14. DUCH NAD HMOTOU

Uměl dobře řídit, když udržel rychlost v rozumné míře, to jsem musela přiznat. Jako tolik věcí, ani tohle mu, zdá se, nedělalo žádné potíže. Sotva se díval na silnici, přesto se pneumatiky nevychýlily ani o centimetr ze středu pruhu. Řídil jednou rukou, druhou držel mou ruku na sedadle. Někdy se podíval do zapadajícího slunce, někdy pohlédl na mě – na můj obličej, na moje vlasy vlající z otevřeného okna, na naše propletené ruce.

Naladil na rádiu stanici se starými písničkami a zpíval nahlas písničku, kterou jsem nikdy neslyšela. Znal každé slovo.

„Máš rád hudbu z padesátých let?“ zeptala jsem se.

„Muzika v padesátých letech byla dobrá. Mnohem lepší než v šedesátých, nebo v sedmdesátých, br!“ otřásl se. „Osmdesátá léta byla snesitelná.“

„Řekneš mi někdy, kolik je ti let?“ zeptala jsem se váhavě, nechtěla jsem pokazit jeho veselou náladu.

„Záleží na tom hodně?“ Jeho úsměv, k mé úlevě, zůstával bez mráčku.

„Ne, ale pořád si říkám…“ ušklíbla jsem se. „Nic tě v noci neudrží vzhůru tolik jako nevyřešené tajemství.“

„Nevím, jestli tě to nerozruší,“ přemýšlel pro sebe. Díval se do slunce; minuty ubíhaly.

„Zkus to,“ řekla jsem nakonec.

Povzdechl si a pak se mi podíval do očí, jako kdyby na čas úplně zapomněl na silnici. To, co v nich viděl, ať to bylo cokoliv, ho muselo povzbudit. Podíval se do slunce – světlo zapadajícího kotouče se odráželo od jeho kůže v rubínově zabarvených jiskřičkách – a promluvil.

„Narodil jsem se v Chicagu v roce 1901.“ Odmlčel se a po očku se na mě podíval. Dala jsem si pozor, abych se netvářila překvapeně, a trpělivě jsem čekala na zbytek. Zlehka se usmál a pokračoval. „Carlisle mě našel v nemocnici v létě 1918. Bylo mi sedmnáct a umíral jsem na španělskou chřipku.“

Uslyšel, jak jsem zadržela dech, ačkoliv to bylo sotva slyšitelné mým vlastním uším. Podíval se mi znovu do očí.

„Nepamatuju si to moc dobře, už je to dávno, a lidské vzpomínky vyblednou.“ Na chvilku se myšlenkami někde zatoulal, pak pokračoval. „Pamatuju si, jaké to bylo, když mě Carlisle zachránil. Není to snadná věc, rozhodně nic, na co bys mohla zapomenout.“

„Co tvoji rodiče?“

„Ti na tu nemoc už umřeli. Byl jsem sám. Proto si mě vybral. Věděl, že ve všem tom zmatku epidemie si nikdo ani nevšimne, že jsem pryč.“

„Jak tě… zachránil?“

Pár vteřin uplynulo, než odpověděl. Zdálo se, že si pečlivě vybírá slova.

„Bylo to těžké. Ne každý má to sebeovládání nutné pro to, aby se to podařilo. Ale Carlisle byl vždycky ten nejlidštější, nejsoucitnější z nás… Myslím, že v průběhu celé historie bys nenašla jemu podobného,“ odmlčel se. „Pro mě to bylo prostě velmi, velmi bolestivé.“

Z toho, jak měl zaťaté rty, jsem pochopila, že na tohle téma už víc neřekne. Potlačila jsem svou zvědavost, ačkoliv mě silně ponoukala. Bylo ještě tolik věcí, které jsem si na toto konkrétní téma potřebovala promyslet, věcí, které mi teprve začínaly docházet. Jeho bystrá mysl bezpochyby už pochopila každý aspekt, který mně zatím unikal.

Jeho tichý hlas mě vytrhl z myšlenek. „Udělal to z osamělosti. To je obvykle důvod volby. Byl jsem první v Carlisleově rodině, ačkoliv brzy poté našel Esme. Spadla z útesu. V nemocnici ji přinesli rovnou do márnice, ačkoliv její srdce stále tlouklo.“

„Takže tedy musíš umírat, aby ses stal…“ Nikdy jsme to slovo neřekli, a já jsem ho teď nedokázala vyslovit.

„Ne, to jenom Carlisle. Nikdy by to neudělal nikomu, kdo má jinou volbu.“ Úcta v jeho hlasu byla hluboká, kdykoliv o otci promluvil. „Říká ovšem, že je to snadnější,“ pokračoval, „když je krev slabá.“ Podíval se na tmavou silnici a já jsem cítila, že se to téma zase uzavírá.

„A Emmett a Rosalie?“

„Carlisle přivedl Rosalii do naší rodiny jako třetí. Až mnohem později mi došlo, že doufal, že Rosalie se mi stane tím, čím pro něj byla Esme – vždycky měl všechno důkladně rozmyšlené.“ Zakoulel očima. „Ale já jsem ji nikdy nebral jinak než jako sestru. Rosalie si pak o dva roky později našla Emmetta. Byla na lovu – tenkrát jsme byli v Apalačských horách a ona našla medvěda, který se ho chystal dorazit. Přinesla ho zpátky Carlisleovi, více než sto mil, protože se bála, že by to sama nedokázala. Teprve teď začínám chápat, jak těžká pro ni ta cesta byla.“ Vrhl významný pohled směrem ke mně a zvedl naše ruce, stále propletené, aby mi hřbetem ruky přejel po tváři.

„Ale dokázala to,“ povzbuzovala jsem ho a uhýbala pohledem před nesnesitelnou krásou jeho očí.

