Svobodné noviny na internetu

Motto: „Mravnost je dělat to, co je správné, bez ohledu na to, co se přikazuje, a poslušnost je dělat to, co se přikazuje, bez ohledu na to, co je správné.“ (J. Zwyrtek-Hamplová v projevu na zasedání Senátu PČR dne 13. 7. 2023)

 „Blesková“ návštěva V. Zelenského v ČR jen velkou „improvizací“?

Naše hlavní město Praha se stalo na pár hodin znovu „pupkem světa“ – jako naposledy koncem roku 1989. Tentokrát se to obešlo bez V. Havla. Jeho jméno se v tiskových zprávách mihlo jedině v souvislosti s příletem vládního speciálu na Letiště V. Havla v Ruzyni. Ukrajinský prezident V. Zelenskyj, který byl na palubě tohoto letadla spolu s bezpečnostním poradcem premiéra P. Fialy, T. Pojarem, pobyl v našem hlavním městě celkem 16 hodin (včetně přenocování). V tak omezeném čase se toho dalo stihnout velice málo: setkání s prezidentem republiky P. Pavlem, s premiérem P. Fialou i s předsedy obou komor Parlamentu ČR – M. Pekarovou-Adamovou a M. Vystrčilem. Víc se toho do improvizovaného „itineráře“ této státní návštěvy nevešlo.

Přesto jako bonus navíc se uskutečnilo symbolické položení květin u památníku 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze. Na návštěvu hrobu V. Havla již žádný čas nezbyl. (Připouštím: bylo by to z ruky.) Chvátalo se tak, že předsedkyně Poslanecké sněmovny (PS) M. Pekarová-Adamová zůstala na tiskové konferenci sama – bez vzácného hosta. Ještě že fotografií z předávání trička s heslem o tom, že „Rusko je teroristický stát“ se mohla aspoň pochlubit na sociálních sítích. Ukrajinský prezident prý již v té době byl na cestě do Bratislavy.

Hlavní město Slovenska muselo být do této narychlo uspořádané návštěvy zahrnuto rovněž. Nešlo přece neocenit zásadové postoje slovenské prezidentky Z. Čaputové, třebaže se rozhodla vyklidit své pozice před očekávaným znovudobytím moci předsedou strany „Smer-SD“ ‒ R. Ficem. Tato předčasná „kapitulace“ neúspěšné proamerické „demokratky“ Z. Čaputové je pro Slováky, ale i pro nás, „bratry“ z ČR, mnohem horší zprávou o stavu demokracie ve střední Evropě, než je vršení chyb Fialovy „partičky“ ze Strakovy akademie a vládních poslanců ze Sněmovní ulice čp. 4 na Malé Straně.

Ano, Praha zažila neobvyklou návštěvu na nejvyšší úrovni. Kdyby se uvítacího ceremoniálu v Ruzyni nezúčastnil náš „kinderministr“ J. Lipavský, vypadalo by to spíš na další díl nějakého „sci-fi“ seriálu nebo latinsko-americké telenovely. Načasování této návštěvy vyvolává totiž tolik otázek, že je obtížné na všechny odpovědět – a nemuset si vymýšlet.

Budu proto upřímný: Zmatek a chaos, který dobře známe v doby covidu-19, spíše naznačuje, že by se mohlo jednat o jakousi neplánovanou improvizaci. Ještě že se aspoň podařilo zorganizovat slavnostní přehlídku na I. nádvoří Pražského hradu. Plně k dispozici byl akorát prezident republiky (asi dostal informace včas – na rozdíl od těch ostatních), který tomu zmatku vtiskl svůj oblíbený „řád a pořádek“. Na Úřadu vlády „úřadoval“ ráno následujícího dne po druhém státním svátku, 7. 7. 2023, jedině P. Fiala. (Kdepak asi byli jeho ministři, že by na dovolené – jako J. Černochová?) Podobná situace nejspíš byla i v Poslanecké sněmovně.

Zdá se, že pouze předseda Senátu PČR M. Vystrčil byl schopen sehnat do jednoho houfu nejvyšší představitele horní komory parlamentu. Je to tak nepochopitelné, že si člověk říká: Kdo že to vlastně řídí český stát během léta? Kdyby nás chtěl někdo napadnout, mohl by hlavní město ovládnout během desítek minut. Inu, nefungující stát je nejlepší pozvánkou pro každého agresora. Pozor na to, soudruzi!

