ii. Desatero
DESATERO
Společně s některými dalšími přítomnými jsem se rozhodla zůstat i na neděli, kdy měl mít Mautis další přednášku.
Přednáška měla být zaměřena na důležitost zachovávání Desatera celým srdcem.
Načetla jsem si materiály, abych si rozšířila pohled na Boží přikázání.
Cituji:
„Lidé říkají, že není důležité, zda činíš dobro nebo zlo, Bůh má v tobě zalíbení nezávisle na tom, jaký jsi. Odmítají rovněž myšlenku soudu.
Není náhodou, že ti, kteří snižují důležitost poslušnosti, taktéž snižují důležitost soudu, protože poslušnost a soud spolu úzce souvisí! A o to je právě dnes veden spor. Ti, kteří říkají, že Bůh má zalíbení v hříšnících nezávisle na jejich postoji a přes jejich hříchy, ti také zpochybňují skutečnost předadventního soudu! Snižování důležitosti poslušnosti nepochybně vede ke snižování důležitosti soudu.
Existuje snad lepší způsob, jak vzdát Bohu chválu, než zachováváním Jeho přikázání a tím, že budeme mít Ježíšovu víru?!
Podstatou vyšetřujícího soudu ve vztahu k nám je tedy to, že v době tohoto soudu Bůh připravuje svůj lid, očištěný od veškerého hříchu, přetavený jako stříbro a zlato, lid, který ‚zachovává Boží přikázání‘.
Bůh bude mít lid poslušný jeho zákona, očištěný, hotový – dozrálý. Když Kristus ukončí své prostřednické dílo v nebi, jeho Duch bude vzat ze země a mimo tento malý poslušný ostatek bude mít satan neomezenou vládu nad zbytkem světa. Není divu, že jeho lidé budou ‚dozrálí‘.
Bůh touží očistit a připravit lid, který by zachovával jeho přikázání – lid, který obstojí v den soudu. Proto je také soud důležitou výzvou k posvěcení. Je to čas, abychom „přivedli k cíli své posvěcení v bázni Boží“ (2 K 7,1). Jestli symbolický Den soudu byl dobou zvláštní lítosti, pokání a přípravy, o co víc by měl být takový skutečný Den soudu, ve kterém žijeme od roku 1844. Bůh, stejně jako v pozemském Dni soudu, nás touží očistit od veškerého hříchu. Tento soud je v našem životě důležitý, protože sám Bůh nás touží připravit, abychom v něm obstáli!
Ježíš řekl, že od toho, komu bylo mnoho dáno, bude mnoho požadováno. Kdo obdržel více než my adventisté, s naším pochopením velkého sporu, Golgoty, zákona, dějin vykoupení, stravy, mysli, vzdělání, atd.? Co více může Ježíš učinit, než že se snaží připravit nás na setkání s Ním? Měli bychom tedy dovolit, aby z nás Ježíš mohl učinit nejzralejší křesťany, jací kdy vůbec žili na zemi.
Ale přesto Boží „dozrálý“ lid není spasen skrze zachovávání přikázání, ale proto, že má „víru Ježíšovu“. To, jestli před soudem obstojíme, nemá nic společného s legalismem – spasením ze skutků. Ti, kteří budou žít v poslední době, budou spaseni skrze totéž, co spasilo lotra na kříži – spravedlností Ježíše pro ně, za ně a jim připsanou. Když jejich jména budou na soudu zavolána, Kristus bude předkládat svou krev, svou spravedlnost v jejich prospěch. Rozvoj charakteru, který je chápán v kontextu přinášení chvály Bohu, to není legalismus!
Skrze moc Ducha svatého přebývajícího v srdci bude mít Bůh lid, který bude raději připraven zemřít, než by porušoval zákon. Kristus zaslibuje moc k přemožení každého hříchu a my všichni můžeme tuto moc a vítězství v Kristu obdržet – dokonce i nyní. Poslušnost, svatost, posvěcení – to všechno jsou pozvání k soudu. Pokud je neoznámíme druhým, Bůh povolá do našich řad jiné, kteří to učiní!
Ve stejné době na zemi bude Bůh oslaven charakterem a poslušností svého lidu, který se přes všeobecné odpadlictví a nepravost na celém světě bude držet Jeho přikázání.“ (Rok 1844 jednoduše, Clifford Goldstein, nakl. Jupos, 2002)
Ellen Whiteová píše k zachovávání Božího zákona toto: „Boží děti se musí chránit před dvěma chybami v myšlení. Pozor si musí dávat především lidí, kteří teprve nedávno začali věřit Bohu.
