PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

8. Duch

Jasperovy návštěvníky jsem moc během těch dvou slunečních dnů, které ve Forks strávili, neviděl. Doma jsem se zastavil jen tak často, aby si Esmé nedělala starosti. Jinak řečeno, moje existence se mnohem více podobala strašidlu než upírovi. Postával jsem, neviditelný ve stínu, odkud jsem mohl sledovat objekt mé lásky a posedlosti - odkud jsem ji viděl a slyšel v myslích těch šťastlivců, kteří vedle ní mohli kráčet v slunečním světle, někdy náhodou otírajíc ruce o ty její. Na takový typ kontaktu nereagovala; jejich ruce byly přesně tak teplé jako ty její.
Nucená nepřítomnost ve škole nikdy nebyla takovým utrpením. Ale vypadalo to tak, že ji slunce rozveseluje, takže jsem mu to nemohl až tak zazlívat. Cokoliv, co ji těšilo, jsem ocenil.
V pondělí ráno jsem tajně naslouchal jednomu rozhovoru, který mohl zničit moji sebedůvěru a způsobit, že ten čas, který jsem strávil daleko od ní, by byl mučením. Ale jeho závěr mi den dost vylepšil.
Musel jsem cítit mírný respekt k Miku Newtonovi; nevzdal to tak jednoduše a neodplazil se ošetřit si rány. Měl více odvahy, než jsem mu připsal. Chystá se znovu snažit.
Bella přišla do školy poměrně brzy a - vypadala, že si záměrně vychutnává slunce dokud svítí - zastavila se na zřídka používané piknikové lavičce, čekala na první zvonění. Její vlasy zachycovaly sluneční paprsky nečekaným způsobem, odrážely červený lesk, který jsem nepředpokládal.
Mike ji tam našel - zase si čmárala - a byl nadšený, jaké má štěstí.
Trýznilo mě to, že můžu jen přihlížet, bezmocný, odkázán jen na stíny lesa.
Uvítala ho s dostatečným nadšením na to, aby se cítil jako ve vytržení a já přesně naopak.
Vidíš, má mě rada. Neusmívala by se takto, kdyby ne. Vsadím se, že chtěla jít se mnou na ten ples. Zajímalo by mě, co je v tom Seattlu tak důležité...
Všiml si té změny v jejích vlasech. "Nikdy předtím jsem si to nevšiml - máš ve vlasech červený odstín."
Když mezi prsty sevřel pramen jejích vlasů, náhodou jsem ze země vytrhl mladou jedli, na níž jsem měl položenou ruku.
"Pouze na slunci," řekla. K mé velké spokojenosti se trochu přikrčila, když jí ten pramen schoval za ucho.
Mikovi minutu trvalo, než nasbíral dost odvahy, takže ztrácel čas společenskou konverzací.
Připomněla mu esej, kterou jsme měli ve středu odevzdávat. Podle jejího výrazu - mírně usnout na vavřínech - tu svou už měla hotovou. On na ni úplně zapomněl a to mu strašně snížilo volno.
Do prčic - blbá esej.
Nakonec se dostal k tomu hlavnímu - moje zuby se napjali tak silně, že by rozdrtili žulu - a přesto nevěděl, jak se na tu otázku má zeptat.
"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít."
"Aha," řekla.
Krátké ticho.
Aha? Co to znamená? Bude souhlasit? Počkat - myslím, že jsem se pořádně nezeptal.
Ztěžka polkla.
"No, mohli bychom jít na večeři nebo jen tak ... a na slohu bych mohl popracovat později."
Jsem debil - ani to nebyla otázka.
"Miku..."
To trápení a zlost z mé žárlivosti bylo úplně stejně silné jako minulý týden. Zlomil jsem další strom - snažil jsem se udržet na místě. Tak strašně jsem chtěl utíkat přes školní dvůr, příliš rychle pro lidské oči, a popadnout ji - ukrást ji od toho klacka, kterého jsem právě v té chvíli nenáviděl tolik, že bych ho mohl zabít a ještě bych si to vychutnal.
Řekne mu ano?
"Nemyslím, že by to byl nejlepší nápad."
Zase jsem začal dýchat. Moje ztuhlé tělo se uvolnilo.
Tak ten Seattle byl jen výmluva. Neměl jsem se ptát. Co jsem si myslel? Vsadím se, že je to kvůli tomu strašidlu Cullenovi ...
"Proč?" Ptal se nevrle.
„Myslím ..." váhala. "A pokud někdy zopakuješ, co ti teď řeknu, s radostí tě umlátím k smrti-"
Při zvuku hrozby smrti vyplývající z jejích rtů jsem se nahlas rozesmál. Sojka překvapeně zapištěla a odletěla.
"Ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city."
"Jessičiny?" Co? Ale ... Och. Dobře. Myslím ... Takže ... Uf.
Jeho myšlenky už nebyly souvislé.
"Vážně, Miku, copak si slepý?"
I já jsem měl ten pocit. Neměla by od každého očekávat, že je takový pozorný jako ona, ale v tomto případě to bylo fakt více než očividné. I když se Mike k pozvánce Belly na rande propracoval jen horko - těžko, neuvědomil si, že Jessika s tím až takový problém neměla? Přes tu svou sobeckost neviděl nikoho jiného. A Bella byla tak nesobecká, že viděla všechno.
Jessiku. Uf. Wow. Uf. „Och,“ podařilo se mu říct.
Bella využila jeho zmatek k odchodu.
"Bude zvonit a nechci přijít zase pozdě."
Mike už pak nebyl spolehlivým stanoviskem. Uvědomil si, - jak stále dokola rozebíral ten nápad s Jessikou - že se mu myšlenka, že by přitahoval Jessiku, líbí stále více. Byla na druhém místě, ne až tak dobrá jako, kdyby to tak cítila Bella.
Ale i tak je rozkošná. Slušná figura. Lepší vrabec v hrsti ...
No a už byl mimo, zabýval se svými fantaziemi, které byly stejně nechutné, jako když si v nich představoval Bellu, ale tentokrát mi to místo zlosti jen lezlo na nervy. Nezaslouží si ani jednu z nich, jak snadno je dokázal zaměnit. Po tom jsem mu už do hlavy nevstoupil.
Když byla z dohledu, opřel jsem se o chladný kmen obrovského stromu. A přeskakovat jsem z jedné mysli do druhé, nespouštěl jsem ji z očí a byl jsem rád, když jsem se mohl dívat přes myšlenky Angely Weberové. Přál jsem si, abych ji mohl nějak poděkovat - jednoduše za to, že je milý člověk. Při pomyšlení na to, že Bella má alespoň jednu přítelkyni, která stojí za to, jsem se cítil lépe.
Pozoroval jsem ji z každého možného úhlu a všiml jsem si, že je znovu smutná. To mě překvapilo - myslel jsem si, že slunce jí na rtech udrží úsměv. Na obědě jsem ji viděl, jak občas pokukuje po našem prázdném stole - to mě rozrušilo. Dodalo mi to naději. Možná jsem jí také chyběl.
Plánovala si vyrazit s nějakými dívkami - automaticky jsem si naplánoval dozor - ale ty plány se posunuli, protože Mike místo Belly pozval na rande Jessiku.
Takže jsem šel rovnou k ní domů, udělal jsem rychlou prohlídku lesa, abych se ujistil, že nikdo nebezpečný se nepotuluje příliš blízko. Věděl jsem, že Jasper upozornil svého téměř-bratra, aby se vyhýbal městu - citoval moji nepříčetnost jako vysvětlení a také varování - ale já jsem mu nechtěl dát ani nejmenší šanci. Petr a Charlotte nechtěli v naší rodině záměrně vyvolávat napětí, ale úmysly se mění ...
Dobře - přeháněl jsem to. Bylo mi to jasné.
Jakoby Bella věděla, že ji pozoruju, jakoby se slitovala nad mým trápením, když jsem ji neviděl - po dlouhé hodině uvnitř vyšla na zadní dvůr. V jedné ruce měla knihu a pod druhou deku.
Potichu jsem vylezl na nejvyšší větve nejbližšího stromu a prohlížel jsem ten dvůr.
Rozprostřela si deku na vlhkou trávu, lehla si na břicho a začala rychle listovat v knize, jako by se pokoušela najít, kde skončila. Četl jsem jí přes rameno.
Ach - zase klasika. Fanynka Jane Austenové.
Četla rychle, překřižujíc si ve vzduchu kotníky. Pozoroval jsem hru slunečních paprsků a větru v jejích vlasech, když její tělo najednou ztuhlo a ruka jí na stránce zmrzla. Vše, co jsem viděl, bylo, že se dostala ke třetí kapitole, když hrubě shrabala tučnou část stran a obrátila je.
Letmo jsem se podíval na nadpis - Mansfieldské panství. Začínala nový příběh - ta kniha byla sbírka románů. Zajímalo mě, proč ty příběhy tak náhle vyměnila.