Nu což! Máme za sebou tuto prapodivnou návštěvu, během níž nebyl čas ani na oficiality, ani na setkání V. Zelenského se zástupci těch statisíců Ukrajinců, jimž jsme poskytli útočiště po zahájení vojenské agrese Ruska z 24. 2. 2022. Těch pár snaživců, kteří ukrajinského prezidenta vítali na Hradčanském náměstí, byli pravděpodobně čeští, proukrajinští aktivisté, jež se podařilo narychlo zmobilizovat, aby zaměstnanci Kanceláře prezidenta republiky nebyli na to vítání sami.

Kdo to všechno pozorně sledoval, tomu nemohlo uniknout několik detailů, jež s běžnou praxí při státních návštěvách nemají mnoho společného. Všechno nasvědčuje tomu, že kdosi potřeboval překrýt zcela negativní dojem z návštěvy V. Zelenského v Bulharsku. Tam se dokonce odehrála nepříjemná slovní „přestřelka“ mezi oběma prezidenty „na mikrofony“ – za přítomnosti pozvaných novinářů. Z velké „slávy“ nakonec zbyla jen velká „ostuda“.

Je proto logické, že za této situace se v čísi hlavě zrodil nápad: využít doby mezi návštěvou Bulharska a Turecka k pohotově zorganizované akci v Praze a v Bratislavě. A protože to byla ryzí improvizace (kromě několika novinářů a pár „vyvolenců“ o tom nikdo nevěděl), nebyla tato návštěva organizačně zvládnuta ani dostatečně pokryta mediálně. O pražské návštěvě V. Zelenského neinformovala téměř žádná zahraniční média.

Nijak zvlášť se nepředvedli ani naši novináři. Nakolik tato „partyzánská“ akce splnila očekávání V. Zelenského, to ukáže až čas. Ukrajinský prezident sice dostal příslib další vojenské pomoci, jakož i podpory vstupu Ukrajiny do NATO a EU, ale to bylo vše. Kromě zamaskování trapasu z návštěvy v Bulharsku splnila cesta do Prahy ještě jeden účel: politicky „krachujícímu“ českému premiérovi se dostalo od ukrajinské hlavy státu tolik potřebné podpory. To všechno v době, kdy se P. Fiala ocitl až na samém chvostu popularity mezi všemi evropskými lídry a kdy ČR zaujímá v řadě sledovaných ekonomických ukazatelů poslední příčky statistik.

Když už se tedy letělo do Prahy, musela následovat i návštěva Bratislavy. Jinak ani nelze. Zajímavostí je i to, že hlavním organizátorem této „letecké akce“ byl bezpečnostní poradce vlády T. Pojar, bývalý ředitel „CEVRO Institutu“ a absolvent prestižní instituce na „vymývání mozků“ ve stylu USA  ‒„Aspen Institutu“. Pojar zajišťoval nejen leteckou přepravu V. Zelenského z Bulharska do Prahy, ale po návštěvě Bratislavy i jeho dopravení do Turecka a posléze – opět vládním speciálem – cestu až na Ukrajinu (spolu s pěti propuštěnými ukrajinskými veliteli z Azovstalu). Jak dodatečně upřesnil T. Pojar, letělo se do Polska, odkud se přepravovali ukrajinští pasažéři „po vlastní ose“. Takové „aerotaxi“ by mohl Zelenskému závidět i samotný strýček Joe z Washingtonu.

V souvislosti s návštěvou ukrajinského prezidenta v Praze jsme mohli zaznamenat rovněž několik „kuriozit“, k nimž došlo jen tak mimochodem, naprosto neplánovaně. (Kdo nevěří, ať tam běží!) Pokud někdo očekával, že rozhovory mezi P. Fialou a V. Zelenským budou probíhat na obvyklém místě, tj. v Kramářově vile, která je oficiálním sídlem předsedy vlády, musel být zklamán. Ne však ten, kdo něco ví o historii této budovy i Kramáře samotného. Na tomto místě totiž pár dní před touto návštěvou, proběhlo setkání P. Fialy a současného, dočasného premiéra SR L. Ódora.

