6. část
,,Žluté?‘‘ zopakoval znechuceně Raoul.
,,Venku je velká část upířího světa, se kterou jste se ještě nesetkali. Říkal jsem vám, že tihle upíři
jsou staří. Jejich oči jsou slabší než naše – zežloutly věkem. Naše další výhoda.‘‘ Přikývl si pro sebe,
jakoby chtěl říct
určitě poznáme . . . a tady spadá do hry ten dezert, o kterém jsem se zmiňoval.‘‘ Riley se lstivě
smál a na chvíli počkal. ,,Tohle bude těžké pochopit,‘‘ varoval, ,,a já sám tomu nerozumím, ale na
vlastní oči jsem to viděl. Tihle staří upíři natolik
člověka jako domácího mazlíčka.‘‘
Reakcí na jeho novinku bylo úplné ticho. Naprostá nedůvěra.
,,Já vím – těžko se to chápe. Ale je to pravda. Poznáme, že jsou to určitě oni, protože s nimi bude
lidská dívka.‘‘
,,Jako . . . jak?‘‘ zeptala se Kristie. ,,Myslíš jako že si s sebou nosí jídlo nebo tak něco?‘‘
,,Ne, je to pořád ta stejná dívka, jen ta jedna a nemají v plánu ji zabít. Nevím, jak to zvládají nebo
proč. Možná jsou jen rádi odlišní. Možná se chtějí chvástat svou sebekontrolou. Možná si myslí, že
díky tomu vypadají silnější. Mně to smysl nedává. Ale viděl jsem ji. A co víc, cítil jsem ji.‘‘
Pomalu a dramaticky si Riley sáhl do bundy a vytáhl malý vodotěsný sáček se zmuchlanou
červenou látkou.
,,Byl jsem v posledních pár týdnech na výzvědy, podívat se na ty žlutooké jakmile se sem
přiblížili.‘‘ Odmlčel se, aby se na nás otcovsky zadíval. ,,Svoje děti si hlídám. Každopádně, když
jsem si byl jistý, že po nás půjdou, sebral jsem tohle‘‘ – zamával sáčkem – ,,abychom je mohli
stopovat. Chci, abyste si tu vůni všichni pořádně zapamatovali.‘‘
Podal sáček Raoulovi, který rozepnul plastový zip a zhluboka se nadechl. Překvapeně vzhlédl
k Rileymu.
,,Já vím,‘‘ řekl Riley. ,,Ohromné, že?‘‘
Raoul podal sáček Kevinovi a zamyšleně přivřel oči.
Jeden po druhém si všichni upíři přičichli k sáčku a všichni do jednoho reagovali sotva jinak, než
vytřeštěním očí. Byla jsem natolik zvědavá, že jsem se odplížila pryč od Freda, dokud jsem
neucítila náznak odporu a nevěděla, že jsem venku z jeho kruhu. Doplížila jsem se až ke Spider-
Manímu klukovi, který, jak se zdálo, stál na konci fronty. Když přišel na řadu, očichal vnitřek sáčku
a vypadal, že chce sáček podat zpátky tomu, kdo mu ho dal, ale já jsem natáhla ruku a tiše
zasyčela. Zareagoval zpomaleně – skoro jako by mě nikdy předtím neviděl – a podal sáček mně.
Vypadalo to, že ta červená látka, byla košile. Strčila jsem do sáčku nos, oči nechávajíc na upírech
okolo, jen kdyby náhodou, a nadechla se.
Ah. Teď už jsem chápala ty jejich výrazy a cítila, že mám v obličeji podobný. Protože člověk, co tu
košili nosil, měl vážně sladkou krev. Když Riley řekl
jsem teď měla menší žízeň než kdy jindy. Takže zatímco jsem uznale kulila oči, necítila jsem v krku
dost bolesti na to, aby se mi stáhl obličej. Bylo by úžasné ochutnat tuhle krev, ale v tuhle chvíli mě
nebolelo, že jsem nemohla.
Zajímalo mě, jak dlouho to bude trvat, než dostanu zase žízeň. Obvykle se pár hodin po jídle
začala bolest zase vracet a pak se jen a jen zhoršovala, dokud – po pár dnech – už nebylo možné
to ignorovat ani další vteřinu. Oddálilo by to ono nadměrné množství krve, které jsem právě
vypila? Hádala jsem, že brzo uvidím.
Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že na sáček nikdo nečeká, protože mě napadlo, že
Fred bude nejspíš taky zvědavý. Riley můj pohled zachytil, nepatrně se pousmál a jemně škubnul
bradou směrem k rohu, ve kterém byl Fred. Což mě nutilo chtít udělat přesný opak toho, co jsem
měla v plánu, ale co už. Nechtěla jsem, aby vůči mně pojal Riley podezření.
Vrátila jsem se k Fredovi, ignorujíc odpor, dokud zase nevymizel a já nestála přímo vedle něj.
Podala jsem mu sáček. Zdálo se, že ho potěšilo, že jsem na něj myslela; usmál se a přičichl ke košili.
Po chvíli si pro sebe zamyšleně pokývl hlavou. Vrátil mi sáček s významným pohledem. Tušila jsem,
že hned jak budeme sami, řekne nahlas to, o co se se mnou nejspíš chtěl podělit už předtím.
Hodila jsem sáček zpátky Spider-Manovi, který reagoval, jako by na něj spadl z čistého nebe, ale
stihl ho i tak zachytit, než dopadl na zem.
Všichni mluvili o té vůni. Riley dvakrát tlesknul.
,,Dobře, takže to je ten dezert, o kterém jsem mluvil. Ta dívka bude s těmi žlutookými. A kdokoliv
se k ní dostane jako první, dostane dezert. Snadné jako facka.‘‘
Ozvalo se uznalé vrčení a soutěživé vrčení.
