Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena.“
Iz 45,1.4-6
Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše
Ze slov proroka Izaiáše, která vyslechneme v prvním čtení, vyplývá, že Hospodin, Pán dějin, používá k dosažení svých plánů nečekané prostředky. Obdařil krále cizí velmoci řadou ctností a učinil ho tím morálně způsobilým k zásadním rozhodnutím, směřujícím k definitivnímu propuštění vyvoleného lidu Izraele z vyhnanství a k jeho návratu do vlasti.
Tradice královské propagandy symbolizovaná Kýrovým ediktem byla oživena koncem 60. let 20. století, když jej poslední íránský šáh označil za „první listinu lidských práv na světě“. Tento výklad však byl mnohými historiky zpochybněn a označen jako anachronický a tendenční.
Je rovněž spojován s repatriací Židů po jejich babylonském zajetí, což je skutek, který biblická kniha Ezdráš připisuje právě Kýrovi. Pasáž zmiňující repatriace přesunutých lidí byla všeobecně interpretována jako důkaz Kýrovy politiky, na jejímž základě byl Židům umožněn návrat domů, ačkoliv Židy, Jeruzalém ani Judeu explicitně nezmiňuje.
"Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?"
Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár. Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."
Jestliže nedělní liturgie předkládá úryvek s chválou na perského krále Kýra, jenž vyvolenému národu umožnil návrat z babylonského zajetí, určitě to není proto, abychom ještě i dnes s obdivem upírali zasněný pohled na historickou postavu, jejíž sláva vyhasla již před víc než 25 stoletími. Hospodinův pomazaný – král Kýros je pouze matným a velmi nedokonalým předobrazem jiného a mnohem většího Hospodinova pomazaného – Krista. Jemu Hospodin podmanil všechny národy. Před ním se otvírají všechna vrata a žádná brána nezůstává uzavřena. Jeho Hospodin opásal slávou a mocí. On definitivně vysvobodil Hospodinův lid z mnohem horšího zajetí, než bylo zajetí babylonské.
Starozákonní izaiášovský text nás tak učí důležitému myšlenkovému kroku, který je velmi užitečný k pochopení i jiných biblických textů. Je to posun od nedokonalého předobrazu k stále plnějšímu poznání toho, koho představuje - KRISTA.
Pozvání k podobnému kroku je ukryto i v Ježíšově odpovědi na otázku o placení daně:
„Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu." (Mt 22, 21)
Je to rezolutní slovo, které promítá náš život do Boha, a potom nás se světlem a silou odtud pramenící vrhá do služby lidstvu.
Jedná se o odpověď na zákeřnou otázku, s níž se na Ježíše obrátili farizeové a Herodovi lidé: Mají nebo nemají se platit daně římským okupačním silám? Je to léčka, která ho má lapit do pasti. Pokud Ježíš odpoví tendenčně nacionalistickým a protiřímským farizeům „ano", ti jej obviní z kolaborace s nepřítelem a on tak ztratí důvěru lidu. Jestliže odpoví „ne", herodovci jej označí za rozvraceče a obviní ho jako buřiče.
Ježíš tedy žádá, aby mu ukázali stříbrnou minci, jíž se platila daň, a aby mu řekli, čí obraz a nápis je tam vyražen. Odpověděli mu, že císařův. Jestliže císařův - odpovídá Ježíš - dávejte císaři, co je jeho. Tím uznává význam státu a jeho institucí.
Avšak jeho odpověď má mnohem větší dosah a poukazuje na to, co je skutečně důležité - dávat Bohu to, co už jeho je. Jako na římské minci je císařův obraz, tak do lidského srdce byl vtištěn obraz Boží. On nás stvořil ke svému obrazu a ke své podobě! My mu tedy patříme a k němu se máme vracet. Jen jemu máme v plné výši odevzdávat svou výlučnou osobní daň.
Nejdůležitější věcí není platit daň římskému císaři, ale dávat svůj vlastní život a své srdce Bohu.
|:Boh je tak Dmblízko Cnás, Boh je tak Am7blízko Bnás,
Boh je tak Dmblízko Cnás, Am7Boh je v Dmnás.:|
|:Ty si ten Fdar od Otca Cnám, Ty si tá Gmláska, čo prišla k Dmnám,
Ty si ma Bbz hriechu vykúpiť Cchcel – Am7EmanDmuel.:|
Naša duša pre Boha, naše nasadenie pre spoločnosť
Rím, 18.10.2008 (Zenit) 012 315 – Uvádzame komentár pápežského kazateľa pátra Raniera Cantalamessu OFM Cap., k čítaniam 29. nedele (Iz 45, 1.4-6; 1 Sol 1,1-5b; Mt 22,15-21).