Narychlo „spíchnuté“ rokování obou politiků, Fialy a Zelenského, se uskutečnilo ve Strakově akademii. Kramářova vila nebyla vybrána nejspíš proto, aby nedošlo k neúmyslné provokaci: první premiér ČSR měl totiž za manželku ruskou šlechtičnu, která tuto vilu nechala pro svého chotě postavit. Kramářovy proruské sympatie jsou všeobecně známy. Chápu proto P. Fialu, že se chtěl vyhnout složitému vysvětlování naší historie. Stačí, že V. Zelenskyj nepochopil otázku A. Papadopulose. Toto by asi taky „nevydýchal“.

Co se týká členů Fialovy vlády, zdá se, že kvůli začínající době letních dovolených by se sotva podařilo shromáždit k přivítání vzácného, ale nečekaného hosta víc než pár ministrů Fialova kabinetu. Vzhledem k tomu, že většina z nich pochází z Moravy, bylo zřejmě problémem už jen to, aby se do Prahy urychleně přemístil premiér, který se v Brně rád a často schovává před veřejností. Zejména tehdy, když hrozí nějaký průšvih: ten pak musí vysvětlovat jeho ministři, aby si pan premiér mohl hrát na neviňátko, které o ničem neví.

Jen tak mimoděk, když se naivní novináři začali shánět po ministrech Fialovy vlády, vyšlo najevo, že velká obdivovatelka V. Zelenského, ministryně obrany J. Černochová, momentálně pobývá kdesi na dovolené. No – má smůlu. Vypadá to tak, že dostane velký černý puntík. Nepřítomnost při vítání tak klíčového hosta (z hlediska vládní propagandy) znamená obrovský „přešlap“, který se v politice neodpouští nikde na světě.

─────

Zelenskyj nepřiletěl proto, aby si Rakušan mohl načechrávat peří…

Se svou troškou do mlýna přispěchal i ministr vnitra V. Rakušan. Je to další podivná postavička, která stále hledá dno politické trapnosti. Ještě se nestačil otřepat ze svých předchozích ostud a už je tu komické číslo další. Po „pytli na mrtvoly s hlavou Putina“ je tu „statečný kousek“, který opozice označuje za „vlastizradu“.

Tou má být podpis pod jakousi „migrační dohodou“, kterou prosazuje EU. Jedná se přerozdělování migrantů (těch dosud „nelegálních“), a to bez vědomí parlamentu. Rakušan se zřejmě vžil do postavení bývalého ministra vnitra A. Bacha z 50. let 19. století. Ten měl ovšem parlamentem odsouhlasené mimořádné pravomoci. Rakušan nic takového nemá: Jednal pouze zbrkle, aniž si uvědomil, že stále ještě platí základní zásada našeho politického systému: parlament kontroluje vládu, nikoli naopak!

[V této souvislosti musím konstatovat, že tak „formální“ demokracii, jakou praktikuje Fialova vládní a parlamentní koalice, jsme tady neměli ani za komunistického režimu v letech 1948-89. Dokonce i ona známá „měnová reforma“ z roku 1953 musela být formálně odsouhlasena vládou a Národním shromážděním. Inu, to by Kléma „zíral na drát“, jak jsme v té „demokracii“ pod vládou probruselských „loutek“ pokročili.]

Snaživý bruselský „svazák“ V. Rakušan, který se byl spolu s I. Bartošem představit v Bruselu již půl roku před „vítězstvím“ ve volbách 2021, se zmíněný „malér“ pokusil obrátit ve svůj prospěch velice neotřelým způsobem. (Jedná se o „mistra v oprsklosti“.)  Zelenského návštěvu by rád vydával za jakousi iluzorní „zásluhu“ Fialovy vlády. Bohužel – odvolává se na něco, co neexistuje: V. Zelenskému se ono „odskočení“ do Prahy a do Bratislavy pouze náramně hodilo k tomu, aby odvedl pozornost politiků i veřejnosti od „ledové sprchy“, jíž se mu dostalo ze strany bulharského prezidenta R. Radeva.

