Sloughi 1.část
- 1 - SLUGA
Překlad Timothy A.Anderson (do angličtiny) z knihy "Windhunde" (Sighthounds) od Ingeborg a Eckhard Schritt, 1991, Franckh-Kosmos Verlags-GmbH & Co., Stuttgart, ISBN 3-440-06216-3 (225 stran)
Evropští cestovatelé a objevitelé, které na začátku minulého století lákal dosud neznámý arabský svět a vzdálená Severní Afrika, se vraceli nejen s mnoha barvitými příběhy, ale také se znalostí slug, loveckých psů severní Afriky. Po invazi jeho krajanů do Alžírska v polovině 18.století, podal francouzský generál Daumas nejdůkladnější a přesný popis slug. Ve svých knihách o Sahaře, životu a zvycích Arabů, vytvořil tento proslavený francouzský jezdec co se týče slug historický milník.
S citlivým pochopením afroarabského světa Daumas představil slugy jako ušlechtilé společníky Beduínů při jejich lovech. Uvedl, že těmto psům se dostává výjimečné péče a že v případě nutnosti pečují o štěňata ženy jako jejich chůvy. Slugy spaly ve stanech po boku jejich pána, proti chladu byly chráněny pokrývkou, byly zdobeny náhrdelníky a talismany, byla jim podávána nejlepší potrava, bylo s nimi zacházeno jako s hostem, pokud doprovázely pána na návštěvách, byly vysoce ceněny pro pomoc při zajišťování obživy rodině lovem a oplakávány při jejich smrti. Daumas popsal slugy jako inteligentní a ušlechtilé a jejich chování jako zdvořilé a hrdé.
Sluga má typický vzhled orientálního loveckého psa, vznešenou hlavu se svislýma nebo mírně stočenýma ušima a dlouhým krkem. Protože postrádá kožich afgánského chrta či dekorativní srst saluk, sluga staví na odiv čtvercovitý tvar těla s dokonalými rovnými liniemi, mohutnou hruď a vtažené břicho. Je dlouhonohá a má silné, zdravé tlapy. Pokud je sluga v dobrém fyzickém stavu, vypadá jako vytesaná. Její cévy a žíly jsou jasně viditelné a srst je tak "suchá" (postrádá podkožní tuk) jako srst čistokrevného arabského koně. Krása slugy je zvláštní, střízlivá. Fascinující je její melancholický výraz. Pohled jejích černě olemovaných očí připomínající make-up orientální tanečnice je pronikavý a přitahuje divákovu pozornost.
Slugy mají pouze trojí vybarvení: pískové (od světlého do načervenalého tónu, tak jako pouštní písek), černé se žlutohnědými a nebo strakatými skvrnami a strakaté (skvrnité). Tmavší barvy a pískové zbarvení je běžné v oblastech severního až jižního Maghrebu (shoduje se s charakterem zdejší krajiny), kdežto slugy ze Sahary jsou tak světle zbarvené jako sluneční svit na písku. Tvar těla slugy je podobně upraven. Větší a podsaditější typ se nachází v severních oblastech a pohoří Atlasu, zatímco slugy z jihu sousedícího se Saharou jsou menší, křehčí a svalnatější. Podle dnešního standardu by měly mít ramena slug výšku mezi 61 a 72 cm (24" až 28 1/2").
Díky svému původu mají slugy zdravou konstituci. Přes jejich zdánlivou křehkost jsou silné, houževnaté a robustní. Jejich vitalita jim zaručila přežití v extrémních podmínkách. Sluga si zachovává svou původní, nezměněnou povahu a její chování je ve všech ohledech instinktivní. Vrh mláďat a péče o ně může probíhat zcela přirozeně a bez lidské pomoci. Pokud žijí ve společnosti ostatních slug, v jejich chování se projevují (podobně jako u smečky vlků) prastaré rysy chování jak v gestech, rituálech i hrách.
Hlava slug je nejpůsobivější a jejich nálada a záměry jsou zřetelně poznatelné. Sluga je krotký domácí pes a je dobře přizpůsoben domácímu pobytu. Je příchylný k lidem a věrný svému pánovi.
Sluga je inteligentní a hrdá a když je nutné i ostražitá. Mnohé z nich by neměly být podceňovány v případech, kdy je ohrožen pánův majetek nebo se cítí být samy ohroženy. Jsou věrní přátelé nejbližší rodiny a jejích blízkých přátel. Jsou obvykle trpělivé a shovívavé vůči dětem, rezervované vůči cizím osobám.
Velmi důležité pro pozdější vývoj slug má jejich výcvik v mládí. V nejčasnějších fázích života je nezbytný častý lidský kontakt, aby se pak později mohl plně rozvinout jejich potenciál. Podobně jako u většiny loveckých psů, "řízný" hlas nebo zupácká disciplína jsou kontraproduktivní. Největší úspěch mají přátelská a trpělivá slova a odměny. Sebevědomý samec obvykle příležitostně toleruje silnější tón.
