4. část
Malé skupinky upírů už nevypadaly jako hrozba. Všichni byli vytřeštění, někteří si vyměňovali
zmatené pohledy. Periferně jsem viděla, jak na mě Fred otočil hlavu, ale nepodívala jsem se na něj.
Soustředila jsem se na dvě věci: na Rileyho, jen pro případ, že by zase začal útočit, a na dveře. Byly
pořád zavřené.
,,Posloucháte mě už? Doopravdy posloucháte?‘‘ Riley se odmlčel, ale nikdo nepřikývnul. Místnost
byla velmi nehybná. ,,Vysvětlím vám tu prekérní situaci, ve které se všichni nacházíme. Budu se
snažit to udělat jednoduše pro ty nejpomalejší. Raoule, Kristie, pojďte sem.‘‘
Pokynul směrem k vůdcům dvou největších gangů, na krátkou chvíli spojených proti němu. Ani
jeden z nich se směrem k němu nepohnul. Zůstali na místě, Kristie odhalujíc zuby.
Čekala jsem, že Riley zmírní, že se omluví. Aby si je usmířil a přesvědčil je, aby dělali, co chtěl. Ale
tohle byl jiný Riley.
,,Fajn,‘‘ řekl prudce. ,,Budeme potřebovat vůdce, jestli chceme přežít, ale ani jednomu z vás se
očividně nechce. Myslel jsem, že budete nejvhodnější. Spletl jsem se. Kevine, Jen, prosím, připojte
se ke mně jako vůdci týmu.‘‘
Kevin překvapeně zvedl hlavu. Zrovna skončil se skládáním své paže do původního tvaru. I když
se tvářil ostražitě, bylo vidět, že mu to bezpochyby lichotí. Pomalu vstal. Jen se podívala na Kristie,
jako by čekala na svolení. Raoul zaskřípal zuby.
Dveře nad schodištěm se neotevřely.
,,Vy toho taky nejste schopní?‘‘ zeptal se Riley podrážděně.
Kevin vykročil směrem k Rileymu, ale v tom ho Raoul předběhl, přeskočil místnost dvěma
dlouhými skoky. Kevina beze slova strčil proti zdi a potom se Rileymu postavil po pravé ruce.
Riley si dovolil malinko se usmát. Jeho manipulace nebyla nenápadná, ale byla efektivní.
,,Kristie nebo Jen, která nás povede?‘‘ zeptal se Riley s náznakem pobavení v hlase.
Jen pořád čekala, až jí Kristie naznačí, co má dělat. Kristie na ni chvíli zírala, potom si z tváře
odhodila své pískové vlasy a šla si stoupnout po Rileyho druhém boku.
,,Rozhodnout se vám trvalo až moc dlouho,‘‘ řekl Riley vážně. ,,Luxus času teď nemáme. Už
nemůžeme jen tak blbnout. Zatím jsem vás všechny nechal dělat si v podstatě, co chcete, ale to
dneškem končí.‘‘
Rozhlédl se po místnosti, každému se podíval do očí, aby se ujistil, že ho posloucháme. Vydržela
jsem se mu dívat do očí jen vteřinu, když jsem byla na řadě, a potom jsem stočila oči na podlahu.
Hned jsem zase vzhlédla, ale jeho pohled už se posunul dál. Zajímalo mě, jestli si mojí chybičky
všiml. Nebo jestli mě tady vedle Freda vůbec viděl?
,,Máme nepřítele,‘‘ oznámil Riley. Nechal to všem na chvíli vstřebat. Viděla jsem, že několik upírů
ve sklepě to šokovalo. Nepřítelem byl Raoul – nebo pokud jste byli s Raoulem, nepřítelem byla
Kristie. Nepřítel byl tady, protože tady byl celý svět. Myšlenka na to, že bylo i něco jiného, dost
silného na to, aby nás to nějak ovlivnilo, byla pro většinu nová. Včera by pro mě byla nová taky.
,,Několik z vás je možná dost chytrých na to, aby si uvědomili, že pokud existujeme my, tak
existují i jiní upíři. Jiní upíři, kteří jsou starší, chytřejší . . . talentovanější. Jiní upíři, kteří
krev
Raoul zasyčel a několik jeho nohsledů mu podpůrně přizvukovalo.
,,Přesně tak,‘‘ řekl Riley a zdálo se, že je chtěl nějak vyburcovat. ,,Seattle byl kdysi jejich, ale už
dávno se přestěhovali. Teď o nás ale vědí a závidí nám snadnou kořist, kterou tu mívali oni. Vědí,
že teď patří nám, ale chtějí ji zpátky. A za tím, co chtějí, si taky jdou. Jednoho po druhém nás
pochytají! Budeme hořet, zatímco oni budou hodovat!‘‘
,,Nikdy,‘‘ zavrčela Kristie. Někteří od ní a někteří od Raoula zavrčeli taky.
,,Nemáme moc na výběr,‘‘ řekl nám Riley. ,,Pokud počkáme, až se ukážou tady, budou ve výhodě.
