PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

21
Rozruch kolem vyznání páně Collinsova pomalu utichal a Elizabeth musela už pouze překonávat trapné pocity, jimž se člověk v tomto případě nevyhne, a občasné rozladěné narážky matčiny. Dotyčný pán pak nedával průchod svým citům ani rozpaky, ani zoufalstvím, ani tím, že by se jí stranil, leč škrobeným chováním a opovržlivým mlčením. Sotva na ni promluvil a přehorlivá dvornost, která nejvíce lahodila jemu samému, se od té chvíle soustředila na slečnu Lucasovou. Ta mu trpělivě naslouchala k pochopitelné úlevě všech, a především své přítelkyně.
Nazítří paní Bennetová stále ještě nepolevovala ve svém roztrpčení ani v stížnostech na svůj zdravotní stav. I pan Collins setrvával v póze uražené hrdosti. Elizabeth doufala, že ho hněv přiměje k předčasnému odjezdu, on však zřejmě nehodlal pozměnit původní plány. Prohlásil, že odjede v sobotu, a do soboty se také chystal zůstat.
Po snídani se děvčata vypravila do Merytonu, aby se poptala, jestli se už vrátil pan Wickham, a bědovala, že se neúčastnil netherfieldského plesu. Objevil se, jen vkročily do města, doprovodil je k paní tetince a tam do nejmenších podrobností probrali, jak ho to mrzelo a jak se trápil a ony jak si o něho dělaly starost. Elizabeth však dobrovolně svěřil, že skutečně odjel, poněvadž to uznal za nutné.
"Čím víc se ples přibližoval, tím víc jsem se utvrzoval v názoru, že by bylo lépe se s pane Darcym nesetkat -- že by bylo nad mé síly prodlévat s ním po tolik hodin v téže místnosti a společnosti a že by mohlo dojít k výjevům, které by nemusely být nepříjemné pouze mně."
Ona velebila jeho takt a oba měli čas si o tom důkladně pohovořit, jakož i dát průchod vzájemným mocným sympatiím, neboť Wickham a ještě jeden důstojník je doprovázeli zpět do Longbournu a během této cesty se Wickham věnoval jen a jen jí. Byla z jeho doprovodu dvojnásob potěšená: za prvé jí to lichotilo a za druhé to byla jedinečná příležitost představit ho otci a matce.
Zakrátko po návratu přišel posel z Netherfieldu s dopisem pro slečnu Jane Bennetovou a ta jej okamžitě otevřela. Obsahoval malý arch elegantního papíru, hustě popsaného úhledným dámským rukopisem; Elizabeth viděla, že na sestru velmi zapůsobil a že při četbě prodlévá nad některými pasážemi. Jane se však brzy ovládla, schovala psaní a snažila se vmísit do rozhovoru a být veselá, jako by se nic nestalo; Elizabeth to ale znepokojovalo, takže odpovídala roztržitě dokonce i Wickhamovi, a jakmile se oba páni odporoučeli, dala Jane očima znamení, aby ji následovala nahoru. Když se ocitly ve svém pokoji, vytáhla Jane dopis a pravila: "Píše mi Caroline Bingleyová a obsah jejího sdělení mě velmi překvapuje. Panstvo opustilo Netherfield, v této chvíli už jsou na cestě do Londýna - a nemají v úmyslu se sem vrátit. Poslyš, co tu stojí."
Přečetla pak nahlas první větu, která oznamovala, že se právě rozhodly odjet okamžitě za bratrem do Londýna a že už dnes povečeří v Grosvenor Street, kde má pan Hurst dům. Dále tam bylo doslovně: Nechci předstírat, že se s Hertfordshirem loučím nerada; budu postrádat jen jedno, a to Vaši milou společnost, drahá přítelkyně, doufejme však, že se někdy v budoucnu opět naskytne vítaná příležitost hojně pěstovat příjemné vzájemné styky; do té doby nechť zmírní bolest z odloučení co nejčastější a nejupřímnější dopisy. V tom na Vás spoléhám! Nedůvěra nedovolila Elizabeth sledovat tyto afektované projevy příliš pozorně, a třebaže ji náhlý odjezd překvapil, neviděla v tom ještě důvod k žalu; nedalo se předpokládat, že by jejich nepřítomnost zabránila panu Bingleymu pobývat na Netherfieldu, a Jane přestane pociťovat ztrátu jejich společnosti, až se bude těšit ze společnosti jeho, o tom byla převědčená.