Snadné, ano, ale . . . špatné. Neměli jsme přece zneškodňovat ten žlutooký klan? Klíčem přece
měla být jednota, ne nějaká ‘kdo dřív přijde – ten dřív mele‘ cena, kterou mohl vyhrát jen jeden
upír. Jediný zaručený výsledek tohohle plánu byl jeden mrtvý člověk. Napadlo mě půl tuctu
efektivnějších způsobů, jak tuhle armádu motivovat. Ten kdo zabije nejvíc žlutookých, vyhraje tu
dívku. Ten kdo ukáže, že umí nejlíp spolupracovat s týmem, získá tu dívku. Ten kdo se bude nejlíp
držet plánu. Ten kdo bude nejlíp poslouchat rozkazy. Nejlepší hráč a tak dále. Soustředit bychom
se měli na nebezpečí, což rozhodně nebyl ten člověk.
Rozhlédla jsem se po ostatních a viděla, že nikdo z nich nemyslel na to samé co já. Raoul a Kristie
se navzájem probodávali pohledem. Slyšela jsem Jen a Saru jak se šeptem dohadují o tom, že by si
cenu mohly rozdělit.
No, možná Fred to chápal. Taky se mračil.
,,A poslední věc,‘‘ řekl Riley. Poprvé se mu v hlase objevila určitá váhavost. ,,Tohle bude
pravděpodobně ještě těžší přijmout, takže vám to ukážu. Nebudu po vás chtít nic, co bych sám
neudělal. Pamatujte si – jsem v tom s vámi od začátku do konce.‘‘
Upíři zase znehybněli. Všimla jsem si, že Raoul měl v ruce ten sáček a majetnicky ho tiskl.
,,Existuje tolik věcí o upírech, které se ještě musíte naučit,‘‘ řekl Riley. ,,Některé z nich dávají větší
smysl než jiné. Tohle je jedna z věcí, která nejdřív nebude znít dobře, ale sám jsem ji zažil a ukážu
vám to.‘‘ Na dlouho sekundu zaváhal. ,,Čtyřikrát v roce svítí slunce v určitém nepřímém úhlu.
Během toho jednoho dne, čtyřikrát za rok, je pro nás bezpečné . . . být venku za denního světla.‘‘
Každý sebemenší pohyb ustal. Nikdo nedýchal. Riley mluvil k hromadě soch.
,,Jeden z těch výjimečných dnů právě teď začíná. Slunce, které dnes venku vyjde, nikomu z nás
neublíží. A my tuhle vzácnou výjimku využijeme, abychom překvapili naše nepřátele.‘‘
Myšlenky se mi v hlavě točily jako na kolotoči. Takže Riley věděl, že pro nás bylo bezpečné vyjít
na slunce. Nebo nevěděl, a naše stvořitelka mu řekla tuhle ‘čtyřikrát do roka‘ povídačku. Nebo . . .
to byla pravda a s Diegem jsme měli štěstí na jeden z těch dní. Až na to, že Diego byl venku ve
stínu už předtím. A Riley z toho dělal nějakou slunovratovou sezónní záležitost, zatímco já a Diego
jsme byli bezpečně na slunci jen před čtyřmi dny.
Byla jsem schopná pochopit, že nás Riley a naše tvůrkyně chtěli pomocí strachu ze slunce
kontrolovat. Dávalo to smysl. Ale proč by nám říkali pravdu – v dost ořezané podobě – teď?
Vsadila bych se, že to souviselo s těmi děsivými tmavými plášti. Nejspíš chtěla mít předstih před
ultimátem. Ti opláštěnci neslíbili, že ji nechají žít, i když zabijeme všechny žlutooké. Tušila jsem, že
odsud vyletí jako střela hned, jak dosáhne svého cíle. Zabít všechny žlutooké a potom si vzít
dlouhou dovolenou v Austrálii nebo někde na opačném konci světa. A vsadila bych se, že nám
neplánovala poslat pozvánku. Budu se muset dostat k Diegovi rychle, abychom mohli taky utéct.
Na opačnou stranu než Riley a naše stvořitelka. A taky bych měla varovat Freda. Rozhodla jsem
se, že to udělám hned, jak spolu budeme sami.
V tom malém proslovu bylo tolik manipulace, že jsem si nebyla jistá, že jsem zachytila všechno.
Přála jsem si, aby tu byl Diego, abychom ji mohli rozebrat společně.
Jestli si tu čtyřdenní historku Riley vymyslel z placu, asi jsem chápala proč. Ne že by totiž mohl
říct jen ‘
dneska následovali v boji; nemohl podkopat jakoukoli důvěru, kterou si získal.
,,Je správné, že vás ta myšlenka děsí,‘‘ řekl Riley sochám. ,,Jste stále naživu, protože jste dávali
pozor, když jsem vám říkal, abyste byli opatrní. Vraceli jste se domů včas, nedělali jste chyby.
Dovolili jste strachu, aby z vás udělal chytré a prozíravé. Nečekám, že ten inteligentní strach jen
tak odhodíte. Nečekám, že na moje slovo vyběhnete těmi dveřmi ven. Ale . . .‘‘ Jednou se rozhlédl
po místnosti. ,,Očekávám, že mě budete ven
Oči mu sklouzly z jeho publika jen na ten nejmenší zlomek sekundy na něco nade mnou.
,,Dívejte se,‘‘ řekl nám. ,,Poslouchejte mě. Důvěřujte mi. Až uvidíte, že jsem v pořádku, věřte
svým očím. Slunce s vaší kůží v tento den zajímavě reaguje. Uvidíte. Nijak vám to neublíží.