Ministr vnitra, který se chová jako za časů Bachova absolutismu (= tehdejší ministr JUDr. Alexander Bach byl zkušený a známý vídeňský advokát a člen „revoluční vlády“ z roku 1848), V. Rakušan, na svém twitterovém účtu k této návštěvě poznamenal následující: „Do Maďarska zavítal ruský ministr, do Prahy ukrajinský prezident. Obě návštěvy dělí jen 24 hodin. Vyznavači ‚neochvějné jednoty visegrádské čtyřky‘ před tímhle nemohou zavírat oči. ČR nesmí být ve vleku partikulárních zájmů Polska nebo (maďarského premiéra Viktora) Orbána. Dělá vlastní evropskou politiku a je to dobře.“ (Twitter, 7. 7. 2023, 9:20)

Ostatní české politiky, kteří v onom „historickém“ okamžiku mlčeli, nečekaná návštěva V. Zelenského krátce před konáním summitu NATO ve Vilniusu pravděpodobně zastihla v „nedbalkách“. Jak se u nás stalo zvykem, v době okolo dvou státních svátků si naši občané rádi užívají chvil odpočinku, k čemuž jim slouží i tzv. prodloužené víkendy. Znamená to, že značná část z nich (týká se to i politiků) má dne 7. 7. 2023 pracovní volno. Kdo to neví, neměl by jezdit na státní návštěvy do ČR! Jinak riskuje trapasy, zmatky a malý počet „vítačů“. Přesně to se přihodilo V. Zelenskému při jeho návštěvě Prahy. Příště si jistě dá na tyto „maličkosti“ pozor.

─────

Není si ničeho vědom! Je to dobře, nebo špatně?

Návštěva ukrajinského prezidenta v Praze měla za následek očividný nedostatek novinářů, kteří by byli připraveni o této „slávě“ pravdivě informovat. Všechno se to odehrávalo v takovém chvatu, že Česká televize (ČT) musela narychlo povolat do Prahy svého zpravodaje v Polsku, A. Papadopulose. Obdobně byl na Slovensku pohotově k dispozici bratislavský zpravodaj ČT J. Šilhan. Oba dva shodou okolností v minulosti opakovaně působili jako váleční zpravodajové na Ukrajině. A jelikož se vedení ČT spolehlo na „profesionalitu“ svých zaměstnanců, riskovalo, že něco „mimo plán“ se nemusí podařit. To se nakonec skutečně stalo.

[Přitom nikde jsem v těchto dnech nezaregistroval známého Fialova nohsleda, R. Bartoníčka, který s premiérem často jezdíval do regionů, aby se přesvědčoval o tom, že je krajně neoblíbený, ba ani toho zrzavého tiskového mluvčího V. Smolku. Zřejmě oba měli „zaslouženou“ dovolenou.]

S odstupem několika dní, jež od této návštěvy uplynuly, se příhoda s A. Papadopulosem musí jevit jako další z mnoha „bouří ve sklenici vody“. Nervozita v ČT poté, kdy byl novým generálním ředitelem vybrán J. Souček z brněnské redakce ČT, je doopravdy veliká a situace se navíc den ode dne zhoršuje.

[A aby toho nebylo málo: moje oblíbená „předčítačka“ všeho, co jí šéfové podstrčí, aby přečetla, Izabela Niepřejová, se raději provdala, aby nemátla televizní diváky svým příjmením, jež by mohlo někoho svádět k úvahám, zda to není jméno ukrajinské. To přejmenování přišlo v pravý čas, kdy se vše ukrajinské (po elegantní „facce“, kterou ve Vilniusu dostal V. Zelenskyj) brzy stane „toxickým“. Přesto musím konstatovat, že si Izabela moc nepolepšila: teď se jmenuje „Šroubková“. Pražané si jistě vzpomenou na prvorepublikový hotel „Šroubek“ na Václaváku.]

─────

Ať tak či onak, právě A. Papadopulos se stal v těchto dnech nechtěnou „obětí“ celého tohoto mediálního zmatku okolo Zelenského návštěvy v Praze. Paradoxem je, že právě jeden z válečných zpravodajů na Ukrajině, jenž se nebál strávit desítky hodin v bojových podmínkách mezi ukrajinskými vojáky, položil V. Zelenskému otázku, kterou ukrajinský prezident – bůhví proč – prý nepochopil. Že by to nějak souviselo s jeho IQ?