„Ano,“ zašeptal. „Viděla v jeho obličeji něco, co jí dodalo dost síly. A od té doby jsou spolu. Někdy žijí odděleně od nás, jako manželé. Ale čím mladší předstíráme, že jsme, tím déle můžeme zůstat na daném místě. Městečko Forks nám připadalo dokonalé, tak jsme se tu zapsali na střední školu.“ Zasmál se. „Předpokládám, že jim za pár let budeme muset jít na svatbu, znovu.“

„A Alice a Jasper?“

„Alice a Jasper jsou dvě velmi vzácné bytosti. Oba si vypěstovali svědomí, jak tomu říkáme, bez nějakého vnějšího vedení. Jasper patřil do jiné… rodiny, do velmi odlišné rodiny. Měl z toho depresi a začal se toulat na vlastní pěst. Alice ho našla. Jako já, i ona má některé dary nad běžný rámec našeho druhu.“

„Vážně?“ přerušila jsem ho fascinovaně. „Ale tys říkal, že jsi jediný, kdo dokáže číst lidem myšlenky.“

„To je pravda. Ona umí jiné věci. Ona věci vidí – věci, které se možná stanou, které přicházejí. Ale je to velmi subjektivní. Budoucnost není vytesaná do kamene. Věci se mění.“

Jeho čelist se napjala, když tohle říkal, a jeho oči střelily do mého obličeje a zase pryč tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem si to jenom nevymyslela.

„Jaké věci vidí?“

„Viděla Jaspera a poznala, že ji hledá, dřív než to poznal on sám. Viděla Carlislea a naši rodinu a společně si nás našli. Je velmi citlivá na náš druh. Vždycky například vidí, když se přiblíží nějaká skupina našeho druhu. A vidí i hrozbu, kterou by ta skupina mohla představovat.“

„Je hodně takových… vašeho druhu?“ Byla jsem překvapená. Kolik jich může chodit mezi námi neodhalených?

„Ne, moc ne. Ale většina se neusadí na jednom místě. Jenom takoví jako my, ti, kdo se vzdali lovení lidí –“ střelil pohledem směrem ke mně – „mohou trvale žít společně s lidmi. Našli jsme jenom jednu další rodinu, jako je ta naše, v jedné malé vesnici na Aljašce. Nějakou dobu jsme žili společně, ale bylo nás tam tolik, že by si nás lidé mohli všimnout. Ti z nás, kteří žijí… jinak, mají tendenci žít pospolu.“

„A ti ostatní?“

„To jsou většinou kočovníci. Všichni jsme tak někdy žili. Po čase tě to unaví, jako všechno. Ale tu a tam na někoho narazíme, protože většina z nás dává přednost severu.“

„Proč?“

Teď už jsme zaparkovali u nás před domem a on vypnul motor. Bylo velmi ticho a tma; nebyl žádný měsíc. Světlo na verandě nesvítilo, takže jsem podle toho poznala, že otec ještě není doma.

„Měla jsi dnes odpoledne oči otevřené?“ utahoval si ze mě. „Myslíš, že bych ve slunečním světle mohl chodit po ulicích, aniž bych působil dopravní nehody? Není náhodou, že jsme si vybrali Olympijský poloostrov, jedno z nejméně slunečných míst na světě. Je hezké, když můžeš ve dne chodit ven. Nevěřila bys, jak po víc než osmdesáti letech noční doba unavuje.“

„Takže odtud pocházejí ty legendy?“

„Pravděpodobně.“

„A Alice přišla taky z jiné rodiny, jako Jasper?“

„Ne, a to je tajemství. Alice si vůbec nepamatuje svůj lidský život. A neví, kdo ji stvořil. Probudila se sama. Ať ji udělal kdokoliv, odešel, a nikdo z nás nepochopil, proč, nebo jak to mohl udělat. Kdyby neměla ten jiný smysl, kdyby neviděla Jaspera a Carlislea a nepoznala, že jednoho dne bude patřit k nám, pravděpodobně by se z ní stala naprostá divoška.“

Bylo toho tolik, co jsem potřebovala promyslet, tolik, na co jsem se ještě chtěla zeptat. Ale k mým velkým rozpakům mi zakručelo v břiše. Byla jsem tak zaujatá tím rozhovorem, že jsem si ani nevšimla, že mám hlad. Teď mi došlo, že mám hlad jako vlk.

„Promiň, zdržuju tě od večeře.“

„Jsem v pohodě, vážně.“

„Nikdy jsem nestrávil moc času s někým, kdo potřebuje jíst. Zapomínám.“

„Chci zůstat s tebou.“ Bylo snadnější mluvit ve tmě, věděla jsem, že jak to vyslovím, můj hlas mě zradí, prozradí, jak beznadějně jsem mu propadla.

„Nemůžu jít dovnitř?“ zeptal se.

„Ty bys chtěl?“ Nedokázala jsem si představit, jak tohle božské stvoření sedí na ošuntělé židli v otcově kuchyni.

„Ano, jestli to nevadí.“ Slyšela jsem, jak se dveře tiše zavřely, a téměř současně stál u mých dveří a otevíral mi je.

„Velmi lidské,“ pochválila jsem ho.

„Něco se mi vybavuje.“

Šel vedle mě nocí, tak tiše, že jsem po něm soustavně musela pokukovat, abych se ujistila, že tam pořád je. Ve tmě vypadal mnohem normálněji. Stále bledý, stále jako sen ve své kráse, ale už ne to fantaskní jiskřivé stvoření našeho sluncem zalitého odpoledne.

Došel ke dveřím dřív než já a otevřel mi. Zastavila jsem se napůl cesty na prahu.

