kreisdekanat.de
Tento úryvek patří k nejznámějším z Izaiášovy apokalypsy (kap. 24 – 27). Bůh je ukázán jako vítězný král, zachránce chudých. On zve všechny národy na hostinu na Siónu. Hostina je symbolem přátelství, Boží ochrany a štestí.
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to štavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“ (Iz 25,6-10a)
"Pojďte na svatbu!"
"Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. (Mt 22, 1 - 14)
Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu
Nejde o obyčejnou svatbu, ale o konečnou slavnost všeobjímající spásy, která již zaznívá v prvním čtení. Je to hostina, na kterou jsou pozváni všichni lidé nezávisle na jejich kulturním nebo náboženském původu, nezávisle na jejich národě nebo zemi. Ano, není tu dokonce ani rozdíl, zda tyto lidé podle lidských měřítek patří mezi zlé nebo dobré lidi. Tímto je vyjádřeno, že Bůh touží s námi, kteří chybujeme, opakovaně selháváme přese všechny námahy, slavit tuto hostinu! Bůh nás však vždy zve, ale nikdy nás nenutí. Boží pozvání je darem pro naši spásu, ale zda toto pozvání přijmeme nebo ne záleží zcela na našem osobním rozhodnutí.
Tím je také jasné, jaké základní křesťanské postoje jsou nám v těchto čteních přiblížené: bdělost, připravenost rozhodnout se a vědomí zodpovědnosti, že se svým rozhodnutím a jeho důsledkem podílíme na vývoji našeho života a světa – a to buď ke spáse, nebo k zatracení. Otázka na nás je: jak reagujeme na Boží pozvání? Jaké mechanizmy, způsoby odmítání a omluv poznáme? Co je pro nás důležitější? Pro co si najdeme čas? Na kterých seatback chceme tancovat?
K zavřeným dveřím lidského srdce přichází jeho pozvání. Evangelium nám tak předkládá téma, pro nás plné naděje: touhu Boha po společenství s námi, vyjádřenou společným stolováním na hostině. Tato Boží touha se nezastaví před ničím; z naší strany však má jedno omezení čas života. Dokud žijeme, máme příležitost se rozhodnout k přijetí toho velkorysého Božího pozvání. Chybějícím svatebním šatem jednoho ze stolovníků nám evangelista Matouš připomíná, že mezi vírou a životem, slovy a skutky musí být soulad. Naše rozhodnutí pro společenství s Bohem totiž musí být celé, upřímné, opřené o život!
Píseň písní - zvaná Šalamounova
Píseň písní patří k největším klenotům světové poezie. Svatební písně tři tisíce let staré, možná i více.
Píseň písní, někdy nazývaná též Píseň Šalamounova (hebrejsky שירהשירים, Šir ha-širim), je sbírka židovských „svatebních“ písní různých dob řazená mezi tzv. pět svátečních svitků. Některé pocházejí patrně z 5. až 3. stol. př. n. l., jiné snad už z doby krále Šalomouna, kterému je tradičně připisováno autorství písně. Někteří badatelé poukazují na to, že skladba vykazuje významné analogie s mnohem starší staroegyptskou milostnou poezií, či se dokonce domnívají, že je na ní nepochybně přímo závislá.Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Její erotičnost byla pro některé rabíny překážkou v jejím uznání jako součásti Tanachu. Ještě po její kanonizaci kolem r. 90 n. l. byly o ni vedeny spory a údajne bývala oblíbenou písní při různých nevázaných zábavách, za což hrozily různé kletby. Koncem 1. stol. n. l. se jí proto musel rozhodným způsobem zastat rabi Akiva, který později za Bar Kochbova povstání (r. 135) zahynul rukou Římanů. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach.
Podle židovské teologie popisuje Píseň písní alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou).
28
neděle v mezidobí
Slova svatého evangelia podle Matouše
Mt 22, 1 - 14
'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatu?'
Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích:
"Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít.
Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili.
Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatu?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'
Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatu?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'
Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."
Divná to svatba, o které mluví Ježíš v dnešním podobenství. Přiznejme se, že jsme trochu šokováni, když posloucháme o králi, jak posílá své vojska, aby zahubili ty, kteří odmítli pozvání, potom na rozcestích sebere kohokoliv a nakonec tvrdě vyhazuje nějakého ubožáka, jenž nemá svatební šaty. Co je to tedy za svatbu, která se v podobenství tolik skloňuje, přičemž o nevěstě nepadne ani slovo?! Když se hlouběji zamyslíme nad prvním čtením („Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody..., sejme závoj, který halil všechny lidi…“; viz Iz 25,6-10a), anebo vůbec, když se pozorněji podíváme na celý Starý zákon, pochopíme… Nevěstou je vyvolený národ, který bohužel velmi často běhá za jinými „milenci“, a dějiny spásy nejsou ničím jiným než vytrvalým, shovívavým a nadmíru laskavým opakovaným pozváním z Boží strany. A v Kristu chce Bůh definitivně oslavit svou svatbu s celým lidstvem. Nemůže se tedy obejít bez pozvaných, oni sami jsou totiž Nevěstou.