Až mnohem později začali kritikové A. Papadopulosovi vytýkat, že nedopatřením spojoval postavení po válce odsunutých sudetských Němců s etnickými Rusy, kteří žijí od nepaměti na východě Ukrajiny a na Krymu. Asi největší vina tohoto reportéra ČT nespočívala v samotné otázce (autor v ní spojil několik témat dohromady), nýbrž spíše v jeho odvaze nastolovat podobná, nepohodlná témata. Proto se V. Zelenskyj raději vyhnul odpovědi a svedl to na reportéra ČT.

Ještě dál zašel bývalý ukrajinský velvyslanec v Praze – J. P. Perebyjnis. Ten na kauzu „špatně“ položené otázky poznamenal toto: „Promiňte, ale dotaz ČT (= A. Papadopulos) na prezidenta Ukrajiny na společné tiskové konferenci o »odsunu« svědčí o tom, že pan redaktor, ačkoliv byl na Ukrajině mnohokrát (za což mu děkuji), stále nepochopil, co se tam děje a o co nám jde.“ (Forum24, 7. 7. 2023)

Pana bývalého velvyslance si dovolím zdvořile poopravit. Je krajně nepravděpodobné, že by to tento redaktor ČT a válečný zpravodaj nevěděl či nepochopil. Spíše to vypadá tak, že Ukrajinci stále sami nevědí, jak z té šlamastyky ven. Napodobovat deportace nežádoucích etnik, jak to po desítky let praktikoval sovětský vůdce J. V. Stalin, by představovalo velkou politickou a morální prohru Ukrajinců.

Srovnávat situaci s poválečným Československem je zcela „mimo mísu“. U nás se jednalo o úplně jinou záležitost. Zatímco Čechoslováci mohli v letech 1945-1946 provést „odsun“ (= „transfer“) bývalých československých Němců, jimž se nepřesně říká sudetští Němci, a to v souladu s rozhodnutím vítězných mocností na konferenci v Postupimi u Berlína (léto 1945), Ukrajincům se sotva kdy podaří uskutečnit něco podobného, srovnatelného. Navíc – poté, kdy žalostně selhali při plnění (přesněji: neplnění) tzv. Minských dohod (2014-2015). Zkrátka: Ukrajinci v tom „maléru“ zůstanou nakonec sami a nikdo jim to ulehčovat nebude.

Situace okolo inkriminované otázky A. Papadopulose bude nejspíš taková, že „prokecl“ něco, o čem se ve válečné zóně jistě mezi vojáky hovořilo – jako o jedné z možných variant poválečného uspořádání poměrů na Ukrajině. Interpretace otázky tohoto reportéra je nicméně nepřesná či nesprávná. Měl přece na mysli „nekontrolovatelný, násilný odsun Němců“. Tomu se u nás říkalo a říká: „divoký odsun“. Trval několik týdnů předtím, než byl nahrazen regulérním „odsunem“, který zajišťoval a prováděl československý stát. Právě v rámci tohoto „divokého odsunu“ došlo k mnoha případům politováníhodného násilí na německém obyvatelstvu ze strany čs. občanů (včetně Rudých gard a některých oddílů Čs. armády).

─────

Co ve skutečnosti A. Papadopulos řekl?

Na zmíněné tiskové konferenci o setkání obou prezidentů, V. Zelenského a P. Pavla, zazněly dva dotazy, přičemž druhý z nich označil samotný reportér ČT na „osobní otázku“. Celý dotaz zněl takto:

„Co říkáte svým protějškům během tohoto aktuálního kola jednání – dnes Bulharsko, Česko, zítra Turecko – o protiofenzivě a jejím průběhu, jak ji hodnotíte? Jste optimistický, pesimistický? – A zároveň ještě dovolte osobní otázku: Od začátku plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu jsem se na východě Ukrajiny pohyboval několik měsíců a vyplývá mi z toho jeden dotaz: Vy jste dnes v Česku a my máme tady, v naší zemi, historickou zkušenost po roce 1945 – říká se tomu: nekontrolovaný, násilný odsun Němců. To byly desítky tisíc lidí, kteří žili na území nepřítele, ale velmi často nepřáteli nebyli. A já se chci zeptat: jak vy a vláda, která vám podléhá, zajistí, že se tento odsun nebude opakovat na v budoucnu osvobozeném Krymu a v Donbau? Mám na mysli ty obyvatele Ukrajiny, kteří sice možná hovoří rusky, ale chtějí to, čemu se říká russkij mir.“ (Facebook, 6. 7. 2023, 11:11)

[Poznámka: „Russkij mir“ = ruský svět, ruský řád, ruská komunita; sféra kulturního a politického vlivu Ruska.]