"To je škoda," pravila po krátké odmlce, "že se nemohly rozloučit se svými přítelkyněmi, než odjely. Neměly bychom však doufat, že ta vítaná příležitost, na niž se slečna Bingleyová tak těší, nadejde dřív, než si myslí, a že se příjemné vzájemné styky přítelkyň změní v ještě hlubší vztahy sesterské? Však ono se jim nepovede Bingleyho v Londýně zadržet."
"Caroline píše zcela jednoznačně, že nikdo z nich se tuto zimu už do Hertfordshiru nevrátí. Přečtu ti to:
Bratr odjížděl včera přesvědčen, že se mu podaří vyřídit záležitosti, jež ho odvolaly do Londýna, za tři čtyři dny; my jsme si však jisté, že je to nemožné, a krom toho se domníváme, že Charles nebude mít chuť honem Londýn opustit, když už tam jednou bude, a proto jsme usoudily, že bude nejmoudřejší rozjet se za ním, aby nebyl nucen trávit volné chvíle v nepohodlném hotelu. Četní naši známí už přijeli na zimní sezonu; zaradovala bych se, kdybych se dozvěděla, že se i Vy přidáte k této veselé společnosti, avšak obávám se, že je to zcela vyloučeno. Ze srdce doufám, že Vánoce v Hertfordshiru budou bohaté na radovánky, jež toto roční období obvykle přináší, a vaši ctitelé tak početní, že ani nepocítíte nepřítomnost oněch tří, o něž vás připravíme.
Je tedy zřejmé," pravila Jane, "že se sem letos v zimě už nevrátí."
"Zřejmé je jen to, že by to slečna Bingleyová nerada viděla."
"Proč myslíš? Rozhoduje o tom on sám. Je přece svým pánem. Ale to ještě nevíš všechno. Přečtu ti pasáž, která mě vskutku zabolela. Před tebou nechci nic zatajovat.
Pan Darcy by se rád opět setkal se sestrou, a abych se Vám přiznala, i my se na ni těšíme stejně nedočkavě. Jsem přesvědčena, že Georgiane Darcyové se hned tak žádná nevyrovná co do krásy, elegance i vzdělání; a vřelé city, jež v Louise i ve mně vyvolala, rozkvetou snad ještě více vzhledem k jisté zajímavé okolnosti: odvažujeme se doufat, že s ní zakrátko budeme spřízněné. Nevím, jestli jsem se Vám někdy zmínila o tom, jak pohlížíme na tuto záležitost, avšak nechci odjet, aniž se Vám s tím svěřím, a jsem si jista, že nebudete pokládat naše naděje za neoprávněné. Bratr ji vždy velice obdivoval a nyní bude mít zhusta příležitost vídat ji v intimním přátelském prostředí; její příbuzenstvo si přeje tento svazek právě tak jako my a věřím, že nejsem zaslepena sesterskými city, když se domnívám, že Charles má všechny předpoklady pro to, aby si dokázal podmanit ženské srdce. Při tolika příznivých okolnostech a žádných zábranách, jak se nemám, drahá Jane, kochat nadějemi, že dojde k události, která tak mnohé srdce potěší?
Co říkáš téhle větě, milá Lízinko?" zeptala se Jane, jakmile dočetla. "Může být něco řečeno jasněji? Neprohlašuje tu Caroline výslovně, že ani neočekává, ani si nepřeje, abychom byly jednou švagrové, že nepochybuje o bratrově lhostejnosti vůči mně, a jestli uhádla, jaké city já chovám k němu, hodlá mě (což je od ní velmi laskavé) varovat včas. Může tomu někdo rozumět jinak?"
"To může, neboť já jí rozumím zcela odlišně. Zajímá tě jak?"
"Zajisté."
"Řeknu ti to krátce a jasně. Slečna Bingleyová vidí, že se její bratr do tebe zamiloval, a přitom si přeje, aby si vzal slečnu Darcyovou. Vydá se za ním do města, aby ho tam udržela, a tobě se pokouší namluvit, že o tebe nestojí."
Jane zavrtěla hlavou.