„Dveře byly odemčené?“

„Ne, použil jsem klíč pod okapem.“

Vstoupila jsem dovnitř, rozsvítila světlo na verandě a otočila se, abych se na něj podívala s obočím zdviženým. Byla jsem si jistá, že jsem ten klíč před ním nikdy nepoužila.

„Byl jsem na tebe zvědavý.“

„Tys mě špehoval?“ Ale nějak jsem nedokázala do svého hlasu napumpovat dostatečné rozhořčení. Lichotilo mi to.

Netvářil se kajícně. „Co jiného se dá v noci dělat?“

Nechala jsem to zatím být a šla jsem chodbou do kuchyně. Byl tam dřív než já, nepotřeboval vést. Posadil se zrovna na tu židli, na které jsem se snažila si ho představit. Jeho krása rozsvítila kuchyni. Chviličku mi trvalo, než jsem se dokázala podívat jinam.

Soustředila jsem se na přípravu své večeře, vyndala jsem si z ledničky lasagne od včerejška, položila jeden čtverec na talíř a ohřála ho v mikrovlnce. Talíř kroužil dokola a naplňoval kuchyni vůní rajčat a oregana. Neodtrhovala jsem oči od jídla, když jsem promluvila.

„Jak často?“ zeptala jsem se naoko lhostejně.

„Hmmm?“ Znělo to, jako kdybych ho vytáhla z nějakého proudu myšlenek.

Stále jsem se neotáčela. „Jak často sem chodíš?“

„Chodím sem skoro každou noc.“

Otočila jsem se na patě, ohromená. „Proč?“

„Jsi zajímavá, když spíš,“ prohlásil věcně. „Mluvíš ze spaní.“

„Ne!“ zalapala jsem po dechu a horko mi zalilo obličej až po kořínky vlasů. Chytila jsem se kuchyňského pultu, abych neupadla. Věděla jsem, že mluvím ze spaní, samozřejmě; matka si ze mě kvůli tomu dělala legraci. Ale nenapadlo mě, že bych s tím měla mít starosti tady ve Forks.

Okamžitě se zatvářil zkroušeně. „Moc se na mě zlobíš?“

„Přijde na to!“ Znělo to sípavě, jako kdybych měla vyražený dech. Taky jsem se tak cítila.

Čekal.

„Na co?“ naléhal.

„Na to, co jsi slyšel!“ zakvílela jsem.

Okamžitě stál tiše vedle mě a opatrně bral mé ruce do svých.

„Nezlob se!“ prosil. Sklonil svůj obličej k mému a zadíval se mi do očí. Byla jsem na rozpacích, snažila jsem se odtrhnout pohled.

„Stýská se ti po mamince,“ zašeptal. „Máš o ni starost. A když prší, jsi z toho zvuku neklidná. Hodně jsi mluvívala o domově, ale teď už to není tak časté. Jednou jsi řekla, ‚Je to moc zelené‘.“ Tiše se zasmál, doufal, jak jsem pochopila, že už se nebudu zlobit.

„A dál?“ zeptala jsem se.

Věděl, na co narážím. „Říkala jsi moje jméno,“ přiznal.

Povzdechla jsem si poraženě. „Mockrát?“

„Kolik přesně je podle tebe mockrát?“

„Ach ne!“ Svěsila jsem hlavu.

Přitáhl si mě k tělu, měkce, přirozeně.

„Nebuď z toho nesvá,“ zašeptal mi do ucha. „Kdybych já vůbec dokázal snít, zdálo by se mi o tobě. A já se za to nestydím.“

Pak jsme oba uslyšeli zvuk pneumatik na cihlové příjezdové cestě a viděli, jak světlomety probleskly předními okny a halou a posvítily na nás. Ztuhla jsem mu v náruči.

„Měl by tvůj otec vědět, že jsem tady?“ zeptal se.

„Nevím jistě…“ Snažila jsem se rychle si to promyslet.

„Tak někdy jindy.

A byla jsem sama.

„Edwarde!“ zasyčela jsem.

Slyšela jsem zachichotání, jako by tam byl duch, a pak nastalo ticho.

Otcův klíč se otočil ve dveřích.

„Bello?“ zavolal. Dřív mi to vadilo; kdo jiný by tu měl být? Najednou se nezdálo, že by se tolik mýlil.

„Jsem tady.“ Doufala jsem, že neuslyší hysterický podtón v mém hlasu. Popadla jsem večeři z mikrovlnky a když vcházel dovnitř, už jsem seděla u stolu. Jeho kroky zněly po dnu stráveném s Edwardem tak hlasitě.

„Můžeš mi taky trochu nandat? Jsem utahaný jako kůň.“ Postavil se na paty holínek, aby si je stáhl, a přidržoval se opěradla židle, na které předtím seděl Edward.

Vzala jsem si jídlo s sebou a krájela ho. Mezitím jsem mu ohřívala večeři. Sousta mě pálila na jazyku. Nalila jsem dvě sklenice mléka, zatímco se jeho lasagne ohřívaly a honem jsem se napila, abych uhasila to pálení. Když jsem postavila sklenici, všimla jsem si, že se mléko chvěje, a uvědomila jsem si, že se mi třese ruka. Otec usedl na židli a ten kontrast mezi ním a tím, kdo tam seděl předtím, byl komický.

„Díky,“ řekl, když jsem položila jídlo před něj na stůl.

„Jak ses dneska měl?“ vysypala jsem ze sebe spěšně; umírala jsem touhou uniknout do svého pokoje.

„Dobře. Ryby braly… a co ty? Udělala jsi všechno, co jsi chtěla?“

„Ani ne – venku bylo moc hezky na to, abych zůstávala doma.“ Znovu jsem si ukousla.

„Byl to hezký den,“ souhlasil. To je slabé slovo, pomyslela jsem si.