První chyba je představa, že nás k Bohu přivedou naše dobré skutky. Pokoušíme-li se dosáhnout dokonalosti a svatosti tím, že dodržujeme Boží zákon vlastním snažením, zjistíme, že se pokoušíme o nemožné. Naše sobectví a hřích znehodnotí všechno, co děláme bez Krista. Pouze Kristova milost, kterou si přivlastňujeme vírou, z nás může udělat lidi, kteří odpovídají Božím požadavkům.
Druhá chyba je stejně nebezpečná. Je to představa, že když věříme v Ježíše Krista, nemusíme dodržovat Boží zákon. Protože Boží milost přijímáme pouze vírou, někteří lidé si myslí, že jejich dnešní jednání nijak nesouvisí se záchrannou pro věčný život.
Podle Bible je poslušnost Boha něco mnohem hlubšího než formální plnění příkazů a konání dobrých skutků. Poslušnost je služba z lásky. Boží zákon svědčí o tom, jaký je Bůh. Láska je podstatou celého zákona. Boží vláda v nebi i na zemi vychází z Jeho zákona lásky. Když máme v srdci lásku a když se snažíme podobat svému Stvořiteli, realizuje se Boží slib: „…dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli.“ (Žd 10,16)
V hebrejském významu slovo „přikázání“ vlastně znamená „zaslíbení“. Židé nevnímali Desatero jako nařízení, která Bůh vyžaduje, aby jej zachovávali. Chápali je jako zaslíbení, tj. pokud přijmou Boha do svého srdce a života, budou jednat tak, jak je to popsáno v Desateru. Budou vyproštěni z pout hříchu. Budou se snažit Boží Zákon dodržovat celým srdcem.
Jestliže byl zákon vepsán do našeho srdce, nebude formovat celý náš život? Poslušnost je pravý důkaz lásky. Dokládá také, že se snažíme žít tak, jak si to Bůh přeje. Bible říká: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání.“ „Kdo říká: ´Poznal jsem ho´, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy.“ (1 J 5,3 a 2,4).“ (Cesta k vnitřnímu pokoji, E. G. White, Praha, první vydání 2005, str. 61-62)
Nedělní přednáška
Charaktery lidí by měly být proměňovány již nyní,“ začal Mautis úvod svého proslovu. „Lotr na kříži zemřel krátce poté, co uvěřil. Kdyby dále žil, zlepšoval by zajisté svůj charakter. V době svého uvěření (na kříži) byl souzen podle pravd, které obdržel a odrážel. Věřím, že při Ježíšově příchodu bude vzkříšen k věčnému životu.“
„Víme, že víra bez skutků je mrtvá. Co musí člověk, který uvěřil, udělat? – vyznat, že Bůh je Pánem (Lotr uznal Ježíše za Pána), a také musí evangelizovat (Lotr řekl druhému lotru o Ježíši). Lotr bude spasen. Co bude s jeho hříchy? – budou smazány (i nevědomé hříchy). Lotr bude pokračovat v růstu v nebi.
Apoštol Pavel bude též v nebi. Oba tam budou. I když Pavel kázal o Ježíši déle.
Živí půjdou do nebe, aniž by zemřeli. Měli by proto žít podle světla, které v Bibli obdrželi tady na zemi. Již tady na zemi musíme zvítězit nad všemi hříchy, musíme vyznat i každý nevědomý hřích – dokáže to oněch 144 000 svatých.
Ve 2 Moj 20 je popsáno Desatero Božích přikázání.
Boží Zákon (Desatero) je věčný. Bude platit i v nebi. V nebi nám ale nebude muset být řečeno ´nezabiješ´? – Ne, nebude. Zákon budeme mít napsaný v našem srdci.
1. přikázání
„ Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (2 Moj 20,2.3)
Jde o evangelium, o představení evangelia. Věřící ve starozákonní době šířili zprávu, že je Ježíš vyvedl z Egypta, ze zajetí hříchu.
Nebudeš…..proč? – vyvedl jsem tě z Egypta. Jsi svobodný. Již to více nebudeš dělat. Zákon boží osvobozuje. Vůbec není negativní.
Jsme připraveni na to být šťastní v nebi? – Ano, pokud máme rádi Zákon. Zákon je přepis Božího charakteru. Je to princip uplatněný ve vztazích. První 4 přikázání mluví o lásce k Bohu. Dalších 6 o lásce k bližním.