Osobně si nedovedu představit, jak by kdosi chtěl po skončení války na Ukrajině provádět odsun ruských obyvatel z „historických“ území, která v minulosti patřila k Rusku. Větší absurditu bychom asi nenašli nikde na světě. Situace je o to bláznivější (dokonce to během oné tiskové konference přiznal sám V. Zelenskyj), že obyvatelé Donbasu hovoří rusky i ukrajinsky. Kdo tu záhadu rozluští, ten by si zasloužil Nobelovu cenu míru.

Otázku A. Papadopulose, na kterou je doopravdy obtížné odpovědět, když nikdo neví, kdy a jak ta válka skončí, postupně označili za „nepochopení“ jak prezident V. Zelenskyj, tak i J.Perebyjnis, ale i různí „chytrolíni“ z naší politické scény a z „pražské kavárny“. Za všechny uvedu alespoň stanovisko zneuznaného „génia“ havlistů – Z. Šarapatky. Ten označil onen dotaz za „trapas“, při němž se prý on sám „červenal až na pr[deli]“. Šarapatka se ve svém příspěvku na sociálních sítích pokusil „vypátrat“, proč se Papadopulos tak neobratně ukrajinského prezidenta zeptal. (Správný politik by měl být připraven reagovat na jakýkoliv dotaz: novináře i občana. Není-li tomu tak, je to špatně a zavání to „elitářstvím“.)

Šarapatka své „pátrání“ uzavřel těmito slovy: „… OK stane se: blbě se zeptat budiž. Mládí, emoce, snaha vyniknout a tak. Ale mistrovat chlápka (= Zelenského), který jede s hlavou vzhůru bezmála rok a půl na záložní zdroj a brání vlast, poválečným „odsunem Rusů“, je… nonsens na entou. Odpověď se dala čekat: Zelenského údiv a rozpaky s připomínkou, kdo je v téhle válce viník a kdo oběť. Ostatně, nad otázkou se očividně ošíval i Petr Pavel. Divná doba. Blbost kvete…“ (PL, 7. 7. 2023, 10:18)

Oceňuji Šarapatkovo pozdní „doznání“ v podobě jeho výroku: „Blbost kvete.“ Jak jinak označit „cirkus“ se žalobami na prezidenta republiky M. Zemana, jimiž tento nedoceněný představitel „pražské kavárny“ mnoho let zaměstnával (za peníze daňových poplatníků) naše soudy, aby nic nevysoudil? Je to nejen „blbost“, podporovaná pražskými kavárníky, jakož i cirkusáckou a komediantskou šmírou všeho druhu, nýbrž i absolutní ztráta soudnosti, absence sebereflexe a racionality.

─────

„Potomek řeckých komunistů z bolševického Ostravska“?

Na výrok válečného reportéra ČT zareagoval i jeden z „přidružených“ zaměstnanců ostravského studia této televize – producent Petr Baránek. Netuším sice, co tento přidrzlý a chorobně domýšlivý příslušník generace „Husákových dětí“ produkoval, ale nejspíš to bude něco, co v ČT nesleduji, a tudíž jméno toho „tvůrce“ neznám.

Z internetu jsem se o jeho profesní kariéře nedozvěděl vůbec nic. Pouze to, že v minulosti označil herečku J. Bohdalovou za „temný stín minulosti“. (Co by ČT vysílala, kdyby nebylo těchto „temných stínů“? Výsledky „tvůrčí“ činnosti pod ředitelem P. Dvořákem byly a jsou tristní, ba politováníhodné.) Panu producentovi rád prozradím něco, o čem možná ani neví. V padesátých letech 20. století, kdy byl ještě na houbách a kdy otec J. Bohdalové seděl ve vězení jako „třídní nepřítel“, působila jeho dcera jako mladá, začínající učitelka na jedné z tehdejších škol v oné „bolševické“ Ostravě.

Nerad bych panu producentovi křivdil, ale styl jeho vyjadřování svědčí nejen o neúměrném sebevědomí, nýbrž i o velice malém intelektuálním rozhledu, nepatrných životních zkušenostech, ale hlavně: o obrovské netoleranci vůči lidem, o nichž nic neví a kterým nesahá ani po podrážky bot.