Slugy jsou přirozeně čistotné. Češou se a lížou si srst podobně jako kočky. Nenávidí déšť a bláto. Pokud jsou majitelé pedantští, postačuje, když vyčešou slugám přebytečný vlas během jejich línání.
Daumasův portrét slug popisující tyto severoafrické honiče v prostředí staletých tradic obyvatel pouště zůstává klasickým popisem plemene. Byl přijat mnoha autory a je například i v Brémově atlasu zvířat. Také ostatní cestovatelé a přírodozpytci druhé poloviny devatenáctého století (jako Nachtigall, Rohlfs, Kobelt, Gehel, Comte ďlnghuem a Pierre ďArc) zmiňují slugy ve svých zprávách. V mnoha dřívějších popisech evropských autorů je možné vystopovat snahu srovnávat a vztahovat slugu k anglickému greyhoundovi, nejlépe známému honiči "par excelence". Německý cestovatel Kobelt, který se zajímal o slugy kdekoli se s nimi setkal, zařadil do svých zpráv o cestách velmi výstižnou pasáž, "je to nádherný skvrnitý lovecký pes, skutečná sluga pouště, nádherné plemeno, podobně jako náš velký chrt, možná poněkud silnější konstrukce, s visícíma ušima, obdivuhodně půvabným a elegantním pohybem. Slugy se drží stranou běžných venkovských psů jako by nebyly ani stejného druhu. Jejich rychlost je velká, avšak jenom ty nejlepší (vlastněné vznešenými náčelníky) mohou chytit gazelu. Sluga je miláčkem Arabů a jejich dětí, žije s nimi ve stanech a je cennou částí jejich majetku jako je jejich kůň." Slugám byla v jejich domovině věnována tak velká péče nejen pro ně samé, ale pro jejich neobvyklé schopnosti. Když Daumas posuzoval výcvik slug pro lov, konstatoval, že "bez ohledu na to, že se slugami je zacházeno jako s ostatními psy a nejsou používány k lovu dříve než jsou 15 až 16 měsíců staré, očekává se od nich téměř nemožné a ony tato očekávání splňují".
"Slugy lze vystopovat již za dob faraonů. Jejich předkové jsou zobrazeni v loveckých scénách na zdech egyptských památek. Ještě starší důkaz hladkosrstých loveckých psů s visícíma ušima lze nalézt v období rozkvětu mezopotamské kultury. Slugy přišly do Maghrebu během sedmého a osmého století s arabskými dobyvateli. Hladkosrstí honiči zde již byli. Již v římských dobách jsou zobrazeni na loveckých mozaikách: psi pískové barvy, načervenalí, černí a strakatí během lovu. Je pravděpodobné, že jejich potomci se zkřížili s orientálním plemenem, z čehož vznikla současná severoafrická sluga. Méně známo je to, že slugy se vyskytují i v zemích sousedních s východním Středomořím, od Saudské Arábie až po Sýrii, kde koexistují se salukami. Velmi běžně jsou zde geneticky provázány a proto slugy a saluky zde nelze rozlišit jako dvě samostatná plemena.
Slugy jsou také nazývány arabským loveckým psem, ačkoliv jsou stejně tak loveckým psem Berberů, pravěkých obyvatel severní Afriky. Za země původu standardní slugy lze považovat severoafrický Maghreb, tj. Maroko, Alžírsko a Tunisko, a navíc i Lybii. Plemeno je geneticky čisté a absolutně rozpoznatelné.
Moderní život dospěl i do severní Afriky. Životní podmínky nomádů a loveckých psů už zdaleka nejsou těmi za dnů Daumase. Podobně pryč jsou dny velkých sultánů a šejků, kteří až do začátku tohoto století měli ve svých službách skupinu slug o počtu 60 kusů s koňmi a bezpočet sluhů. Zákaz lovu v Maroku ve dvacátém století vedl k téměř úplnému potlačení chovu tohoto plemene. Francouzi usedlí v Maroku nechtěli, aby slugy lovily zajíce, ale neuvážili, že slugy jsou i významnými lovci vlků a šakalů a tím zmenšují počty škodné decimující zajíce a stáda ovcí. V té době také došlo k tomu, že byl opuštěn pečlivý chov, takže dnes je možné se setkat nejen se špatně rostlými psy, ale přímo se "zrůdami". Dnešní maročtí odborníci ujišťují, že taková situace by nikdy nemohla nastat za dob velkých šejků.
Bez ohledu na zákaz lovu, země je velká a záliba ve slugách je hluboce zakořeněná. V odlehlých částech země, daleko od velkých měst a turistických atrakcí, se dosud zachovala tradice v chování slug. Styk s mezinárodním kynologickým světem obnovil zájem moderního Araba o toto plemeno a zvláště pýchu na tohoto národního psa a arabské tradice. Pýcha obyčejného Berbera na svou slugu spočívá méně na citech a více na praktické užitečnosti psa. Pro členy arabské šlechty je lov privilegovaným a s vášní provozovaným sportem spojeným se značnými výdaji. Dnes se pořádají lovecké výlety do vhodných oblastí, kde spolu se sokoly mají arabští chrti možnost prokázat své schopnosti.
