PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

Kdyby Jacob neporušil pravidla

Největší rozdíl (a je to OBROVSKÝ rozdíl) mezi původním návrhem a konečnou verzí je tenhle: původně Bella nikdy nepřišla na to, co bylo s Jacobem v nepořádku. Kniha byla o hodně kratší, postrádala oněch rozhodujících sedmdesát stránek, během kterých si Bella a Jacob navzájem sdělují svá tajemství a upevňují svůj vztah v něco, co přesahuje přátelství.

(Ještě než začneš číst, nenech tuhle verzi, aby tě popletla. Tohle není to, jak se to ,,opravdu stalo“. Jak se prohlubovaly moje znalosti Jacobova charakteru, tahle verze se zdála víc a víc nepravděpodobná. (Samozřejmě že Jacob musel porušit pravidla – je to Jacob!) Tohle je jako kostra – jen kosti, žádné maso.)

Zkus si to představit: Bella jde k Jacobovi domů, aby zjistila pravdu o ,,kultu“. Jacob se objeví se Samem a ostatními a souhlasí, že si s Bellou promluví o samotě. On jí odmrští (to je pro to asi nejvhodnější výraz)a ona už má podruhé za knihu zlomené srdce. Dobře, tohle všechno zní povědomě. Ale noc nato… se nic neděje. Jacob neporuší pravidla a nevyšplhá do jejího okna, aby si s ní promluvil. Jacob jí nic nenaznačí a nepokusí se pomoct jí objevit, co už vlastně dávno ví. Bella je pořád opuštěná, sama. Nemá ani tušení, že kolem brousí Victoria a snaží se jí ulovit, nebo že kolem brousí vlkodlaci a snaží se jí ochránit.

Bella je ale vytrvalá a nebere Jacobovo ne jako odpověď. Nemá ten samý problém s vlastní důležitostí, který jí překážel ve vztahu s Edwardem na začátku Nového měsíce, který by jí zastavil. Ne, Jacob jí dluží víc než jen vysvětlení, sakra, a ona hodlá dostat, co jí patří.

Nemůže ho ale najít a nakonec jí její hledání přivede až na vrcholek útesu. Vzpomene si, jak viděla skákat ,,gang“ – a ty víš jak je posedlá svými halucinacemi. V této verzi je pro ní skákání z útesu jen náhlý nápad. Tentokrát, když jí Jacob zachrání život, je vztah mezi nimi obrácený o 180 stupňů od konečné verze…

,,Jak se z tohohle dostaneme?“kašlala jsem a plivala slova. Byla mi taková zima, že jsem necítila nic kromě tepla jeho těla, jak mě pečlivě držel nad vlnami a bolesti v zádech. Připadalo mi, jako mi nohy brzdil nějaký proud, ale byly příliš ztuhlé a znecitlivělé a mohlo se mi to jen zdát.

,,Dotáhnu tě na břeh. Snaž se zůstat nehybná jako v bezvědomí a neházet sebou. Bude to tak mnohem lehčí.“

,,Jaku,“řekla jsem úzkostlivě. ,,Ta voda je moc silná, pravděpodobně to nezvládneš ani sám. Přestaň mě táhnout sebou.“

,,Vylovil jsem tě, ne?“ držel mě tak pevně, že jsem mu neviděla do tváře, ale jeho hlas zněl mírně samolibě.

,,Vylovil,“souhlasila jsem s pochybami. ,,Jak jsi to udělal? Ten proud…“

,,Jsem silnější než ty.“

Měla bych protestovat, ale voda v mém žaludku se právě rozhodla dostat ven.

,,Dobře,“řekl, když jsem ze sebe dávila vodu. ,,musím tě odtud dostat. Pamatuj si, zůstaň klidná.“

Byla jsem příliš zesláblá, abych protestovala, ale bála jsem se opustit bezpečí kamene a nechat vlny, aby mě znovu pohltily. Stejně jak jsem byla před dvěma minutami smířená s utonutím, jsem se teď bála. Nechtěla jsem zpět do temnoty. Nechtěla jsem, aby se nade mnou znovu zavřela voda.

Cítila jsem, jak se Jacob odráží od kamene. Byla jsem na zádech a on mě stále držel pod rukou a táhl mě na břeh. Zvířená voda do nás narážela. Zpanikařila jsem a začala jsem kopat nohama.

,,Přestaň,“okřikl mě.

Bojovala jsem sama se sebou, abych zůstala nehybná. Bylo to těžší, než jsem myslela, přestože moje vyčerpané ztuhlé končetiny si nepřály nic jiného, než se nechat bez pohybu unášet.

Bylo to ohromné – proráželi jsme vlny, jakoby nás nějaký provaz táhl rovnou na pobřeží. Jacob byl nejsilnější plavec, jakého jsem v životě viděla. Hrnoucí se vše pohlcující proud nedokázal jeho přesný směr k pláži ani narušit. A byl rychlý. Rychlost hodná světového rekordu.

Pak jsem pod nohama ucítila písek.

,,Dobře, můžeš se postavit, Bello.“

Jakmile ode mě poodstoupil, spadla jsem obličejem napřed do nízkých vln. vytáhl mě, než jsem stihla nabrat další vodu, lehce si mě přehodil přes rameno a vykročil do písku. Nic neříkal, ale jeho dech zněl podrážděně.

,,Támhle.“zamumlal si pro sebe a změnil směr. Jak jsem tak vysela přes jeho rameno, mohla jsem vidět jen stopy, které jeho chodidla zanechávaly ve vlhkém písku.