Konec konců je to jejich rajon. A oni nám nechtějí čelit přímo, protože je nás víc a jsme silnější než
oni. Chtějí nás chytit odděleně; chtějí zneužít naší největší slabiny. Je někdo z vás dost chytrý na
to, aby věděl jaké?‘‘ Ukázal na popel u svých nohou – teď už zašlapaný do koberce a jako někdejší
upír nerozeznatelný – a čekal.
Nikdo se nepohnul.
Riley vydal znechucený zvuk. ,,Jednota!‘‘ zakřičel. ,,My ji nemáme! Jakou pro ně asi můžeme být
hrozbou, když se pořád zabíjíme navzájem?‘‘ Nakopl popel a rozvířil malý černý obláček.
,,Dokážete si představit, jak se nám vysmívají? Myslí si, že sebrat nám město bude snadné. Že nás
oslabuje hloupost! Že jim naši krev jen tak přenecháme.‘‘
Polovina upírů už teď protestovala vrčením.
,,Dokážete spolupracovat, nebo všichni umřeme?‘‘
,,Dostaneme je, šéfe,‘‘ zavrčel Raoul.
Riley se na něj zamračil. ,,Ne, když se neumíte kontrolovat! Ne, pokud nedokážete spolupracovat
s každou osobou v téhle místnosti. Kohokoliv jste zabili‘‘ – nohou opět drcnul do popela – ,,mohl
být ten, kdo by vám zachránil život. Kohokoliv z vašeho klanu zabijete, jako byste dávali dárek
našim nepřátelům.
Kristie a Raoul na sebe zírali, jako by se viděli poprvé. Ostatní stejně tak. Slovo
neznámé, ale nikdo ho na nás ještě nepoužil. Byli jsme klan.
,,Povím vám o našich nepřátelích,‘‘ řekl Riley a všechny pohledy se upřely na něj. ,,Jsou mnohem
starším klanem, než jsme my. Jsou tu už stovky let, a to že jsou stále naživu, má svůj důvod. Jsou
lstiví a zkušení a přicházejí, aby znovu vybojovali Seattle s jistotou – protože slyšeli, že jediní s kým
se budou muset vypořádat, je banda neorganizovaných dětí, které udělají polovinu práce za ně!‘‘
Další vrčení, ale některá byla míň rozzlobená než opatrná. Někteří z tišších upírů, z těch, kterým
Riley říkal
Riley si toho taky všiml. ,,Takhle na nás nahlížejí, protože si nás nedokážou představit
pohromadě
společně, bok po boku, měli by nahnáno. A přesně tak nás uvidí. Protože nebudeme čekat, až se
tu ukážou a začnou nás oddělávat. Přepadneme je. Za čtyři dny.‘‘
Čtyři dny? Naše stvořitelka to zřejmě nechtěla nechávat úplně na poslední chvíli. Znovu jsem se
podívala na zavřené dveře. Kde byl Diego?
Ostatní na stanovenou lhůtu reagovali překvapeně, někteří se strachem.
,,Je to to poslední, co by očekávali,‘‘ ujistil nás Riley. ,,Nás všechny –
čekáme. A tu nejlepší část jsem si nechal na konec. Je jich jenom
Na okamžik nastalo nevěřícné ticho.
Potom Raoul řekl: ,,
Kristie zírala na Rileyho stejným nevěřícím pohledem a já slyšela po místnosti nezřetelné šeptání.
,,Sedm?‘‘
,,Děláš si srandu?‘‘
,,Hej,‘‘ vybuchl Riley. ,,Nedělal jsem si srandu, když jsem vám říkal, že je ten klan nebezpečný.
Jsou moudří a . . . nevyzpytatelní. Nečestní. My budeme mít na naší straně sílu; oni budou mít
triky. Pokud budeme hrát podle nich, tak
nedokončil větu, jen se usmál.
,,Pojďme hned,‘‘ naléhal Raoul. ,,Podáme si je rovnou,‘‘ vrčel nadšeně Kevin.
,,Zadrž, pitomče. Jít do něčeho naslepo nám vyhrát nepomůže,‘‘ pokáral ho Riley.
,,Řekni nám všechno, co o nich potřebujeme vědět,‘‘ pobídla ho Kristie a střelila po Raoulovi
nadřazeným pohledem.
Riley zaváhal, jakoby se rozhodoval jak to říct. ,,Dobře, čím začít? Co asi potřebujete vědět nejdřív
je . . . že o upírech zatím zdaleka nevíte všechno. Nechtěl jsem vás zezačátku zahltit.‘‘ Další
odmlka, kdy všichni vypadali zmateně. ,,Už máte něco málo zkušeností s tím, čemu říkáme
‘talenty‘. Máme Freda.‘‘
Všichni se podívali na Freda – nebo se spíš jen pokusili. Na Rileyho výrazu bylo vidět, že Fred
nebyl rád středem pozornosti. Vypadalo to, jako by Fred svůj – jak to nazval Riley – ‘talent‘ zesílil.