"Udělala bys dobře, kdybys mi uvěřila, Jane. Kdo vás viděl pospolu, ten nemůže pochybovat o jeho citech. A slečna Bingleyová nejméně. Tak hloupá zase není. Kdyby o ni pan Darcy projevil jen zpola takový zájem, dala by si rovnou ušít svatební šaty. Ale věci se mají takto: Nejsme pro ně dost bohatí ani dost vznešení a kromě toho by ráda dohodila bratrovi slečnu Darcyovou -- představuje si totiž, že by jedna svatba v rodině ulehčila dosažení druhé. Nemá to špatně vymyšleno a patrně by se jí to podařilo, kdyby jí nestála v cestě slečna de Bourghová. Jenom nebuď, drahá Jane, tak bezelstně důvěřivá, a když ti slečna Bingleyová vykládá, jak její bratr obdivuje slečnu Darcyovou, nesmíš z toho usoudit, že už pro tebe tak nehoří, jako když se s tebou v úterý loučil; nedá si přece od sestry nabulíkovat, že nemiluje tebe, ale její přítelkyni."
"Kdybychom měly stejný názor na Caroline Bingleyovou, pak by se mi tvým výkladem dost ulevilo," odvětila Jane. "Avšak já věřím, že jí křivdíš. Caroline by nedokázala záměrně někoho klamat a mně zbývá jediná naděje, že se sama mýlí."
"Správně. Nemohla jsi připadnout na lepší myšlenku, když si to nechceš nechat vymluvit po mém. Rozhodně se drž toho, že se mýlí. Splníš tím svou povinnost vůči ní a nesmíš už být smutná."
"Ale, drahá sestřičko, jakpak mohu být veselá? I kdyby to dobře dopadlo, copak bych mohla podat ruku muži, jehož sestry a všichni přátelé si přejí, aby si vzal jinou?"
"To si musíš rozhodnout sama," řekla Elizabeth, "a jestli po zralé úvaze shledáš, že by tě víc trápilo nevyhovět jeho sestrám, než blažilo být jeho ženou, pak ti radím, abys ho rozhodně odmrštila."
"Jak můžeš takhle mluvit?" řekla Jane a trošku se pousmála. "Jistě víš, že by mě jejich nesouhlas sice mrzel, ale neváhala bych ani na okamžik."
"Nepředpokládala jsem, že bys váhala, ale v tom případě tě nemusím příliš litovat."
"Jestli se ale celou zimu nevrátí, nebudu se patrně vůbec muset rozhodovat. Za půl roku se může stát tisíc věcí!"
Elizabeth opovržlivě zamítla myšlenku, že by se už nevrátil. Domnívala se, že si to pouze přeje předpojatá Caroline, a nepokládala za možné, že by její přání, ať jakkoli nezastřeně nebo rafinovaně prosazované, mohlo ovlivnit mladíka, jenž není na nikom závislý. Zdůvodnila sestře svůj názor, jak nejpádněji uměla, a brzy s radostí pozorovala, že to na ni příznivě zaúčinkovalo. Jane neměla sklon k malomyslnosti, a tak pomalu opět nabyla sebedůvěry, ačkoli občas ze skromnosti zapochybovala o jeho lásce a vzdávala se naděje, že se Bingley vrátí do Netherfieldu a její vroucí touha dojde splnění.
Smluvily se, že obeznámí paní Bennetovou s odjezdem netherfieldského panstva, ale že ji nepoplaší úvahami, jak se zachová pán domu; avšak i neúplná zpráva vyvolala velké starosti a lamentace, jaká je to škoda, že dámy musely odjet právě teď, když se všichni začali tak slibně sbližovat. Naříkala hezkou dobu, ale pak se utěšila tím, že pan Bingley jistě co nevidět přijede a bude v Longbournu obědvat, a skončila spokojeným prohlášením, že byl sice pozván jen k rodinné tabuli, ale že si na ní dá zvlášť záležet a budou mít rozhodně dva chody.