Posadil mě na místo, které vypadalo opravdu suše. Byla tam tma – zjistila jsem, že jsme v mělké jeskyni, kterou vyhloubil příliv. Déšť mě tu nemohl úplně zasáhnout, ale zasáhlo mě několik cákanců odražených od písku venku.

Třásla jsem se tak silně, že mi drkotaly zuby – znělo to jako kastaněty.

,,pojď sem,“řekl Jacob, ale já jsem se nemohla pohnout. Ovinul mě svými teplými pažemi a držel si mě těsně na své nahé hrudi. Třásla jsem se, ale on byl klidný. Jeho kůže byla příliš teplá – jako by měl zase horečku.

,,Není ti zima?“otřásla jsem se.

,,Ne.“

Cítila jsem se zahanbeně. Nestačilo, že mě předčil a vytáhl z té vody, teď jsem se díky němu cítila ještě slabší.

,,Jsem taková třasořitka.“zamumlala jsem.

,,Ne, jsi normální.“ Z jeho hlasu byla cítit hořkost. Rychle změnil téma, nedal mi příležitost zeptat se, co tím myslel. ,,Můžeš mi, prosím tě, říct, co sis sakra myslela, že děláš?“dožadoval se.

,,Skákání z útesu. Rekreace.“ Neuvěřitelné, ale v mém žaludku byla pořád ještě nějaká voda. Vybrala si právě tenhle moment, aby se dostala ven.

Počkal, než jsem se mohla znovu nadechnout. ,,Vypadá to, že sis užila.“

,,Užila, než jsem dopadla do vody. Neměli bychom jít pro nějakou pomoc, nebo něco takového?“ zuby mi pořád drkotaly, ale rozuměl mi.

,,Přicházejí.“

,,Kdo přichází?“zeptala jsem se, nedůvěřivě a překvapeně.

,,Sam a ostatní.“

Ušklíbla jsem se. ,,Jak vědí, že potřebujeme pomoc?“ Můj tón byl pochybovačný.

Odfrkl si. ,,Protože mě viděli běžet a vrhnout se za tebou z útesu.“

,,Sledoval jsi mě?“obvinila jsem ho se slabým pobouřením.

,,Ne, slyšel jsem tě křičet. Když jsem tě uviděl, už jsem tě nemohl zastavit. Bylo to opravdu hloupé, víš to?“

,,Tví přátelé taky skáčou.“

,,Jsou silnější než ty.“

,,Jsem dobrý plavec,“ protestovala jsem, navzdory tomu, že opak se ukázal být pravdou.

,,Možná v bazénu,“odvětil. ,,Bello, kolem se schyluje k pořádné bouřce, o tom jsi vůbec neuvažovala?“

,,Ne.“přiznala jsem.

,,Hloupé.“zopakoval.

,,Jo.“přiznala jsem s povzdechem. Byla mi hrozná zima a přemáhala mě únava.

,,Zůstaň vzhůru.“ Jacob se mnou hrubě zatřásl.

,,Nech toho,“zabrblala jsem. ,,Vždyť neusínám.“

,,Tak otevři oči.“

Popravdě, ani jsem si nevšimla, že jsou zavřené. To jsem mu neřekla. Jen jsem je otevřela a řekla jsem ,,Fajn.“

,,Jacobe?“ To zavolání se neslo zřetelně i navzdory hlučnému větru a příboji. Ten hlas byl velmi hluboký.

Jacob se odklonil, aby mi nemusel křičet do ucha. ,,V jeskyni, Same!“

Neslyšela jsem je přicházet. Náhle byl vchod do jeskyně přeplněný tmavě hnědýma nohama. Vzhlédla jsem, věděla jsem, že mé oči jsou plné nedůvěry a vzteku, uvědomujíc si Jacobovu blízkost. Jeho ruce mě chránily, ale najednou jsem si připadala, že z nás dvou jsem ochránce spíš já.

Samova klidná tvář byla to první, co jsem viděla. Přepadl mě matoucí pocit Déja vu. Tmavá jeskyně se moc nelišila od lesa té noci a já znovu ležela slabá a bezmocná u jeho nohou. Znovu mě zachraňoval. Mrzutě jsem na něj civěla.

,,Je v pořádku?“zeptal se tím sebevědomým hlasem jako jediný dospělý mezi dětmi.

,,Jsem v pohodě.“utrousila jsem.

Nikdo mě neposlouchal.

,,Potřebujeme jí zahřát – začíná usínat.“odpověděl mu Jacob.

,,Embry?“řekl Sam, jeden z chlapců vykročil k Jacobovi a podal mu zabalenou přikrývku. Ten rozkazovačný tón Samova hlasu mě neuvěřitelně dráždil. Bylo to, jako by nikdo z nich nemohl udělat nic bez jeho svolení. Jak kolem mě Jacob omotával hrubou přikrývku, zlostně jsem ho pozorovala.

,,Pojďme jí odsud dostat,“zavelel Sam chladně. Sklonil se ke mně s napřaženýma rukama, ale zastavil se, když jsem od něj ustupovala.

,,Můžu jít sama.“protestovala jsem.

,,Dobře.“ Jacob mě postavil na nohy a čekal.

Kolena se mi podlomila. Sam mě zachytil, jak jsem padala; instinktivně jsem bojovala s jeho rukama.