Riley ucukl a rychle se zadíval jinam. Já pořád necítila nic.
,,Ano, existují upíři, kteří mají i jiná nadání než obvyklou super-sílu a super-smysly. Jednoho
takového jste si mohli všimnout v . . . našem klanu.‘‘ Dal si pozor, aby znovu neřekl Fredovo
jméno. ,,Taková nadání jsou vzácná – možná jeden z padesáti – ale každé je jiné. Existuje velká
spousta vloh a některé jsou silnější než ostatní.‘‘
Slyšela jsem, jak všichni začali mumlat o tom, jestli náhodou taky nejsou talentovaní. Raoul se
nafukoval, jako by si to myslel už dávno. Podle mě jediný kdo byl opravdu nějakým způsobem
výjimečný, stál vedle mě.
,,Dávejte pozor!‘‘ poručil Riley. ,,Neříkám to pro srandu králíkům.‘‘
,,Ten nepřátelský klan,‘‘ vložila se do toho Kristie, ,,je nějak talentovaný, že ano?‘‘
Riley jí souhlasně přikývl. ,,Přesně tak. Jsem rád, že aspoň někdo si to umí dát dohromady.‘‘
Raoul ohrnul horní ret.
,,Ten klan je nebezpečně talentovaný,‘‘ pokračoval Riley a hlas ztišil do tajemného šepotu. ,,Mají
někoho, kdo umí číst myšlenky.‘‘ Prozkoumal naše obličeje, aby zjistil, jestli nám dochází
důležitost téhle novinky. Nezdál se být uspokojený tím, co viděl. ,,
všechno, co se vám honí hlavou. Pokud zaútočíte, bude znát váš útok, ještě než ho
Půjdete z leva, bude tam čekat.‘‘
Nastalo nervózní ticho, zatímco si to všichni představovali.
,,To proto jsme byli tak opatrní – já a ta co vás proměnila.‘‘
Kristie od Rileyho ucukla, když promluvil
napětí.
,,Nevíte, jak se jmenuje a nevíte ani jak vypadá. To nás všechny chrání. Kdyby někoho z vás našli o
samotě, nedošlo by jim, že s ní máte něco společného a mohli by vás nechat jít. Kdyby věděli, že
patříte k jejímu klanu, neodkládali by vaši popravu.‘‘
To mi nedávalo smysl. Nechránilo to utajení spíš
ještě než se nad jeho tvrzením stihl někdo pozastavit.
,,Samozřejmě, teď když se rozhodli vrátit do Seattlu, na tom nezáleží. Po cestě je překvapíme a
zničíme je.‘‘ Mezi zuby zahvízdl nízkou notu. ,,Hotovo. A potom nejen že bude celé město naše,
ale taky budou ostatní klany vědět, že si s námi není radno zahrávat. Už nebudeme muset být tak
opatrní se zahlazováním stop. Pro všechny tolik krve, kolik jen budou chtít. Každou noc lov.
Přestěhujeme se přímo do města a
Mručení a vrčení bylo skoro jako potlesk. Všichni s ním souhlasili. Až na mě. Já se ani nepohnula,
nevydala ani hlásku. Neudělal to ani Fred, ale kdo mohl vědět proč?
Nebyla jsem za jedno s Rileym, protože jeho sliby zněly jako lži. Jinak by byl celý můj logický
řetězec špatně. Riley tvrdil, že jen tihle nepřátelé nám bránili v lovu bez opatrnosti a bez zábran.
Ale to nesouhlasilo s faktem, že všichni ostatní upíři museli být diskrétní, jinak by o nich lidé už
dávno věděli.
Nemohla jsem se na to soustředit, protože dveře nad schodištěm se nepohnuly. Diego . . .
,,Musíme do toho ale jít všichni společně. Dneska vám ukážu nějaké techniky. Bojové techniky. Je
potřeba umět víc než se jen prát na podlaze jako mrňata. Až se setmí, půjdeme ven a budeme
trénovat. Chci, abyste trénovali tvrdě, ale zůstali soustředění. Nehodlám ztratit dalšího člena
tohoto klanu! Potřebujeme všechny – každého z nás. Nebudu tolerovat žádné další pitomosti.
Jestli si myslíte, že mě nemusíte poslouchat, tak se pletete.‘‘ Na krátko se odmlčel, svaly v obličeji
se mu přerovnaly do nového výrazu. ,,A jak moc se pletete, poznáte, až vás vezmu
jsem se a ucítila záchvěvy strachu v celé místnosti jako všichni ostatní – ,,a budu vás držet, zatím
co ona vám utrne nohy a potom vám pomalu,
všechny další postradatelné části těla
Všichni jsme přišli minimálně o nějakou končetinu, a všichni jsme hořeli, když se z nás stávali upíři,
takže bylo snadné si představit, jaké by to bylo, ale ta samotná hrozba nebyla tak děsivá. Opravdu
strašidelný byl Rileyho obličej, když to říkal. Nebyl zkroucený vzteky, jako obvykle když byl
rozčilený; byl klidný a chladný, jemný a krásný, jeho rty se v koutcích stáčely do malého úsměvu.
