Svobodné noviny na internetu

Četla jsem v Národní myšlence vtipný článek Jeremy Clarksona, přetištěný z lednových The Sunday Times, o nejhorším dopadu zákazu kouření. Mimo jiné v něm autor konstatuje, že zapálit si dnes na večírku je tak trochu jako vstát a masturbovat. V tomto smyslu je dnes na stejné úrovni pohovořit ve společnosti na téma: vlast a národ. Se slabšími jedinci to rovnou praští, silnější povahy se snaží neudusit polknutým soustem. Pilnou a systematickou prací snaživých sdělovacích prostředků se totiž tato slova stala přece výhradním zbrojním arzenálem extrémistů, od kterých se slušná společnost odvrací jako od exibicionisty s rozevřeným kabátem. Ta masáž je neuvěřitelná a posledním soustem, které naše média přežvykují s rozkoší dietáře, dopřávajícího si šťavnatý stejk, je Ladislav Bátora.

Všechna uváděná „obvinění“ jsou totiž pouze zástupným problémem. Důvod tohoto honu je jen a pouze jeho práce ve funkci předsedy občanského sdružení Akce D.O.S.T. Budiž řečeno spravedlivě – k nenávisti patřičných míst přispívá toto sdružení opravdu dost. Odpor proti Lisabonské smlouvě a současné podobě EU vůbec, podpora prezidenta Klause, reinkarnace pojmů vlast a národ, trvání na konzervativních hodnotách… Národní konzervatismus, prostě a jednoduše řečeno.

Co se Ladislava Bátory týká – nic nového pod sluncem. Už by si měl, chlapec, zvyknout. Jsme oba Jaroměřáci a byť já jsem rodné město opustila záhy, vím, že zlobil už coby dorostenec. V roce 1969 dělal nějakého toho předsedu gymnázia, v době, kdy už si mnozí rozmýšleli, co a jak, on si mlel pořád to, co dnes. Že vlast a že se nemůžeme smířit s okupanty, a pořád nějaké mítinky, totéž si mlel na vysoké, také na to dojel. Vzdělání dohnal po převratu, zato pořádně: od anglistiky a sinologie přes ekonomiku zahraničního obchodu až po mezinárodní politiku a nakonec zdejší i mezinárodní právo… Je to prostě nebezpečně vzdělaný člověk.

No, neviděli jsme se od školních lavic řadu desetiletí, až jsem přes známého zjistila, že onen Bátora, právě skandalizovaný za to, že odsoudil statečného romského spoluobčana na 6 let za rabování při povodních a že chtěl nechat zavřít sochaře Černého za hanobení národa, je opravdu ten Zlobivý Láďa. Zjistila jsem, že krom neustálého, a tudíž „podivínského“ studia dokázal postavit na nohy VOŠ publicistiky, ekonomicky ukočírovat moloch hotelového areálu v Seči – tenhle „knihomol“ (!), pracovat jako přísedící soudce, psát Českou čítanku… Mimochodem: to poslední jmenované ho stálo roky práce a jen to dokladuje jeho odvěkou extrémistickou činnost. Rozuměj – pro vlast a národ.

Pak spoluzakládal D.O.S.T., jehož Manifest pod titulem „Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice“ jsem podepsala. Ano – infikoval moji, po pravdě, ne už čistou duši. Jako první ji totiž svou výchovou ve vztahu k vlasti a národu infikovala už má babička, sestra ruského legionáře. A pamatuji si, když jsme po vzniku Manifestu seděli s Ladislavem po schůzi na kafi, přemlouvala jsem ho, ať se toho ujme. Ať se pokusí sjednodit všechny ty různé programy a názory nejrůznějších uskupení kolem toho průsečíku, kde se shodují. Starosti o osud vlasti a národa. V nebezpečné době pozvolné a nenápadné devastace veškerých hodnot, na kterých lidská společnost vždy a znovu přežila všechny své excesy jako na záchranném voru.

A když říkám, že jsem přemlouvala, tak jsem přemlouvala. Věděl totiž dobře, na rozdíl ode mne, byť se štvanicemi jsem též učinila nezapomenutelnou zkušenost v době „slavné“ TV krize, že to procházka růžovým sadem nebude, nehledě na neuvěřitelnou spoustu práce. Stalo se. A nastala opravdu neuvěřitelná spousta práce jak jeho, tak několika málo dalších statečných iniciátorů Akce D.O.S.T. Byly organizovány demonstrace proti Lisabonské smlouvě, k podpoře prezidenta Klause, k podpoře české státnosti – už známé Pochody na Hrad, stejně jako další pochody a demonstrace v zájmu hájení konzervativních hodnot. Měla jsem tu čest některé z nich moderovat. A opravdu se podařilo sjednotit různé názorové proudy právě na zmíněných tématech, což je přesně to, co budovatelům „světlých zítřků“ vadí a z čeho mají strach. Strach z toho, že se lidé domluví. Že už málem kriminalizované pojmy – vlast a národ – získají zpět hodnotu, kterou vždy měly a za niž bylo položeno nespočet životů. Hodnotu, která u nás nikdy neměla xenofobní a rasistickou podobu. Hodnotu, odmítající násilný multikulturalismus, který bagatelizuje chuť a potřebu toho kterého národa a té které země žít podle svého způsobu a svých tradic.