Jacob mě znovu popadl, odtáhl mě od Sama a vzal mě do náruče. Na svůj věk byl směšně silný. Zuřivě jsem se mračila, když kolem mě Sam znovu omotával přikrývku. Právě v tuto chvíli, zabalená v tlusté vrstvě ochrany, jsem si všimla, že Sam a ostatní nejsou o nic víc oblečení než Jacob. Předpokládala jsem, že Jacob ze sebe strhal většinu svého oblečení, než pro mě skočil, ale oni byli všichni bosí a na sobě měli jen krátké ustřižené Jeansy, ze kterých crčela dešťová voda. Déšť jim odkapával z vlasů a v pramíncích jim stékal po hladké hnědé pokožce nahé hrudi; nevypadali, že by si toho všimli. Nekontrolovatelně jsem se zatřásla pod vrstvou přikrývky a připadala jsem si jako směšné dítě.

,,Pojďme,“ zavelel Sam a všichni vykročili z jeskyně.

Byla tam cesta vedoucí vzhůru z pláže. Hbitě se vyškrábali na příkrou stezku, Jacob stejně rychle jako ostatní. Nikdo se nenabídl, že mu pomůže a on o to nikdy nepožádal. Nezdálo se, že by ho obtěžovalo, že nemá volné ruce. Nikdy neklopýtl.

Sam a ti ostatní tři šli před námi a, když jsem je viděla šplhat s lehkostí horského kamzíka, překvapilo mě, jak skvěle zapadají do téhle krajiny. Harmonicky ladili s barvou kamení a stromů, s pohybem větru; patřili sem. Já byla narušitel.

Dorazili jsme na cestu v mnohem nižším místě, než bych se já odvážila. Mohla jsem na jihu vidět nejasnou, rezavě zbarvenou šmouhu a hádala jsem, že to bude můj náklaďáček.

Chtěla jsem znovu zkusit jít sama, ale Jacob mou chabou prosbu ignoroval. Zůstali přilepení na kraji lesa, jako by se mohli mezi stromy pohybovat rychleji než podél cesty. A opravdu se pohybovali rychle – dorazili jsme k náklaďáčku dřív, než bychom měli.

,,Kde jsou klíčky?“zeptal se Jacob, když jsme už byli blízko. Dech měl stále klidný a pravidelný.

,,V mé kapse.“odpověděla jsem automaticky, než mi došlo, co naznačuje.

,,Dej mi je.“

Zamračila jsem se na něj, ale jeho tvář byla příjemná a rozhodnutá. Jsem donutila svou ruku sáhnout do mokrých Jeansů a vytáhnout klíčky. Hrabala jsem se z deky, dokud jsem neměla ruku volnou. Zvedla jsem ji.

,,Pro tebe, nebo pro Sama?“zeptala jsem se nevrle.

Obrátil oči v sloup. ,,Já budu řídit.“

V náhlém rychlém pohybu ke mně naklonil hlavu a zuby chňapnul po klíčcích v mé ruce.

,,Hej!“namítala jsem polekaně a nadskočila v jeho náruči.

Křivě se na mě přes klíčky usmál.

Teď jsme byli v náklaďáčku; Sam otevřel dveře spolucestujícího a Jacob mě strčil dovnitř. Pak to obešel na místo řidiče, zatímco ostatní se nahromadili dozadu. Jacob nahodil motor, vyhnal ho na nejvyšší otáčky a nastavil topení, aby teplý vzduch foukal na mě. Provinile jsem se podívala skrz zadní okénko na jeho polonahé kamarády sedící poklidně v bušícím dešti.

,,Cos vůbec dělal tam venku?“zeptala jsem se Jacoba. ,,Byl sis taky zaplavat při hurikánu?“

,,Běhali jsme,“řekl stručně.

,,V dešti?“

,,Jo… na štěstí pro tebe.“

Zmlkla jsem a koukala z okénka.

Jak jsem předpokládala, nezatočil na silnici 110, místo toho jsme zamířili k domu Blacků.

,,Proč mě bereš k sobě domů?“

,,Chci si hodit dozadu motorku na cestu zpátky – pokud ovšem nechceš, abych si nechal tvůj náklaďáček.“

,,Aha.“

,,Kromě toho, chci, aby se na tebe Billy podíval. Nechci, aby o tomhle Charlie slyšel, dokud se nepřesvědčím, že jsi v pořádku. Ještě by mě zatkl za pokus o vraždu, nebo něco takového.“dodal hořce.

,,Nebuď hloupý,“odsekla jsem.

,,Dobře,“souhlasil. ,,I tak už je tu hlouposti až dost… skákání z útesu!“

Zrudla jsem a koukala jsem se přímo před sebe.

Jacob mě odnesl dovnitř do domu. Ostatní ho tiše následovali. Biilyho tvář byla bez výrazu.

,,Co se stalo?“ Zaměřil svou otázku spíš na Sama než na svého syna. Zadívala jsem se na něj.

,,Skákala jsem z útesu.“řekla jsem rychle, než mohl Sam odpovědět.

Billy jenom zvedl jedno obočí s pohledem stále upřeným na Sama.

,,Je podchlazená, ale myslím, že až se převlékne do suchého, bude v pořádku.“řekl Sam.

Jacob mě posadil na malou pohovku a přisunul ji blíž k topení. Její nohy hlučně skřípaly po dřevěné podlaze. Potom zmizel do svého pokoje.

Billy neřekl nic o tom, jak je jeho syn promočený, ani o ničem jiném. Kromě mě se o jeho podchlazení nikdo nezajímal.

Cítila jsem se špatně, že jim tak máčím pohovku, ale nedokázala jsem udržet zvednutou hlavu, abych teplou látku uchránila aspoň před svými vlasy. Byla jsem příliš vyčerpaná. Ani ty vysoké zlověstné postavy vyplňující celou místnost a nehybně se opírající o zdi, nedokázaly udržet moje oči otevřené. Vedle hučícího radiátoru mi bylo konečně teplo a plíce mě tak bolely, že mě to spíš nutilo k bezvědomí, než abych zůstala vzhůru.