Najednou jsem měla dojem, že tohle byl zase nový Riley. Něco ho změnilo, utužilo, ale nedokázala
jsem si představit, co se za jednu noc mohlo stát a vytvořit ten krutý, dokonalý úsměv.
Uhnula jsem pohledem, malinko se zatřásla a uviděla, jak Raoul připodobnil svůj úsměv tomu
Rileyho. Skoro jsem viděla kolečka, otáčející se Raoulovi v hlavě. V budoucnu už svoje oběti
nebude zabíjet tak rychle.
,,Teď se pojďme rozdělit do týmů, ať můžeme pracovat po skupinkách,‘‘ řekl Riley, jeho obličej už
zase normální. Kristie, Raoule, dejte dohromady svoje a zbytek si rozdělte napůl. Žádné rvačky!
Ukažte mi, že to dokážete rozumně. Předveďte se.‘‘
Odešel od těch dvou, ignoroval, že se skoro okamžitě začali hašteřit a obloukem obešel okraje
místnosti. Sáhl několika upírům, které míjel, na rameno a postrčil je k jednomu z nových vůdců.
Nejdřív jsem si neuvědomila, že míří mým směrem, protože si po cestě zacházel.
,,Bree,‘‘ řekl, šilhaje k místu, kde jsem stála. Vypadalo to, že se musel namáhat.
Cítila jsem se jako z ledu. Musel cítit moji stopu. Byla jsem mrtvá.
,,Bree?‘‘ řekl, tentokrát jemněji. Jeho hlas mi připomněl, jak na mě promluvil poprvé. Když na mě
byl milý. A potom se ztišil: ,,Slíbil jsem Diegovi, že ti předám vzkaz. Říkal, že je to nějaká záležitost
ninjů. Dává ti to nějaký smysl?‘‘
Pořád se na mě nemohl podívat, ale přibližoval se.
,,Diego?‘‘ zamumlala jsem. Nemohla jsem si pomoct.
Riley se malinko usmál. ,,Můžeme si promluvit?‘‘ škubnul hlavou směrem ke dveřím.
,,Zkontroloval jsem všechny okna dvakrát, první patro je úplně tmavé a bezpečné.‘‘
Věděla jsem, že to nebude tak bezpečné, jakmile odejdu od Freda, ale musela jsem si
poslechnout, co mi chtěl Diego říct. Co se stalo? Měla jsem jít za Rileym s ním.
Prošla jsem za Rileym místností, hlavu skloněnou. Dal Raoulovi pár instrukcí, kývl na Kristie a
vyšel po schodech. Koutkem oka jsem viděla několik lidí zvědavě pokukovat směrem, kterým jsme
šli.
Riley prošel dveřmi jako první, v kuchyni domu bylo, jak slíbil, úplně černo. Naznačil mi, ať ho
následuju a provedl mě temnou chodbou kolem několika otevřených dveří ložnic a potom dalšími
dveřmi se zámkem. Skončili jsme v garáži.
,,Jsi statečná,‘‘ poznamenal velmi tiše. ,,Nebo velmi důvěřivá. Myslel jsem, že tě budu muset
zpracovávat dýl, abych tě dostal nahoru, když svítí slunce.‘‘
Sakra. Měla jsem se víc cukat. Pozdě. Pokrčila jsem rameny.
,,Vy jste si Diegem dost blízcí, co?‘‘ zeptal se, ta slova jen vydechl. Kdyby byli ve sklepě všichni
potichu, pravděpodobně by ho pořád slyšeli, ale momentálně tam bylo dost hlučno.
Znovu jsem pokrčila rameny. ,,Zachránil mi život,‘‘ zašeptala jsem.
Riley zvedl bradu, skoro – ale ne docela – pokývl a zpracovával to. Věřil mi? Myslel si, že se pořád
bojím dne?
,,Je nejlepší,‘‘ řekl Riley. ,,Nejchytřejší kluk, kterého mám.‘‘
Jednou jsem přikývla.
,,Trochu jsme spolu prodiskutovali situaci. Shodli jsme se na tom, že potřebujeme nějakého
pozorovatele. Jít naslepo je až moc nebezpečné. On je jediný, komu důvěřuju natolik, abych ho
poslal napřed.‘‘ Skoro rozzlobeně vydechl. ,,Kéž bych měl dva takové! Raoul má moc prudkou
povahu a Kristie je moc sebestředná na to, aby to všechno chápala jako celek, ale jsou nejlepší, co
mám, a budou muset stačit. Diego říkal, že jsi taky chytrá.‘‘
Vyčkávala jsem a nebyla si jistá, kolik toho o nás Riley ví.
,,Potřebuju tvou pomoc s Fredem. Páni, ten kluk má sílu! Dneska jsem se na něj nemohl ani
podívat.‘‘
Znovu jsem opatrně přikývla.
