáme volit.
Ve svých videích se zmínili o Svátku práce (i svátku zamilovaných) pouze předsedové dvou stran – KSČM (V. Filip) a SPD (T. Okamura). Tak jsme dopadli po třiceti letech budování svobody a demokracie. Dobře nám tak! Můžeme si za to sami!
Naprosto ostudná, bezprecedentní, byla letošní připomínka Svátku práce v podání vládní ČSSD. Předseda této strany J. Hamáček to tentokrát pojal poněkud pateticky. Kdepak nějaký Svátek práce, nýbrž oslava hrdinů! Ve zjevné narážce na složité období boje proti „koronaviru“ J. Hamáček prohlásil: „Každá těžká doba má své hrdiny. I my jsme je našli.“
Předseda ČSSD nám, hloupým občanům, zatajil, že za tohoto hrdinu zřejmě považuje sám sebe – coby předsedu krizového štábu, který (podobně jako A. Babiš) přece „zachránil“ tisíce životů našich spoluobčanů. Jak šlechetné! Sláva našemu velikému kormidelníkovi z Liďáku!
Předseda ČSSD J. Hamáček se bohužel osudově mýlí – jako už mnohokrát. Tím hrdinou není on, ale lékaři, zdravotnický personál, hasiči i policisté, kteří se na tom boji osobně podíleli – navzdory nepohodlí a obrovskému osobnímu riziku. Nikoli „papaláš“ Hamáček v červeném svetru s logem Ministerstva vnitra ČR, který si na pár dní zahrál na „nového Havla“. Pravda je mnohem prozaičtější: včerejší „Babišova onuce“ zůstává touto onucí i nadále. Až ten boj s „koronavirem“ skončí, měl by předseda ČSSD ten svůj kabaretní spolek politických zoufalců rozpustit a vypustit. Jinak to udělají na podzim voliči.
Že se předseda někdejší dělnické strany, která na konci 19. století vybojovala právo slavit Svátek práce a později prosadila i všeobecné hlasovací právo a osmihodinovou pracovní dobu, zapomene ve svém proslovu zmínit o Svátku práce, to může u „papalášské“ strany překvapit doopravdy jen hodně naivního člověka. Hamáček nám potvrdil pouze to, co mnozí občané již dávno tuší: ČSSD je mrtvou stranou a žádné politické tanečky před televizními kamerami nebo od řečnického pultíku PS na tom nemohou nic změnit. Jak tragické! J. B. Pecka a L. Zápotocký se musejí obracet v hrobě!
─────
Byl První máj roku 2020. Česká společnost vzdor smrtelnému nebezpečí „koronaviru“ spí hlubokým spánkem. Na obzoru není žádný pohádkový princ, který by ji probudil. Jak dlouho bude spát, to ví jenom Bůh.
Proto volám spolu K. H. Máchou: Hynku, Viléme, Jarmilo!
3. 5. 2020
PhDr. Rostislav Janošík
Poznámky:
1.Odkaz na fejeton J. Nerudy: https://legacy.blisty.cz/files/temata/prvnimaj/neruda__maj1890.htm
Seznam vyobrazení:
1.Továrny ve Vítkovicích na konci 19.století.
2. Podnikatel T. Baťa při oslavách Svátku práce ve Zlíně.
3. Prvomájový průvod s „Muži roku 1968“ v ulici Na Příkopě 1. 5. 1968.
4. Představitelé normalizačního Československa na tribuně na Letné během prvomájových oslav.
●●●
A ještě pár obrázků z historie 1. májů
Popisek: O zlínském obuvnickém podnikateli T. Baťovi (1876-1932) je známo, že se nebál kráčet v prvomájovém průvodu v čele svých zaměstnanců, které označoval za „spolupracovníky“ (= neplést s agenty StB!). Baťa byl ten typ podnikatele, kterému se říká: selfmademan. Své první zkušenosti získával v Americe, kde se inspiroval novými výrobními postupy. Ve své továrně postupně prošel všemi výrobními operacemi, aby poznal, jak se dělají boty: od začátku až do konce. Baťa nebyl manažer, jenž řídí továrnu od „zeleného stolu“, jak se to stalo módou dnes. Byl to švec tělem i duší. Umíte si představit A. Babiše, jak kráčí v čele prvomájového průvodu svých zaměstnanců? Nebo aspoň Úřadu vlády? Já ne!
─────
Popisek: Oslavy Svátku práce patřily k nejvýznamnějším rituálům komunistického „náboženství“. Pro tehdejší papaláše bylo věcí osobní cti a prestiže postavit se na tribunu, před zástupy pracujících, kteří museli povinně kráčet pod tribunou v prvomájovém průvodu (za každého počasí), a to s mávátky, praporky a transparenty. Pro občany to byl rovněž důležitý průvod: říkalo se mu „existenční pochod“. Kdo se průvodů nezúčastňoval, byl na „černé“ listině oponentů režimu, případně kverulantů nebo „sabotérů“, kteří „házejí pracujícímu lidu klacky pod nohy při jeho budování socialismu a obraně míru“. První máj býval ovšem i příležitostí zakoupit si věci, které běžně v obchodech nebylo k dostání: banány, pomeranče, zboží z dovozu. Soudruzi na tribuně mluvili a mluvili, slibovali a slibovali. Pověstným se stal výrok prezidenta A. Novotného: „Maso bude, soudruzi!“. Bohužel – dlouho nebylo ani po tomto dojemném prohlášení. – Politické uvolnění v době Pražského jara 1968 vedlo dočasně o obnovení dávné tradice z počátků dělnického hnutí, kdy předáci sociální demokracie i KSČ kráčeli neohroženě v čele prvomájových průvodů. Politik se přece nemůže krčit někde vzadu! Na snímku z 1. 5. 1968 jsou zachyceni vedoucí funkcionáři KSČ, kterak kráčejí v čele průvodu ulicí Na Příkopě v Praze 1; zleva: G. Husák, L. Svoboda, A. Dubček a F. Kriegel.
─────
Popisek: Představitelé normalizačního režimu v Československu nadšeně pozdravují účastníky tradičního prvomájového průvodu na Letné (tribuna byla umístěna na ochozu fotbalového stadionu Sparty). Zleva: M. Jakeš, A. Indra, L. Štrougal, G. Husák, A. Kapek a V. Biľak.
─────
