Nesuďte a odpouštějte
Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." Řekl jim také podobenství: "Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.
Nesuďte, nezavrhujte a odpouštějte. Tři slovesa, která charakterizují křesťanský přístup k životu. Možná už jste někdy slyšeli otázku: k čemu vám vlastně to vaše křesťanství, ta vaše víra je? Jestli vám poskytuje berličku, se kterou se můžete povznést nad problémy světa. Či zda tím máte zajištěn útulný pokojíček v nebeském království, až pominou vaše dny na tomto světě. Nebo zkrátka nechcete vidět to špatné dnes a nahrazujete si to vysněným pohledem vstříc výšinám nebe a lepším zítřkům odhazuje tím svou lidskou odpovědnost na někoho mimo náš svět. Člověk se občas ptá (jiných i sami sebe), proč je on či jiný pobožný a co od své víry vlastně dostává, k čemu ho zavazuje? A nachází různé odpovědi.
Víra je o vědomí, že Bůh přišel na tento svět a nabídl mu zažít něco, co je pro člověka samého nedosažitelné. Víra je o vděčnosti za takového provázení a takovouto přítomnost. Nic ovšem není zadarmo. A tak i víra, jako pozvání k tomu novému, po nás něco chce. Když Pán Ježíš představuje to, s čím přišel – například slovy kázání na hoře – nepředkládá člověku jenom seznam darů, výhod a prebend. Ježíšova slova, stejně jako jeho činy, ukazují, že víra po člověku něco žádá. Chce, aby přijal takový způsob života, ve kterém bude umět přijímat i dávat. Aby se vyvaroval některým lidským postojům, které jsou z hlediska budoucnosti mezi lidmi neperspektivní: Nesuďte, nezavrhujte a odpouštějte.
Evangelista Lukáš nám dnes předkládá Ježíšova slova, která v několika výrocích shrnují základní rysy mezilidského soužití v křesťanském duchu.
Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." Jak ty mně, tak já tobě… myslí si člověk. Ale jenom když myslí, že musí splácet křivdu. To na rovnost nezapomene. Náš lidský svět je vůbec plný nerovností, protože my, lidé, jaksi přirozeně lneme k nadržování sobě, svým milým. Ta první Boží výzva ovšem směřuje k tomu, aby byl člověk připraven k rovnocenné „odplatě“ i tam, kde jde o dobro. I pouhá vděčnost je vzácné koření a oplácení dobra dobrem ještě vzácnější. Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. To je výrok, který je namířen proti lidskému sobectví. Zve člověka, aby se mezi druhé vřadil jako jim rovný. Jak by se lidem krásně žilo. A Ježíšův pohled jde ještě dál: i Bůh totiž člověku naměří podle člověku vlastní míry. Odpouštějte a bude vám odpuštěno. A tak doufejme, že Bůh neváží lidské činy tak úzkostlivě, jen aby se ve svém odpuštění trochu nepředal, ale zcela naplní to, co i nám lidem nabízí. Abychom v revanši dobrého nešetřili, přidali míru krásnou, natlačenou, natřesenou, vrchovatou, k tomu jsme zváni. To je investice, na které nelze prodělat ani teď ani v budoucnu.
Řekl jim také podobenství: "Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Krátké podobenství, zformulované do dvou stručných otázek, kterému i bez vysvětlení rozumí všichni. Slepý, to se rozumí, prostě nemůže najít cestu sám pro sebe, natož pro druhé. To slovo je namířeno na ty, kteří se staví do čela druhých, ale sami jsou slepí. Vůdcovství je činnost odpovědná a potřebná. Není divu, že se jí mnozí brání (Boží poslové jsou toho dostatečným biblickým příkladem). Za vůdce se vtírá jen nesvědomitý a lehkomyslný člověk. Pravý člověk s vůdcovskými schopnostmi napřed klidně a nehlučně pracuje a čeká až osvědčí, že není slepý, i bude k vůdcovství povolán. Postavit se do čela, to chce osvědčit trpělivost a přehled a také dát kus sebe, nasadit svůj vlastní zrak pro druhé. Tohle podobenství má obdobnost s duchovním životem. Když se odvažuje druhé vést člověk nevědomý v duchovních věcech, sotva to může skončit jinak než špatně. Zároveň se těmito dvěma krátkými otázkami otevírá i téma pro ty, kdo jsou vedeni. Být veden, a zvláště tím, kdo dobře vidí, to není žádná hanba. Bůh nabízí v Ježíši Kristu lidem vedení a provázení a podle zkušeností mnoha poutníků je to vedení vědomé a dobré. Jsme zváni, abychom se vydali za tím, kdo cestu před sebou dobře vidí.
Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. Tento výrok je tu na první pohled jaksi navíc, ale svým umístěním dostává souvislost s výrokem předešlým. Dnes bychom možná předpokládali, že učitel by měl svého žáka naučit nejen vše, co umí, ale ještě ho k tomu naučit, aby se dostal dál. Mohli bychom říct, aby svého učitele překonal. To zpravidla nepřijde hned, chce to čas životního zrání. Lukášova souvislost je možná ta, že duchovně slepý prostě nemůže vychovat a vyučit nikoho jiného, než zas duchovně slepého. (V tom tato Ježíšova slova míří na duchovní slepotu farizeů.) Lze k tomu ovšem přistoupit i pozitivně. Kdo jiný je náš učitel než Ježíš a být jako on, vyučit se tomu, co on nabízí, je pro život dostatečné. Stačí se ho držet a u něj dostatečně vyučit.
Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku´, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. U výroků o třískách a trámech v lidských očí se vracíme tématicky na začátek. K odsuzování a odpouštění. Nesuďte, nezavrhujte a odpouštějte. Právě v tomhle je křesťanský způsob přístupu ke světu. Bůh moc dobře ví o naší lidské vlastnosti vidět (v případě odsudku) u druhých všechno a u sebe nic. Ale taky neříká, že bychom si neměli hledět třísek v oku bratrů a sester, a vyzývá nás, abychom spěchali na pomoc jako ti, co si sami museli vyndat trám a jdou pomoci s třískou.
Víra nás zve k tomu, abychom nesoudili a nezavrhovali druhé. Abychom pamatovali na odpuštění, jako vzácný nástroj, jehož fungování nám ukázal Bůh sám. Před Bohem jsme na tom všichni stejně. Všichni jsme odkázáni na jeho pomoc, a vzájemným odsuzováním a zavrhováním ničíme to, co pro nás Bůh ve svém synu vykonal a připravil. Víra v něho nás zve k tomu, abychom v životě s druhými dali prostor pomoci a trpělivosti, i nám jich je hodně zapotřebí.
dodatek:
„Pán odpustil Vám, proto odpouštějte i vy.“ (Kol 3,13)
Vánoce se přibližují. Již brzy přijde Pán a liturgie nás vybízí, abychom mu připravili cestu.
On před dvěma tisíci lety vstoupil do dějin a nyní chce vstoupit i do našeho života. Avšak cesta uvnitř nás je plná překážek. Je třeba vyrovnat hory a odstranit balvany. Jaké zábrany mohou Ježíšovi překážet v cestě?
Jsou to všechny touhy, které se vynořují v naší duši a nejsou ve shodě s vůlí Boží, a všechny náklonnosti, jež ji spoutávají: přání hovořit nebo mlčet, když máme jednat opačně, přání prosazovat se, být uctíván a obdivován. Je to tužba po věcech, po zdraví, po životě..., když si to Bůh nepřeje. Jsou to ještě horší žádostivosti jako je vzpoura, posuzování a pomsta...
Vyvstávají v naší duši a celou ji zachvacují. Je třeba s rozhodností tato přání potlačovat, tyto překážky odstraňovat, znovu se vracet do vůle Boží a tak Pánovi připravovat cestu.
„Pán odpustil Vám, proto odpouštějte i vy“
Pavel se tímto Slovem obrací ke křesťanům ze svého společenství, kteří zakusili Boží odpuštění, a proto jsou sami schopní odpouštět tomu, kdo se vůči nim dopustí nespravedlnosti. On ví, že jsou zvláště uzpůsobeni k tomu, aby šli v lásce až za její přirozené meze, až tak daleko, že dají život i za nepřátele. Jsou obnoveni Ježíšem a životem podle evangelia a nacházejí sílu jít za hranice rozumových úvah anebo křivd a usilují o jednotu se všemi.
Avšak láska pulsuje v každém lidském srdci a toto Slovo může uskutečňovat každý.
Jedna africká moudrost říká: „Dělej to jako palma – házejí na ni kameny a z ní padají datle.“
Nestačí tedy na urážku nebo na křivdu neodpovědět, ale žádá se od nás ještě něco navíc. Máme činit dobře tomu, kdo nám dělá něco špatného, jak to připomínají apoštolové: „Neodplácejte zlo zlem, nadávku nadávkou, ale spíše naopak: přejte dobré“. /1 „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“. /2
„Pán odpustil Vám, proto odpouštějte i vy“
Jak máme žít toto Slovo?
Ve svém každodenním životě možná všichni máme příbuzné, spolužáky, kolegy z práce anebo přátele, kteří nám způsobili nějakou křivdu, nespravedlnost nebo něco zlého... Myšlenka na pomstu nás snad nenapadne, ale i tak může v našem srdci zůstat pocit nevraživosti, nepřátelství, zahořklosti nebo obyčejné lhostejnosti, který brání autentickému vztahu.
Co tedy máme dělat?
Probuďme se ráno se všeobecnou „amnestií“ v srdci, s láskou, která vše zakryje, která dokáže přijmout druhého takového, jaký je i s jeho omezeními a s jeho chybami; přesně tak jako by to udělala matka vůči svému chybujícímu synovi – stále ho omlouvá, stále mu odpouští, stále v něho doufá...
Přistupujme ke každému tak, že ho budeme vidět novýma očima, jako kdyby se svých chyb nikdy nedopustil. Začínejme vždycky znova s vědomím, že Bůh nejen odpouští, ale i zapomíná. To je míra, kterou vyžaduje i od nás.
Tak to bylo u jednoho našeho přítele v jedné zemi, kde se válčí. Viděl, jak povraždili jeho rodiče, bratra a mnoho přátel. Bolest jej strhávala ke vzpouře až tak, že přál vrahům hrozný trest, úměrný jejich vině. Stále se mu však vracejí na mysl Ježíšova slova o potřebě odpuštění, i když se mu zdá nemožné, aby je žil. „Jak mohu milovat nepřátele?“, ptá se. Potřebuje dlouhé měsíce času a mnoho modliteb, dříve než začne nacházet trochu pokoje.
Když se asi za rok dovídá, že vrazi jsou nejen známí, ale svobodně se pohybují po zemi, zášť znovu svírá jeho srdce a začíná uvažovat o tom, co by udělal, kdyby tyto své „nepřátele“ potkal. Naléhavě prosí Boha, aby ho zadržel a znovu jej učinil schopným odpustit.
Vypravuje: „Za pomoci přátel, s nimiž se snažím žít evangelium, jsem pochopil, že Bůh ode mne nechce, abych se honil za takovými vidinami, ale spíše abych byl pozorný na lásku k lidem, kteří jsou mi teď nablízku – ke kolegům, k přátelům... V konkrétní lásce k nim postupně nacházím sílu úplně odpustit vrahům své rodiny. Dnes mám v srdci pokoj.“