O malou chvilku knihu nahněvaně zabouchla. Se zuřivým, zamračeným výrazem ji odhodila stranou a převalila se na záda. Zhluboka se nadechnout - jakoby se chtěla uklidnit - vyhrnula si rukávy a zavřela oči. Vzpomínal jsem na ten román, ale nepamatoval jsem si v něm nic tak útočné, aby ji to rozrušilo. Další záhada. Povzdechl jsem si.
Ležela velmi klidně, pohnula se jen jednou - odhrnula si vlasy z obličeje. Kolem hlavy se jí rozprostřela kaštanová záplava. Poté byla opět nehybná.
Dech se jí zpomalil. Po pár dlouhých minutách se jí začaly chvět rty. Mumlala si ze spánku. Nemožné odolat. Poslouchal jsem tak daleko, jak se jenom dalo, ignorujíc hlasy v okolních domech.
Dvě polévkové lžíce mouky ... jeden hrnek mléka ...
Pojď! Přehoď to přes tu obruč! Ale, no tak!
Červený nebo modrý ... nebo bych si možná měla obléknout něco neformálního ...
Nikdo nebyl příliš blízko. Seskočil jsem na zem a tiše přistál na prstech.
To bylo strašně špatné, strašně riskantní. Jak povýšeně jsem vždy soudil Emmetta pro jeho bezohledné řízení a Jaspera pro nedostatek disciplíny - a teď jsem já vědomě a v divoké bezstarostnosti porušil všechna pravidla - oproti tomu byly jejich chyby zanedbatelné. Býval jsem tím odpovědným.
Vzdechl jsem si, ale i tak jsem se bezohledně plížil do slunce.
Vyhnul jsem se pohledu na sebe ve slunečním záření. Stačilo, že moje kůže byla kamenná a nelidská ve stínu; nechtěl jsem se vidět vedle Belly ještě i na slunci. Rozdíl mezi námi byl již tak nepřekonatelný a dost bolestný na to, abych měl v hlavě ještě i tento obrázek.
Ale nemohl jsem ignorovat ty duhové jiskry, které se odrážely na její kůži, když jsem se přiblížil. Čelist mi při tom pohledu strnula. Mohl jsem být ještě větší monstrum? Představil jsem si její zděšení, kdyby teď otevřela oči ...
Začal jsem ustupovat, ale ona znovu zamumlala, udržujíc mě tam.
"Mmm ... Mmm."
Nic srozumitelného. No, chvilku si počkám.
Opatrně jsem jí ukradl tu knihu - natáhnul jsem ruku a když jsem byl moc blízko, zatajil jsem dech - pro jistotu. Začal jsem dýchat, až když jsem byl pár metrů dále, ochutnával jsem její vůni ovlivněnou sluncem na otevřeném prostoru. To teplo zřejmě její vůni ještě více zpříjemňovalo. Hrdlo mi hořelo touhou, ten oheň byl opět čerstvý a divoký, protože jsem od ní byl pryč příliš dlouho.
Chvíli jsem to kontroloval a potom - nutil jsem se dýchat nosem - jsem tu její knihu nechal otevřít se mi v rukou. Začala s první ... rychle jsem si nalistovat třetí kapitolu Rozumu a citu a hledal jsem v trochu příliš uhlazené próze Jane Austenové něco potenciálně rozčilujícího.
Když se mi oči automaticky zastavily na mém jménu - byla tam poprvé představovaná postava Edwarda Ferrarsa - Bella zase promluvila.
"Mmm. Edward. "Povzdechla si.
Tentokrát jsem se nelekl, že se probudila. Její hlas bylo jen tiché, toužebné mumlání. Ne vystrašení křik, který by spustila, kdyby mě teď zahlédla.
Radost bojovala s odporem ke mně samému. Alespoň se jí o mně stále zdálo.
"Edmund. Aach ... příliš blízko ... "
Edmund?
Ha! Vůbec se jí o mně nesnívá, uvědomil jsem si vztek. Opět se v plné síle vrátil ten odpor. Snilo se jí o vymyšlených postavách. Tak, zase ta moje domýšlivost.
Vrátil jsem jí knihu a odkradl jsem se do úkrytu ve stínu - kam jsem patřil.
Odpoledne přešlo a já jsem pozoroval - znovu bezmocný - jak slunce pomalu klesá oblohou a k ní se přes trávník plazí stíny. Chtěl jsem je zatlačit zpět, ale tma byla nevyhnutelná; stíny mi ji vzali. Její pokožka vypadala bez světla příliš světlé - strašidelně. Vlasy měla opět tmavé, oproti tváři téměř černé.
Byl to děsivý pohled - jako kdyby se Aliciny inkriminující vize splnily. Bellin stejnoměrný, silný tep mi byl jedinou útěchou, zvuk, který mi v tuto chvíli nedovoluje proměnit se v noční můru.