22
Bennetovi byli pozváni k Lucasovým a slečna Charlotta byla opět tak hodná, že se téměř celou dobu nechala bavit panem Collinsem. Elizabeth jí za to v příhodné chvíli poděkovala. "Udržuješ ho v dobré náladě," pravila, "a já jsem ti za to zavázána víc, než můžu vypovědět." Charlotta ujistila přítelkyni, že jí s radostí prokáže tu službu a že jí to nic neudělá, když mu obětuje trochu času. To od ní bylo vskutku milé, avšak Charlotta hodlala zajít ve své laskavosti dál, než Elizabeth tušila; chránila ji proti případným obnoveným galantnostem pana Collinse tím, že se snažila upoutat jeho pozornost sama. Takový zájem tedy na tom měla slečna Lucasová a všechno se vyvíjelo tak příznivě, že by si byla večer při loučení téměř jista úspěchem, kdyby nemusel odjet z Hertfordshiru tak zakrátko. To však podceňovala ohnivost jeho temperamentu a nezávislou rozhodnost, neboť nazítří ráno se s obdivuhodnou šikovností vyplížil z domu Bennetových a spěchal do Lucasova, aby se jí vrhl k nohám. Vyvinul velké úsilí, aby si ho sestřenice nevšimly, neboť byl přesvědčen, že by nezapochybovaly o cíli jeho cesty, kdyby ho spatřily, a on neměl chuť zasvětit je do svých úmyslů, dokud jim nebude moci zároveň oznámit, že uspěl; nepochyboval o tom sice příliš, a právem, neboť Charlotta se k němu chovala dost povzbudivě, avšak středeční dobrodružství přece jen otřáslo jeho sebedůvěrou. Dostalo se mu však velmi lichotivého přijetí. Slečna Lucasová ho spatřila z okna v prvním patře a okamžitě se mu vydala naproti, aby ho jako náhodou potkala na pěšince. Sotva se však nadála, že jí tam čeká tolik lásky a tolik řečí.
Tak rychle, jak jen to bylo při výřečnosti páně Collinsově možné, se dohodli k oboustranné spokojenosti, a když vcházeli do domu, naléhal na ni se vší vážností, aby určila den, jenž ho učiní nejšťastnějším člověkem pod sluncem, a třebaže se neslušelo, aby dáma v této chvíli jeho prosbě vyhověla, neměla v úmyslu zahrávat si lehkomyslně s jeho štěstím. Jelikož ho příroda obdařila nadměrnou dávkou hlouposti, nedalo se předpokládat, že by zasnoubení s ním bylo tak čarovné, aby si je nevěsta přála protahovat; a Charlottě, jež ho vyslyšela jedině z čisté a nezištné touhy po zaopatření, nebylo proti mysli dosáhnout tohoto zaopatření co nejdříve.
Pan Collins požádal okamžitě sira Williama a lady Lucasovou o ruku jejich dcery a byl ochotně a radostně vyslyšen. Měl už nyní takové živobytí, že byl pro jejich dceru nanejvýš žádoucí partií, neboť jí mohli dát jen nepatrné věno, a nadto tu byla naděje na budoucí majetek. Lady Lucasová ihned projevila dříve nevídaný zájem, jak je na tom pan Bennet se zdravím, a sir William s rozhodností prohlásil, že jakmile pan Collins převezme longbournské panství, bude se slušet, aby byl i s chotí představen u dvora. Zkrátka a dobře, celá rodina se nad touto událostí hluboce zaradovala. Mladší dcery se těšily, že budou uvedeny do společnosti o rok dříve, než dosud mohly doufat, a bratři se zbavili strachu, že Charlotta zůstane starou pannou. Charlotta sama byla docela klidná. Dosáhla svého a nyní měla čas si všechno rozvážit. A její úvahy ji celkem vzato uspokojovaly. Pan Collins samozřejmě nebyl ani moudrý, ani milý člověk, jeho společnost jí nebyla dvakrát příjemná a jeho vřelé city k ní jistě víc než pomyslné. Bude však mít manžela. Charlotta nestála valně ani o muže, ani o manželství, ale přesto by se ráda vdala: vždyť to bylo jediné počestné zaopatření pro vzdělané mladé dámy s nepatrným věnem, a třebaže jí s ním asi nekyne závratné štěstí, přece ji uchrání před nouzí. Tuto záruku nyní měla, a protože jí už bylo sedmadvacet let a krásy nikomu nepobrala, považovala to za velké štěstí. Jen ji mrzelo, že svým počinem asi překvapí Elizabeth Bennetovou, neboť si své přítelkyně vážila víc než kohokoli jiného. Elizabeth se bude divit, snad jí to vyčte, a i když ji v jejím rozhodnutí nemůže zviklat, bude ji bolet vědomí, že jí to neschvaluje. Rozhodla se, že ji o tom zpraví sama, a proto požádala pana Collinse, aby se u Bennetových o ničem ani slůvkem nezmínil, až se vrátí na oběd. Slíbil jí ovšem poslušně, že zachová vše v tajnosti, ale dalo mu to velkou práci, neboť jeho dlouhá nepřítomnost vzbudila zvědavost a byl zahrnut řadou velmi přímočarých otázek, z nichž vykličkoval jen s vynaložením velké obratnosti a usilovného sebezapření, neboť hořel touhou rozhlásit zvěst o svých úspěšných námluvách.