Evanjelium tejto nedele vrcholí v nesmrteľnej Ježišovej vete: „Dávajte ..., čo je cisárovo, cisárovi, a čo je Božie, Bohu.“ Nie cisárovi alebo Bohu, nie jednému alebo druhému, ale každému tak, ako mu to zodpovedá. Ide o počiatok oddelenia náboženstva od politiky, ktoré až do tejto chvíle vo všetkých národoch a za všetkých vlád platili ako neoddeliteľné.
Židia boli zvyknutí predstavovať si, že Mesiáš zriadi Božie kráľovstvo na zemi ako teokraciu, to znamená ako priamu vládu Boha zrealizovanú jeho ľudom. Ježiš však namiesto toho zjavuje Božie kráľovstvo, ktoré je v tomto svete, ale nie je z tohto sveta a teda leží v úplne inej rovine a preto dokáže pretrvať pri každej možnej vláde, a je jedno či ide o cirkevnú alebo svetskú formu vládnutia. Tak sa dáva výraz dvom rozdielnym druhom výsostnej moci Boha vo svete – duchovnej moci, ktorá tvorí to kráľovstvo, v ktorom Boh skrze Krista realizuje svoju moc vlády priamym spôsobom - a časnej alebo politickej moci, ktorú Boh realizuje nepriamo tak, že zveruje vládu slobodnému výkonu jednotlivých osôb a súhre druhotných príčin.
Cisár a Boh sa nenachádzajú na tej istej úrovni, pretože cisár je závislý od Boha a zodpovedá sa mu. „Dávajte ..., čo je cisárovo, cisárovi, a čo je Božie, Bohu,“ preto znamená „dať cisárovi to, čo si sám Boh želá cisárovi dať ”. Boh je v každom prípade najvyšším vládcom. My nie sme vlastníctvom dvoch panovníkov a my nie sme povinní slúžiť „dvom pánom“.
Kresťan je slobodný poslúchať štát, ale aj odporovať mu, ak sa ten stavia proti Bohu alebo jeho zákonu.
Nemá zmysel odvolávať sa na rozkazy predstavených, ako to robili napríklad tí, čo sa museli pred súdom zodpovedať za vojnové zločiny. Predtým, než poslúchneme človeka, musíme poslúchnuť Boha a najvnútornejší hlas svedomia.
Nesmieme cisárovi predať svoju vlastnú dušu, ktorá predsa patrí iba Bohu.
Prvý, kto z toho vyvodil praktický úžitok, bol sv. Pavol. On napísal: „Každý nech sa poddá vyššej moci, lebo niet moci, ktorá by nebola od Boha. A tie, čo sú, ustanovil Boh. ... Preto platíte aj dane, lebo tí, čo ich vyžadujú, sú Boží služobníci“ (Rim 13,1-6). Pre kresťana (a pre všetkých čestných ľudí) je povinnosťou spravodlivosti a záväzkom svedomia plniť svoje povinnosti platenia daní.
Štát má za úlohu zabezpečovať poriadok, obchod a všetky služby. Občanovi dáva niečo, za čo má právo na protislužbu, aby bol schopný naďalej takéto služby poskytovať.
Isté rozmery daňových únikov, tak nám pripomína Katechizmus, sú smrteľným hriechom. Pritom totiž nejde o okradnutie „štátu“ prípadne „nikoho“, ale o okradnutie spoločenstva – teda všetkých. To znamená na druhej strane samozrejme aj to, že štát musí byť spravodlivý, keď dane ukladá.
Spolupráca kresťanov na budovaní spravodlivej a pokojnej spoločnosti sa však neobmedzuje na platenie daní, ale musí sa rozšíriť aj na napomáhanie všeobecne platných hodnôt, ako sú rodina, ochrana života, solidarita s najchudobnejšími, alebo pokoj. Iná oblasť, v ktorej by mali kresťania poskytovať svoj trvalý prínos, je politika. A nie bezpodmienečne iba to, čo sa týka jej obsahu, ale predovšetkým to, čo sa týka jej metód a štýlu. Atmosféra, v ktorej sa musia neustále vybojovávať právne spory, sa musí vyčistiť a treba znovu nastoliť vzťah vzájomnej úcty medzi oboma zúčastnenými stranami.
Úcta k blížnemu, miernosť, schopnosť sebakritiky – to sú vlastnosti, ktoré musí Kristov učeník vnášať do všetkých záležitostí, aj do politiky. Kresťana je nedôstojné, oddávať sa urážkam, sarkazmom a ponižujúcim hádkam. Pretože ak je to tak, ako povedal Ježiš, že ten, kto svojmu bratovi povie „ty bohapustý blázon pôjde do pekelného ohňa“, čo sa potom stane s mnohými politikmi?
Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat
(Jan 15, 18 – 23)
Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal. Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce.