,,Představ si, kdyby se na nás naši nepřátelé nemohli ani podívat. Bylo by to tak
Nemyslela jsem si, že by se ten nápad Fredovi líbil, ale možná jsem se pletla. Nezdálo se, že by mu
na našem klanu nějak záleželo. Chtěl by nás zachránit? Rileymu jsem neodpověděla.
,,Trávíš s ním hodně času.‘‘
Pokrčila jsem rameny. ,,Nikdo mě tam neotravuje. Není to lehký.‘‘
Riley našpulil pusu a kývl. ,,Chytrá, jak řekl Diego.‘‘
,,Kde je Diego?‘‘
Neměla jsem se ptát. Slova mi prostě uletěla. Úzkostlivě jsem čekala a snažila se vypadat
nezaujatě, ale nejspíš se mi to nevedlo.
,,Nemáme času nazbyt. Poslal jsem ho na jih hned, jak jsem zjistil, co se chystá. Kdyby se naši
nepřátelé rozhodli zaútočit dřív, budeme potřebovat varování. Diego se k nám přidá, až
zaútočíme.‘‘
Zkusila jsem si představit, kde teď Diego byl. Přála jsem si být tam s ním. Možná bych ho mohla
přemluvit, aby neplnil Rileyho rozkazy a nezůstával tak na výstřelné rovině. Ale možná taky ne.
Zdálo se, že Diego s Rileym byli opravdu kamarádi, jak jsem se bála.
,,Diego chtěl, abych ti něco vzkázal.‘‘
Vytřeštila jsem na něj oči. Moc rychle, moc dychtivě. Zase jsem to pokazila.
,,Znělo mi to jako nesmysl. Řekl‚ ‘Řekni Bree, že už jsem vymyslel ten pozdrav. Ukážu jí ho za čtyři
dny, až se potkáme.‘ Nemám tušení, co to znamená. Ty ano?‘‘
Snažila jsem se udržet si poker-face. ,,Možná. Říkal něco o tom, že potřebujeme tajný pozdrav.
Kvůli jeho podvodní jeskyni. Něco jako heslo. Ale jen tak blbnul. Nevím pořádně, co tím myslí teď.‘‘
Riley se pousmál. ,,Chudák Diego.‘‘
,,Cože?‘‘
,,Myslím, že tě ten kluk má mnohem radši než ty jeho.‘‘
,,Aha.‘‘ Uhnula jsem pohledem, zmatená. Vzkazoval mi to Diego proto, aby mi naznačil, že můžu
Rileymu důvěřovat? Ale neřekl mu, že vím o tom slunci. Ale pořád mu musel věřit natolik, aby mu
tohle všechno řekl, aby Rileymu ukázal, že mu na mně záleží. Tušila jsem ale, že bude rozumnější
být zticha. Moc se toho změnilo.
,,Ještě ho neodepisuj, Bree. Je nejlepší, jak jsem řekl. Dej mu šanci.‘‘
Riley mi dával romantická ponaučení? Tohle už nemohlo být divnější. Trhla jsem hlavou a
zamumlala: ,,Jasně.‘‘
,,Zkus promluvit s Fredem. Ujisti se, že v tom jede s námi.‘‘
Pokrčila jsem rameny. ,,Udělám, co budu moct.‘‘
Riley se usmál. ,,Skvěle. Vezmu si tě stranou, než odejdeme a povíš mi, jak to šlo. Udělám to
nenápadně, ne jako dneska. Nechci, aby si myslel, že ho nějak špehuju.‘‘
,,Dobře.‘‘
Riley mi pokynul, abych šla za ním a zamířil zpátky do sklepa.
Trénink trval celý den, ale já nebyla jeho součástí. Potom co se Riley vrátil k vůdcům svých týmů,
já se vrátila k Fredovi. Ostatní byli rozdělení do čtyř skupin po čtyřech, Raoul a Kristie na ně
dohlíželi. Nikdo k sobě nevzal Freda, nebo ho možná ignorovali, nebo možná ani neviděli, že tam
je. Já ho pořád viděla. Vyčníval – jako jediný se neúčastnil, jako kdyby uprostřed místnosti stál
velký blonďatý slon.
Netoužila jsem se vecpat do týmu k Raoulovi nebo Kristie a tak jsem se jen dívala. Zdálo se, že si
nikdo nevšímal, že jsme se s Fredem flákali. I když jsme museli díky Fredovu talentu být nějak
neviditelní, cítila jsem se příšerně okatě. Chtěla jsem být neviditelná sobě – chtěla jsem tu iluzi
vidět, abych jí věřila. Ale nikdo si nás nevšímal a po chvíli jsem skoro byla schopná se uvolnit.
Pozorně jsem sledovala trénink. Chtěla jsem všechno vědět, jen kdyby náhodou. Neplánovala
jsem bojovat, plánovala jsem najít Diega a vzít nohy na ramena. Ale co kdyby Diego chtěl bojovat?
Nebo co kdybychom museli bojovat, abychom se dostali od ostatních? Lepší dávat pozor.
Jenom jednou se na Diega zeptal někdo jiný. Byl to Kevin, ale měla jsem pocit, že ho k tomu
navedl Raoul.