A jenom tento strach, což je na jednu stranu docela hezké, stojí za příběhem a skandalizace Zlobivého Láďi, který měl pracovat na ministerstvu školství.

Ale říkala jsem si, že mi něco k tomu mediálnímu „kobercovému náletu“ chybí! Co to jen je?! A vida, už to vím! Chyběl protest pracujících. Konečně se jej ujali akademici z Vědecké rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Ve své výzvě panu ministrovi školství a mnohým dalším prohlašují na Bátorovu adresu, že „jsou přesvědčeni, že lidé s podobnými xenofobními postoji by neměli zastávat žádné podobné funkce“. Holt – ani náměstek, dokonce ani poradce přes ekonomiku… Ani nic.

No, asi by mně páni akademici měli vysvětlit své pojetí xenofobie. A mnozí další pak pojem rasismus a extremismus. Asi znají jinou definici než já. Ladislav Bátora zná dobře to, proti čemu vystupuje. A nejsou to ani Cikáni, ani Vietnamci, ani Japonci nebo Hotentoti. Nehledě k zaměření jeho studíí, tak oblíbenou herečkou tohoto „xenofoba a extremisty“ je Lucy Liu, čínské obchodníky okouzluje přesným přízvukem v jejich mateřštině, maminku Tomia Okamury znal už bůhví odkdy a Tomia má dnes, jako dospělého, ještě o něco víc rád, než jako malého kluka. (Obliba bílé, blonďaté Agnethy z ABBA mu ovšem kádrový profil poněkud kazí.) O Evropské unii pak toho ví víc než dost. Protože má také víc než dost nastudováno i odžito.

Takže: Ladislav Bátora se nebojí neznámého, není ani xenofob, ani rasista, ani extremista. Bojí se naopak dobře známého. „Světlých zítřků“, „společného blaha“, nerovnosti před zákonem atd. apod. Bojí se toho, do jakého světa vyrůstá jeho batolecí vnučka Alexandra. (Samozřejmě je Sašenka pokřtěná, dokonce pravoslavná. Jako rodiče. Také, co byste od syna a snachy extrémisty čekali! )

Během mediální skandalizace Zlobivého Ládi dochází však i k situacím takřka rozkošným. Takovými byly např. televizní levity čtené panu Bátorovi paní PhDr. Šiklovou (samozřejmě na ČT). Vůbec ne mimochodem řečeno: nadšenou členkou KSČ v letech padesátých. Tato „napravená“ dáma vyčítala panu Bátorovi, že kandidoval na kandidátce Národní strany. Bingo! Připomínám pro pořádek: Bátora nebyl členem NS, tato strana nebyla vedena jako extrémistická, nebyla postavena mimo zákon a, mimochodem, svůj program řešení cikánské otázky formulovala dlouho po Bátorově kandidatuře. To jsou fakta.

Téma politické stranickosti mě ovšem přivádí ke vzpomínce na nedávno zesnulého Jiřího Dienstbiera, se kterým má Bátora dost společného. Mám na mysli ty strany, kterými po převratu de facto bok po boku prošli, protože nebylo a není lehké nějakou si tady vybrat. Dej panu Dienstbierovi Pán Bůh nebe! Vzpomněla jsem jej, když je nyní ta stranická turistika Bátorovi vyčítána. Má přitom na kontě o jednu partaj méně než pan Dienstbier. Nikdy nebyl v KSČ. Také proto asi nebyl, coby „poražený“ komunista, perzekuován po roce 1968 tolik.

A když jsem vzpomněla disidenta let normalizace – mohl by dělat pan Bátora na ministerstvu školství alespoň v kotelně? Anebo ne. V rámci akce „Ostatně soudíme, že Bátora musí být zničen“ doporučuji ještě pokus o umístění do psychiatrické léčebny a zbavení svéprávnosti. Ale toho se vlastně nepodařilo dosáhnout u pana prezidenta Klause, protože tady se všechno vykecá. U Bátory už to tedy nepřipadá v úvahu.

Takže – podle vzoru ze vzpomenutých let padesátých – čekám k výše zmíněné petici akademiků z Univerzity Karlovy alespoň další vyjádření proti „škůdci“ Bátorovi od ostatních rozhořčených kolektivů kapitalistické práce. No, z přádelen a od soustruhů to nebude, ty už tady prakticky žádné nejsou­… 

20. 3. 2011

Dušica Zimová