Protože se měl ráno vydat na cestu příliš časně, aby se ještě s někým z rodiny setkal, odehrálo se obřadné loučení večer, než se dámy odebraly na lože. Paní Bennetová ho s velkou zdvořilostí a srdečností ujistila, že ho v Longbournu vždy rádi uvítají, jakmile mu ostatní povinnosti dovolí, aby je znovu navštívil.
"Drahá madam," pravil, "přijímám vděčně vaše pozvání. V hloubi srdce jsem doufal, že se mi ho dostane, a buďte ujištěna, že ho využiji, jak nejdříve budu moci."
Všichni strnuli údivem a pan Bennet, jenž vůbec netoužil po brzském shledání, rychle pravil: "Neobáváte se však, drahý pane, že se to lady Catherine nemusí zamlouvat? Raději zanedbávejte své příbuzné, než abyste si proti sobě popudil svou paní."
"Jsem vám ze srdce zavázán za vaše přátelské varování, vážený pane," odvětil pan Collins. "Buďte však ujištěn, že bych nepodnikl nic závažného bez svolení Její Jasnosti."
"Člověk ani nemůže být dost opatrný. Obětujte vše, jen abyste u ní nevzbudil nelibost, a shledáte-li, že byste se vystavoval takovému nebezpečí, kdybyste nás opět navštívil, což pokládám za velmi pravděpodobné, zůstaňte raději pěkně doma a buďte si jist, že se neurazíme."
"Srdce mi překypuje vděčností nad vaší přátelskou pozorností, velevážený pane, a ubezpečuji vás, že ode mne co nejdříve obdržíte děkovný list za tento projev ohleduplnosti, jakož i za všechny ostatní, jichž se mi dostalo během mého pobytu v Hertfordshiru. Mé krásné sestřenky, neloučím se s vámi sice na tak dlouho, aby toho bylo zapotřebí, přesto však si dovolím popřát vám hodně zdraví a spokojenosti, sestřenku Elizabeth nevyjímaje."
Dámy mu patřičně oplatily jeho zdvořilosti a vzdálily se, všechny stejně udivené tím, že je hodlá zakrátko opět navštívit. Paní Bennetová by tomu ráda rozuměla tak, že se chce dvořit některé z mladších děvčat, a uvažovala, zda by se Mary nedala přemluvit, aby ho vyslyšela. Měla o něm mnohem lepší mínění než ostatní, některé jeho monology ji zaujaly svou rozšafností, a třebaže se jí nevyrovnal inteligencí, měla dojem, že by se mohl vyvinout v příjemného společníka, kdyby ho povzbudila k četbě a měl před očima její světlý příklad. Avšak nazítří dopoledne všechny podobné naděje padly. Hned po snídani se dostavila slečna Lucasová a mezi čtyřma očima sdělila Elizabeth, co se včera přihodilo.
Elizabeth v posledních dnech už také napadlo, jestli si pan Collins nenamlouvá, že miluje její přítelkyni, ale to, že by nalezl u Charlotty pochopení, se jí zdálo téměř stejně vyloučené, jako kdyby ho vyslyšela sama, a byla proto tak ohromena, že v první chvíli zvolala snad trochu netaktně: "Ty že ses zasnoubila s panem Collinsem? Ale, Charlottko, to přece nemyslíš vážně!"
Když se jí slečna Lucasová svěřovala, nutila se do klidu, ale takový nezaobalený projev jí na okamžik přece jen otřásl, ačkoli vlastně něco podobného očekávala. Hned se však vzpamatovala a chladně odpověděla: "Proč tě to tak překvapuje, drahá Elizo? Považuješ za vyloučené, aby některá žena měla o panu Collinsovi dobré mínění jen proto, že se u tebe nesetkal s úspěchem?"
Elizabeth se však už ovládla a s vynaložením velkého úsilí dokázala jakžtakž věrohodně ujistit přítelkyni, že se raduje z budoucího příbuzeneckého svazku a že jí přeje, aby byla hodně šťastná.
"Chápu tvé pocity," odvětila Charlotta. "Jistě tě to velmi překvapuje, vždyť zcela nedávno nabídl pan Collins ruku tobě. Ale až si v klidu všechno uvážíš, pak doufám moje jednání pochopíš. Nejsem romantická, jak víš, a nikdy jsem nebyla. Nechci nic jiného než slušné zaopatření, a když se vezme v úvahu povaha pana Collinse, jeho postavení a styky, pak se domnívám, že mám větší naději na spokojený život po jeho boku než valná většina lidí před vstupem do stavu manželského."