,,Takže Diego se přece jen nechal usmažit?‘‘ zeptal se Kevin nuceně žertovným tónem.
,,Diego je
Několik lidí se otřáslo. O Diegovi už nepadlo ani slovo.
Byl vážně s ní? Ucukla jsem před tou myšlenkou. Možná to Riley řekl, jenom aby se ho ostatní
přestali vyptávat. Asi nechtěl, aby Raoul žárlil a cítil se jako druhý nejlepší, když teď potřeboval,
aby byl co nejdomýšlivější. Nemohla jsem to vědět jistě, ale nehodlala jsem se ptát. Zůstala jsem
potichu jako obvykle a pozorovala trénink.
Nakonec bylo pozorování dost nudná a žíznivá činnost. Riley svou armádu nenechal odpočinout
celé tři dny a dvě noci. Během dne bylo těžší se držet mimo tu vřavu – všichni jsme byli natěsno
namačkaní ve sklepě. Pro Rileyho to bylo jednodušší – většinou stihl odchytit hádku, než přerostla
v něco horšího. Venku v noci měli víc prostoru pro pořádnější trénink, ale Riley měl plno práce
s pobíháním sem a tam, chytáním končetin a jejich rychlým vracením původním majitelům. Vydržel
se hezky ovládat a měl dost rozumu na to, aby tentokrát našel všechny zapalovače. Bývala bych se
vsadila, že přijdeme minimálně o pár členů klanu se všemi těmi neustálými šarvátkami Raoula a
Kristie nacpanými hlava na hlavě po celé dny. Ale Riley na ně dohlížel líp, než jsem si myslela, že to
bude možné.
I tak to všechno bylo hlavně o opakování. Všimla jsem si, že Riley říká to samé pořád a pořád a
pořád dokola.
na něj zepředu. Spolupracuj, hlídej si záda, nechoď na ni zepředu
směšné a skupina se tak zdála být neobyčejně hloupá. Ale byla jsem si jistá, že bych byla úplně
stejně hloupá, kdybych byla v zápalu boje s nimi, místo sezení stranou s Fredem a tichého
pozorování.
Určitým způsobem mi to připomnělo, jak nám Riley vštěpoval strach ze slunce. Neustálé
opakování.
Stejně to bylo po prvních deseti hodinách tak nezáživné, že Fred odněkud vytáhl balíček karet a
začal hrát solitaire. To bylo zajímavější než sledovat zas a znovu ty samé chyby, tak jsem se
většinu času dívala na něj.
Asi po dalších dvanácti hodinách – to jsme byli zase uvnitř – jsem šťouchla do Freda, abych ho
upozornila na červenou pětku, kterou mohl zařadit. Přikývl a udělal to. Když dohrál, rozdal Fred
karty nám oběma a hráli jsme žolíka. Vůbec jsme nemluvili, ale Fred se několikrát usmál. Nikdo se
nikdy nepodíval naším směrem nebo nám neřekl, abychom se zapojili.
Nebyly žádné přestávky na lov, a jak čas plynul, bylo stále těžší a těžší to ignorovat. Rvačky
propukaly pravidelněji a kvůli menším impulsům. Rileyho rozkazy byly ostřejší a on sám utrhl dvě
paže. Snažila jsem se ten oheň vytěsnit, jak jen to šlo – koneckonců Riley už taky musel dostávat
žízeň, takže to nemohlo trvat věčně – ale žízeň byla většinou to jediné, na co jsem myslela. Fred
vypadal dost napjatě.
Na začátku třetí noci – už jen jeden den; když jsem myslela na pomyslné tikající hodiny, stahoval
se mi můj prázdný žaludek – zastavil Riley všechny fingované boje.
,,Zabalte to, lidi,‘‘ řekl nám a všichni se postavili do volného půlkruhu čelem k němu. Původní
gangy stály těsně u sebe, takže trénink žádné z těch spojenectví nezměnil. Fred si zastrčil karty do
zadní kapsy a postavil se. Stála jsem blízko u něj a spoléhala, že mě jeho odpudivá aura schová.
,,Vedli jste si dobře,‘‘ řekl nám Riley. ,,Dnes v noci budete odměněni. Pořádně se napijte, protože
zítra budete chtít mít veškerou sílu.‘‘
Téměř všichni úlevně zavrčeli.
,,
nepřátelé nebudou vědět, která bije!‘‘
Kristie a Raoul zavrčeli a jejich spolky se k nim okamžitě přidaly. Překvapilo mě to, ale v tu chvíli
vážně vypadali jako armáda. Ne že by pochodovali v nějakém útvaru nebo tak něco, ale v jejich
reakci bylo něco jednotného. Jako by všichni byli součástí jednoho velkého organismu. Fred a já
jsme jako vždycky byli nápadnými výjimkami, ale hádala jsem, že jenom Riley nás aspoň malinko
bral na vědomí – jeho oči vždycky jednou na čas prozkoumaly místo, kde jsme stáli, skoro jako by
se ujišťoval, že pořád cítí Fredův talent. A nezdálo se, že by Rileymu vadilo, že se nezapojujeme.