Boží zákon je neměnný, stejně jako je neměnný i Boží charakter. Boží charakter je totiž zobrazen v Zákoně (Desateru). Bůh je stejný včera, dnes i na věky. Je to pozitivní zákon. Zákon svobody. V Bibli je psáno: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ A co je pravda? – Zákon Boží. A co je ještě pravda? – Ježíš.
Co znamená poznat zákon? = číst, pochopit, podřídit se zákonu.
O zákoně máme přemýšlet „dnem i nocí“ (dle Žalmu). Snažíme se žít podle zákona, ale zdá se nám těžký, zejména když je nám nařizováno – dělej to nebo ono. Měli bychom se radovat z toho, že ho můžeme zachovávat, protože je napsán v našem srdci.
Jaký je pozitivní princip v prvním přikázání? – Láska je Bohu věrná. Opravdová láska je Bohu věrná. Zkouší naši mysl a srdce. Jsme Bohu věrni? Nebo máme nějaké „skryté modly“? Kde máme modly? – v naší mysli. Co je to modla? – to, co dáme před Boha (např. sbírka bot – myslíme na ni více než na Boha. Modla může být i druhá osoba – herec, hrdina, …). Musíme nejvíce milovat Boha, poté až ostatní lidi a věci.
Například: „Žádný muž nemůže být dobrým manželem, pokud se nenaučí být prvně dobrou manželkou.“ Manželkou koho? – Ježíše. Mít Ježíše na 1. místě. Ježíš nás učí, jak nesobecky milovat ostatní.
V 2. přikázání nám připomíná, že to on nás vyvedl z Egypta. Ve Starém zákoně byli židé vyzváni, aby nesli dál zprávu o tom, jak je Bůh vyvedl z Egypta: „Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá: ´Co to jsou ta svědectví, nařízení a práva, která vám přikázal Hospodin, náš Bůh?´, odvětíš svému synu: ´Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou. Před našimi zraky činil Hospodin znamení a zázraky veliké a zlé proti Egyptu, proti faraónovi i proti celému jeho domu. Ale nás odtamtud vyvedl, aby nás uvedl sem a dal nám zemi, kterou přísežně přislíbil našim otcům. Hospodin nám přikázal, abychom dodržovali všechna tato nařízení, báli se Hospodina, svého Boha, aby s námi bylo dobře po všechny dny, aby nás zachoval při životě, jak tomu je dnes´.“ (5 Moj 6,20-24)
I my jsme byli vyvedeni z Egypta – se zajetí hříchu. Proto bychom měli též nést světu zprávu o tomto vysvobození. Z vděčnosti k našemu Pánu máme konat Jeho vůli. Bůh je Stvořitel. Vytvořil nás, abychom se stali Jeho nástroji, abychom se nechali použít pro Jeho záměry. To On nás učinil. „Vy však jste ´rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´“ a Jeho záměrem pro nás je: „abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 Pt 2,9) Touží po tom, abychom nesli dalším lidem dobrou zprávu o Ježíšově odpuštění, smrti, vykoupení a o naději na Jeho brzký příchod a věčný život, abychom evangelizovali. Ježíš říká: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,19-20)
Raději pracujme pro Boha a pro lidi než pro náš vlastní prospěch. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2,10)
2. přikázání
„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (2 Moj 20,4-6)
Pokud milujeme Boha, budeme mu zasvěceni. Je rozdíl mezi tím být věrni a být zasvěceni. Zasvěceni znamená, že Bohu dáme celé srdce, mysl a sílu. Budeme Mu cele oddáni. Dáme stranou všechny naše modly: zaměstnání, koníčky, sport, televize, počítač, slavné osobnosti, zpěváci a herci,… Dáme vždy přednost Bohu před dalšími aktivitami. Bude pro nás důležitější Bůh než cokoliv jiného.
Pokud budeme Bohu zasvěceni, budeme se snažit udržet si čistý charakter. Většina našich zálib nás však odvádí od čistých myšlenek a vede nás k libování si v hříchu.
V Bibli se píše: „Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou.“ (Ko 3,5)
„Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu (světu) místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen.“ (Ř 1,21-25)
3. přikázání
„Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (2 Moj 20,7)
Jedná se o uctivost (respekt) k Bohu. Boha bychom měli milovat více než vlastní život. Chvalme Jeho jméno, nevyslovujme jej nadarmo. Z respektu k Bohu plyne i naučení, abychom si odvykli používat dvojsmyslné věty, nevhodné žerty, sprostá slova, měli ´scestné´ myšlenky´. Všechno, na co myslíme, co říkáme a co děláme, by mělo sloužit k slávě Boží.
