„Otevřít vrata !“ zařval jsem. Fagoris s Dariem okamžitě poslechli a velká těžká vrata se s bouchnutím otevřela. A začala mela.
Fagoris s Dariem vběhli víc k nám do chodby aby nebyli zasaženi specialitkami našich dvou vědeckých pracovníků a začali úřadovat Mordas a Seraphin. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohli být tak sehraní. Nejdřív hodil Mordas k vratům nějaký, jím podstatně vylepšený granát. Exploze to byla vskutku ohromná. Zasypaly nás v chodbě zbytky a náhradní díly z vlkodlaků, jako například ruky, nohy, pajšl, mozky a podobné součástky. Vlci vyli bolestí a vzteky. Ani se jim moc nedivím. Taky by mě naštvalo, kdybych chtěl někoho zlikvidovat a zjistil bych, že hned na začátku střetu je mě pouze 30%, nemůžu běžet, protože nemám nohy a ještě ani nemám čím sbírat vlastní střeva.
Vzduchem se mihla skleněná lahvička. Seraphin se nikdy moc neusmívá. Teď udělala vyjímku.
Udělalo se mě z toho trochu nevolno. Doufám, že se nikdy stejným způsobem nebude usmívat na mě.
Lahvička dopadla na zem a rozbila se. Přeživší vlkodlaci zažili peklo a nebyli to jen oni. Do vrat se totiž nahrnuli další, živí, zdraví a vzteklí. Trvalo to snad jen vteřinu po dopadu a začala podívaná. Vlkodlaci ztuhli v půli pohybu či skoku. Zranění si bolestí začali drásat rány. Všem se zpustila z očí a uší krev, začali se svíjet v bolestech po zemi, někteří se dokonce rozbíhali proti zdi aby svou bolest ukončili. Strašlivá jatka to byla. Seraphin se stále usmívala.
Vlkodlaci se začali pomálu rozpouštět.
Uslyšel jsem z prodejny střelbu a řinčení skla. Flaminius a Morgana mají zřejmě v prodejně problémy. Za chvilku byli u nás v chodbě. „Musíme pryč !“ zakřičela Morgana. „Je jich tam snad dvacet a nedají se zastavit, dlouho se tu neudržíme a kdo ví, kolik jich tam ještě naleze,“ upřesnil Flaminius.
„Mají pravdu, musíme rychle pryč nebo už se odtud nikdy nedostaneme.“ Pomyslel jsem si. I tak odolný organismus jako je upírský, nedokáže zregenerovat když ho vlkodlaci roztrhají na kousky.
To by mohl být smutný konec našeho nesmrtelného života. „Massacre, Darie, kryjte nám záda. Bijce vezmu sám.“
„Všichni ven !“ zařval jsem, popadl Bijce a hodil si ho přes rameno. Jednou rukou jsem ho přidržoval aby nespadl, v druhé jsem držel pistoli a za běhu s ní kosil vlkodlaky. Bylo slyšet hřmění brokovnice a střelbu z Flamového Magnumu. Rovněž se činili. Tři, dva , jedna. Sakra, vystřelil jsem poslední náboj a s jednou volnou rukou nepřebiju. Vlkodlaci jako kdyby to věděli. Objevili se přede mnou rovnou čtyři. Oči rudé vzteky, zgřindy jim tekly od huby. „Je to v prdeli,“ pomyslel jsem si. První po mě skočil. Zavřel jsem oči a čekal na smrtelný stisk jeho čelistí. Kolem mě se mihla malá postava. Její meče nešly ani v té rychlosti vidět. Vlk dopadl. Každý jeho kousek někam jinam. Adrasteia se na mě usmála a v piruetě sejmula další dva vlky. Posledního nemohla stihnout. Už byl ve výskoku a Adra ještě neměla dokončený pohyb. Nestihla to. Stihl to Fagoris. Bratr Šedého hada vlkodlaka rozpůlil ve skoku.“ Jsi pomalá jak šnek s artritidou v důchodovém věku,“ rýpl si Fagoris do Adry a mile se na ni usmál. Adra zrudla vzteky. „ Kdyby Kreator nezavazel, tak bych je dostala všechny,“ odpověděla drze Adra a skočila mezi další dva vlkodlaky. Fagoris skočil za ní a z jejich mečů stříkala vlčí krev na metry daleko. Byl to tuhý boj. Řinčení mečů, hřmění pistolí a brokovnice, svist šipek, exploze výbušnin a sykot chemikálií nám umožnilo dostat se z chodby ven. Všichni jsme byli smáčení krví od hlavy k patě. Za námi zůstávala rozsekaná těla a potoky krve. Pomalu jsme ustupovali. Nic jiného nám taky nezbývalo. Tolik vlkodlaků tady nikdo nečekal. Morgana se přitočila ke mně. „Podej mi pistole, budu ti nabíjet. Mě už došly šipky.“ Deset metrů běh s Bijcem na rameni, střela, zásah, mrtvola. Dalších deset metrů běh, střela, zásah, mrtvola. Tímto stylem jsem ustupoval do vesnice, do bezpečí Fagorisovi hospůdky. Morgana běžela vedle mě a měnila mi zásobníky. Ostatní kryli ústup.
Vydrželi nás sledovat až k Lačnovskému kostelu. Pak to vzdali.
Těsně před rozedněním jsme se konečně vyčerpaní a zkrvavení dostali do bezpečí Šenku. Položil jsem Bijce na podlahu a sesul se vedle něj. Ostatní se zařídili stejně.Hospoda byla zavřená, nikdo se tam nemohl dostat, vlkodlaci byli pryč. Zůstali jsme tak ležet až do večera. Regenerovali jsme.
Když slunce znovu zapadlo a místnost potemněla, zvedl jsem se rozhlédl se kolem. Drachus nikde. Ten nám bude chybět. Byl to dobrý bojovník, velitel a přítel. Bijec. Ten jestli se z toho dostane, tak to bude zázrak. Darius. Strašlivé zranění přes obličej. Přišel o oko. Ani jsem nezaregistroval kde. Massacre. Rozervaný krk. Taky nevím, kdy se to stalo. Zbytek měl běžná zranění, která se časem zhojí sama. Seraphin se zvedla a každému podala malou ampulku. „Vypijte to, pomůže vám to.“ Ti co mohli, tak to vypili. Bijcovi a Massacremu jsme to museli pomoct. Nebyli schopni to sami vypít.
Byl na nás vskutku žalostný pohled. „ Budeme muset nabrat nové upíry a pomstít se,“ řekl do ticha Stuart. Měl pravdu …