,,Mám jí probudit, aby se převlékla?“slyšela jsem Jacobův šepot. Bez pochyb adresovaný Samovi.

,,Jaká je její pokožka?“odpověděl Samův hluboký hlas. Chtěla jsem mu poslat další ošklivý pohled, ale moje oči se nechtěly otevřít.

Jacobovy prsty se lehce otřely o mojí tvář.

,,Teplá.“

,,V tom případě jí nech spát.“

Byla jsem ráda, že mě teď nechají o samotě.

,,Charlie?“zeptal se Jacob.

Tentokrát odpověděl Billy. ,,Hned by sem pospíchal. Počkáme a zavoláme mu, až se bouře přežene.“

Dobrá odpověď, pomyslela jsem si. Ležela jsem tam, obklopená muži, kterých bych se měla bát, ale cítila jsem se neobvykle v teple a bezpečí.

Někdo promluvil, nepoznala jsem jeho hlas. ,,Chceš, aby se tři z nás vrátili zpátky?“

Následovala pauza. ,,Myslím, že ano.“řekl Sam konečně. ,,Bouře je perfektní krytí, mohli bychom být chyceni nepřipravení.“

,,Jsou tři bezpeční?“zeptal se Billy, zněl napjatě.

Někdo se zasmál hrdelním smíchem. ,,S tímhle žádný problém.“

,,Jestli je tam jenom jeden,“opravil Sam vážně. Nikdo neodpověděl, ale slyšela jsem otevřít dveře.

,,Zkontrolujte to, bratři.“promluvil Sam znovu, hlasem někoho, kdo dává důvěrně známý rozchod. ,,Rychle a bezpečně.“

Tato změna mě skoro probudila, ale udržela jsem svůj dech klidný.

,,Bratři,“zopakovali ostatní jedním hlasem. Slyšela jsem mezi nimi i Jacobův.

Dveře se tiše zavřely. Dlouhou dobu se neozval žádný zvuk a teplo mě znovu táhlo do stavu nevědomí. Už jsem skoro podlehla, když Sam promluvil.

,,Tys jí nechtěl opustit.“

,,Myslím, že kdyby se probudila, měla by z tebe strach.“bránil se Jacob.

,,Tohle nesmíš, Jacobe. Samozřejmě bylo správné zachránit jí dnes život. Ale už se nemůžeš dál pohybovat v její blízkosti.“

Musela jsem si skousnout jazyk, abych zastavila kyselou odpověď, která se mi na něj drala. Teď bylo důležité poslouchat.

,,Same… já… já myslím, že to zvládnu. Myslím, že to může být bezpečné.“

,,Jeden moment vzteku, to je to, co může všechno změnit. Jak blízko jsi tomu byl včera odpoledne?“

Jacob neodpověděl.

,,Já vím, jak je to těžké.

,,Vím, že to víš,“řekl Jacob rezignovaně. Ne. Chtěla jsem na něj zakřičet. Takhle se mu nesmíš podrobit!

,,Buď trpělivý.“poradil mu Sam. ,,Za rok nebo za dva…“

,,Už bude pryč.“uzavřel Jacob hořce.

,,Ona není pro tebe.“řekl Sam jemně.

Jacob neodpověděl a já jsem byla rozdrásaná. Nenáviděla jsem v čemkoliv se Samem souhlasit. A nechápala jsem, proč by tenhle fakt měl ukončit naše přátelství.

Bylo příliš horko, abych se dokázala soustředit a v tichu, které nastalo po tomto rozhovoru jsem přestala bojovat se svou unavenou myslí. Někde blízko jsem slyšela nádherný hlas broukat známou ukolébavku a věděla jsem, že spím.

* * * * *

Předchozí část se zdála jako dobrá předloha k původnímu epilogu pro Nový Měsíc. Jak pokračujeme v tomto alternativním světě, pamatuj si, i když Bella ví, že s Jacobem není něco v pořádku, pořád nemá ani tušení, že je vlkodlak. V tomto epilogu jsou ona a Edward znovu spolu ve Forks a vše je zpátky v normálu…

Epilog – Lidskost

Byl jeden z těch vzácných slunečných dnů, můj nejneoblíbenější druh. Ale Edward nemohl držet svůj slib každou minutu, měl jisté potřeby.

,,Alice by mohla zase zůstat,“nabídl mi v pátek pozdě v noci. Mohla jsem vidět tu úzkost v jeho očích – strach, že když mě opustí a nechá samotnou, zešílím a udělám něco bláznivého. Jako že bych chtěla získat zpátky svou motorku z  la Push, nebo hrát Ruskou ruletu s Charlieho pistolí.

,,Budu v pohodě.“řekla jsem s předstíranou odvahou. Za ty měsíce předstírání jsem své umění klamat značně zdokonalila. ,,Všichni se potřebujete najíst. A vrátíme se tak do normálu.“

Skoro všechno už bylo v normálu, dřív, než bych věřila, že bude možné. V nemocnici dychtivě přijali Carlisla zpátky do práce a ani se neobtěžovali skrýt svou radost z toho, že se Esme život v L.A. tak málo líbil. Díky testu z matematiky, který jsem zmeškala, když jsem byla v zahraničí, měli Edward s Alicí v tuto chvíli lepší šance úspěšně odmaturovat. Charlie ze mě neměl radost – s Edwardem ani nemluvil – ale aspoň směl Edward zase k nám do domu. Já jsem z něj jen nemohla ven.