Neudělal bych nic, čím bych vás zbytečně ohrožoval. To přece víte.‘‘
Vystartoval po schodech.
,,Riley, nemůžeme prostě počkat –,‘‘ začala Kristie.
,,Jen dávejte pozor,‘‘ přerušil ji Riley a stále se odměřenou rychlostí pohyboval nahoru. ,,Tohle
nám dává velikou výhodu. Žlutoocí o tomhle dni ví, ale neví, že to víme
dveře a vyšel ze sklepa do kuchyně. V pořádně zastíněné kuchyni nebylo žádné světlo, ale všichni
stejně uhýbali od otevřených dveří. Všichni kromě mě. Jeho hlas pokračoval, mířil k hlavnímu
vchodu. ,,Většině mladých upírů trvá, než tuhle výjimku přijmou – z dobrého důvodu. Ti, kteří
nejsou před slunečním světlem opatrní, dlouho nevydrží.‘‘
Cítila jsem na sobě Fredův pohled. Letmo jsem na něj pohlédla. Upřeně a naléhavě na mě zíral,
jako by chtěl zmizet, ale neměl kam jít.
,,Je to dobrý,‘‘ zašeptala jsem skoro bezhlesně. ,,Slunce nám neublíží.‘‘
Ty mu věříš?
Ani náhodou.
Fred zvedl obočí a malinko se uvolnil.
Mrkla jsem za nás. Na co se to Riley díval? Nic se nezměnilo – jen nějaké rodinné fotky mrtvých
lidí, malé zrcadlo a kukačkové hodiny. Hmm. Díval se, kolik je hodin? Možná mu naše stvořitelka
taky dala ultimátum.
,,Dobře lidi, jdu ven,‘‘ řekl Riley. ,,Dneska se bát nemusíte, slibuju.‘‘
Světlo vniklo do sklepa otevřenými dveřmi, umocněné – jak jsem věděla jen já – Rileyho
pokožkou. Viděla jsem, jak pestré odlesky tančí na stěně.
Se sykotem a vrčením zacouval můj klan do rohu na opačné straně od Freda. Kristie byla úplně
vzadu. Vypadalo to, jako by se svůj gang snažila použít jako nějaký štít.
,,Všichni se uklidněte,‘‘ zavolal na nás dolů Riley. ,,Jsem v naprostém pořádku. Žádná bolest,
žádný oheň. Pojďte a podívejte se. No tak!‘‘
Nikdo se nepohnul blíž ke dveřím. Fred se přikrčil u zdi vedle mě a s panikou pozoroval světlo.
Malinko jsem zamávala rukou, abych upoutala jeho pozornost. Vzhlédl ke mně a chvíli si měřil si
můj naprostý klid. Pomalu se narovnal vedle mě. Povzbudivě jsem se usmála.
Všichni ostatní čekali, až začne oheň. Přemýšlela jsem, jestli jsem pro Diega taky vypadala takhle
hloupě.
Víte co,‘‘ přemítal nahoře Riley, ,,jsem vážně zvědavý, kdo z vás je ten nejodvážnější. Mám
určitou představu, kdo bude ten první, co projde těmi dveřmi, ale už jsem se spletl i předtím.‘‘
Protočila jsem oči v sloup. Nenápadka, Riley.
Ale samozřejmě, že to zabralo. Raoul se téměř okamžitě začal pomalu sunout ke dveřím.
Tentokrát Kristie nijak nespěchala, aby s ním soutěžila o Rileyho uznání. Raoul lusknul prsty na
Kevina a ten se zároveň se Spider-Manem neochotně přesunul vedle něj.
,,Slyšíte mě přece. Víte, že mě to neusmažilo. Nebuďte takový bábovky! Jste
chovejte.‘‘
Ani tak se Raoul se svými kumpány nedostal dál než k začátku schodiště. Nikdo z ostatních se
nehýbal. Po pár minutách se Riley vrátil. V nepřímém světle z hlavního vchodu se ve dveřích jen
malinko třpytil.
,,Podívejte se na mě – jsem v pohodě. Vážně! Stydím se za vás. Pojď sem, Raoule!‘‘
Nakonec musel Riley popadnout Kevina – Raoul mu uhnul z cesty hned, jak viděl na co Riley myslí
– a vytáhnout ho nahoru násilím. Viděla jsem je ve chvíli, kdy se dostali na slunce, když se světlo
rozzářilo jejich odlesky.
,,Řekni jim to, Kevine,‘‘ nařídil Riley.
,,Jsem vpoho, Raoule!‘‘ zavolal Kevin dolů. ,,Fíha. Jsem celej . . . třyptivej. To je šílený!‘‘ Zasmál se.
,,Výborně, Kevine,‘‘ řekl Riley nahlas.
Tím dostal Raoula. Zaskřípal zuby a vypochodoval po schodech. Nešel rychle, ale brzo byl nahoře
a třpytil se a smál spolu s Kevinem.
I potom to všechno trvalo mnohem dýl, než bych tipovala. Stále šli jeden po druhém. Riley začal
být netrpělivý. Už víc vyhrožoval, než povzbuzoval.
Fred po mě střelil pohledem, který říkal
Ano
Přikývl a vyběhl po schodech. Pořád tu bylo asi deset lidí, většinou ze skupiny Kristie,
schoulených u zdi. Šla jsem s Fredem. Lepší vyjít přímo uprostřed. Ať si to Riley přebere, jak chce.