E. G. White píše: „Nejsme schopni pochopit všechno, co je napsáno v Bibli o Bohu, protože naše myšlení nemá takovou kapacitu jako Jeho. Člověk nikdy nedomyslí Boží velikost a dobrotu. Právě to, že Bible svou velikostí přesahuje naše schopnosti, by nám mělo pomoci věřit v ni jako v Boží slovo. Čím usilovněji budeme studovat Bibli, tím větší získáme jistotu, že to je slovo živého Boha. Skloníme se v úctě před tím, kdo nám odhalil tyto pravdy.“ (Cesta ke Kristu, E. G. White, Advent-Orion, Praha, 1. vydání 2005, str. 108-109)
Neztraťme důvěru v Boha, v Bibli jako Jeho slovo (nezlehčujme ji, nepohrdejme jí), víru v něj jako Stvořitele na počátku a vykupitele na konci dějin, nezapomeňme na sobotu jako památník odpočinutí, … Každá pochybnost je zpochybnění Boha. Těmito myšlenkami k Němu ztrácíme patřičnou úctu.
„Dejte si tedy pozor, bratři, aby se ve vás neuhnízdilo zlo a nevěra, které by vás odváděly od živého Boha.“ (Žd 3,12)
Ano, ztráta důvěry v Boha je nebezpečná. Vždy důvěřujme jeho zaslíbení, Jeho vedení a Jeho řešením, která nám dává v našem životě.
4. přikázání
„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ (2 Moj 20,8-11)
E. G. White k tomu píše: „Sobota byla posvěcena při stvoření. Byla ustanovena pro člověka již v době, kdy ´jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol´ (Jb 38,7). Na světě vládl pokoj, protože země žila v souladu s nebem. ´Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.´ (1 Moj 1,31) Hospodin v sobotu odpočinu. A proto ´sedmý den požehnal a posvětil´ (1 Moj 2,3) – oddělil jej pro svaté účely. Dal ho Adamovi jako den odpočinku. Tento den byl památkou stvořitelského díla, a tedy i znamením Boží moci a lásky. Všechno bylo stvořeno skrze Božího Syna. ´Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha… Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.´ (J 1,1-3) Sobota, která je památkou stvořitelského díla, je i znamením Kristovy lásky a moci.“ (kniha Touha věků, E. G. White, nakl. Advent-Orion, Praha 2007, str. 176)
Budeme se snažit sobotu nejenom zachovávat, ale světit. Jde nejenom o to, že v tento den nebudeme pracovat a navštívíme sborové shromáždění. Jde o víc. Jde o to, abychom tento den zasvětili Bohu. „Svěťte mé dny odpočinku a budou znamením mezi mnou a vámi, abyste věděli, že já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Ez 20,20)
„Nikdy bychom však neměli dovolit, aby životní břemena denních povinností a obchodních záležitostí rozptylovaly naši mysl ve svatou sobotu Hospodinovu. Neměli bychom připustit, aby naše mysl přemýšlela o světských záležitostech.“ (2T 583)
„Žádné, které bylo židům svěřeno, je neodlišovalo od ostatních národů tolik jako svěcení soboty. Bůh si přál, aby zachovávání soboty bylo znamením toho, že jsou jeho lidem, že se odvrátili od modloslužby a jsou spojeni s Ním. Pokud však lidé chtějí zachovávat svatou sobotu, musí být sami svatí.“ (kniha Touha věků, E. G. White, nakl. Advent-Orion, Praha 2007, str. 177)
Prostřednictvím víry musíme mít účast na Kristově spravedlnosti. Bůh Izraelcům přikázal: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý,“ řekl jim také: „Buďte mými muži svatými.“ (2 Moj 20,8; 22,30)
Boží láska je svatá. EGW viděla u tohoto přikázání světlo = svatost. Bez svatosti neuvidí žádný člověk Boha. Sobota je svatá. My bychom měli být též svatí. Měli bychom uctívat svatý den – sobotu. Bůh si na nás udělal čas, my bychom mu též měli věnovat náš čas.
Také povzbudit další členy sboru a sdílet se s nimi o nové myšlenky, radost a zkušenosti s Bohem, které jsme prožili. Modleme se a chvalme Boha písněmi, navštěvujme nemocné a povzbuzujme ztrápené, rozmlouvejme s druhými lidmi o evangeliu.