Aspoň prozatím.
,,Um, myslíš zítra
,,Jistěže,‘‘ řekl Riley s podivným malým úsměvem. Vypadalo to, že si na jeho odpovědi nikdo
ničeho zvláštního nevšiml – až na Freda. Podíval se na mě, jedno obočí zdvižené. Pokrčila jsem
rameny.
,,Připraveni na svou odměnu?‘‘ zeptal se Riley.
Jeho malá armáda odpověděla řevem.
,,Dneska v noci dostanete ochutnat z toho, jaké to bude, až nám naše konkurence nebude stát
v cestě. Pojďte za mnou!‘‘
Riley vyrazil. Raoul a jeho tým mu hned byli v patách. Skupina Kristie se skrze ně začala cpát a
prodírat, aby se dostala dopředu.
,,Nenuťte mě, abych si to rozmyslel!‘‘ zakřičel Riley ze stromů před nimi. ,,Můžete jít všichni
žízniví. Mně je to fuk!‘‘
Kristie vyštěkla rozkaz a její skupina mrzutě zapadla za Raoulovu. Fred a já jsme čekali, než
poslední z nich zmizí z dohledu. Potom Fred malinko máchnul rukou, jakoby naznačoval
přednost
za armádou.
Ostatní už byli dávno pryč, ale následovat jejich vůni bylo snadné. Běželi jsme s Fredem
v družném tichu. Zajímalo mě, co si myslel. Možná měl jenom žízeň. Já hořela, takže on
pravděpodobně taky.
Dohonili jsme je asi po pěti minutách, ale drželi jsme si odstup. Armáda se pohybovala ohromně
tiše. Byli soustředění a co víc . . . disciplinovaní. Trochu jsem si přála, aby je Riley začal trénovat
dřív. Bylo snazší se pohybovat v téhle skupině.
Přešli jsme přes prázdnou dvouproudou dálnici, dalším pruhem lesa a potom jsme se ocitli na
pláži. Voda byla hladká a my jsme šli skoro přímo na sever, takže to musel být průliv. Neminuli
jsme žádná obydlí a já si byla jistá, že to bylo schválně. Žíznivým a nabroušeným, jako jsme byli
teď, by netrvalo dlouho, aby se ten malý kousek organizovanosti rozsypal na hlučnou hromadnou
pranici.
Nikdy předtím jsme pohromadě nelovili a já si byla jistá, že ani teď to nebyl dobrý nápad.
Vzpomněla jsem si na Kevina a toho Spider-Maního kluka, jak se rvali o tu ženu z auta první noc, co
jsem mluvila s Diegem. Snad pro nás Riley měl pořádnou hromadu těl, protože jinak by všichni
začali rvát ostatní na kusy, jen aby získali co nejvíc krve.
Riley zastavil na okraji vody.
,,Nedržte se zpátky,‘‘ řekl nám. ,,Chci vás mít pořádně nakrmené a silné – na maximum. Teď . . .
se pojďme trochu pobavit.‘‘
Hladce jsme se ponořili pod hladinu. Ostatní při potápění vzrušeně vrčeli. S Fredem jsme je teď
následovali z větší blízkosti, protože pod vodou se nedali sledovat po pachu. Ale cítila jsem, že
Fred váhal – připravený prásknout do bot, kdyby tohle bylo něco jiného, než švédský stůl, kde
můžete sníst, kolik chcete. Zdálo se, že Rileymu nevěřil o nic víc než já.
Neplavali jsme dlouho, když jsme uviděli, jak ostatní míří nahoru. Fred a já jsme se vynořili jako
poslední a Riley začal mluvit hned, jak byly naše hlavy venku z vody, jako by na nás čekal. Musel
Freda vnímat víc, než ostatní.
,,Tady je,‘‘ řekl a mávnul rukou směrem k obrovskému trajektu supícímu na jih, pravděpodobně
poslední večerní spoj jedoucí z Kanady. ,,Dejte mi minutku. Až vypadne proud, je celý váš.‘‘
Začalo vzrušené mumlání. Někdo se zahihňal. Riley vyrazil jako střela a o pár sekund později jsme
ho viděli vyletět po boku velké lodi. Zamířil rovnou k řídící věži nahoře na lodi. Vsázela jsem na
zničení radiopřijímače. Mohl říkat, co chtěl o tom, že ti nepřátelé byli důvodem naší opatrnosti, ale
já si byla jistá, že za tím bylo víc. Lidé o upírech neměli vědět. Aspoň ne dlouho. Jen tak dlouho,
než jsme je stihli zabít.
Riley vykopl velkou skleněnou tabuli a zmizel ve věži. O pět sekund později zhasla světla.
Všimla jsem si, že Raoul byl ten tam. Musel se ponořit, abychom ho neslyšeli plavat za Rileym.
Všichni ostatní vyrazili a voda se zčeřila jako při útoku obrovského hejna barakud.