Když jsem dojedla poslední kousek, zvedla jsem sklenici a zhltla zbytek mléka. Překvapilo mě, že si toho Charlie všiml. „Spěcháš?“

„Jo, jsem unavená. Chci si jít brzy lehnout.“

„Vypadáš tak trochu rozrušeně,“ podotkl. Ach jo, proč musí být zrovna tohle večer, kdy vyžaduje mou pozornost?

„Vážně?“ To byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla. Rychle jsem odrbala talíře ve dřezu a položila je dnem vzhůru na utěrku, aby oschly.

„Je sobota,“ přemítal.

Neodpověděla jsem.

„Žádné plány na dnešní večer?“

„Ne, tati, jenom se chci trochu vyspat.“

„Žádný z kluků ve městě není tvůj typ, hm?“ Byl podezíravý, ale snažil se předstírat, že je v pohodě.

„Ne, žádný z kluků mi ještě nepadl do oka.“ Dávala jsem si pozor, abych nekladla přílišný důraz na slovo kluků ve své snaze být k němu upřímná.

„Myslel jsem, že třeba Mike Newton… říkala jsi, že je přátelský.“

„Je to jen kamarád, tati.“

„No, stejně jsi pro ně až moc dobrá. Počkej, až se dostaneš na vysokou, pak se teprve začni rozhlížet.“ Sen každého otce, že jeho dcera bude z domu dřív, než jí spustí hormony.

„To mi připadá jako dobrý nápad,“ souhlasila jsem, jak jsem se vydávala nahoru po schodech.

„Dobrou, holčičko,“ zavolal za mnou. Bezpochyby bude celý večer pečlivě naslouchat a čekat, že se pokusím vytratit se ven.

„Uvidíme se ráno, tati.“ Uvidíme se, až se budeš o půlnoci vkrádat do mého pokoje, abys mě zkontroloval.

Snažila jsem se, aby můj krok zněl pomalu a unaveně, jak jsem šla nahoru po schodech do pokoje. Zavřela jsem dveře dost hlasitě, aby to slyšel, a pak jsem sprintovala po špičkách k oknu. Otevřela jsem ho dokořán a vyklonila se do tmy. Moje oči pročesávaly temnotu, neproniknutelné stíny stromů.

„Edwarde?“ zašeptala jsem a připadala si jako idiot.

Tichá, smějící se odpověď se ozvala za mnou. „Ano?“

Otočila jsem se a ruka mi překvapeně vylétla k hrdlu.

Ležel na mé posteli, široce se usmíval, jednu ruku za hlavou, nohama komíhal přes pelest – obrázek pohody.

„No tohle!“ vydechla jsem a podlomila se mi kolena. Sesula jsem se na podlahu.

„Promiň.“ Stiskl rty k sobě a snažil se zakrýt své pobavení.

„Jen mi dej minutku, abych si nahodila srdce.“

Pomalu se posadil, aby mě zase nevyplašil. Pak se naklonil dopředu a natáhl své dlouhé paže, aby mě zvedl, popadl mě nad lokty, jako bych byla batole. Posadil mě na postel vedle sebe.

„Co kdyby sis sedla ke mně,“ navrhl a položil svou chladnou ruku na mou. „Co tvoje srdce?“

„Ty mi to pověz – jsem si jistá, že ho slyšíš líp než já.“

Cítila jsem, jak jeho tichý smích otřásá postelí.

Seděli jsme chvilku mlčky a oba jsme poslouchali, jak se můj srdeční tep zpomaluje. Myslela jsem na to, že mám Edwarda u sebe v pokoji, když je otec doma.

„Můžu se chvilku chovat jako člověk?“ zeptala jsem se.

„Jistě.“ Pokynul rukou, abych si posloužila.

„Zůstaň,“ poručila jsem a snažila se vypadat přísně.

„Ano, paní učitelko.“ A změnil se v sochu sedící na kraji mé postele.

Vyskočila jsem, popadla z podlahy pyžamo a ze stolu toaletní tašku. Nechala jsem zhasnuté světlo a vyklouzla ven. Zavřela jsem za sebou dveře.

Slyšela jsem zvuk televize, který se nesl vzhůru po schodech. Bouchla jsem hlasitě dveřmi do koupelny, aby mě Charlie nepřišel nahoru kontrolovat.

Měla jsem naspěch. Zuřivě jsem si čistila zuby, snažila jsem se být důkladná a zároveň rychlá, abych odstranila všechny stopy po lasagních. Ale horká voda sprchy se nedala uspěchat. Uvolňovala mi stažené svaly na zádech, zklidňovala tep. Povědomá vůně mého šamponu ve mně vzbuzovala pocit, že snad jsem ten samý člověk, jako jsem byla dnes ráno. Snažila jsem se nemyslet na Edwarda, jak sedí v mém pokoji a čeká, protože pak jsem musela celý uklidňovací proces začít znovu. Nakonec už jsem to nemohla déle odkládat. Vypnula jsem vodu, rychle jsem se osušila, zase ve spěchu. Natáhla jsem si děravé tričko a šedé pyžamové kalhoty. Příliš pozdě litovat, že jsem si nesbalila to luxusní hedvábné pyžamo, které mi maminka koupila předloni k narozeninám a které leželo doma někde v šuplíku, stále ještě ověšené cedulkami z obchodu.

Znovu jsem si ručníkem utřela vlasy a rychle je projela kartáčem. Hodila jsem ručník do koše na špinavé prádlo a do toaletky jsem nastrkala kartáček a pastu. Pak jsem seběhla po schodech, aby mě Charlie viděl v pyžamu, s mokrými vlasy.

„Dobrou, tati.“

„Dobrou, Bello.“ Vypadal vážně vykuleně, když mě tak viděl. Možná ho to odradí od noční kontroly.

Brala jsem schody po dvou a snažila se být přitom potichu. Vpadla jsem do pokoje a zavřela za sebou pevně dveře.