Když tedy sám král tolik touží po této svatbě, jak to, že tak krutě zachází s těmi, kteří o tento sňatek nejeví zájem? Postup krále není krutý, kruté je rozhodnutí těch, kteří jeho pozvání odmítají. To ne král je připravuje o život – oni sami se o život připravují. Odmítnutí společenství s tím, který je Život sám, přímo z postaty věci nemá za následek nic jiného než smrt.
(Gal 4.19 a Gal 3.27)
Základ našeho poučení se dá s Boží pomocí krátce shrnout takto: vždy je nutné se usilovně snažit žít podle zákona všech Božích přikázání Spasitele, abychom skrze jejich zachovávání dosáhli opět té duchovní dokonalosti, která nám byla darována na počátku ve svaté koupeli křtu. Jinak řečeno, abychom odložili starého Adama s jeho skutky a touhami a oblékli se do nového, duchovního Adama, kterým je Pán Ježíš Kristus. Svatý Pavel o tom říká: „Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy“ a „Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista.“
No, a když král tak hodně touží po této svatbě, že on sám zve kohokoliv, proč přitom vyhazuje chudáka, který se patřičně neoblékl? Odpověď může dát sv. Pavel: „… vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista“ (Gal 3,27). Opět, ze samé podstaty věci, není možné přijmout pozvání Trojjediného Boha k účasti na jeho životě (tj. na svatbě) a neobléci si Krista, tj. nepřijmout jeho způsob života. Kdo si „neoblékl Krista“, se sice může dostavit na svatbu, svým postojem však vlastně vyjadřuje, že nejeví o ni zájem.
Chce se možná jen nacpat na hostině, ale nemá podíl na uzavření manželství.
Spíš než král je tedy krutý ten, kdo tak drze a podle šlape po pozvání na svatbu, jež je zároveň „požádáním o ruku“.
Královská svatba
Ale nakonec i v našem světě a zvlášť pro bulvární tisk je královská svatba událost číslo jedna. Také v době Pána Ježíše je královská svatba vysoce exkluzivní záležitost. Ale obvykle každý královský sňatek tehdy měl za sebou politické pozadí. Nakonec to známe i z našich dějin, že svatba princů a princezen ze dvou různých zemí, bývala svého času určitou zárukou k zachování míru a přátelství mezi národy. Právě politické pozadí královského sňatku hraje v Ježíšově podobenství důležitou roli. Jinak těžko pochopíme, proč se našli pozvaní co nejenom, že nepřišli, ale dokonce se někteří z nich otevřeně postavili na odpor proti královským poslům a došlo k vraždě královských heroldů. Taková svatba většinou znamenal začátek nové politické éry. V případě podobenství to přináší pokus o otevřenou vzpouru proti králi. Pozadí podobenství je reálné. Nakonec každý z nás jsme asi slyšeli o Bartolomějské noci, kdy svatba protestanského prince Jindřicha Bourbonského s katoličkou Markétou z Valois mělo znamenat konec náboženských nepokojů. Místo toho o svatební noci došlo k vyvraždění protestantské šlechty ve Francii a následným mnohaletým válkám.
Nyní ale zpět k podobenství: Poslové někde v dalekém království vycházejí, aby pozvali svatebčany na svatbu syna krále. V podobenství Pána Ježíše jde ale především o postoj ke vstupu do Božího království. Pán Ježíš nás zve do svého království a čeká na odpověď. A většinou lhostejná reakce jakoby v něčem kopírovala dnešní dobu. Když někoho pozvete na nějakou křesťanskou akci nebo na bohoslužbu, tak se setkáme s naprostým nezájmem a pokrčením ramen. Dnešní člověk se nestaví k víře ani přátelsky ani nepřátelsky. Typická je pro dnešní dobu především lhostejnost.
Král se ale v podobenství nenechává odradit. Vysílá služebníky ještě jednou a nechá je, aby vylíčili všechna lákadla: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu! V tom je vidět starost a péče, kterou král do svatby investoval. Král zde vystupuje téměř jako služebník, který má mnoho práce s tím, aby se pozvaní cítili co nejlépe. Nenechal se odradit předchozím nezájmem, ale udělal něco, co bychom dneska označili jako reklamu. Skoro to vypadá, že se až podbízí a se svým pozváním jde hluboko pod cenu. Dělá krok, který by už vlastně dělat nemusel. Vždyť královská svatba reklamu nepotřebuje.