Elizabeth odvětila tichounce "zajisté" a po trapné odmlce se vrátily k ostatním. Charlotta se dlouho nezdržela a zanechala Elizabeth úvahám o tom, co se právě dozvěděla. Trvalo jí dlouho, než se dokázala aspoň trochu smířit s představou tak nesourodého manželství. Že pan Collins během tří dnů nabídne ruku dvěma paním svého srdce, ji ani zdaleka tak neudivovalo jako skutečnost, že byl nyní vyslyšen. Uvědomovala si už dávno, že Charlotta pohlíží na manželství jinak než ona, ale nepředpokládala, že v rozhodující chvíli obětuje všechny ušlechtilé city hmotnému prospěchu. Charlotta jako manželka pana Collinse -- jaká ponižující představa! A k bolestnému zklamání, že se její přítelkyně tak zaprodala, se přidružila neodbytná obava, že je vyloučené, aby jí vyvolený úděl přinesl aspoň jakous takous spokojenost.
23
Elizabeth seděla v saloně s matkou a sestrami, hlavu plnou toho, co se právě dozvěděla, a uvažovala, smí-li to sdělit ostatním, když tu se dostavil sám sir William Lucas, aby na přání své dcery oznámil její zasnoubení Bennetovým. Zahájil četnými komplimenty a projevy radosti nad budoucími svazky mezi oběma rodinami a pak sdělil svou novinu posluchačstvu nejen žasnoucímu, ale zcela nevěřícímu: paní Bennetová spíše vytrvale než zdvořile prohlašovala, že se jistě mýlí, a Lydia, jako vždy bezohledná a prostořeká, mu vpadla do řeči: "Jéžíšku na křížku! Copak to plácáte, sire Williame? To nevíte, že si pan Collins chce namluvit naši Lízu?"
Nic než trpělivost šlechtice ode dvora by nedokázalo překonat takové přijetí bez roztržky, avšak sir William díky dobrému vychování všechno vydržel; požádal je sice, aby nepochybovaly o pravdivosti jeho zprávy, ale jinak vyslechl jejich netaktnosti s obdivuhodným sebeovládáním.
Elizabeth si uvědomila, že je na ní, aby ho vysvobodila z této nepříjemné situace; zasáhla tedy, potvrdila jeho slova a dodala, že se jí už předtím Charlotta sama svěřila; snažila se zarazit matku a sestru v jejich projevech tím, že siru Williamovi se vší vážností blahopřála, v čemž ji duchapřítomně podpořila Jane, a že se rozhovořila o dobrých stránkách tohoto sňatku, o tom, jaký je pan Collins hodný člověk a že Hunsford leží tak příhodně blízko od Londýna.
Dokud se sir William zdržel, byla paní Bennetová z toho překvapení sotva mocna souvislého slova, avšak jakmile se odporoučel, dala svým citům průchod. Předně trvala na tom, že tomu všemu vůbec nevěří, za druhé dokazovala, že pan Collins upadl do léčky, za třetí vyjádřila přesvědčení, že spolu nebudou šťastni a že -- za čtvrté -- z toho mračna ještě nemusí pršet. Hlavně však si nedala vymluvit dvě věci: předně, že příčinou všech trampot je Elizabeth, a za druhé, že se k ní všichni zachovali zcela bezohledně. Tyto dva závěry rozváděla až do večera. Nemohli ji nijak upokojit, nijak usmířit. Trvalo týden, než dokázala promluvit na Elizabeth, aniž by ji nehubovala, uplynul měsíc, než si zase mohla povídat se sirem Williamem nebo jeho ženou a neurážet je přitom a než trochu odpustila jejich dceři, na to potřebovala těch měsíců několik.
Pan Bennet reagoval na tuto událost mnohem klidněji, a pokud v něm nějaké pocity vyvolala, pak to byly, jak tvrdil, pocity vysoce příjemné: těší ho prý, když vidí, že Charlotta Lucasová, kterou považoval za jakžtakž rozumnou osobu, je stejně hloupá jako jeho choť a hloupější než jeho dcera!
Jane přiznala, že ji Charlottiny zásnuby trochu překvapují, avšak spíš než údiv vyjádřila upřímné přání, aby spolu byli šťastni, a na rozdíl od Elizabeth to nepokládala za vyloučené. Kitty s Lydií ani ve snu nenapadlo slečně Lucasové závidět, vždyť pan Collins nebyl než farář; ty dvě to přijaly pouze jako novinu, kterou mohou vykládat po Merytonu.