Edward se nepohnul ani o zlomek centimetru, socha Adonise posazená na mé vybledlé dece. Usmála jsem se a jeho rty se zkřivily, socha ožila.

Hodnotil mě pohledem, sledoval moje vlhké vlasy, odrbané tričko. Zvedl obočí. „Hezké.“

Ušklíbla jsem se.

„Ne, vážně ti to sluší.“

„Díky,“ zašeptala jsem. Šla jsem zpátky k němu, posadila se proti němu se zkříženýma nohama. Podívala jsem se na čáry na dřevěné podlaze.

„K čemu to všechno bylo?“

„Charlie si myslí, že se chci vyplížit ven.“

„Aha.“ Zamyslel se nad tím. „Proč?“ Jako kdyby neznal Charlieho mysl mnohem líp než já.

„Zjevně mu připadám trochu příliš vzrušená.“

Zvedl mou bradu a zadíval se mi do obličeje.

„Vlastně vypadáš dost rozpáleně.“

Sklonil obličej pomalu ke mně, položil svou chladnou tvář na mou kůži. Držela jsem bez hnutí.

„Mmmmmm…“ vydechl.

Bylo velmi těžké, když se mě tak dotýkal, zformovat smysluplnou otázku. Trvalo mi minutu rozptýleného soustředění, než jsem začala.

„Zdá se, že je to pro tebe… mnohem snadnější, být blízko mě.“

„Připadá ti to tak?“ zašeptal a sklouzl nosem k mé čelisti. Cítila jsem jeho ruku, lehčí než křídlo můry, jak mi uhlazuje vlhké vlasy dozadu, aby se jeho rty mohly dotknout důlku za mým uchem.

„Mnohem, mnohem snadnější,“ řekla jsem a snažila se vydechnout.

„Hmm.“

„Takže jsem si říkala…,“ začala jsem znovu, ale jeho prsty mi zlehka přejížděly po klíční kosti a já jsem ztratila nit.

„Ano?“ vydechl.

„Proč to asi,“ můj hlas se zachvěl a já jsem zrozpačitěla, „tak je, co myslíš?“

Cítila jsem na krku chvění jeho dechu, jak se zasmál. „Vítězství ducha nad hmotou.“

Odtáhla jsem se a on při tom pohybu ztuhnul – už jsem neslyšela zvuk jeho dechu.

Chvíli jsme si jeden druhého obezřetně měřili a pak, jak se jeho zaťatá čelist pomalu uvolňovala, nasadil zmatený výraz.

„Udělal jsem něco špatně?“

„Ne – naopak. Přivádíš mě k šílenství,“ vysvětlila jsem.

Krátce se nad tím zamyslel, a když promluvil, znělo to potěšeně. „Vážně?“ Po tváři se mu pomalu rozlil vítězný úsměv.

„Mám ti zatleskat?“ zeptala jsem se sarkasticky.

Zakřenil se.

„Jsem jenom příjemně překvapený,“ vysvětlil. „Za poslední sto let nebo tak,“ promluvil vesele, „jsem si nikdy nic takového nepředstavoval. Nevěřil jsem, že někdy najdu někoho, s kým bych chtěl být… jinak než se svými bratry a sestrami. A tak když zjistím, že ačkoliv je to pro mě úplně nové, jsem v tom dobrý… v tom, být s tebou…“

„Ty jsi dobrý ve všem,“ podotkla jsem.

Pokrčil rameny na znamení souhlasu a oba jsme se šeptem zasmáli.

„Ale jak to, že je to teď tak snadné?“ naléhala jsem. „Dnes odpoledne…“

„Není to tak snadné,“ povzdechl si. „Ale dnes odpoledne jsem byl stále ještě… nerozhodnutý. Je mi to líto, bylo to neodpustitelné, takhle se chovat.“

„Nebylo to neodpustitelné,“ nesouhlasila jsem.

„Díky.“ Usmál se. „Víš,“ pokračoval s očima sklopenýma, „nebyl jsem si jistý, jestli jsem dost silný…“ zvedl mi jednu ruku a přitiskl si ji zlehka k obličeji, „a i když tam byla stále ta možnost, že třeba budu… přemožen…“ vdechoval vůni na mém zápěstí, „byl jsem… vnímavý. Dokud jsem si neudělal jasno, že jsem dost silný, že naprosto neexistuje možnost, že bych ti… že bych tě vůbec mohl…“

Nikdy jsem ho neviděla tak silně se potýkat se slovy. Bylo to tak… lidské.

„Takže teď už ta možnost naprosto neexistuje?“

„Vítězství ducha nad hmotou,“ opakoval s úsměvem, jeho zuby se blýskaly i v té tmě.

„Páni, to bylo snadné,“ řekla jsem.

Zvrátil hlavu dozadu a smál se, tiše jako šeptem, ale přesto z plna hrdla.

„Snadné pro tebe!“ připomněl a špičkou prstu se dotkl mého nosu.

A pak byl jeho obličej najednou vážný.

„Snažím se,“ zašeptal s bolestí v hlase. „Kdyby to mělo být… příliš, jsem si celkem jistý, že budu schopen odejít.“

Zamračila jsem se. Nelíbily se mi řeči o odcházení.

„A zítra to bude těžší,“ pokračoval. „Měl jsem tvoji vůni v hlavě celý den, a neuvěřitelně jsem znecitlivěl. Když od tebe teď na nějakou dobu odejdu, budu muset začít znovu. Myslím ovšem, že ne úplně od začátku.“

„Tak tedy neodcházej,“ odpověděla jsem, neschopná skrýt touhu ve svém hlase.