,,Stejně mám ještě napsat nějaké eseje,“povzdechla jsem si a mávla rukou ke stohu formulářů na vysokou – Edward sehnal jeden z každé odpovídající školy, která ještě neměla po termínu – na mém stole. ,,Nepotřebuju žádné rozptýlení.“

,,To je pravda,“řekl s předstíranou přísností. ,,Budeš toho mít na práci dost. A já budu zpátky, jakmile se setmí.“

,,Dej si na čas,“řekla jsem lehce a zavřela oči, jako bych byla unavená.

Snažila jsem se ho přesvědčit, že mu věřím, což byla pravda. Nepotřeboval vědět o mých zombieských nočních můrách. Nebyly o mé nevíře v něj, byla jsem to já, na koho jsem se pořád nemohla spolehnout.

Charlie zůstal doma, což nebylo na sobotu běžné. Pracovala jsem na formulářích na stole v kuchyni, takže na mě mohl snadněji dohlížet. Ale mě nudilo se dívat a on jen zřídka odešel od televize, aby se podíval, jestli tam stále jsem.

Snažila jsem se soustředit na formuláře a otázky, ale bylo to těžké. Sem tam jsem se cítila opuštěná, dýchání se mi zrychlilo a musela jsem bojovat sama se sebou, abych se uklidnila. Cítila jsem se jako motor, který nemůže naskočit – musela jsem si do nekonečna říkat, to zvládneš, to zvládneš, to zvládneš.

Takže když se ozval zvonek ode dveří, to rozptýlení bylo víc než vítané. Neměla jsem tušení, kdo by to mohl být, ale o to jsem se vážně nestarala.

,,Dojdu tam!“zařvala jsem a vyskočila jsem od stolu jako blesk.

,,Dobře.“řekl Charlie nepřítomně. Jak jsem probíhala obývacím pokojem, bylo mi jasné, že se nepohnul ani o píď.

Už jsem se usmívala s výrazem vřelého přivítání ve tváři, připravená oslnit podomního prodavače nebo svědky Jehovovy.

,,Ahoj, Bello.“ Jacob Black mi úsměv zatrpkle vrátil, když se dveře otevřely.

,,Ach, Jacobe, ahoj,“zamumlala jsem, překvapená. Od té doby, co se mi podařilo dostat se živá z Itálie, jsem o něm nic neslyšela. Přijala jsem jeho poslední sbohem jako konečné. Bolelo, když jsem o tom přemýšlela, ale abych byla zcela upřímná, měla jsem teď hlavu tak plnou jiných věcí, že mi nechyběl tak často, jak by měl.

,,Máš volno?“ zeptal se. Ten hořký tón z jeho hlasu nezmizel a každé slovo pronesl se zvláštním odporem.

,,Přijde na to,“ můj tón už byl zas kyselý, odpověď na ten jeho. ,,Nejsem tak zaneprázdněná, ale mám domácí vězení. Takže tak úplně volno nemám, ne.“

,,Ale jsi sama, ne?“ objasňoval sarkasticky.

,,Je tu Charlie.“

Stiskl své široké rty. ,,Rád bych si s tebou promluvil o samotě… jestli to máš dovolené.“

Bezmocně jsem zvedla ruce. ,,Můžeš se Charlieho zeptat.“ řekla jsem se skrytým vítězstvím. Charlie mě nikdy z domu nepustí.

,,Takhle jsem to nemyslel,“ Jeho tmavé oči byly najednou vážnější. ,,Nebylo to Charlieho svolení, na které jsem se ptal.“

Temně jsem na něho zahlížela. ,,Můj otec je jediný, kdo mi říká co mám a nemám dělat.“

,,Když to říkáš,“ pokrčil rameny. ,,Ahoj, Charlie!“ zavolal přes moje rameno.

,,To jsi ty, Jacobe?“

,,Jo. Může se se mnou Bella projít?“

,,Jistě,“ zavolal Charlie uvolněně a můj očekávající úsměv předvídající odmítnutí se změnil v zamračený výraz.

Jacob zvedl jedno obočí jako pobídku.

Ten výsměšný pohled v jeho očích mě přiměl jít rychleji, než bych šla normálně. Ve vteřině jsem byla ze dveří, které jsem za sebou s prásknutím zavřela.

,,Kam chceš jít?“zeptala jsem se s neupřímnou srdečností.

V první chvíli se na sebe nejistě podíval. ,,Vážně?“zeptal se. ,,Ty se mnou budeš vážně o samotě?“

,,Samozřejmě,“zamračila jsem se. ,,Proč ne?“

Neodpověděl. Dlouhou dobu se na mě díval zmateným, nedůvěřivým pohledem.

,,Co je?“požadovala jsem vysvětlení.

,,Nic.“zamumlal a zamířil k lesu.

,,Pojďme tudy,“ navrhla jsem a naznačila rukou směr dolů po ulici. Téhle části lesa už jsem měla dost na celý život.

Rychle na mě pohlédl, znovu nedůvěřivý. Potom pro sebe pokrčil rameny a pomalu se loudal po chodníku k silnici.

Tohle byl jeho mejdan, takže jsem držela pusu zavřenou, přesto že jsem byla každou vteřinu zvědavější.

,,Musím říct, že jsem překvapený.“ promluvil konečně, když jsme byli už na půl cesty k rohu ulice. ,,Ten malý krvežíznivec ti nic neřekl?“

Otočila jsem se a vystartovala zpátky k domu.

,,Co je?“ zeptal se zmateně, snadno se přizpůsobil mému naštvanému tempu.