Viděli jsme ten třpyt, disko-koulové upíry na zahrádce před domem, jak zírají na svoje ruce a
obličeje ostatních se zaujatými výrazy. Fred vběhl na světlo bez zpomalení, což jsem považovala
za dost odvážné, když jsem vzala v úvahu všechno. Kristie byla lepším příkladem toho, jak nás
Riley naočkoval. Lpěla na tom, co věděla, nehledě na důkazy přímo před ní.
Fred a já jsme stáli dál od ostatních. Opatrně se prohlédl, potom prohlédl mě a nakonec ostatní.
Zaujalo mě, že Fred, i když vážně tichý, byl velmi všímavý a skoro vědecký způsobem, jakým
zkoumal důkazy. Vyhodnocoval Rileyho slova a činy celou dobu. Kolik si toho domyslel?
Riley musel Kristie vytáhnout silou po schodech a její gang šel s ní. Nakonec jsme byli venku na
slunci všichni, většina z nich si užívala toho, jak krásní byli. Riley všechny shromáždil ještě na jeden
rychlý trénink – hádala jsem, že hlavně proto, aby se zase začali soustředit. Chvíli jim to trvalo, ale
všichni si začali uvědomovat, že přišlo na věc a byli tišší a divočejší. Viděla jsem, že myšlenka na
opravdový zápas – mít nejen dovoleno, ale dokonce být
tak vzrušující, jako lov. Lidem jako byli Raoul a Jen a Sara se to líbilo.
Riley se zaměřil na strategii, kterou se do nich snažil nacpat za posledních pár dní – jakmile
narazíme na pach žlutookých, rozdělíme se na dvě skupiny a půjdeme ze stran. Raoul bude útočit
zepředu a Kristie ze strany. Plán seděl jejich stylům, ale i tak jsem si nebyla jistá, jestli budou
schopní se ho držet v zápalu lovu.
Když Riley všechny po hodině tréninku svolal, začal Fred okamžitě ustupovat na sever; Riley
směřoval ostatní na jih. Držela jsem se blízko něj, i když jsem neměla tušení, co to dělá. Fred
zastavil, až když jsme byli dobrých sto metrů od nich ve stínu jedlí na kraji lesa. Nikdo nesledoval,
jak odcházíme. Fred koukal na Rileyho, jako by čekal, jestli si našeho ústupu všimne.
Riley začal mluvit. ,,Teď vyrazíme. Jste silní a jste připravení. A těšíte se na to, že ano? Cítíte ten
oheň. Dali byste si dezert.‘‘
Měl pravdu. Všechna ta krev návrat žízně vůbec nezpomalila. Popravdě, nebyla jsem si jistá, ale
řekla bych, že se spíš vracela rychleji a prudčeji, než obvykle. Možná že nadměrné krmení bylo
v jistém směru kontraproduktivní.
,,Žlutoocí přicházejí pomalu z jihu, po cestě se krmí ve snaze být silnější,‘‘ řekl Riley. ,,
sleduje, takže vím, kde je najít. Potkáme se tam s ní a s Diegem‘‘ – významně hodil pohledem
směrem k místu, kde jsem před chvílí stála, potom se rychle zamračil a stejně rychle přestal – ,,a
udeříme na ně jako tsunami. Snadno je odrovnáme. A potom budeme oslavovat.‘‘ Usmál se.
,,Někdo začne slavit ještě dřív. Raoule – dej to sem.‘‘ Riley pánovitě natáhl ruku. Raoul mu
neochotně hodil sáček s košilí. Vypadalo to, jako by se Raoul snažil dělat si na tu dívku nároky
hltáním její vůně.
,,Všichni si ještě jednou přivoňte. Buďte pořádně soustředění!‘‘
Soustředění na tu holku? Nebo na boj?
Tentokrát Riley s košilí obešel všechny sám, jako by se chtěl ujistit, že mají všichni žízeň. A já
z jejich reakcí viděla, že jako u mě se oheň vrátil i jim. Vůně košile je nutila škaredit se a vrčet.
Nebylo nutné nám tu vůni předkládat znovu, na nic jsme nezapomněli. Takže to byla nejspíš jen
zkouška. Jen při pomyšlení na tu vůni se mi v ústech hromadil jed.
,,Jdeme na to?‘‘ zařval Riley.
Všichni souhlasně zakřičeli.
,,Rozdrtíme je, lidi!‘‘
Už zase byli jako barakudy, jen tentokrát na souši.
Fred se nepohnul, tak jsem zůstala u něj, i když jsem věděla, že plýtvám časem, který budu
potřebovat. Jestli mám najít Diega a odtáhnout ho pryč než začne boj, budu potřebovat být blízko
zóny útoku. Úzkostlivě jsem se za nimi dívala. Pořád jsem byla mladší než většina z nich – rychlejší.
,,Riley nebude schopný na mě pomyslet asi tak dvacet minut,‘‘ řekl mi Fred nenuceným a
důvěrným hlasem, jako bychom spolu v minulosti mluvili už milionkrát. ,,Měřil jsem to. I z pořádné
vzdálenosti mu bude blbě, když se na mě bude snažit vzpomenout.‘‘
,,Vážně? To je skvělý.‘‘
Fred se usmál. ,,Trénoval jsem to, sledoval účinky. Teď už se můžu udělat úplně neviditelným.
Nikdo se na mě nemůže podívat, když nechci.‘‘
,,Všimla jsem si,‘‘ řekla jsem a potom odtušila, ,,ty nejdeš?‘‘
Fred zavrtěl hlavou. ,,Samozřejmě, že ne. Je očividné, že nám neříká to, co potřebujeme vědět.
Nebudu Rileymu dělat pěšáka.‘‘
Takže na to přišel sám.