„To se mi hodí,“ odpověděl a jeho obličej se uvolnil do něžného úsměvu. „Přines pouta – jsem tvůj vězeň.“ Ale při těch slovech jeho dlouhé ruce utvořily pouta kolem mých zápěstí. Zasmál se svým tichým, melodickým smíchem. Dnes večer se nasmál víc, než jsem vůbec slyšela za celou dobu, kterou jsem s ním strávila.

„Zdáš se… optimističtější než obvykle,“ podotkla jsem. „Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla.“

„Copak to takhle nemá být?“ usmál se. „Opojení první lásky a to všechno. Je to neuvěřitelné, viď, ten rozdíl mezi tím, o něčem číst, vidět to v kině, a zažívat to?“

„Velký rozdíl,“ souhlasila jsem. „Je to silnější, než jsem si představovala.“

„Například,“ jeho slova teď rychle plynula, musela jsem se soustředit, abych vůbec všechno zachytila. „Pocit žárlivosti. Četl jsem o něm stotisíckrát, viděl to herce předvádět v tisíci různých hrách a filmech. Věřil jsem, že jsem to pochopil dost jasně. Ale šokovalo mě to…“ Zakřenil se. „Pamatuješ si na ten den, kdy tě Mike pozval na ples?“

Přikývla jsem, ačkoliv jsem si ten den pamatovala z jiného důvodu. „To byl den, kdy jsi se mnou zase začal mluvit.“

„Byl jsem překvapený vzplanutím hněvu, téměř zuřivosti, které jsem cítil – zpočátku jsem nerozeznal, co to je. Byl jsem ještě popuzenější než obvykle, že nedokážu uhodnout, co si myslíš, proč jsi ho odmítla. Bylo to jenom kvůli tvojí kamarádce? Byl v tom někdo jiný? Věděl jsem, že nemám právo se o to starat. Snažil jsem se o to nestarat.

A pak se začala tvořit fronta,“ zasmál se. Zamračila jsem se do tmy.

„Čekal jsem, absurdně napjatý, abych slyšel, co jim odpovíš, abych sledoval tvoje výrazy. Nemohl jsem popřít úlevu, kterou jsem cítil, když jsem ti na tváři viděl, jak tě to otravuje. Ale nemohl jsem si být jistý.

To byla první noc, kdy jsem sem přišel. Celou noc, zatímco jsem se díval, jak spíš, jsem se potýkal s propastným rozporem mezi tím, co jsem věděl, že je správné, morální, etické, a tím, co jsem chtěl. Věděl jsem, že když tě budu nadále ignorovat, jak bych měl, nebo když na pár let odejdu, dokud odsud nezmizíš, tak jednoho dne řekneš ano Mikovi nebo někomu podobnému. To mě zlobilo.

A pak,“ zašeptal, „jsi ze spánku řekla moje jméno. Mluvila jsi tak jasně, že jsem si zpočátku myslel, že ses vzbudila. Ale pak ses neklidně převalila, znovu jsi zamumlala moje jméno a povzdechla si. Ten pocit, který mnou projel, byl ochromující, zdrcující. Poznal jsem, že už tě nemůžu dál ignorovat.“ Na chvilku se odmlčel, pravděpodobně naslouchal najednou nevyrovnanému tlukotu mého srdce.

„Ale žárlivost… to je zvláštní věc. Daleko mocnější, než bych si myslel. A iracionální! Zrovna teď, když se tě Charlie zeptal na toho neřáda Mika Newtona…“ Zavrtěl hněvivě hlavou.

„Měla jsem vědět, že budeš poslouchat,“ zasténala jsem.

„Samozřejmě.“

„Ale vážně v tobě tohle vzbudilo žárlivost?“

„Je to pro mě nové; křísíš ve mně znovu člověka, a všechno cítím silněji, protože je to čerstvé.“

„Ale upřímně,“ zlobila jsem ho, „že tě tohle rozhodí, potom, co já jsem si musela vyslechnout, že Rosalie – Rosalie, vtělení čisté krásy, Rosalie – měla být pro tebe. Bez ohledu na Emmetta, jaká já jsem proti ní konkurence?“

„O žádnou konkurenci nejde.“ Jeho zuby zazářily. Přitáhl si moje uvězněné ruce kolem zad a tiskl si mě k hrudi. Držela jsem bez pohnutí, jak jen jsem mohla, i dýchat jsem musela opatrně.

„Já vím, že nejsem žádná konkurence,“ zašeptala jsem do jeho studené kůže. „To je ten problém.“

„Samozřejmě, Rosalie je svým způsobem krásná, ale i kdyby pro mě nebyla jako sestra, i kdyby k ní Emmett nepatřil, nikdy by nemohla mít desetinu, ne, setinu té přitažlivosti, kterou pro mě máš ty.“ Teď byl vážný, zamyšlený. „Za téměř devadesát let, co chodím mezi svými, a tvými… celou tu dobu jsem si vystačil, myslel jsem, že jsem úplný sám v sobě, neuvědomoval jsem si, co hledám. A nic jsem nenacházel, protože jsi ještě nebyla na světě.“

„To se nezdá moc fér,“ zašeptala jsem, tvář stále položenou na jeho hrudi, naslouchala jsem, jak se nadechuje a vydechuje. „Já jsem vůbec nemusela čekat. Proč bych to měla mít tak snadné?“

„Máš pravdu,“ souhlasil pobaveně. „Měl bych ti to rozhodně znesnadnit.“ Pustil jednu svou ruku, uvolnil mé zápěstí, jen aby ho opatrně vzal do své druhé ruky. Měkce mě hladil po mokrých vlasech, od temene hlavy k pasu. „Ty musíš jenom riskovat život každou vteřinu, kterou se mnou strávíš, to jistě není moc. Ty se jenom musíš otočit zády k přirozenému, k lidskému… to přece nic není, viď?“

„Nic zvláštního – nepřipadám si o nic ochuzená.“

„Ještě ne.“ A jeho hlas byl najednou plný té staré bolesti.