Zastavila jsem se a zlobně jsem na něj vzhlédla. ,,Nehodlám se s tebou bavit, jestli budeš takhle urážlivý.“

,,Urážlivý?“ překvapeně zamrkal.

,,Mohl bys nazývat mé přátelé jejich pravými jmény.“

,,Aha,“ pořád vypadal trochu překvapeně, znělo to, jako by se bránil. ,,Takže tedy, Alice, dobře? Nemůžu uvěřit, že si to nechala pro sebe.“ Znovu se vydal dolů po ulici a já jsem ho neochotně následovala.

,,Nevím, o čem to rady mluvíš.“

,,Nejsi někdy unavená z toho hraní si na hloupou?“

,,Na nic si nehraju.“ řekla jsem nevrle. ,,Patrně prostě jsem hloupá.“

Pečlivě mě pozoroval. ,,Hmmm,“ zamumlal.

,,Co?“ dožadovala jsem se.

,,Ona ti o mě vážně neřekla?“

,,O tobě? Co o tobě?“

Jeho oči se zúžily, jak znovu zkoumal mou tvář. Potom rezignovaně potřásl hlavou a změnil téma.

,,Nenutí tě si teď vybrat?“

Okamžitě jsem věděla, co myslí.

,,Říkala jsem ti, že by tohle neudělali. Ty jsi tu jediný posedlý vybíráním stran.“

Napjatě se usmál a jeho oči se zúžily. ,,Přesvědčíme se.“

Neočekávaně se ke mně naklonil a chytil mě do nadšeného medvědího objetí, až se mi chodidla oblepila od země.

,,Pusť mě!“ bojovala jsem s ním. Byl příliš silný.

,,Proč?“ zasmál se.

,,Protože nemůžu dýchat!“

Položil mě a se lstivým úsměvem ode mě poodstoupil.

,,Jsi zdrogovaný,“ obvinila jsem ho, v rozpacích jsem koukala dolů a předstírala jsem, že si uhlazuju tričko.

,,Jen si vzpomeň, že jsem tě varoval.“ culil se a znovu se ke mně naklonil – až příliš blízko – a vzal můj obličej do svých velkých rukou.

,,Eh, Jacobe…“ protestovala jsem, hlas mi vyskočil o oktávu výš, jednou rukou jsem si dětinsky zakryla ústa.

Ignoroval mě, sklonil hlavu a na pár vteřin odhodlaně přitiskl své rty na moje čelo. Vypadalo to, že ten polibek začal jako vtip, ale když se napřímil, v jeho tváři byl vztek.

,,Měla bys mě nechat, abych tě políbil.“ Řekl, když poodstupoval se založenýma rukama. ,,Mohlo by se ti to líbit. Pro změnu něco teplého.“

,,Řekla jsem ti to už ze začátku, Jacobe.“

,,Já vím, já vím,“ povzdechl si. ,,Moje chyba, já jsem ten, kdo na chvíli ztratil kontrolu.“

Sklonila jsem hlavu a stiskla jsem rty.

,,Pořád mi chybíš, Bello.“ řekl. ,,Hodně. A potom, když už to vypadá, že bychom mohli být opět přátelé, on se vrátí.“

Zamračila jsem se na něj. ,,Kdyby nebylo Sama, byli bychom přátelé i tak.“

,,To si myslíš?“ Jacob se najednou usmál a ten úsměv byl arogantní. ,,Dobře, nechám to tedy v jeho rukou.“ Bylo jasné, jak se ušklíbl, že toto zájmeno nesměřovalo k Samovi.

,,Co tím myslíš?“

,,Já budu tvůj přítel – když s tím on nebude mít problém.“ Dodal Jacob a pak se začal smát něčemu nejspíš opravdu zábavnému.

Zamračila jsem se, ale nehodlala jsem propásnout tuhle neočekávanou příležitost. ,,Fajn,“ napřáhla jsem k němu ruku. ,,Přátelé.“

S úšklebkem mi rukou potřásl. ,,V tom je ta ironie – jestli tě on nechá přátelit se se mnou,“ výsměšně si odfrkl. ,,mělo by to fungovat. Jsem v tom lepší než ostatní. Sam říká, že jsem k tomu předurčený.“ zatvářil se vzbouřeně.

,,Předurčený k čemu?“ zeptala jsem se zmateně.

,,Povím tomu krvežíznivci, aby ti to řekl – až ti bude vysvětlovat, proč se se mnou nesmíš přátelit.“ Jacob se znovu zasmál.

Automaticky jsem se otočila, ale chytil mě za rameno.

,,Promiň, uklouzlo mi to. Myslel jsem… Edwardovi, samozřejmě.“

,,Samozřejmě. Jenom nezapomeň, že jsi uzavřel dohodu.“ připomněla jsem mu temně.

,,Já svojí stranu smlouvy dodržím, o to neměj strach.“ chechtal se.

,,Nepochopila jsem vtip.“ stěžovala jsem si.

,,Pochopíš ho.“ pokračoval se smíchem. ,,I když nemůžu zaručit, že ti to bude připadat legrační.“

Začal se loudat zpátky k domu, takže jsem usoudila, že už mi řekl všechno, co měl v plánu.

,,A co Sam?“ zeptala jsem se zdvořilým tónem.

,,Není moc potěšený, jak asi můžeš předpokládat.“ řekl to jako hotovou věc. ,,Nemůžeš předpokládat, že budeme nadšení, že se do města zase vrátili upíři.“

Zírala jsem na něj, tvář zmrzlou šokem.

,,Oh, no tak, Bello,“zanaříkal a protočil oči.