,,Chtěl jsem odejít dřív, ale taky jsem si s tebou chtěl předtím promluvit a doteď nebyla
příležitost.‘‘
,,Taky jsem s tebou chtěla mluvit,‘‘ řekla jsem. ,,Myslela jsem, že bys měl vědět, že nám Riley lhal
o tom slunci. Ta báchorka o těch čtyřech dnech je pěkná hovadina. Myslím, že Shelley se Stevem a
ostatní na to taky přišli. A v tom boji jede víc stran, než nám řekl. Víc než jen jedni nepřátelé.‘‘
Řekla jsem to rychle, cítila jsem tu příšernou spěšnost, s jakou se pohybovalo slunce, jak ubíhal
čas. Musela jsem za Diegem.
,,To mě nepřekvapuje,‘‘ řekl Fred klidně. ,,A kašlu na to. Půjdu si svou cestou, podívám se po
světě. Nebo jsem spíš
mnou bys byla v bezpečí. Nikdo by nás nemohl sledovat.‘‘
Na chvilku jsem zaváhala. Myšlence bezpečí se zrovna v tuhle chvíli špatně odolávalo.
,,Musím za Diegem,‘‘ řekla jsem, vrtíc hlavou.
Zamyšleně přikývl. ,,To chápu. Víš, jestli jsi ochotná za něj ručit, můžeš ho vzít s sebou. Vypadá to,
že množství někdy není na škodu.‘‘
,,Ano,‘‘ souhlasila jsem horlivě a vzpomněla si, jak zranitelně jsem se cítila s Diegem na stromě,
když se blížila ta čtveřice v pláštích.
Při mém tónu zvedl jedno obočí.
,,Riley lže minimálně ještě o jedné důležité věci,‘‘ vysvětlila jsem. ,,Buď opatrný. Nemáme nechat
lidi o nás vědět. Existujou nějací příšerní upíři, kteří ničí klany, když jsou moc nápadné. Viděla jsem
je a jeden by rozhodně nechtěl, aby si ho našli. Prostě se drž ve dne z dohledu a lov chytře.‘‘
Znepokojeně jsem se podívala na jih. ,,Musím si pospíšit!‘‘
Vážně zpracovával moje novinky. ,,Dobře. Přijď za mnou, jestli budeš chtít. Rád bych slyšel víc.
Počkám na tebe jeden den ve Vancouveru. To město znám. Nechám ti stopu v . . .‘‘ Na vteřinu se
zamyslel a potom se zasmál. ,,Riley Parku. Můžeš ji sledovat až ke mně. Ale po čtyřiadvaceti
hodinách vyrazím.‘‘
,,Vezmu Diega a dohoníme tě.‘‘
,,Hodně štěstí, Bree.‘‘
,,Díky, Frede! Tobě taky hodně štěstí. Uvidíme se!‘‘ Už jsem běžela.
,,V to doufám,‘‘ slyšela jsem ho říct za mnou.
Sprintovala jsem po pachu ostatních, letěla jsem rychleji než kdy předtím. Měla jsem štěstí,
museli se kvůli něčemu zastavit – asi aby je Riley seřval, hádala jsem – protože jsem je dohnala dřív
než bych měla. Nebo si možná Riley vzpomenul na Freda a zastavil, aby nás šel hledat. Běželi
vyrovnanou rychlostí, když jsem je dohnala. Našla jsem je polo-disciplinované jako včera v noci.
Snažila jsem se vklouznout do skupiny, aniž bych přitáhla něčí pozornost, ale viděla jsem, jak Riley
otočil hlavu, aby zkontroloval ty, co běželi poslední. Jeho oči se zacílily na mě a potom začal běžet
rychleji. Předpokládal, že je Fred se mnou? Riley už Freda nikdy neuvidí.
Ani ne za pět minut se všechno změnilo.
Raoul zachytil pachovou stopu. S divokým zavrčením vyrazil. Riley nás tak nabudil, že stačila ta
nejmenší jiskřička, aby spustila výbuch. Ostatní blízko Raoula zachytili vůni taky a potom jako by
všichni zešíleli. Rileyho opakované připomínání toho člověka zastínilo všechny jeho ostatní
rozkazy. Byli jsme lovci, ne armáda. Nebyl tu žádný tým. Byl to závod o krev.
I když jsem věděla, že v tom příběhu bylo hodně lží, nemohla jsem té vůni tak docela odolat.
Běžíc na konci smečky jsem na ni musela narazit. Čerstvá. Silná. Ta dívka tu byla nedávno, a voněla
tak sladce. Měla jsem sílu díky vší té krvi, kterou jsme včera v noci vypili, ale na tom nezáleželo.
Měla jsem žízeň. Pálilo to.
Běžela jsem za ostatními a snažila se udržet si v hlavě jasno. To bylo všechno, co jsem mohla
udělat pro to, abych se držela trochu zpátky, abych zůstala za ostatními. Nejblíže ke mně byl Riley.
Držel se . . . taky zpátky?
Křičel rozkazy, většinu pořád opakoval. ,,Kristie, jděte ze strany! Hýbejte se! Rozdělte se! Kristie,
Jen!
Riley zrychlil k hlavní skupině a popadl Saru za rameno. Utrhla se na něj, jak jí mrštil nalevo. ,,Jdi
ze strany!‘‘ zahulákal. Popadl toho blonďatého kluka, na jehož jméno jsem nikdy nepřišla, a hodil
ho na Saru, kterou to očividně nepotěšilo. Kristie vypadla z loveckého soustředění na tak dlouho,
aby si stihla uvědomit, že se měla pohybovat strategicky. Mrskla po Raoulovi rozohněným
pohledem a potom začala ječet na svůj tým.