Ulevilo se mi, když přišel domů její otec.
Trochu jsem ho slyšel, jak byl na cestě k domu. Nějaká nejasná mrzutost ... v minulosti, něco z jeho pracovního dne. Očekávání se mísilo s hladem - hádal jsem, že se těší na večeři. Ale jeho myšlenky byly tak tiché a potlačené, že jsem si nemohl být jist; zachycoval jsem jen jejich podstatu.
Uvažoval jsem, jak zněla její matka - co za genetickou kombinaci to bylo, že ji vytvořila jedinečnou.
Bella se probudila a rychle se posadila, když pneumatiky auta jejího otce projely po kostkové příjezdové cestě. Rozhlédla se kolem sebe, vypadala zmatena tou nečekanou tmou. Na jeden krátký moment se její oči zastavily na stínu, v němž jsem se skrýval, ale rychle se zase mihli pryč.
"Charlie?" Zeptala se tichým hlasem, stále dívajíc se do stromů, které obklopovali ten malý dvůr.
Dveře jeho auta se s bouchnutím zavřeli a ona se za tím zvukem obrátila. Rychle se postavila a posbírala si věci-k lesu vyslala ještě jeden pohled.
Přesunul jsem se na strom blíže k jejich zadnímu oknu v malé kuchyni a poslouchal jsem jejich večerní rozhovor. Bylo zajímavé porovnávat Charlieho slova s jeho tlumenými myšlenkami. Jeho láska a starost o jedinou dceru byly téměř nepřekonatelné a přesto byly jeho slova střízlivé a nenucené. Většinu času proseděli v tichu.
Slyšel jsem ji mluvit o jejích plánech na následující večer v Port Angeles, a tak jsem zdokonalil i své vlastní plány. Jasper Petra a Charlotte nevaroval, aby si drželi odstup od Port Angeles. I když jsem věděl, že se nedávno nakrmili a záměrně by nelovili kdekoliv v okolí našeho domova, raději ji budu sledovat. Konec konců, tam venku byl vždy někdo z mého druhu. No a ještě k tomu všechny ty lidské nebezpečí, o kterých jsem nikdy předtím moc neuvažoval.
Zaslechl jsem její vyslovenou starost z toho, že nechá otce, aby si sám udělal večeři a usmál jsem se nad tím to dokladem mé teorie - ano, byla opatrovatelka.
A pak jsem odešel, věděl jsem, že se vrátím, když bude spát.
Nenabourám její soukromí způsobem, jakým by to udělal pokukující prasák. Byl jsem tu na její ochranu, nikoli na to, abych na ni chtivý hleděl, což by bezpochyby spravil Mike Newton, kdyby byl dost svižný na to, aby se pohyboval ve vrcholcích stromů jako já. Nebudu s ní zacházet tak hrubě.
Když jsem se vrátil domů, dům byl prázdný, což mi jen vyhovovalo. Nechyběly mi ty zmatené nebo pohrdavé myšlenky, dotazy na moje duševní zdraví. Emmet mi na hlavním sloupu nechal nalepený vzkaz.
Fotbal na Rainerském poli - pojď! Prosím?
Našel jsem pero a pod jeho prosbu načmáral jediné slovo - sorry. Týmy měly v každém případě i beze mne.
Šel jsem na ten nejkratší lovecký výlet, uspokojující se s menšími, jemnějšími stvořeními, které nechutnali tak dobře jako dravci a pak jsem se před návratem do Forks převlékl do čistých šatů.
Bella tuto noc nespala tak dobře. Mlátila do své přikrývky, její tvář někdy ustaraná, jindy smutná. Byl jsem zvědavý, jaká noční můra ji to pronásledovala ... a pak jsem si uvědomil, že jsem se to vážně raději nechtěl dozvědět.
Když vyprávěla, většinou mrzutě mumlala ponižující věci na Forks. Jen jednou, když vydechla slova „Vrať se“ a natáhla ruku - němá prosba - jsem měl šanci doufat, že mohla snít o mně.
Další školní den, poslední den kdy mě uvězní slunce, byl téměř stejný jako ten předchozí. Bella vypadala ještě sklíčeněji než včera a já jsem přemýšlel, jestli se vyvleče ze svých plánů - nevypadala, že má na ně náladu.
Ale byla to Bella - pravděpodobně upřednostní potěšení svých kamarádek před vlastním.
Dnes si oblékla tmavomodrou halenku a ta barva jí perfektně zdůraznila pokožku - vypadala až krémově.