Zamračila jsem se a podívala jsem se jinam, když se dal zase do smíchu. Duševní rovnováhu jsem měla naprosto rozválcovanou.

,,Jak je Quilovi?“ posmívala jsem se.

Jeho výraz se okamžitě změnil a zamračil se. ,,Moc ho nevídám.“ zabručel.

,,Dobře.“

,,Je to jen otázka času,“ řekl smutným naštvaným hlasem. ,,Teď.“

,,Teď co?“

,,Teď když jsou tví přátelé zpátky.“

Na chvíli jsme zlobně zírali jeden na druhého.

,,Nemůžu s tebou mluvit, když jsi takový.“ rozhodla jsem se najednou.

Neočekávala jsem, že se podrobí, ale udělal to.

,,Máš pravdu. Nechovám se moc přátelsky, že ne? Neměl bych plýtvat časem – tohle je pravděpodobně náš poslední rozhovor.“

,,Těším se, až se ukáže, že se pleteš.“ zamumlala jsem.

,,To je legrační, nemyslím, že bych se těšil, až se ukáže, že se pleteš úplně ve všem.“

Byli jsme zpátky u domu. Jacob mě doprovodil na verandu a tam se zastavil.

,,Očekáváš ho zpátky brzy?“ zeptal se uvolněně.

,,Myslíš Edwarda?“

,,Jo… Edwarda.“ Zdálo se, že je pro něj těžké, vyslovit to jméno. S ,,Alicí“ neměl žádný problém.

,,Později.“ řekla jsem nejasným tónem.

Jacob mhouřil oři do sluníčka, které prozařovalo skrz neobvykle tenké mraky.

,,Aha,“ řekl, pochopil až příliš jasně. ,,Vyřiď mu, že ho pozdravuju.“

Přepadl ho další záchvat burácivého smíchu.

,,Jistě.“ reptala jsem.

,,Ani nevíš, jak bych si přál, abys to tentokrát vyhrála.“ řekl, když se uklidnil a úsměv mu pohasl. ,,V La Push bez tebe není zábava.“

Tak rychle, že se mi dech zadrhl šokem, kolem mě Jacob znovu ovinul své paže.

,,Sbohem, Bello.“ vydechl teple do mých vlasů.

Než jsem se stačila vzpamatovat a odpovědět, Jacob se otočil a zamířil pryč, dolů po ulici, ruce založené do kapes Jeansů. Až teď mě teprve napadlo, jak se sem asi dostal. Kolem nebyl žádný dopravní prostředek. Ale jeho dlouhé nohy ho nesly pryč tak rychle, že už jsem na něj nestačila zavolat, abych se zeptala. A byla jsem si jistá, že se někde blízko má setkat se Samem.

Vypadalo to, jako bychom si vším, co jsme spolu kdy dělali, říkali sbohem. Povzdechla jsem si.

Charlie ani nevzhlédl, když jsem kolem něj prošla.

,,To bylo krátké.“ poznamenal.

,,Jacob je hulvát.“ řekla jsem mu.

Krátce se zasmál, oči přilepené na obrazovku.

Vzala jsem si svou práci nahoru do pokoje, odhodlaná více se soustředit. Věděla jsem, že když zůstanu v kuchyni, budu mít oči pořád přilepené na hodiny nad sporákem. Abych ten problém vyřešila ve svém pokoji, jednoduše jsem vytáhla budík ze zásuvky. Měla jsem už pět formulářů připravených k odeslání, když mou pozornost narušil zvuk deště. Vyhlédla jsem z okna. Patrně už je po hezkém počasí. Pousmála jsem se a začala jsem s další otázkou. Pořád jsem před sebou měla několik hodin.

Něco mě hrubě chytilo kolem pasu a vytrhlo z postele. Než jsem se stačila nadechnout a zakřičet, byla jsem zády opřená o zeď. Tisklo mě tam něco tvrdého a studeného – a důvěrně známého. Skrz zuby mu uniklo hluboké varovné vrčení.

,,Edwarde, co se děje? Kdo tu je?“zašeptala jsem s hrůzou. Nabízelo se hned několik špatných odpovědí. Bylo příliš pozdě. Nikdy jsem je neměla poslechnout, měla jsem Alici přimět, aby mě proměnila. Dech se mi zrychlil hrůzou.

A potom Edward řekl, ,,Hmm“ hlasem, který nezněl ani trochu starostlivě. ,,Planý poplach.“

Zhluboka, trochu klidněji, jsem se nadechla. ,,Dobře.“

Otočil se a mírně poodstoupil, abych měla trochu místa. Položil mi ruce na ramena, ale nepřitáhl si mě. Očima prozkoumával moji tvář a mírně nakrčil svůj dokonalý nos.

,,Promiň mi to,“ smutně se usmál. ,,Přehnaná reakce.“

,,Na co?“ zajímala jsem se.

,,Za minutku.“ slíbil. o krok ustoupil a díval se na mě cizím pohledem, který jsem nedokázala rozluštit. ,,Zaprvé, proč jsi mi neřekla, cos měla na dnešek v plánu?“

,,Řekla jsem ti to.“ řekla jsem bez dechu. ,,Už to mám z poloviny hotové.“

,,Jenom z poloviny?“ škádlil mě. jeho oči po mě bloudily znovu s tím cizím výrazem.

,,Jsi zpátky brzy. Ne že bych si stěžovala.“ Teď, když jsem se vzpamatovala z momentu paniky, jsem cítila, jak mě zaplavuje vlna radosti. Vrátil se.

,,Dělala jsi ještě něco dalšího?“ pokračoval v očekávání.