,,Tudy! Rychleji! Půjdeme ze strany a budeme u ní dřív! No tak!‘‘
,,Já jdu dopředu za Raoulem!‘‘ zavolal na ni Riley a otočil se pryč.
Zaváhala jsem, stále běžíc rovně. Nechtěla jsem být součástí nějakého ‘předu‘, ale v týmu Kristie
už začali bojovat mezi sebou. Sara držela toho blonďáka v kravatě. Zvuk utržení jeho hlavy
rozhodl za mě. Utíkala jsem za Rileym a přemýšlela, jestli Sara zastaví, aby toho kluka, co si rád
hrál na Spider-Mana, podpálila.
Přiblížila jsem se dost na to, abych před sebou viděla Rileyho, a potom jsem ho z povzdálí
sledovala, dokud se nedostal k Raoulovu týmu. Kvůli té vůni bylo těžké se soustředit na to, na čem
záleželo.
,,Raoule!‘‘ zakřičel Riley.
Raoul zavrčel a neotočil se. Byl úplně pohlcený tou sladkou vůní.
,,Musím jít pomoct Kristie! Sejdeme se až tam! Soustřeďte se!‘‘
Trhavě jsem zastavila, přimražená nejistotou.
Roaul pokračoval, bez jakékoli odpovědi na Rileyho slova. Riley zpomalil do klusu a potom do
kroku. Měla jsem se pohnout, ale nejspíš by slyšel, jak se snažím schovat. Otočil se, na tváři úsměv,
a uviděl mě.
,,Bree. Myslel jsem, že jsi s Kristie.‘‘
Neodpověděla jsem.
,,Slyšel jsem, že se někomu něco stalo – Kristie mě potřebuje víc než Raoul,‘‘ vysvětlil rychle.
,,Ty od nás . . . odcházíš?‘‘
Rileyho obličej se změnil. Jako bych v jeho rysech viděla vepsané jeho úskočné taktiky. Široce
otevřel oči, najednou znepokojený.
,,Mám strach, Bree. Říkal jsem vám, že se tu
na její stopu. Něco je špatně. Musím ji najít.‘‘
,,Ale nemáš šanci najít ji dřív, než se Raoul dostane k těm žlutookým,‘‘ podotkla jsem.
,,Musím zjistit, co se děje.‘‘ Zněl opravdu zoufale. ,,Potřebuju ji. Tohle jsem neměl mít na starosti
sám!‘‘
,,Ale ostatní . . .‘‘
,,Bree, musím ji najít! Hned! Je vás dost, abyste ty žlutooké přemohli. Vrátím se k vám hned, jak
budu moct.‘‘
Zněl upřímně. Zaváhala jsem a ohlédla se zpátky, odkud jsem přišla. Fred už bude na půl cesty do
Vancouveru. Riley se na něj nezeptal. Možná Fredův talent pořád působil.
,,Diego je tam, Bree,‘‘ řekl Riley naléhavě. ,,Bude součástí prvního útoku. Nezachytila jsi po cestě
jeho pach? Nebyla jsi dost blízko?‘‘
Zatřásla jsem hlavou, úplně zmatená. ,,Diego tam byl?‘‘
,,Teď už bude s Raoulem. Když si pospíšíš, můžeš mu pomoct, aby odtamtud vyvázl naživu.‘‘
Dlouhou sekundu jsme na sebe zírali a potom jsem se podívala na jih Raoulovým směrem.
,,Hodná holka,‘‘ řekl Riley. ,,Já půjdu najít
Možná už bude po všem, než se tam dostaneš!‘‘
Vyrazil směrem kolmým na naši původní trasu. Zatnula jsem zuby, když jsem viděla, jak si je jistý
kudy má jít. Lhal až do konce.
Ale neměla jsem na výběr. Zamířila jsem na jih zase nejvyšší rychlostí. Musela jsem se dostat
k Diegovi. Odtáhnout ho pryč, kdyby na to přišlo. Mohli jsme dohonit Freda. Nebo někam vyrazit
sami. Museli bychom běžet. Řekla bych Diegovi, jak Riley lhal. Viděl by, že Riley vůbec neměl
v úmyslu nám pomoct v boji, který nám nachystal. Nebyl důvod mu dál pomáhat.
Našla jsem tu lidskou vůni a potom Raoulovu. Nezachytila jsem Diegovu. Běžela jsem moc rychle?
Nebo byla ta lidská vůně jen tak silná? Půlka mojí hlavy byla pohroužená v tomhle zvláštně
kontraproduktivním lovu – jistě, tu dívku najdeme, ale byli bychom připravení bojovat společně, až
se tak stane? Ne, rozdrápali bychom se na kusy, abychom se dostali k ní.
A potom jsem zepředu uslyšela výbuch vrčení a křiku a skřípotu a věděla jsem, že už se bojuje a
že jdu moc pozdě, abych Diega stihla předběhnout. Běžela jsem ještě rychleji. Možná ho ještě
můžu zachránit.
Ucítila jsem kouř – těžký nasládlý pach hořících upírů – který ke mně přivanul vítr. Zvuky té vřavy
byly hlasitější. Možná už bylo skoro po všem. Najdu náš zvítězivší klan a čekajícího Diega?
Uháněla jsem hustým kouřem a objevila se na velkém travnatém poli venku z lesa. Přeskočila
jsem kámen, jen abych si v momentě kdy jsem přes něj přeletěla, uvědomila, že je to bezhlavé
torzo.
Očima jsem prohledala pole. Kusy upírů byly všude a bylo tam i obrovské ohniště, fialově kouřící
k slunnému nebi. Zpod mlžného oparu jsem viděla oslnivě třpytivá rvoucí se těla, zatímco dál
pokračovaly zvuky upírů trhaných na kusy.