Duševní svět, v němž se tento namyšlený „ředitel zeměkoule“ pohybuje, nejlépe charakterizuje jeho vyjádření na adresu válečného reportéra A. Papadopulose: „Potomek řeckých komunistů z bolševického Ostravska, reportér Papadopulos z České televize, položil zrovna teď panu prezidentu Zelenskému tak stupidní otázku (zda budou odsunovat Rusy z Krymu jako Češi Němce ze Sudet) při tiskovce, že by měl okamžitě skončit. Opět důkaz debility a neúcty současné mladé generace českých novinářů. Neskutečné!“ (Facebook, 6. 7. 2023, 22:14)

V jedné věci musím s autorem těchto příkrých slov souhlasit: Situace našich mladých novinářů, včetně těch z České televize, je velmi špatná po všech stránkách, ba alarmující. Ve škole získali vesměs jen torzo znalostí, na každém kroku zakopávají o základy české gramatiky a pravidel pravopisu, jejich stylistické dovednosti jsou na velmi nízké úrovni – a rovněž chování nic moc. Zato sebevědomí tak velké, že by s tím mohli obchodovat na všech tržištích světa.

A teď to podstatné: Papadopulos patří spíš k těm lepším. Dokonce i jeho čeština má vyšší úroveň než u jeho kolegů a kolegyň – rodilých Čechů. Jak se zdá, ona nepříjemná epizoda z tiskové konference z 6. 7. 2023 nijak negativně neovlivnila jeho pokračování v práci televizního reportéra. Bezprostředně po této konferenci se zúčastnil summitu NATO ve Vilniusu.

Přesto si neodpustím jednu „kousavou“ poznámku: Což takhle poslat na Ukrajinu jako válečné reportéry známé presstituty M. Řezníčka, D. Takáče či J. Václavka? Aspoň by přišli na vzduch a mělo by to pozitivní vliv na jejich myšlení. Vysedávání před televizní kamerou ve studiu je nijak neobohatí. Potřebují reálnou zkušenost přímo z bojiště.

Baránkovo stanovisko se ukázalo být jako naprosto ojedinělé, osamocené. Na „obranu“ kolegy se bezprostředně nato ozval „kontroverzní“ redaktor ČT1/ČT24 J. Železný, který napsal na sociálních sítích toto: „Jsem hrdý, že v ČT máme kolegy[,] jako je Andreas Papadopulos. Jeho otázka nebyla »proputinovská«, ne urážlivá. Byla legitimní. Toto je demokratická země, kde klademe politikům otázky svobodně. J.“ (Twitter, 7. 7. 2023, 20:20)

No – asi jak kdo, Jakube! Také na tohoto redaktora totiž platí to, co jsem o pár řádků předtím napsal o novinářích a českém pravopise. (Chyba v interpunkci je vyznačena červeně.) Pravidla psaní interpunkčních čárek ve větách jednoduchých a v souvětí se učí žáci již na 2. stupni základní školy!

─────

Řecká menšina v ČSR (ČR) – první úspěšný pokus o integraci

Co se týká povýšeneckého soudu P. Baránka o řeckém původu reportéra A. Papadopulose, musím se tohoto 29letého televizního pracovníka zastat. Ohrnovat nos nad řeckou národnostní menšinou, která po občanské válce (1946-1948) našla nový domov právě v poúnorovém Československu (podobně sem přicházeli i občané z tehdejší Jugoslávie, kteří po roztržce J. Broze-Tita s J. V. Stalinem dali předost odchodu z původní vlasti), není historicky přesné, ale hlavně: není přijatelné morálně.

Po již zmíněné občanské válce k nám přišlo na 12 000 řeckých uprchlíků. Byli sice levicově zaměření, ale to se týkalo dospělých osob, nikoli těch dětí, válečných sirotků (asi 3000), kteří s politikou neměli nic společného, protože z toho ještě neměli rozum. Řada z těchto uprchlíků našla domov na Ostravsku, které bylo levicové (nikoli „bolševické“) vždy – od 19. století, kdy se celý tento region postupně proměnil v důležitou průmyslovou oblast tehdejšího Rakouska-Uherska a pozdějšího Československa.