Při několika cestách do severní Afriky jsme si byli na základě vlastního pozorování schopni utvořit obraz o dnešní situaci slug v jejich domovině. Setkali jsme se s nimi na odlehlých marockých výšinách, kde blátem omítnuté, doškovými střechami pokryté berberské domy splývají s barvou země. Zde se velké, obdivuhodně dobře stavěné slugy mohou pohybovat zcela volně, aniž by se dostaly do blízkosti i jediné čtyřnohé či opeřené domácí zvěře.
Ušlechtilé slugy jsou předurčeny k honitbě zajíců a majitelé vycvičených psů je také posílají k ochraně stád ovcí před nebezpečnými útoky loupeživých šakalů. Malý počet slug je chován na okrajích měst Evropany nebo členy arabské vyšší třídy pro jejich zálibu v tomto nádherném plemeni. V oázách na jihu země žijí slugy většinou mezi bílými stěnami krychlových domů a rezidencí, kde mohou pokojně přebývat ve stínu během horkých letních denních období. Čas os času jsou brány na Saharu, do míst, kde jsou pouštní zajíci. Setkali jsme se s pěknými ušlechtilými slugami také na okraji Sahary, kde žijí v černých stanech nebo v zimních obydlích s palmovou střechou v blízkosti oáz. Během chladných nocí jsou slugy chráněny barevnými pokrývkami. Při několikadenních loveckých výletech na Saharu spí také s jejich majiteli v teplých burnusech (dlouhých pláštích s kapucou).
Dny a noci strávené v poušti ve společnosti místních obyvatel a slug v nás, Evropanech, zanechaly fascinující dojmy. Vzpomínky na vzdálený horizont, východy slunce s mnoha purpurovými odstíny, větrné horko ve dne a chlad v noci, melancholické tóny beduinské flétny patří ke slugám stejně tak pevně jako téměř dva tisíce let stará praxe hledání zvěře v poušti slugami na vodítku, jak je znázorněno na římských loveckých mozaikách.
Tuniským zvykem je kupírovat uši slug a navíc označit vnitřek předních nohou třemi charakteristickými šikmými pruhy. To je možné vidět jen u slug pravých kočovníků, kteří věří, že to zlepšuje lovecké schopnosti jejich psů. Potrava severoafrických slug je velmi jednoduchá. Jsou krmeny cereáliemi, mlékem a olivovým olejem. Před zvláště namáhavou činností dostávají i vajíčka. Tato strava je zřejmě dostatečná pro udržení hezkých, fyzicky zdatných jedinců v místním klimatu s intensivním slunečním svitem.
Až donedávna jsme se se severoafrickou slugou mohli v Evropě setkat jen zřídka. I když zde byla již dlouho známa, nebyla tato skutečnost znakem její popularity. Mezi roky 1898 a 1900 holandský malíř a cestovatel po Africe August Le Gras přivezl prvních 5 slug ze severní Afriky do Holandska. Z tohoto počátku se odvinulo velké chovatelské úsilí a v roce 1904 vznikl první standard pro toto plemene a byl založen Dutch Sloughi Club. Množství fotografií z té doby dokládají, že se toto plemeno od té doby nezměnilo. Naneštěstí, téměř 200 slug, které byly výsledkem nejvýznamnějšího období holandského chovu (kolem roku 1912) nezanechalo v současnosti žádnou viditelnou stopu. Podobně neúspěšné byly snahy zachovat v průběhu II. světové války slugy z německého chovu 30tých let.
Jako výsledek desetiletí přítomnosti v severní Africe měla Francie letitý a zvláštní vztah ke slugám jako plemenu. Francie vydala svůj standard v r.1925 a udržovala slugy jako "race francaise" (francouzské plemeno). Nicméně, slugy zůstaly ve Francii po dlouhou dobu jako exklusivní, nostalgický suvenýr francouzského koloniálního období místo toho, aby se dočkaly moderního, cíleného chovatelského úsilí. Mezitím Maroko se rozhodlo zachovat standard, takže, výjimečně pro arabský svět, země původu určila charakter svého národního plemene a udržuje chovnou knihu plemene. Ovšem zcela jinou otázkou je, jak dalece úspěchy moderní kynologie pronikly do odlehlých "Douars" předhoří Atlasu nebo plání "Souš". V roce 1971 jsme poprvé organizovali předváděcí den slug v Německu a tak je učinili známými mezi chovateli loveckých psů. Dnes lze zaznamenat v Německu vysoce kvalitní chovatelské úsilí s asi 750 registrovanými jedinci. Skupina nadšenců zajišťuje vzrůstající soutěžení na přehlídkách i závodech chrtů. Moderní holandské chovatelství je pravděpodobně stejně staré jako německé. Dovozy z rodné země jsou stále ceněny. Majitelé slug jsou hrdi na své těsné vztahy se severoafrickými zeměmi z nichž sluga pochází. Sluga fascinuje díky základním charakterovým vlastnostem, které lze v plemeni rozpoznat.