Hledala jsem jedinou věc: Diegovy kudrnaté černé vlasy. Nikdo na koho jsem viděla, neměl vlasy
tak tmavé. Byl tam jeden obrovský upír s hnědými vlasy, které měly k černé blízko, ale byl moc
velký, a jak jsem se na něj soustředila, viděla jsem, jak utrhl hlavu Kevinovi a přihodil ji do ohně,
než skočil na záda někoho jiného. Možná Jen? Byl tam další s rovnými černými vlasy, který byl na
Diega moc malý. Ten se hýbal tak rychle, že jsem nedokázala říct, jestli je to holka nebo kluk.
Rychle jsem se znovu rozhlédla a cítila se příšerně nechráněná. Prohlížela jsem si obličeje. Nebylo
tu dost upírů, ani když jsem počítala ty, co už byli mrtví. Neviděla jsem nikoho ze skupiny Kristie.
Spousta upírů už musela shořet. Většina stále stojících upírů byli cizinci. Blonďatý upír o mě zavadil
pohledem, setkal se s mým a jeho oči se na slunci zlatě zaleskly.
Prohrávali jsme. Ošklivě.
Začala jsem couvat zpátky do stromů, ne dost rychle, protože jsem pořád hledala Diega. Nebyl
tam. Nebyl tam ani žádný náznak toho, že by tam vůbec někdy byl. Ani stopa po jeho vůni, a to
jsem byla schopná rozlišit vůně většiny členů Raoulova týmu a mnoha z těch cizinců. Přinutila jsem
se podívat i na ty kousky. Žádný z nich nepatřil Diegovi. Poznala bych třeba jen prst.
Otočila jsem se a pořádně se rozběhla do stromů, najednou jsem si byla jistá, že Diegova
přítomnost byla jen další z Rileyho lží.
A pokud Diego nebyl tady, byl už mrtvý. Zapadlo to do sebe tak snadno, že mě napadlo, že jsem
pravdu musela vědět už nějakou dobu. Od chvíle, kdy Diego za Rileym neprošel těmi sklepními
dveřmi. Už tehdy byl pryč.
Byla jsem pár metrů ve stromech, když mě zezadu udeřilo něco silou demoliční koule a odhodilo
mě to na zem. Pod bradou mi podklouzla nějaká paže.
,,Prosím!‘‘ vzlykala jsem. A myslela jsem tím
Paže zaváhala. Nebránila jsem se, i když mi instinkty napovídaly roztrhat a rozdrápat nepřítele na
kusy. Rozumnější část věděla, že by to k ničemu nebylo. Riley lhal taky o těch starých slabých
upírech, a my jsme nikdy neměli šanci. Ale i kdybych znala způsob, jak tohohle porazit, nebyla
bych schopná se pohnout. Diego byl pryč a tenhle do očí bijící fakt mi bránil v boji.
Najednou jsem letěla vzduchem. Narazila jsem do stromu a sesypala se na zem. Měla jsem se
pokusit utéct, ale Diego byl mrtvý. Tomu jsem uniknout nemohla.
Blonďatý upír z té louky na mě upřeně zíral, jeho tělo bylo připravené ke skoku. Vypadal velmi
schopně, mnohem zkušeněji než Riley. Ale nevrhnul se na mě. Nebyl šílený jako Raoul nebo
Kristie. Dokonale se kontroloval.
,,Prosím,‘‘ řekla jsem znovu a chtěla jsem to už mít za sebou. ,,Já nechci bojovat.‘‘
I když byl pořád v pozoru, jeho obličej se změnil. Díval se na mě způsobem, kterému jsem tak
docela nerozuměla. V jeho tváři bylo hodně znalostí a ještě něco jiného. Empatie? Minimálně
lítost.
,,Ani já, dítě,‘‘ řekl klidným laskavým hlasem. ,,Jenom se bráníme.‘‘
V jeho zvláštních žlutých očích bylo tolik upřímnosti, že jsem se musela zamyslet, proč jsem
vůbec kdy věřila čemukoliv, co řekl Riley. Cítila jsem se . . . provinile. Možná tenhle klan nikdy
neplánoval napadnout nás v Seattlu. Jak jsem mohla věřit kterékoli části toho, co mi bylo řečeno?
,,Nevěděli jsme to,‘‘ vysvětlila jsem, poněkud zahanbeně. ,,Riley lhal. Mrzí mě to.‘‘
Chvíli poslouchal a já si uvědomila, že na bitevním poli bylo ticho. Bylo po všem.
Kdybych byla jakkoli pochybovala o tom, kdo vyhrál, pochyby by zmizely o vteřinu později, když
k němu přispěchala upírka s vlnitými hnědými vlasy a žlutýma očima.
,,Carlisle?‘‘ zeptala se zmateným hlasem a zírala na mě.
,,Nechce bojovat,‘‘ řekl jí.
Žena se dotkla jeho paže. Pořád byl napjatý ke skoku. ,,Je tak vyděšená, Carlisle. Nemohli
bychom . . .‘‘
Ten blonďák, Carlisle, na ni pohlédl a potom se malinko narovnal, i když bylo vidět, že je pořád
opatrný.
,,Nemáme v úmyslu ti ublížit,‘‘ řekla mi ta žena. Měla jemný konejšivý hlas. ,,Nechtěli jsme
bojovat s nikým z vás.‘‘
,,Mrzí mě to,‘‘ zašeptala jsem znovu.