Škola skončila a Jessika souhlasila, že obě dívky vyzvedne - šla i Angela, za což jsem byl vděčný.
Šel jsem si domů pro auto. Když jsem zjistil, že jsou tam Peter a Charlotte, rozhodl jsem se, že si mohu dovolit dát těm dívkám nějakou tu hodinku na začátek. Nikdy bych nesnesl pronásledovat je a zároveň při tom jezdit povolenou rychlostí - příšerná myšlenka.
Vešel jsem přes kuchyni, neurčitě jsem kývl Emmettovi a Esme na pozdrav jak jsem kolem všech procházel v přední místnosti, zamířil jsem rovnou ke klavíru.
Wow, on je zpět, Rosalie, samozřejmě.
Ach, Edward. Strašně nerada ho vidím takto trpět. Esminu radost postupně kazí starost. Měla by si dělat starosti. Tahle love story, kterou si pro mne vysnila, se každou sekundu stále zřetelněji přikláněla k tragédii.
Zabav se v Port Angeles, pomyslela si Alice vesele. A dej mi vědět, když budu mít oprávnění hovořit s Bellou.
Si trapnej. Nemůžu uvěřit, že si prošvihl zápas jen proto, aby si někoho sledoval jak spí, bručel Emmet.
Jasper mi myšlenku nevěnoval, i když ta píseň, co jsem hrál, zněla trochu bouřlivěji, než jsem zamýšlel. Byla to stará píseň se známým tématem: Chtíč. Jasper se loučil se svými přáteli, kteří po mně zvědavě pokukovali.
Jaká zvláštní bytost, myslela si Charlotte velikosti Alice s bílo-blonďatými vlasy. A byl takový normální a milý, když jsme se viděli naposledy.
Petrova myšlenky byly téměř stejná, vlastně jako vždy.
Musí to být těmi zvířaty. Z nedostatku lidské krve časem zešílí, uzavřel to. Jeho vlasy byly přesně tak světlé jako ty její a téměř tak dlouhé. Byli si velmi podobní - kromě výšky, protože byl skoro tak vysoký jako Jasper - jak ve vzezření, tak v myšlenkách. Vždy jsem si o nich myslel, že jsou výborně vyrovnaný pár.
Všichni kromě Esmé o mně po chvíli přestali přemýšlet a já jsem hrál tlumenější tóny, abych neupoutal pozornost.
Dlouho jsem si neuvědomoval, prostě jsem nechal hudbu, aby mě suspendovala z toho neklidu. Bylo těžké mít tu dívku z dohledu i z mysli. K jejich rozhovoru jsem se vrátil, až když to loučení bylo definitivní.
"Pokud opět uvidíš Marii," trochu obezřetně hovořil Jasper, "vyřiď jí, že jí přeji všechno dobré."
Maria byla upír, který je oba stvořil - Jaspera v druhé polovině devatenáctého století a Petra nedávno, v čtyřicátých letech. Jednou Jaspera navštívila, akorát jsme byli v Calgary. Byla to rušná návštěva - okamžitě jsme se museli přestěhovat. Jasper ji slušně požádal, aby si v budoucnu udržovala odstup.
"Nemyslím, že to bude v dohledné době," řekl Peter se smíchem - Maria byla nesporně nebezpečná a mezi ní a Petrem hodně lásky nezůstalo. Peter byl nakonec nástrojem Jasperova selhání. Jasper byl vždy Mariiným oblíbencem; to, že ho jednou plánovala zabít, považovala za nepodstatný detail. "Ale pokud se to stane, určitě vyřídím."
Pak si potřásli rukama a připravovali se na odjezd. Nechal jsem píseň, kterou jsem právě hrál, vytratit se do neuspokojivého konce a rychle jsem se postavil.
"Charlotte, Petře," řekl jsem a kývl jsem k nim.
"Ráda jsem tě opět viděla, Edwarde," řekla Charlotte pochybovačně. Petr mi jen na oplátku kývl.
Blázen, hodil po mně Emmet.
Idiot, pomyslela si zároveň Rosalie.
Chudák chlapec. Esmé.
No a Alice horečným tónem. Jdou přímo na východ do Seattlu. Nikam nedaleko Port Angeles. Viděním mi to dokázala.
Předstíral jsem, že jsem to neslyšel. Moje záminky byly již tak dost chabé.
Konečně v autě, jsem se cítil uvolněnější; to robustní mručení motoru, který mi Rosalie posílila - minulý rok, když měla lepší náladu - bylo uklidňující. Byla úleva být v pohybu, vědět, že každou mílí, která přeletěla pod mými pneumatikami, se dostávám blíže k Belle.