Kostel Jindřichovice
Jindřichovice, stručný přehled historie obce a kostela sv. Martina
Jindřichovice, původně Heinrichsgrün, založili zemědělští osadníci z Franků [2]. První část jména může souviset s osadníkem Heinrichem (Jindřichem), přípona „grün“ znamená vymýcené místo. Sídlo Heinrichsgrun zmiňuje 1273 listina papeže Řehoře X. jako ves v majetku kláštera Teplá [4]. Klášter ji 1340 prodal Plikům z Plikenštejna [2], kteří měli zájem o scelení rýžovišť cínové rudy severně od Jindřichovic a Nejdku.
Díky falsům smluv ze 1434 a 1435 připadly Jindřichovice Šlikům jako dědičné léno [5,11]. Právo trhu obdržely Jindřichovice před 1467 [8]. Práva městečka jim udělil Mikuláš Šlik 1518 [2]. 1525 jsou zmiňovány jako trhové městečko, čítající 13 dvorů s 29 muži [8]. Sídlem panství se mohly stát 1522 při dědickém dělení majetku sokolovské rodové větve Šliků. Loketské městské právo jim udělil Viktorin Šlik 1537 a potvrdil Ferdinand I. 1545 [4]. Jindřichovice měly v té době 55 usedlostí [8]. Podle knihy těžařů a městských knih 1601–1620 bylo v Jindřichovicích 229 podílníků důlních kuksů, převážně z Kraslic a Norimberka [4]. Středisko hornictví bylo v té době v údolí Hornbachu mezi Jindřichovicemi a Olovím, kde se dobývala olověná ruda.
Po bitvě na Bílé hoře bylo jindřichovické panství Šlikům zkonfiskováno. Následně je koupil 1627 Otto Nostitz. Po strádání a drancování, způsobeném třicetiletou válkou, se 1654 uvádí ve městě 75 obydlených a 15 prázdných domů. Jindřichovice V držení rodu Nostitz-Rieneck zůstalo panství a velkostatek Jindřichovice až do roku 1945. Obyvatelé se věnovali zemědělství a řemeslům, například puškářství, jehlářství, krajkářství, výrobě hraček, perleťových knoflíků, pivovarnictví [1], hornictví, lomařství, hamernictví nebo pracovali v rotavských železárnách. Sdružovali se do mnoha profesních a zájmových spolků. Jindřichovice měly koncem 18. století 1 051 obyvatel [9], roku 1847 již 1 977 obyvatel [10] a 1891 pak 1 740 obyvatel ve 282 domech [5].
Za 1. světové války byla náhorní pláň mezi Jindřichovicemi a Rotavou zastavěna zajateckým táborem pro 28 000 lidí. Zatímco jindřichovičtí muži umírali na srbské a ruské frontě, zajatci ze Srbska a Ruska strádali v jindřichovickém lágru, odkud chodili pracovat do rotavských železáren, čedičového lomu a stavěli chemickou továrnu v Sokolově. Po válce byly oběti exhumovány z lesních hřbitovů a uloženy v mauzoleu, které dala jugoslávská vláda přestavět z vodárny jižně nad Jindřichovicemi. Zde leží ostatky 189 Rusů a téměř 7 000 Srbů, přivezené i z jiných míst republiky [6]. V mauzoleu se pravidelně koná svatá liturgie s panychidou za srbské a ruské oběti.
1939 žilo v Jindřichovicích 1 652 obyvatel ve 355 domech. Následkem poválečného vyhnání Němců klesl počet obyvatel, i přes částečné dosídlení z vnitrozemí ČSR, převážně ze Slovenska, na pouhou třetinu předválečného počtu. V roce 1947 zde bydlelo 572 obyvatel. Nyní, k 1.1.2010, žije v obci Jindřichovice 513 obyvatel, včetně připojených osad Háj, Heřmanov, Hradecká, Loučná, Mezihorská, Poušť, Smrčina a Stará.