„Když se Ježíš zeptal farizeů, zda je správné konat v sobotu dobré skutky, nebo zlé, zachránit život, nebo jej zmařit, nastavil tím zrcadlo jejich bezbožným úmyslům. S nenávistí v srdci usilovali o jeho smrt, zatímco On zachraňoval život a přinášel radost celým zástupům. Bylo lepší v sobotu zabít, jak měli farizeové v plánu, nebo uzdravit nemocného, jako to dělal On? Bylo správnější uvažovat v svatý Boží den o vraždě, nebo mít v srdci lásku ke všem lidem a projevovat ji skutky milosrdenství?“ (kniha Touha věků, E. G. White, nakl. Advent-Orion, Praha 2007, str. 180)
„Naším posláním je nasměrovat člověka ke Spasiteli, a uvádět jej do souladu s Bohem. Bůh oceňuje službu lásky. Obřady, ve kterých láska chybí, jej urážejí. Tak je tomu i se sobotou. Jejím cílem bylo přivádět člověka do společenství s Bohem. Pouhé vnější zachovávání dne odpočinku je výsměchem Božímu přikázání.“ (kniha Touha věků, E. G. White, nakl. Advent-Orion, Praha 2007, str. 179)
V tento den bychom měli odložit všechny všední věci. Měli bychom jít na bohoslužbu pro načerpání duchovní síly a nových myšlenek. Modlitebna by pro nás měla být svatým místem, kde se setkáváme s Bohem. Ve Starém zákoně Bůh říká: „Dbejte na mé dny odpočinku a mějte v úctě mou svatyni. Já jsem Hospodin.“ (3 Moj 19,30 a 3 Moj 26,2) „Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným… Tu nalezneš rozkoš v Hospodinu.“ (Iz 58,13.14)
„Sobota bude radostí pro každého, kdo ji přijímá jako svědectví Kristovy stvořitelské a vykupitelské moci. Ten, kdo v ní vidí Krista, raduje se v něm. Připomíná ztracený pokoj ráje a vypráví o obnoveném pokoji, který se k lidem vrací skrze Spasitele.“ (kniha Touha věků, E. G. White, nakl. Advent-Orion, Praha 2007, str. 181)
5. přikázání
„Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (2 Moj 20,12)
Otec a matka jsou ti první, koho máme poslouchat. Jestliže ctíme jejich autoritu - v domově, pak nám nedělá problém respektovat ostatní lidi kolem nás. Když ctíme rodiče, ctíme Boha. Rodiče představují Boží autoritu.
„Kdo by zlořečil svému otci nebo své matce, musí zemřít …“ (3 Moj 20,9)
Bylo by dobré je podporovat (ctít) nejenom slovně, ale též materiálně a finančně. (viz 8. přikázání)
Ctěme nejenom naše rodiče, ale též všechny naše blízké, přátele, sousedy, známe, šéfa v práci a vůbec všechny lidi kolem nás. „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (L 6,31) „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 23,39)
6. přikázání
„Nezabiješ.“ (2 Moj 20,13)
Je to negativní příklad pozitivního principu. V našem srdci je vražda. Kdo nenávidí bratra, vraždí (viz verš níže). Nejde jen o fyzické napadení. Zákon Boží zahrnuje naše myšlenky a pocity. Už když nenávidíme, hřešíme – protože vraždíme.
„Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ´Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.´ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,21-22)
„Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (3 Moj 19,16-18)
Vzdávám Bohu duchovní poslušnost? Po celý život?
Též z tohoto přikázání zaznívá, že budeš podporovat život. Obdarovávat chudé – materiálně i slovně. Měli bychom je učit správným zdravotním návykům (zdravá strava, nepít alkohol, nekouřit, …) a zdravému životnímu stylu (méně stresu a trápení, více sportovat,…). Přeci je nenecháme na pospas jejich nezdravým choutkám, pokud víme, že jim ubližují nebo je ničí.
„Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“ (Mt 7,9-11)
7. přikázání
„Nesesmilníš.“ (2 Moj 20,14)
Boží láska je čistá. Láska mezi manželi by měla být též čistá. „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ´Nezcizoložíš´. Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Mt 5,27-28)
Též v oblékání bychom měli být střídmí. Náš oděv může podněcovat k chtivosti – snažme se odívat se tak, abychom svým vzezřením nepřiváděli druhé k hříchu. Ženy by se neměly odívat výstředně a vyzývavě, aby muže nepodněcovali k hříšným myšlenkám. Vždyť už žádostivé pomyšlení je zlé (viz verš výše). Muži by se neměli dívat na cizí ženu ´chtivě´, se žádostí v srdci – už to je hřích.
