110701_Chorvatsko Pag
Na cestu jsme vyrazili tentokrát už ráno, protože jsem si podle vyprávění tchána vzal do hlavy pokochat se krásami Alp na horské vyhlídkové cestě Grossglockner Hochalpenstrasse a pokořit třítisícovku Spielmann. Předpověď nám sice nepřála, protrhávající se obloha však dávala nějakou naději. Ta definitivně zhasla v okamžiku, kdy nás stíhala bouřka za bouřkou a na kopcích nebylo vidět na krok. Rozhodli jsme se Alpy nakonec objet. Nemohli jsme se dočkat moře. Poprvé jsme jej uviděli v italském Terstu-obrovskou vodní plochu končící někde za obzorem, pro nás vnitrozemce naprosto vzácný přírodní úkaz, kterého se můžeme nabažit třeba jen několikrát za život. Protože cesta byla dlouhá a byli jsme unaveni, rozhodli jsme se přespat v prvním kempu za Rijekou. Z Davem jsme si z celty vytvořili přístřešek a holky přespaly v autě. V noci se stal naším společníkem vítr, lomcoval nám plachtou a hučel ve stromech. V devět hodin ráno jsme pokračovali dál. Po chladné noci a ránu se začalo konečně oteplovat.
Na ostrov Pag, místo našeho pobytu, jsme přepluli trajektem. Byl to pro nás velký zážitek, neboť jsme z patrové lodi sledovali, jak se i s naším autem vzdalujeme od pevninského Velebitu a blížíme se k pustě vyhlížejícímu ostrovu, na kterém snad neroste ani tráva. Kolem poledne jsme se konečně zabydleli ve svém apartmánu a dospávali cestu. Pozdě odpoledne jsme už nedočkavě spěchali k moři. Koupel v poněkud chladnějším moři byla osvěžující. Hned druhý den ráno jsem smontoval windsurfing a proháněl ho po hladině. Dave zas nafoukl Pálavu a vyrazil za mnou.
Znovu jsme ocenili, jak je fajn trávit dovolenou s přáteli. Nejenže jsme se znovu setkali s Hrubými, ale mohli jsme poznat i úžasné Křišťanovy a Vitákovy. Naše děti našly v Petře a Adamovi nové přátele. Stěžejním zdrojem zábavy se stal Františkův motorový člun. Ve čtyřiceti kilometrové rychlosti jsme na přívěsném jetu rozráželi vlny mořské hladiny. Kdo si myslí, že to je legrace, mýlí se. Stačí chvilka nepozornosti, vlnka vás vymrští a hup pod hladinu.
V pondělí jsme si v Novalji koupili čerstvé ryby a večer měli super grilpárty. V noci z pondělí na úterý se přehnala přes ostrov obrovská bouřka, shodila nám Pálavu, převrátila gril a zalila dvorek vodou. Ráno jsem tu spoušť uklízel. Protože bylo dopoledne pod mrakem a poprchávalo, vyrazili jsme s Hrubými a Křišťanovými na výlet do městečka Pag a přes Pašský most navštívit další starobylé město Nin. Samozřejmě, že jsme nezapomněli bahnit se v Ninské laguně. Cestou zpátky jsme sehnali dobré levné víno, ovčí sýr a rakiji. Pak už šly teploty jen nahoru a my si užívali pláže, slunění, lodí a pivka v baru na pláži. Pobyt jsme si zpestřili výletem do městečka Caska, z kterého po zemětřesení zbyla už jen rybářská osada se zříceninou na kopci a věží u moře. Podél pěkné písčité pláže v Casce jsme došli na známou pláž Zrče, pláž diskoték a nejrůznějších atrakcí. Nejdříve jsme upřeli pohled na velmi netradiční kavárnu-bar doslova budící prostopášné myšlenky. Lidé totiž leželi na jakýchsi matracích, připomínajících postele s nebesy, a když se jim zachtělo soukromí a nerušeného klidu, zatáhli závěsy. Kousek opodál pláž nabízela známé zábavy, jako je jízda na banánu, nafukovacích kruzích nebo projížďka na skútru. Už zdálky nás lákala dunící hudba a rej lidí v parném odpoledni. Uprostřed bazénu, který připomínal římskou arénu, stáli mladí lidé v plavkách, pohupovali se, omámeni vedrem, alkoholem, trávou..., rytmus a pohyb udávaly roztleskávačky, z pěnového děla stříkala na tančící bílá pěna. Další pohled představoval kavárnu a bar přímo ve vodě za hukotu jiného hudebního stylu. Říkal jsem si, nebylo to podobné za císaře Nerona?
