Geroj – František Růžička
Zásluhou učebních osnov poúnorové doby a osvícenosti tehdejšího školského ministra profesora Zdeňka Nejedlého mi bude toto slovo připomínat nejen jeho osobní snahu o rozvíjení socialistického školství a kultury po vzoru sovětském, ale také především píseň, kterou jsme v rámci činnosti recitačního kroužku tak bojově museli zapět při kulturních vystoupeních s povinnou účastí v tehdejší době. „Geroj, geroj, Čapajev, byl vsjo vremja v peredi…“
Mladé generaci nutno připomenout, že se jednalo o V. I. Čapajeva, který se narodil v roce 1887 na Urale a zemřel roku 1919 u města Lbiščensk v Kazachstánu. Byl ruským vojákem a sovětským vojevůdcem z doby ruské občanské války. Pocházel z chudé rodiny, od roku 1908 vykonával základní vojenskou službu v carské armádě. Po vypuknutí války v roce 1914 byl znovu povolán, dokončil důstojnickou školu a stal se poddůstojníkem. Projevil velkou odvahu, byl vyznamenán třemi Jižními kříži. V roce 1917 se přidal k bolševikům, později byl zvolen i velitelem pluku. Studoval na Akademii GŠ, potom velel na uralské frontě, zúčastnil se několika operací proti Kolčakově armádě. Zahynul při násilném přechodu řeky Ural po nečekaném přepadu jeho stanoviště uralskými kozáky. Vznikla o něm legenda národního hrdiny.
Omlouvám se všem, koho bych snad mohl jakkoliv touto vzpomínkou urazit či vzbuzoval v něm domněnku propagace té zapšklé (nikoliv však zašlé) doby. Přišlo to tak nějak samo, když jsem v pátečním podvečeru sledoval zahájení XXII. zimních olympijských her v Soči. S otázkou, zda se konají ve středisku ruském, či sovětském. S největší pravděpodobností postsovětském, takže ta paralela přišla zcela souběžně s tím, co jsem viděl na obrazovce televizoru.
Ještě před zahájením her mnozí komentátoři ve sdělovacích prostředcích polemizovali, zda by mohlo dojít k politickému bojkotu těchto her ze strany sportovců. Příkladů známe několik, ono to totiž vždy souviselo s geopolitickým pohledem rozděleného světa bipolární politikou v dané době. Nakonec došlo jen k „osobní absenci“ některých vrcholných osobností světové politiky. Všeobecně však přiznejme, že do konání OH výrazně zasahuje politika stále více, a nebojme si přiznat, že jde ruku v ruce s politikou ekonomickou. Takže: jak uvádí statistika, ty letošní v Soči jsou těmi nejdražšími. Několik roků se polemizovalo i o tom, zda se sportovní a veškerá technická zařízení vůbec včas postaví, zda to ruský mužik dokáže. Dalším úhlem kritiky byla otázka bezpečnosti. Na tu ale ještě v tomto okamžiku nedokážeme odpovědět.
Při pohledu na zahajovací ceremoniál a nepřehlédnutelnou režii bylo možné spatřit nového geroje – prezidenta Vladimíra Putina. Netřeba pochybovat o tom, že vynaložil veškeré úsilí na to, aby spolu s olympiádou zazářil v tom nejlepším světle. Ostatně z dřívějších televizních záznamů jej známe jako udatného Ivánka, který přemohl tygra, ponořil se na dno jezera, kde objevil zbytky antického zaprášeného nádobí, vzlétl motorovým kluzákem mezi hejno jestřábů a konec konců má za sebou i reprezentační zápolení v judu. Také ovšem v KGB nebo NKVD, odkud je jeho mocenské postavení nadále velice dobře zaštítěno. Báťuška car. Jak rád by měl Rossiju zase pěkně pohromadě.
Z nejrůznějších informací a reportáží víme, že Soči bylo vždy sídlem pro bohaté i prominentní osobnosti včetně J. V. Stalina a jezdí sem i V. Putin. Třebaže zde žije asi 350 tis. obyvatel, je město roztaženo v délce asi 150 kilometrů. Leží přímo na černomořském pobřeží, na úpatí kavkazského pohoří. Je otázkou, zda nákladně vybudovaná sportoviště budou i v dalších letech dostatečně využita. Olympijský stadion tvoří novou dominantu města, v přístavu jsou zachovalé krásné historické stavby, místní pláž střeží socha vládce moří Neptuna. Město je známé především jako přímořské lázeňské středisko. Vynaložené miliony teď otevřou cestu i mnohým milovníkům zimních sportů. Jen o jednom se jaksi nějak nehovoří.
