Pohřbení nebožtíka a vztyčení náhrobku (macevy).

Každá karaimská komunita musí vyčlenit místo pro pohřbívání mrtvých, jak je psáno: pochovejte mě k mým otcům do jeskyně (Gn 49:29); Dejte mi u vás do vlastnictví hrob, kam bych zemřelou pohřbil. (1M 23:4).

V závěti je možné stanovit, že kosti mají být pohřbeny na místě odpočinku předků, jak je psáno:
A zapřisáhl syny Izraelovy slovy: „Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti.“ (1M 50:25)
Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti. Ten totiž zavázal Izraelce přísahou: „Až vás Bůh navštíví, vynesete odtud s sebou mé kosti.“ (Ex 13:19)
 
Tóra umožňuje připravit si hrob ještě během života, jak je psáno:
Donesli ho do kenaanské země a pochovali ho v jeskyni na poli v Makpele; to pole naproti Mamre koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob. (1M 50:13)
 
Je zakázáno pohřbít dva lidi v jednom hrobě, to je tolerovatelné pouze v případě extrémní nouze, jak je psáno: Když Izraelci pohřbívali jednoho muže, spatřili takovou hordu. I hodili toho muže do hrobu Elíšova. (2 Kr 13: 21).
 
Do hrobu je možné pohřbít kosti nebo části těla, například někoho kdo padl v boji.
Litevští a polští karaimové vyjadřují úctu k zesnulému, tak, že se dotknou čelní části náhrobku.

Členové komunity jsou povinni pohřbít mrtvého s úctou a pokorou.

Nad hrobem je je potřeba vztyčit náhrobek (maceva) jako připomínku zesnulého, na náhrobku musí být jméno nebožtíka a datum úmrtí, aby byla uchována jeho památka v paměti lidí, jak je psáno: „Co je to za náhrobek, který vidím?“ (2 Kr 23:17).

Mudrcové říkají, že spravedliví nepotřebují, aby nad jejich hroby byly vystavěny velkolepé památníky -  protože jejich slova a jejich dobré skutky jsou jejich památníky, na které nikdy nebude zapomenuto.

Postupem času, byly jednoduché nápisy na náhrobcích nahrazovány nápisy stále složitějšími, začala se přidávat metafora, citáty z Bible či dokonce poetické elegie.

Napsal: rav Abraham Kefeli (chazan karaimské synagogy v Ašdodu)