Nemohla jsem ten zmatek, co jsem měla v hlavě dát do pořádku. Diego byl mrtvý, to byla hlavní
věc, ta zničující věc. Kromě toho bylo po boji, můj klan prohrál a mí nepřátelé vyhráli. Ale můj
mrtvý klan byl plný takových, kteří by se s radostí dívali, jak hořím a mí nepřátelé na mě mluvili tak
laskavě, i když k tomu neměli žádný důvod. A co víc, cítila jsem se bezpečněji s těmi dvěma cizinci,
než jsem se kdykoli dřív cítila s Raoulem a Kristie.
Bylo to tak matoucí.
,,Dítě,‘‘ řekl Carlisle, ,,vzdáš se? Pokud se nepokusíš nám ublížit, slibujeme, že neublížíme tobě.‘‘
A já mu věřila.
,,Ano,‘‘ zašeptala jsem. ,,Ano, vzdávám se. Nechci nikomu ubližovat.‘‘
Povzbudivě natáhl ruku. ,,Pojď, dítě. Naše rodina se jen dá dohromady a pak na tebe budeme mít
nějaké otázky. Pokud budeš odpovídat upřímně, nemáš se čeho bát.‘‘
Pomalu jsem vstala a nedělala žádné pohyby, které by se daly považovat za hrozbu.
,,Carlisle?‘‘ zavolal nějaký mužský hlas.
A potom se k nám připojil další žlutooký upír. Jakékoliv bezpečí jsem cítila s těmi dvěma cizinci,
zmizelo hned, jak jsem ho uviděla.
Byl taky blond, jako ten první, ale vyšší a hubenější. Jeho kůže byla úplně celá pokrytá jizvami,
nejhustěji na krku a čelisti. Pár menších skvrn na jeho rukou bylo čerstvých, ale zbytek nebyl
z dnešní rvačky. Zúčastnil se víc bojů, než jsem si dokázala představit a nikdy neprohrál. Jeho
žlutohnědé oči žhnuly a z jeho postoje vyzařoval hněv jako z rozzuřeného lva.
Hned jak mě uviděl, nakrčil se ke skoku.
,,Jaspere!‘‘ napomenul ho Carlisle.
Jasper se zarazil a široce se zadíval na Carlisla. ,,Co se děje?‘‘
,,Nechce bojovat. Vzdala se.‘‘
Obočí zjizveného upíra se zamračilo a já najednou cítila nečekanou vlnu frustrace, i když jsem
neměla ponětí, čím jsem byla zklamaná.
,,Carlisle, já . . .‘‘ Zaváhal a pak pokračoval: ,,Promiň, ale nejde to. Nemůžeme být spojováni
s žádným z těch novorozených, když přijdou Volturiovi. Uvědomuješ si, v jakém budeme
nebezpečí?‘‘
Nerozuměla jsem přesně tomu, co říkal, ale pochopila jsem toho dost. Chtěl mě zabít.
,,Jaspere, je to ještě dítě,‘‘ namítla ta žena. ,,Nemůžeme ji jen tak chladnokrevně zabít!‘‘
Bylo zvláštní slyšet ji mluvit, jako bychom byli lidé, jako by vražda byla špatná věc. Věc, které se
dalo vyhnout.
,,Ale naše rodina je tak v nebezpečí, Esme. Nemůžeme si dovolit, aby si mysleli, že jsme porušili
tohle pravidlo.‘‘
Ta žena, Esme, přešla mezi mnou a tím, kdo mě chtěl zabít. Nepochopitelně se ke mně otočila
zády.
,,Ne. Já s tím nesouhlasím.‘‘
Carlisle po mě střelil znepokojeným pohledem. Viděla jsem, že mu na té ženě hodně záleželo.
Dívala bych se stejně na někoho, kdo by stál za zády Diegovi. Snažila jsem se vypadat tak
poslušně, jak jsem se cítila.
,,Jaspere, myslím, že to budeme muset risknout,‘‘ řekl pomalu. ,,My nejsme Volturiovi. Řídíme se
jejich pravidly, ale nebereme životy na lehkou váhu. Vysvětlíme jim to.‘‘
,,Mohli by si myslet, že jsme si vytvořili vlastní novorozené k obraně.‘‘
,,Ale to jsme neudělali. A i kdybychom to udělali, tady se nic indiskrétního nedělo, jen v Seattlu.
Proti vytváření upírů žádné pravidlo není, když na ně dohlížíš.‘‘
,,Je to až moc nebezpečné.‘‘
Carlisle se váhavě dotkl Jasperova ramene. ,,Jaspere. Nemůžeme to dítě zabít.‘‘
Jasper se mračil na toho muže s laskavýma očima a já byla najednou naštvaná. Přece by neublížil
tomuhle vlídnému upírovi, nebo ženě, kterou ten upír miloval. Potom Jasper vzdychl a já věděla,
že to bylo v pořádku. Můj vztek zmizel.
,,Nelíbí se mi to,‘‘ řekl, ale byl klidnější. ,,Aspoň mi ji nechte na starost. Vy dva nevíte jak se
vypořádat s někým, kdo byl zdivočelý tak dlouho.‘‘
,,Samozřejmě, Jaspere,‘‘ řekla ta žena. ,,Ale buď hodný.‘‘
Jasper zakoulel očima. ,,Musíme se přidat k ostatním. Alice říkala, že nemáme moc času.‘‘
Carlisle přikývl. Natáhl ruku k Esme a spolu zamířili kolem Jaspera zpátky na louku.
,,Ty tam,‘‘ řekl mi Jasper a zase se mračil. ,,Pojď s námi. Nedělej žádné prudké pohyby, nebo tě
vážně
Zase jsem se cítila vztekle, když mě probodával pohledem, a malá část ze mě chtěla zavrčet a
ukázat zuby, ale měla jsem pocit, že to byla přesně ta záminka, na kterou čekal.