Následující den jsme se s rodinou Křišťanů vydali na samý konec ostrova a za tisíciletými olivovníky. Jeli jsme asi 17 km na sever a najednou jsme se ocitli na samém konci ve vesničce Tovarnele. Tvoří ji několik domů, malebná zátoka s loďkami a dvě kavárničky. Odtud už vede jen nekolik set metrů úzká silnice podél pobřeží, pak zákaz vjezdu a dál už musíme jít sami. Dostali jsme se až na úplnou špičku ostrova, skalnatý výběžek, ze kterého byl vidět ostrov Rab. Pár póz kvůli focení a jelo se dál. Zpátky jsme se zastavili u starých olivovníků. Nádhera. Měly mohutné vykotlané kmeny stočené do spirály a prý zažily mistra Jana Husa. Po horkém dni jsme se zchladili koupelí u písčité pláže Pljanka-Trinčel ve Staré Novalji. Západ slunce přímo vybízel k romanticé procházce po nábřeží v Novalji, největším městě v okolí. Večer, když opadne horko, město ožívá. Přijíždějí sem turisté prohlédnout si stánky, navštívit restaurace, bary, pokochat se úzkými bílými uličkami nebo si jen tak sednout na lavičku a nechat se ovívat svěžím vánkem od moře. Samozřejmě, že jsme zde ochutnali místní specialitu-burek, koupili si zmrzlinu a prohlédli si večerní stánky. Ale to už se náš pobyt chýlil ke konci.
Poslední den našeho pobytu jsme zvažovali, jak s tímto časem naložit. Moře, nebo Alpy? Nejraději obojí. Ale jak to zkombinovat? Prostě jsme se rozhodli pro moře a druhý den pro Alpy. Ještě trochu slunění, koupání, projížďka ve člunu, do baru na pivo a tak stále dokola. Po večeři a osvěžujícím osprchování, které nám umožnili Křišťanovi v jejich novém apartmánu, jsme se vydali na cestu. Naše zpáteční putování vedlo podél chorvatských břehů, po celé dvě hodiny nám západ slunce poskytoval úchvatnou podívanou. V Rijéce jsme se definitivně rozloučili s mořem. Brzy se přihlásil hlad, a tak jsme využili již osvědčeného slovinského pohostinství, musím říci, že je chutné, levné a je toho hlavně dost! Čtyři pizzy velké jako kola od vozu jsme dojedli k snídani.
Následující hodiny nebyly až tak idylické, jako ty předchozí. Ten večer jsem se chtěl co nejvíce přiblížit rakouským Alpám, proto jsme jeli dlouho do noci. Ve dvě hodiny ranní jsme si unaveni připravili bivak na italském parkovišti. Moc jsme toho nenaspali. Netušili jsme však, že nám nepohodlí a únavu vynahradí další okamžiky. Když jsme se probudili, tyčily se nad námi vysoké alpské štíty. Navigace nás dovedla na úzkou krkolomnou stezku bez svodidel. Pro opilé řidiče by to byla jízda poslední. Po ní se naše auto vyškrábalo do dvou ticíc metrů k chatě Grosglockner, která je východiskem na horu Spielmann. Odtud jsme pokračovali po svých. Nahoru vedla travnatá pěšina, po které běhali hvízdající svišti. Když jsme asi po dvou hodinách výstupu dorazili do prvního sedla, naskytl se nám jedinečný pohled-jezírko sytě zelené barvy se zbytky roztátého ledu, do něhož ústily kamenné valy, které vytvořil putující ledovec. Obdivovali jsme majestátní štíty se zasněženými vrcholky a šumícími vodopády. Špička Spielmanu se zdála jen co kamenem dohodíš, podle průvodce však ještě minimálně hodinu a půl cesty. Stáli jsme ve výšce 2700 m. Těžce jsem se smiřoval s faktem, že vrcholu nedosáhneme. Nebyl na to čas. Na závěr jsme projeli celou vyhlídkovou trasu, viděli jsme nejvyšší horu Grossglockner a vyfotili se s nejdelším ledovcem. No a pak ještě dlouhé kilometry a neustálý déšť.
Letošní Chorvatsko bylo prostě super a předčilo všechna má očekávání. Prostě na slunce, moře a přátele se nezapomíná ...