Jindřichovice mají mnoho památek. Na místě šlikovské tvrze dal Johann Hartwig von Nostitz 1672 postavit zámek Jindřichovice ve stylu pozdní saské renesance [7,8]. V zámku nyní sídlí státní okresní archiv v Sokolově. V myslivecké oboře, zřízené 1714 Antonem Johannem von Nostitz (podle sdělení Ch. Obermaier), dala Maria Elisabeth von Nostitz-Rieneck postavit 1769 rokokový zámeček Mes idées (Moje sny), později přejmenovaný na Favorite (ve smyslu Oblíbená, Favoritka, Milenka) a nakonec na Favorit (mužského rodu). Zámeček byl 1899 zbourán a 1904–1906 postaven do současné podoby [2,12]. Zámecká kaple je zasvěcena sv. Terezii [12], ale na místě oltáře stojí socha sv. Huberta [7].
Kostel sv. Martina stojí na výšině nad tzv. Malým náměstím či Dolním tržištěm (Kleiner Ring) [5]. Do 1537 byly Jindřichovice přifařené k Lomnici [3]. Když Jindřichovice získaly městská práva, převzala dřevěná kaple sv. Martina kolem 1538 úlohu farního kostela. Byly k ní přifařeny vsi Loučná, Heřmanov, Hradecká, Mezihorská, později také Stará a Háj [8]. Zděný kostel sv. Martina byl postaven 1658 v barokním slohu [2]. Po požáru 1802 byl přestavěn do současné novogotické podoby. Je to jednolodní stavba s polygonálním presbytářem, kvadratickou věží a osmibokým zvonovým patrem [7]. Na hlavním oltáři visí obraz sv. Martina z 19. století a naproti němu barokní obraz z roku 1607 s líčením útěku Svaté rodiny do Egypta. Do jižní zdi je zvenku zasazena náhrobní deska šlechticů Hutschenreutherů, kteří se jako rychtáři a hamerníci zasloužili o rozvoj obce.
Vedle kostela stojí bývalá myslivna a fara čp. 111, pozdně barokní stavba z konce 18. století s kamenným přízemím, hrázděným patrem a bedněním [7]. Nachází se v ní místnost adaptovaná na kapli sv. Aloise. Na jindřichovické návsi stojí socha sv. Jana Nepomuckého s vročením 1710 [5].
Prameny
[1] Brandl H. (1928): Geschichtliche Mitteilungen aus dem Bezirke Graslitz. – Rothau.
[2] Brandl H. (1937): Festschrift zur 400 Jahrfeier der Stadt Heinrichsgrün. – Graslitz.
[3] Günther R. (1959): Orte und Einschichten im Elbogener Kreis. Entstehung oder Deutung ihrer Namen. - Elbogener Heimatbrief, 10, 7, 146.
[4] Jančárek, P. (1971): Obyvatelstvo Jindřichovic a hornictví v předbělohorské době. – Studie z dějin hornictví I, 104–113, Praha.
[5] Kirchberger J. (1892): Geschichtliche Mittheilungen über die Stadt Heinrichsgrün in Böhmen. – Wien.
[6] Kobesová M. (1996): Mauzoleum Jindřichovice. – Sborník Chebského muzea, 58–61, Cheb.
[7] Kuča K. (1997): Jindřichovice. - Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II, 702–706, Praha.
[8] Seitz J. (ed, 1972): Heinrichsgrün. Die Geschichte eines Städtchen im böhmischen Erzgebirge. – Dettingen am Main.
[9] Schaller J. (1785): Topographie des Königsreichs Böhmen. II. Ellbogner Kreis, 51-79. - Prag.
[10] Sommer J.G. (1847): Das Königsreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt. - Bd. XV-Elbogner Kreis, Prag.
[11] Vinař O. (1998): Pět století Šliků. – Praha.
[12] Vlasák V. (1989): Dějiny zámku Favorit. – Zpravodaj Klubu přátel Okresního muzea v Sokolově 4/89, 75–80, Těšovice.
Zpracoval P. Rojík