Občanská iniciativa, která žádala o přeložení her někam jinam, uvádí, že OH se budou konat na masových hrobech. Ruská carská vláda zde nechala povraždit statisíce původních obyvatel. Postsovětské vlády pak nadále popírají velikost zdejší genocidy. Literatura uvádí, že původní Čerkesové (Cirkasové) patří mezi nejstarší národy Evropy. Začátkem 19. století jim hrozilo nebezpečí úplného vyhlazení. V současnosti uznávají, že jsou součástí Ruska, jistou naději vkládají do konání her, ale s velkou obavou, že se stanou pouhým folklórem. Netrpí již násilím, ale zároveň jsou hrdi na svou historii. Z té je nutné uvést, že se jedná o souhrnné označení příbuzných národností západní části severního Kavkazu (povodí Kubáně). V roce 1864 byli přemoženi velkoknížetem M. Nikolajevičem a postupně migrovali do jiných zemí. Byli známi svou barbarskou divokostí, vedli války na Balkáně. Část jich žije v Izraeli, Sýrii… V roce 1922 byla založena Karačajesjko-čerkeská autonomní oblast, v letech 1942-3 byli okupováni Německem a po osvobození obviněni pro kolaboraci a násilně přesídleni do Střední Asie. V roce 1957 jim byl povolen návrat. Po roce 1991 získali status autonomní republiky Ruské federace. Netřeba zatajovat značné celoplošné etnické napětí.
Píšu o tom všem především proto, aby si čtenář uvědomil, o jaké „geroje“ přicházíme v naší republice. Jak andělsky by se mohl tvářit pan doktor Pavel Bém, svého času primátor pražský, opíjející se myšlenkou na uspořádání OH v Praze. Sice letních, protože říčka Moldau už nějak moc nezamrzá, ale o to větší by to byla sláva. Jako ta Libušina, hvězd se dotýkající. Třeba by nechal zbourat všechny panelové králíkárny (terminus technicus V. Havla) kolem Matky Prahy a nechal zde vyrůst potřebná olympijská zařízení z naspořených finančních zdrojů lobbyistů všech kalibrů. Jak skvostně by pro dopravu mohly fungovat všechny viditelné i neviditelné tunely – počínaje Blankou a konče Opencardem. Třeba by i za trigami na střeše ND mohlo na vysouvací rampě přistávat TU-104 se sportovci na představení „Doktor Bém, zachránce Lahoviček“, nebo SU-7 pro zajištění celopražské bezpečnosti. Na vyvěšeném štítu by dosavadní buditelské heslo „Národ sobě“ mohlo zářit egoistické „Sám sobě“.
Vzpomněl jsem ale geroje v množném čísle, takže si dovedu dobře představit ve stejné vlastenecké roli i dosavadního primátora jihočeské metropole – Mgr. Juraje Thomu. I jeho budovatelské úsilí za posledních x desetiletí působení na radnici přerostlo kosmickou trpělivost mnohých občanů. Zejména pak řidičů. Žel, další majoritní počet stále ještě věří jeho heslu „Vstříc lepším zítřkům“ (když účelově dezertoval z ODS) a jeho buditelské jméno vhazují do volebních urniček. Místo toho, aby je spálili na popel a vystavěli cestičku k jeho odchodu třeba zpět mezi vykopávky. Toť ovšem jen názor z řad plebsu na úroveň řízení českobudějovické radnice. On sám se cítí skutečným gerojem, vždyť na podzim jihočeský tisk uváděl, že by měl kandidovat v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny na návrh volebního uskupení Starostové a nezávislí s TOP 09. Nějak to nevyšlo, nebudeme se v tom dále pitvat. Jisté je, že negativně spolupůsobí táhnoucí se vyšetřování policií z jeho prověřování oprávněnosti podpisu k jedné smlouvě. No a po fiasku s úklidem sněhu při loňské nadílce v krajské metropoli, kdy doprava zkolabovala a po chodnících se nedalo chodit, protože místo operativního zásahu se stále ještě jen připravovalo na zimu, si stanovil přímo socialistický závazek. V zimním období 2013/14 bude po neblahých zkušenostech sám (operativně) velet jako nejzkušenější carský důstojník. Proč ne? Neptejte se ale, jak to dopadlo. Na podzim žádná zima nepřišla. Na Silvestra ani na Nový rok také ne, takže svaly i závity mozkové odpočívaly při sladkém snění, co se toho uspoří. Jenže – koncem ledna napadl první sníh. Dejme tomu: do pěti centimetrů. Ulice a chodníky neošetřené, neposypané. Několikadenní kalamita s ohrožením lidských životů. Někde dokonce několikatýdenní. Bravo. To by chtělo medaili. A nemusíme chodit zase daleko. Nemusí být ani olympijská, stačí komunální. Radnice rozhodla, že v rámci oslav založení města uspořádá průběžné celoroční oslavy. V rámci nich pak vydá pamětní medaili. Návrhům jsou otevřena vrata. Můj návrh je ryze provokativní. Materiál pro zhotovení nepovažuji vůbec za rozhodující. Nejlepší by asi bylo z nepromokavého papíru. Z jedné strany pak dvojportrét pana primátora (archeolog) s jeho náměstkyní (zahradnická architektka) a z druhé strany nápis: „Už vás bylo dost, odejděte!!!“ Kvalifikujte sami sebe pro příští ZOH na Kamčatce. Dočkáte se nevídaného aplausu.
František Růžička, České Budějovice
Zapálení olympijského ohně