S Fredem jsme za nimi plavali relativně pomalu. Legračním způsobem jsme byli jako nějaký starý
manželský pár. Nikdy jsme nemluvili, ale stále jsme dělali všechno v úplně stejnou chvíli.
Dostali jsme se na loď asi o tři vteřiny později a vzduchem už se nesl křik a hřejivá vůně krve. Ta
vůně mi ukázala, jak moc velkou žízeň jsem měla, ale to bylo to poslední, co jsem si uvědomila.
Mozek mi úplně přestal fungovat. Cítila jsem jen ohnivou bolest v krku a lahodnou krev – úplně
všude – slibující ten oheň uhasit.
Když bylo po všem a na lodi nezůstalo bít jediné srdce, nebyla jsem si jistá, kolik lidí jsem zabila
osobně. Víc než třikrát tolik, co předtím při běžném lovu určitě. Bylo mi horko a byla jsem plná.
Pila jsem ještě dlouho po tom, co byla moje žízeň dávno utišená, jen pro tu chuť krve. Většina krve
na lodi byla čistá a lahodná – tihle pasažéři nebyli žádná spodina. I když jsem se nedržela zpátky,
nejspíš jsem byla hluboko na spodku seznamu s počtem zabitých. Raoul byl tak obklopený
zmrzačenými těly, že doslova tvořily malý kopec. Seděl vršku své hromady mrtvých a hlasitě se
pro sebe smál.
Nebyl jediný, kdo se smál. Temná loď byla plná radostných zvuků. Slyšela jsem, jak Kristie řekla:
,,To bylo úžasný – třikrát hurá Rileymu!‘‘ Někteří z její party chraptivě sborem zahalekali hurá jako
banda šťastných opilců.
Jen a Kevin se vyhoupli na palubu, úplně mokří. ,,Dostali jsme je všechny, šéfe,‘‘ zavolala Jen na
Rileyho. Takže se někdo musel pokusit uplavat. Toho jsem si nevšimla.
Poohlídla jsem se po Fredovi. Chvíli mi trvalo, než jsem ho našla. Konečně jsem si uvědomila, že
jsem se nemohla dívat přímo do zadního rohu k automatům a zamířila jsem tam. Nejdřív jsem se
cítila, jako bych z toho houpajícího trajektu dostávala mořskou nemoc, ale potom jsem se přiblížila
natolik, že ten pocit vymizel a spatřila jsem Freda, jak stojí u okna. Rychle se na mě usmál a podíval
se za mě. Podívala jsem se stejným směrem a všimla si, že sleduje Rileyho. Měla jsem pocit, že to
dělá už nějakou dobu.
,,Dobře, lidi,‘‘ řekl Riley. ,,Ochutnali jste sladký život, ale teď máme něco na práci!‘‘
Všichni nadšeně buráceli.
,,Mám tři poslední věci, které vám řeknu – a jedna z nich zahrnuje malý dezert – takže pojďme
tuhle bárku potopit a pak domů!‘‘
Se smíchem promíchaným s vrčením začala armáda demontovat loď. S Fredem jsme pláchli
oknem a znedaleka jsme té demolici přihlíželi. Netrvalo dlouho a trajekt se v půlce s hlasitým
sténáním železa rozlomil. Prostředek se potopil nejdřív, příď a záď se zvedly k nebi. Jedna po
druhé se potopily, záď o pár sekund rychleji než příď. Hejno barakud zamířilo k nám. Fred a já jsme
začali plavat ke břehu.
Běželi jsme domů s ostatními – ale stále si udržovali náš odstup. Párkrát se na mě Fred podíval,
jako by chtěl něco říct, ale zdálo se, že si to pokaždé rozmyslel.
Zpátky doma Riley čekal, než slavnostní atmosféra pomalu vyprchá. I po několika hodinách ale
měl plné ruce snah, aby byli všichni zase vážní. Poprvé to nebyla rvačka, kterou se snažil zmírnit,
jen povznesená nálada. Jestli byly Rileyho sliby falešné, jak jsem si myslela, tak bude mít po tom
přepadení problém. Teď když všichni tihle upíři opravdu hodovali, nevypadali, že se pak tak
snadno zase začnou omezovat. Ale pro dnešek byl Riley hrdinou.
Konečně – nějakou chvíli po tom, co jsem tipovala, že venku vyšlo slunce – byli všichni zticha a
dávali pozor. Podle výrazů v jejich obličejích bylo jasné, že jsou připravení vyslechnout si cokoliv,
co jim chtěl říct.
Riley se postavil do půlky schodů, v obličeji vážný,
,,Tři věci,‘‘ začal. ,,Zaprvé, musíme si být jistí, že zaútočíme na ten správný klan. Pokud náhodou
narazíme na jinou smečku a vyvraždíme je, prozradíme se. Chceme nechat naše nepřátele
pořádně sebejisté a nepřipravené. Jsou dvě věci, kterými se ten klan vyznačuje, a nejsou zrovna
nenápadné. První, vypadají jinak – mají žluté oči.‘‘
Nastalo zmatené mumlání.