Lady Lucasová nemohla potlačit triumfální zadostiučinění, že nyní ona může rozvíjet před paní Bennetovou příjemné úvahy, jakou dcera udělá partii; jezdila do Longbournu častěji než dříve sdílet s ní svou radost, třebaže kyselé pohledy paní Bennetové a její zlé poznámky by byly kohokoli jiného odradily.
Mezi Elizabeth a Charlottou panovala jistá odměřenost, takže už spolu o sňatku nehovořily; a Elizabeth byla přesvědčená, že už mezi nimi nikdy nezavládne bývalá důvěra. Zklamaná Charlottou, upjala se s větší láskou k nejstarší sestře, bezelstné a jemné Jane, o níž byla přesvědčena, že ji nemůže zklamat, a o jejíž štěstí si dělala den ze dne větší starosti, neboť Bingley už byl týden pryč a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl vrátit.
Jane ihned Caroline odepsala a počítala dny, kdy asi může čekat odpověď. V úterý přišel na adresu otce rodiny slíbený děkovný dopis od pana Collinse, bylo v něm tolik závaznosti a vděčnosti, že to odpovídalo spíš ročnímu pobytu v jejich domě. A když učinil zadost této povinnosti, sdělil jim dále s převýmluvným nadšením, jaké štěstí ho potkalo v podobě opětované náklonnosti jejich roztomilé sousedky slečny Lucasové, a vysvětlil, že z touhy po její milé společnosti ochotně vyhoví laskavému pozvání, aby opět zavítal do Longbournu, a proto doufá, že je všechny znovu spatří od pondělka za čtrnáct dní. Lady Catherine mu prý vřele schvaluje jeho úmysly a přeje si, aby se svatba konala co nejdříve, kteréžto přání zajisté bude rozkazem i pro jeho drahou Charlottu, takže brzy určí onen den, kdy se stane nejšťastnějším člověkem pod sluncem.
Zprávu o návratu páně Collinsově však paní Bennetová nepřijala milostivě. Ba právě naopak, jala se před manželem dlouze lamentovat. Jak to prý, že se usadí v Longbournu, a ne na Lucasově? A jak k tomu přijde ona, aby se kvůli němu obtěžovala? Nestojí o návštěvy vzhledem k svému chatrnému zdraví -- a zamilovaní vůbec bývají nesnesitelní. Takto paní Bennetová tiše hořekovala a přestávala jen proto, aby mohla dát průchod zoufalství nad pokračující nepřítomností pana Bingleyho.
I Jane a Elizabeth zneklidňoval tento stav věcí. Ubíhal den za dnem a stále nic nevěděly, ledaže se po Merytonu začalo šuškat, že Bingley se už v zimě do Netherfieldu nevrátí. Tyto zvěsti paní Bennetovou velmi pobuřovaly a neopomněla je nikdy vyvracet jako ohavnou pomluvu.
Dokonce i Elizabeth se počala obávat - nikoli jeho nezájmu - ale toho, že se jeho sestrám přece jen povede nepustit ho z Londýna. Jakkoli by nerada připustila, že Janino štěstí je ohroženo a že se její milý ukázal proradný a nestálý, přece se toho podezření nemohla zbavit. Měla strach, že společné úsilí jeho necitelných sester a panovačného přítele spolu s půvaby slečny Darcyové a londýnskými radovánkami nakonec zvítězí nad jeho náklonností.
Jane ovšem těmito obavami a napětím trpěla hůř než Elizabeth, ať se však trápila sebevíc, snažila se nedat to na sobě znát, a proto mezi sebou o tom nehovořily. Takovým jemnocitem se však nevyznačovala paní Bennetová a málokdy uběhla hodinka, aby si na Bingleyho nevzpomněla, nevykládala, jak netrpělivě čeká na jeho příjezd, a nedotírala na Jane, že ji tedy pěkně oklamal, jestli se už nevrátí. Jen díky své svaté trpělivosti dokázala Jane tyto útoky klidně snášet.
Pan Collins se objevil, přesný jako hodinky, od pondělka za čtrnáct dní, avšak v Longbourgnu se mu nedostalo ani zdaleka tak milostivého přijetí, jako když přijel poprvé. Ve svém blaženém rozpoložení však nevyžadoval příliš pozornosti a naštěstí pro všechny ho láska zaneprázdňovala natolik, že příbuzné zanedbával. Ve dne pobýval většinou na Lucasově a někdy se vrátil do Longbournu právě včas, aby se omluvil za svou nepřítomnost, než se rodina odebrala na lože.