Snažila jsem se odtáhnout, abych se mu podívala do obličeje, ale jeho ruka zamkla moje zápěstí do neprolomitelného sevření.

„Co –“ začala jsem se ptát, když v tom jeho tělo zpozornělo. Ztuhla jsem, ale on najednou pustil moje ruce a zmizel. Jen tak tak se mi podařilo neupadnout na obličej.

„Lehni si!“ zasyčel. Nedokázala jsem poznat, odkud ze tmy mluví.

Stočila jsem se pod deku a stulila se na bok, jak jsem obvykle spávala. Slyšela jsem, jak se dveře s praskotem otevřely, jak Charlie nakoukl dovnitř, aby se ujistil, že jsem, kde mám být. Dýchala jsem pravidelně, dávala jsem si záležet.

Uplynula dlouhá minuta. Poslouchala jsem, nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela dveře se zavřít. Pak jsem pod dekou ucítila Edwardovu studenou paži, jeho rty u mého ucha.

„Jsi příšerná herečka – řekl bych, že tahle kariéra pro tebe nepřipadá v úvahu.“

„Sakra,“ zamumlala jsem. Srdce mi v hrudi burácelo.

Zabručel melodii, kterou jsem nepoznávala; znělo to jako ukolébavka.

Odmlčel se. „Mám ti zpívat, abys usnula?“

„No jasně,“ zasmála jsem se. „Jako kdybych mohla spát, když jsi tady!“

„Vždycky spíš,“ připomněl mi.

„Ale to jsem nevěděla, že tady jsi,“ odpověděla jsem mrazivě.

„Takže jestli se ti nechce spát…“ nadhodil a mého tónu si nevšímal. Můj dech se chytil.

„Jestli se mi nechce spát…?“

Zachichotal se. „Co chceš tedy dělat?“

Zpočátku jsem nedovedla odpovědět.

„Nejsem si jistá,“ řekla jsem nakonec.

„Pověz mi, až se rozhodneš.“

Cítila jsem jeho studený dech na krku, cítila jsem jeho nos, jak mi klouže po čelisti, jak se nadechuje.

„Myslela jsem, že jsi otupělý?“

„Jenom proto, že odolávám vínu, neznamená to ještě, že nedokážu ocenit buket,“ zašeptal. „Máš silnou květinovou vůni, jako levandule… nebo frézie,“ poznamenal. „Sbíhají se z toho sliny.“

„Jo, je to svátek, když mi nikdo neříká, jak chutně voním.“

Zachichotal se a pak si povzdechl.

„Už jsem se rozhodla, co chci dělat,“ řekla jsem mu. „Chci o tobě slyšet víc.“

„Ptej se na cokoliv.“

V duchu jsem probrala svoje otázky a našla ty nejpalčivější. „Proč to děláš?“ zeptala jsem se. „Pořád nechápu, jak se můžeš tak usilovně snažit odolávat tomu, co… jsi. Prosím tě, nepochop to špatně, samozřejmě jsem ráda, že to děláš. Jenom nechápu, proč by ses měl vůbec snažit.“

Váhal, než odpověděl. „To je dobrá otázka, a nejsi první, kdo se takhle ptá. Ostatní – většina našeho druhu, kteří jsou celkem spokojení s tím, co jsme – se také diví, jak žijeme. Ale víš, jenom proto, že se s námi… nějak zacházelo… neznamená to ještě, že se nemůžeme rozhodnout se nad to povznést – pokořit hranice osudu, který nikdo z nás nechtěl. Snažit se udržet co nejvíc té základní lidskosti, co můžeme.“

Ležela jsem bez pohnutí, v uctivém mlčení.

„Usnula jsi?“ zašeptal po pár minutách.

„Ne.“

„Je to všechno, nač jsi byla zvědavá?“

Zakoulela jsem očima. „Ne zcela.“

„Co ještě chceš vědět?“

„Proč dokážeš číst myšlenky – proč jenom ty? A Alice, když vidí do budoucnosti… proč se to děje?“

Cítila jsem, jak ve tmě pokrčil rameny. „My to vážně nevíme. Carlisle má takovou teorii… věří, že si všichni přinášíme něco z našich nejsilnějších lidských rysů do dalšího života, kde se to zesílí – jako naši mysl a naše smysly. Myslí si, že už za života jsem musel být velmi citlivý k myšlenkám lidí kolem sebe. A že Alice měla nějakou jasnozřivost, ať byla kdekoliv.“

„Co si on přinesl do dalšího života, a co ostatní?“

„Carlisle přinesl soucit. Esme si přinesla schopnost vášnivě milovat. Emmett přinesl sílu, Rosalie svou… houževnatost. Nebo tomu můžeš říkat paličatost,“ uchechtl se. „Jasper je velmi zajímavý. On byl ve svém prvním životě dost charizmatický, dokázal ovlivňovat lidi kolem sebe, aby viděli věci jeho způsobem. Teď je schopný manipulovat emocemi lidí kolem sebe – například uklidnit místnost plnou lidí, nebo naopak vzrušit letargický dav. Je to velmi důmyslný dar.“

Uvažovala jsem nad nemožnostmi, které popsal, a snažila jsem se je vstřebat. Čekal trpělivě, zatímco jsem přemýšlela.