A když už jsme u těch řeckých uprchlíků: jejich příchod a integrace do většinové společnosti patří vůbec k prvním úspěšným pokusům o zvládnutí migrace v našich novodobých dějinách. Náš stát s tím do té doby neměl téměř žádné zkušenosti – po r. 1945 k nám přicházeli hlavně Romové (= Cikáni) ze Slovenska. Před Druhou světovou válku žilo v ČSR okolo 6000 osob romského (cikánského) původu. V důsledku holocaustu německých nacistů se vrátilo z koncentračních táborů pouhých 583 osob.

Nemohu opomenout ještě jeden hlas, který se zastal neprávem osočeného reportéra ČT řeckého původu. Je to podpora z jeho vlastní komunity – od entomologa a bývalého politika, jenž sám v minulosti čelil několika vlnám nenávistných útoků a až přehnané kritiky ze strany médií. Jedná se o Doc. Martina Konvičku, který na sociálních sítích reagoval na útok ze strany producenta P. Baránka těmito slovy: „Nevíte někdo, co za tupou svini je ten Petr Baránek? »Potomek řeckých komunistů« je na osobní džihád (ti »komunisti«, co je do ČSR evakuovali ve 48. [roce], byli vesměs váleční sirotci, případně invalidé a vdovy). Ale zatímco tohle je na ránu, tak »bolševické Ostravsko« je na osobní džihád a mrzký konec pod hromadou uhlí. Víc k tomu nemám co dodat.“ (PL, 8. 7. 2023, 18:25)

Jen tak na okraj poznamenávám, že nejen A. Papadopulos, jehož otec je fotbalista, ale i M. Konvička patří k členům řecké menšiny, která žije v ČR. Podle výsledků sčítání lidu k 3. 3. 1991 se hlásilo v ČR k řecké národnosti celkem 3379 občanů. Nejpočetnější komunity Řeků se nacházejí v Bohumíně, Brně, Havířově, Jeseníku, Karviné, Krnově, Ostravě, Třinci, Šumperku a Javorníku. Mnoho Řeků žije v Praze, ve Slezsku (Krnov, Bruntál, Karviná, Třinec, Zlaté Hory) a na severní Moravě (Šumperk).

12. 7. 2023

‒ RJ ‒

─────

P. S.

Kupředu levá, zpátky ni krok!

Dnes je výročí Velké francouzské revoluce (14. 7. 1789). Pro Francii je i v těchto dnech příznačné, že její obyvatelé (ti původní, ale i přistěhovalci) patří k největším evropským, ba i světovým, „revolucionářům“. Naproti tomu Češi jsou docela jiní „pašáci“ (nebo líní „pašíci“?). Nač zaplňovat náměstí a ulice našich měst, když to ta Fialova vláda dělá tak dobře, že nám dluhy neustále rostou? Však on to někdo v budoucnosti zaplatí. Když ne naši potomci, zcela určitě Marťané, až sem přiletí, aby tu naši „rozhašenou“ planetu dali zase dohromady.

Leč – není všechno až tak bezútěšné, jak by se na první pohled zdálo. Premiér P. Fiala se s nástupem léta nezapomněl pochlubit (to je jeho nejúspěšnější a nejradostnější činnost z celého jeho vládnutí-nevládnutí), kterak se jeho kabinetu „podařilo“ snížit inflaci pod deset procent. Určitě to nebyl žádný účetní trik! Toho by náš čestný a pravdomluvný „Péťa z Brna“ nebyl schopen. A jeho ministr financí-elektrikář J. Stanjura jakbysmet.

Proto nevěřte pomlouvačům a „proruským švábům“, kteří nemají našeho „ukrajinského“ premiéra, Uršulína Fialenka, rád! Závidí mu totiž to, jak je úspěšný. Zejména v této chvíli, kdy má Ukrajina vítězství na dosah a s ním i vstup do NATO, musí být už konečně líp. „Lepší zítřky“ čekají úplně každého z nás: jak ty, kteří se na ně upřímně těší, tak i ty ostatní, malověrné, kteří na naši budoucnost pohlížejí s velkou skepsí.

Stále totiž platí: Straně (a vládě) věřte, soudruzi! A hlavně soudruhu Fialovi. Ne tomu z SPD, ale z ODS!

14. 7. 2023

‒ RJ ‒