Vzhledem k tomu, že za postavou krále se skrývá ve skutečnosti nebeský Otec, tak vidíme neskutečnou trpělivost našeho Boha s námi lidmi. Není to tak, že by Pán Bůh o člověka neměl zájem. Je tomu právě naopak, jeho zájem o člověka je neustálý. Promlouvá k němu skrze modlitby, Písmo, zvěstované slovo anebo někdy se zdá, že promlouvá přímo k našemu srdci. Mnoho křesťanů má zkušenost, že slyšelo přímou Boží odpověď nebo slovo do konkrétní životní situace. Pán Bůh ale promlouvá nejenom ke svým přátelům, ale i k lidem lhostejným, až Bohu nepřátelským: I takovým jsou určena slova: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu! V Ježíšově podobenství nakonec ani takové výslovné naléhání nezabralo. Výsledek je takový, že pozvaní se začali otevřeně odvracet: Jeden odešel na své pole, druhý za svým obchodem.
Naše práce, vydělávání peněz, obchody stojí v našem žebříčku hodnot jistě velmi vysoko. V dnešní době je stále větší pokušení na den odpočinku zapomínat a dívat se na práci jako na něco důležitějšího než je vztah s Bohem a jeho rodinou. Tím ale velmi urážíme Boží majestát. Král v podobenství se cítil nesmírně uražen, právě když viděl, jak pozvaní nadřazují práci a povinnosti nad svatební hostinu. Vždyť takové pozvání ke králi je téměř absolutní. To je téměř to samé co maturita nebo promoce. Určitě děláme všechno pro to, abychom o takových dnech nezaspali a přišli včas.
Podobenství graduje, když vidíme jak jsou královi služebníci dokonce týráni a zabíjeni. Zatímco většina šlechty je lhostejná a ke své velké škode pozvání promarnila, jsou dokonce i případy, kdy dochází ke vzpouře. Ta ale končí válečnou akcí a vypálením města.
Následuje druhá část podobenství, u které se zastavíme jenom krátce. Po více méně neúspěšném pozvání následuje třetí kolo, kdy jsou pozváni lidé, kteří jdou náhodou okolo a procházejí křižovatkou. Výběr je naprosto nahodilý. Zváni jsou lidé hodní i zlí. V tom se skrývá velká Boží milost Pozvání platí nám lidem, i když na tom nemáme sebemenší zásluhu. Nemáme žádnou vznešenost ani jakékoliv jiné předpoklady, abychom se vůbec směli alespoň ukázat před Boží tváří. My všichni se v tomto podobáme nahodilým pocestným, kteří byli úplnou náhodou zastiženi na té křižovatce.
Nakonec se hodovní síň naplní, král by mohl být spokojen. Příběh má ale velmi překvapivý konec. Když už se zdá, že je všechno v pořádku a místa jsou obsazena, najednou je vyveden jeden host, který nemá vhodné oblečení. Otázka je, co krále pobouřilo natolik, že tohoto nevhodně oblečeného člověka vyhodil. Osobně si myslím že byl oblečený tak, že jeho vzhled urážel každého, kdo se na něho podíval. Rušil dojem z celé svatby. Dá se říct, že byl oblečený naprosto špatne. Přemýšlel jsem, k čemu bych to přirovnal. Myslím, že naše shromáždění unese ledajaké oblečení. Žádná psaná pravidla k tomu neexistují. Napadlo mě, že by byla opravdu velká troufalost přijít v neděli do kostela v montérkách. - v tom je ten nejhlubší rozpor. Do kostela chodí člověk v neděli odpočívat a ne pracovat.
V Olomouci, kde moje manželka studovala, se na promoci zapůjčují slavnostní taláry. Vypadají opravdu slavnostně, vznešeně. Mají ale jedinou vadu, snad nikdy se neprala a je to za těch 30 let neustálého nošení opravdu cítit. Nikdo z nás se nemůžeme před Bohem pochlubit oblečením na královskou svatbu. Dobrými skutky, které by přikryli naši skutečnou nahotu. I když je naše vlastní spravedlnost navenek bezchybná a působí efektně podobně jako ten talár, přesto nás prozradí zápach člověčiny, která se skrývá pod povrchem.
Přijít před Boží tvář s vlastní spravedlností, to je stejná troufalost jako přijít do kostela nebo na promoci v montérkách. Pán Bůh není zvědavý na naše skutky a na naši vlastní spravedlnost. To on sám nám propůjčuje svoji vlastní spravedlnost. Přesněji řečeno podíl na spravedlnosti Božího Syna, Ježíše Krista. 1P 2,24: On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.
Píseň pro děti