Pokrčila jsem rameny. ,,Zastavil se tu Jacob Black.“

Přikývl, nepřekvapený. ,,Vybral si dobrou chvíli. Předpokládal jsem, že počká až budu pryč.“

,,Pravděpodobně,“ připustila jsem a byla jsem najednou znepokojená. ,,Protože, Edwarde, no, zdá se, že ví všechno. Nevím, proč právě teď Billymu uvěřil –“

,,Já ano,“ zamumlal.

,,Co?“ zeptala jsem se, znovu jsem ztratila kontrolu.

Ale Edward zase ustoupil, jeho tvář vzdálená a zamyšlená.

Začínala jsem bít podrážděná. ,,Tohle je tak protivné. Hodláš mi říct, co se to děje?“

,,Možná,“ ale váhal. ,,Můžu tě nejdřív požádat o laskavost?“

Zanaříkala jsem. ,,Fajn.“ Šla jsem se posadit na postel a snažila jsem se znovu seřadit rozházené papíry. ,,Co potřebuješ?“ musel vědět, že toho není moc, co bych pro něj neudělala. Ptaní bylo skoro zbytečné.

,,Velmi bych ocenil, kdybys mi mohla slíbit, že se budeš držet dál od Jacoba Blacka. Jen abych měl klidnou mysl.“

Poklesla mi čelist. Zírala sem na něj zděšeně a nevěřícně. ,,Žertuješ,“ řekla jsem nedůvěřivě.

,,Ne, nežertuji,“ temně mi oplácel pohled. ,,Právě jsi mi málem způsobila srdeční záchvat – a to se nestane jen tak snadno.“

Nerozuměla jsem, co tím myslí. Jen jsem věděla, že dělá to, o čem jsem si byla jistá, že by nikdy neudělal. ,,Nemůžeš být vážný. Nemůžeš po mě opravdu chtít, abych si vybrala stranu.“

,,Vybrala stranu?“ zeptal se zamračeně.

,,Jacob mi řekl, že si budu muset vybrat stranu, že mě nenecháš se s ním přátelit – a já jsem mu řekla, že je to směšné.“ Prosebně jsem se na něj dívala, prosebně, doufajíc, že mě utvrdí v mé víře.

Mírně přivřel oči. ,,I když vážně nerad uznávám, že měl Jacob v něčem pravdu…“ začal.

,,Ne!“ naříkala jsem. ,,Tomu nemůžu uvěřit!“ nevrle jsem vykopla nohama a můj uklizený stoh formulářů se sesul na podlahu.

Jeho oči zchladly. ,,Nemůžeš si vybrat tu druhou stranu.“ připomněl mi.

,,Nebuď hlupák,“ zabručela jsem.

,,Nevšiml jsem si, že by pro tebe byl tak důležitý.“ řekl Edward děsivým hlasem. Jeho oči se opět zúžily.

,,Snad nežárlíš,“ zasténala jsem nevěřícně.

Začichal a znovu nakrčil nos. ,,No, vypadá to, že byl dnes odpoledne pořádně blízko.“

,,To nebyl můj nápad.“ Ale zčervenala jsem.

Všiml si toho a nadzvedl jedno obočí.

,,Nemáš absolutně žádný důvod žárlit na kohokoliv nebo na cokoliv. Jak to můžeš pořád nevědět? Ale Jacob pro mě je důležitý. Je to nejlepší lidský přítel, kterého mám. Je jako rodina. Kdyby nebylo Jacoba…“ Hlas se mi vytratil, zatřásla jsem hlavou. Smrt nebyla to nejhorší, co by mě bez Jacoba potkalo.

,,Nejlepší lidský přítel,“ opakoval Edward hlubokým hlasem. Chvíli nepřítomně koukal ven z okna, než se ke mně znovu otočil. Sedl si vedle mě na postel, ale pořád mezi námi nechával trochu místa, což mě překvapilo. ,,Musím připustit, že mu něco dlužím – hodně mu dlužím – za to, že tě zachránil z toho vodního hrobu. Ale bez ohledu na to, já…byl bych rád, kdybyste se od sebe drželi dál. Protože ať už žárlím nebo ne, na tom nezáleží. Měla by sis teď konečně uvědomit, že jediné, oč usiluji, je tvoje bezpečí.“

Překvapeně jsem zamrkala. ,,Bezpečí? Co tím zase myslíš?“

Zamračeně si povzdechl. ,,Tohle není moje tajemství, neměl bych ti ho říkat. Proč ses nezeptala Jacoba, co se děje?“

,,Já jsem se ptala.“

Přiložil si prst na rty, aby mi připomněl, že se mám ztišit.

,,Dneska jsem se ptala znovu,“ pokračovala jsem naštvaně, ale víc potichu. ,,A Jacob řekl, ,Povím tomu krvežíznivci, aby ti to řekl – až ti bude vysvětlovat, proč se se mnou nesmíš přátelit.´“

Jenom protočil oči, takže jsem pokračovala.

,,Taky říkal, abych tě od něj pozdravovala.“dodala jsem tím samým výsměšným tónem, který použil Jacob.

Potřásl hlavou a pak se smutně usmál. Položil mi ruce na ramena a podržel si mě na délku paží, jako by chtěl mít lepší výhled na můj výraz. ,,Dobrá, tedy,“ řekl. ,,Povím ti všechno. Vlastně, vysvětlím ti každý malý detail a odpovím na každou otázku. Jenom, mohla bys pro mě nejdřív ještě něco udělat?“ Nadzvedl obočí, skoro smířlivě, a znovu nakrčil nos. ,,Nevadilo by ti, kdyby sis umyla vlasy? Páchneš jako vlkodlak.“