„Takže kde to všechno začalo? Chci říct, Carlisle změnil tebe, někdo musel změnit jeho a tak dále…“

„No, odkud ty pocházíš? Z evoluce? Ze stvoření? Nemohli jsme se my vyvinout stejným způsobem jako ostatní druhy, šelma a kořist? Nebo, jestli nevěříš, že celý tenhle svět mohl vzniknout jenom tak sám od sebe, což je i pro mě sotva přijatelné, je to tak těžké uvěřit, že ta samá síla, která stvořila jemného žraloka křídlatého i bílého lidožravého, tulení mládě i dravou kosatku, mohla stvořit oba naše druhy společně?“

„Tak abych v tom měla pořádek – já jsem to tulení mládě, ano?“

„Ano.“ Zasmál se a něco se dotklo mých vlasů – jeho rty?

Chtěla jsem se k němu otočit, abych viděla, jestli to skutečně byly rty. Ale musela jsem být hodná; nechtěla jsem mu to dělat o nic těžší, než už to měl.

„Jsi připravená jít spát?“ zeptal se a přerušil tak krátké ticho. „Nebo máš nějaké další otázky?“

„Jenom tak milion nebo dva.“

„Máme zítřek a pozítřek a popozítřek…“ připomněl mi. Usmála jsem se, ta představa mě naplnila euforií.

„Víš jistě, že ráno nezmizíš?“ chtěla jsem si to ujasnit. „Konec konců, jsi mytický.“

„Neopustím tě.“ Jeho hlas měl v sobě pečeť slibu.

„Tak tedy dnes večer ještě jednu…“ A začervenala jsem se. Tma mi nepomáhala – jsem si jistá, že dokázal pocítit náhlé teplo pod mojí kůží.

„Jakou?“

„Ne, zapomeň na to. Rozmyslela jsem si to.“

„Bello, můžeš se mě zeptat na cokoliv.“

Neodpověděla jsem a on zasténal.

„Pořád doufám, že to bude méně frustrující, že neslyším tvoje myšlenky. Ale je to stále horší a horší.“

„Jsem ráda, že neumíš číst moje myšlenky. Jako by nestačilo, že posloucháš, co říkám ze spaní.“

„Prosím!“ Jeho hlas byl tak přesvědčivý, nedalo se mu odolat.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jestli mi to neřekneš, tak si budu myslet, že je to něco mnohem horšího, než to ve skutečnosti je,“ pohrozil temně. „Prosím!“ Znovu ten prosebný hlas.

„No,“ začala jsem, ráda, že mi nemůže vidět do tváře.

„Ano?“

„Říkal jsi, že Rosalie a Emmett budou mít brzy svatbu… Je to… manželství… stejné jako u normálních lidí?“

Pochopil a od srdce se zasmál. „Na to míříš?“

Zavrtěla jsem se, neschopná odpovědět.

„Ano, předpokládám, že je to v podstatě stejné,“ odpověděl. „Jak jsem ti říkal, máme většinu těch lidských tužeb, jenom jsou schované za tužbami mnohem mocnějšími.“

„Aha,“ hlesla jsem.

„Jde ti o něco konkrétně, nebo jsi jenom zvědavá?“

„No, opravdu jsem přemítala… o tobě a o mně… jednou…“

Okamžitě zvážněl, což jsem poznala podle toho, jak se jeho tělo náhle napjalo. Automaticky jsem zareagovala a taky jsem ztuhla.

„Bojím se, že to… to… u nás nepůjde.“

„Protože by to pro tebe bylo moc těžké, kdybych byla tak… blízko?“

„To je rozhodně problém. Ale to jsem nemyslel. Jde o to, že ty jsi tak měkká, tak křehká. Když jsme spolu, pořád se musím hlídat, abych ti neublížil. Mohl bych tě celkem snadno zabít, Bello, prostě náhodou.“ Jeho hlas se stal jenom měkkým šepotem. Natáhl svou ledovou dlaň a položil mi ji na tvář. „Kdybych moc spěchal… kdybych jen na vteřinu přestal dávat pozor, mohl bych natáhnout ruku, abych se dotkl tvého obličeje, a omylem ti rozbít lebku. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi. Nikdy, nikdy si nemůžu dovolit ztratit kontrolu, když jsem s tebou.“

Čekal, že odpovím, a jeho úzkost rostla, když jsem neodpovídala. „Bojíš se?“ zeptal se.

Ještě chvilku jsem počkala s odpovědí, abych si byla jistá pravdivostí svých slov. „Nejsem v pohodě.“

Na chvilku se zamyslel. „Promiň mi teď mou zvědavost,“ řekl a jeho hlas byl zase bezstarostný, „ale už jsi někdy…?“ sugestivně se odmlčel.

„Samozřejmě, že ne.“ Začervenala jsem se. „Říkala jsem ti, že jsem tohle k nikomu dřív necítila, ani nic, co by se tomu blížilo.“

„Já vím. To jenom že znám myšlenky druhých lidí. Vím, že láska a tělesná touha nejdou vždycky ruku v ruce.“

„Pro mě ano. Teď jsem ráda, že pro mě vůbec existují,“ povzdechla jsem si.

„To je pěkné. Aspoň tuhle věc máme společnou,“ prohlásil spokojeně.

„Tvoje lidské instinkty…“ začala jsem. Čekal. „No, připadám ti v tom ohledu vůbec přitažlivá?“

Zasmál se a zlehka prohrábl mé skoro suché vlasy.

„Možná nejsem člověk, ale jsem muž,“ ujistil mě.

Proti své vůli jsem zívla.

„Odpověděl jsem na tvoje otázky, teď bys měla spát,“ rozhodl.

„Nejsem si jistá, jestli dokážu usnout.“

„Chceš, abych odešel?“

„Ne!“ ohradila jsem se až příliš hlasitě.

Zasmál se a pak si začal pobrukovat tu samou neznámou ukolébavku; hlas archanděla, který mi tiše zněl v uchu.

Unavenější, než jsem si uvědomovala, vyčerpaná z dlouhého dne plného duševního i emocionálního vypětí, jaké jsem nikdy předtím necítila, jsem v jeho chladných pažích upadla do spánku.