8. přikázání
„Nepokradeš.“ (2 Moj 20,15)
Boží láska je štědrá. Největší radost v tom, že dává jiným. Projevuje se skutky lásky (nedám jen peníze, ale dám čisté oblečení, lásku, omyji rány, …). Budeš dávat.
„Když poskytneš svému bližnímu nějakou půjčku, nevejdeš do jeho domu, abys na něm vymáhal zástavu. Zůstaneš venku a muž, kterému jsi půjčku poskytl, vynese ti zástavu ven. Jestliže je ten muž zchudlý, s jeho zástavou neulehneš. Vrátíš mu zástavu při západu slunce, aby ulehl ve svém plášti a žehnal ti. To bude tvá spravedlnost před Hospodinem, tvým Bohem.“ (5 Moj 24,10-13)
„Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při každé práci tvých rukou. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově.“ (5 Moj 24,19-21)
9. přikázání
„Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“ (2 Moj 20,16)
Boží láska je upřímná. Vždy mluví pravdu. Hlavně tím co říká, ale i tím, jak žije.
Měli bychom hájit pravdu a stát za každých okolností na straně pravdy. Zastaňme se člověka, jenž je neprávem obviňován.
„Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě.“ (3 Moj 19,15)
„Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?“ (Ř 2,1-3)
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ´Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ - a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ (Mt 7,1-5)
My sami dokážeme jen stěží rozpoznat, co je správné. Známe Jeho Zákon a snažíme se plnit Boží vůli. Jen Bůh ale sám ví všechno, zná to lépe než my.
„Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží. Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš? …“ (Ř 2,17-21)
Bůh smazal rozdíly mezi lidmi různých národností, vyznání a kultur. Se všemi bychom měli jednat stejně a po příkladném vzoru Ježíše – s věřícími stejně jako s nevěřícími. Je škoda, že často míváme předsudky a příliš brzy člověka odsoudíme, aniž bychom o něm věděli více.
„Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezáni na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci,… Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství… Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k boží rodině.“ (Ef 2,11.16.19)
Též bychom měli chválit druhé, hledat především ty pozitivní věci.
10. přikázání
„Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (2 Moj 20,17)
Boží láska je spokojena. Pokud máme k Bohu vztah, jsme naplněni Jeho láskou – vedeme spokojený život. Jsme spokojeni s tím, co máme. Vždyť toho máme více, než potřebujeme! Chvalme Pána za to.
Bylo to velmi zajímavé kázání, takové převyprávění Desatera jsem ještě nikdy neslyšela. Bylo to pro mě velmi obohacující. Z hlouby duše jsem děkovala Bohu, že jsem takové pravdy mohla slyšet.
Napadla mě po Mautisově projevu ještě jedna myšlenka. V novém zákoně se Ježíš zmiňuje o ´největším přikázání´. Které to je?
„…Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22,37.38)
Uvědomila jsem si, že Bůh nás vede k tomu, abychom milovali bližní jako sami sebe. Jelikož jsme poznamenáni hříchem, v našem myšlení a jednání se většinou zaměřujeme na sebe. Přemýšlíme o našich problémech, o našich nemocech, o naší budoucnosti… Teprve, když zaměříme svůj pohled na druhé lidi, budeme naplňovat ono Boží ´největší přikázání´.
Současné pojetí Desatera nás vede k tomu, abychom je zachovávali v rovině užitečné pro nás. Říkáme: miluji Boha, světím sobotu, nezabíjím, nekradu, … Ano, to je dobré, ale plníme tím jenom jednu polovinu oněch přikázání – milujeme jen sami sebe.
Pokud máme v srdci Boží lásku, pokud milujeme Boha z celé své duše, srdce a mysli, začneme myslet i na druhé, začneme druhé milovat tak, jako sami sebe. Začneme říkat: nejenom miluji Boha, ale - říkám lidem o Bohu, světím sobotu – chci být pro druhé požehnáním v sobotu, nezabíjím - pomáhám ostatním v problémech v životě (materiálně, slovně) a v podpoře jejich zdraví, nekradu – dávám…
V tom spočívá naše pozitivní myšlení – že se zaměříme na druhé.
Rosťme k Ježíšově slávě, usilujme o to být jako On. Učme se, jak být šťastni v nebi. Láska je naplněním Zákona. „Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.“ (Ř 13,10)