Paní Bennetová se skutečně ocitla v politováníhodné situaci. Sebemenší zmínka o chystané svatbě ji vrhala do bezedného zoufalství, a kam se vrtla, tam se o ní určitě mluvilo. Hnusil se jí pohled na slečnu Lucasovou. Patřila na ni s žárlivostí a odporem jakožto na budoucí paní svého domu. Kdykoli je Charlotta přišla navštívit, viděla v tom záměrné odhadování, kdy už to tu převezme, kdykoli řekla něco po straně panu Collinsovi, už byla přesvědčena, že hovoří o longbournském panství a chystá se, jak ji s dcerami vyžene z domu, jen co pan Bennet zavře oči. Stěžovala si na to trpce svému choti.
"Věřte mi, manželi," pravila, "nemohu a nemohu se smířit s pomyšlením, že Charlotta Lucasová bude jednoho dne paní tohoto domu, že já budu nucena ustoupit jí z cesty, že se dožiju toho, aby taková převzala moje místo!"
"Ale, drahá, netrapte se těmito chmurnými myšlenkami. Musíme doufat v lepší řešení. Snad nám bude dopřáno, že já přežiju vás."
Tím však paní Bennetovou vůbec neutěšil, a tak místo odpovědi naříkala dál.
"Nemohu ani pomyslet na to, že celé tohle panství bude jejich. Nebýt té poslední vůle vůbec by mi to nevadilo."
"Co by vám nevadilo?"
"Nic by mi nevadilo."
"Buďme tedy rádi, že jste neupadla do takové flegmatičnosti."
"Jak mám být ráda při takovéto poslední vůli, pane manželi? Že může mít někdo to svědomí a vydědit vlastní dcery, to nepochopím -- a všechno kvůli panu Collinsovi! Proč by to ze všech lidí měl dostat právě on?"
"Odpověď na tuto otázku přenechám vám," pravil pan Bennet.
24
Slečna Bingleyová odepsala, a tím byl konec všem dohadům. Hned první věta obsahovala sdělení, že se všichni usadili na zimu v Londýně, a v závěru vyřizovala bratrovu omluvu, že se neměl čas osobně rozloučit s přáteli, než opustil Hertfordshire.
Naděje tedy nadobro pohasly, a když Jane dokázala pokračovat ve čtení, nenalezla v dopise krom ujišťování o vřelých sympatiích pisatelčiných nic, co by ji mohlo potěšit. Hlavním obsahem bylo velebení slečny Darcyové. Caroline opět popsala její přečetné půvaby, radostně se chvástala, jak se sblížily, a neváhala předpovědět, že se splní přání, s nímž se Jane svěřila v minulém dopise. S potěšením jí rovněž sdělovala, že se bratr usídlil u pana Darcyho, a uchvácena probrala úmysly onoho pána ohledně nového zařízení.
Jane sdělila Eliabeth v hlavních rysech obsah dopisu a ta jej vyslechla s tichým rozhořčením. Nevěřila ani na okamžik Carolininu ujišťování, že se její bratr zakoukal do slečny Darcyové. Že má upřímně rád Jane, o tom byla přesvědčená stejně jako dříve, ale jakkoli jí byl od počátku sympatický, musela se na něho hněvat, ba téměř jím začala opovrhovat pro jeho poddajnou povahu, pro nedostatek rozhodnosti, která umožňuje vypočítavým přátelům, aby si s ním dělali, co jim libo, a dožene ho k tomu, že obětuje vlastní štěstí jejich rozmarům. Kdyby bylo v sázce jen jeho štěstí, mohl by si s ním koneckonců zahrávat, jak uzná za vhodné, ale jde i o její sestru, a toho si přece musí být i on sám vědom. Zkrátka a dobře, na toto téma mohla rozvést dalekosáhlé úvahy, jenže by stejně nikam nevedly. Nalámala si s tím hlavu dost a dost, ale ať už Bingleyho láska vyprchala nebo ustoupila nátlaku přátel, ať si byl vědom Janiných citů nebo je nepostřehl, mohlo to sice podstatně ovlivnit její mínění o něm, avšak sestra na tom byla v tom i onom případě stejně, její klid byl tentam.
Uplynul den dva, než Jane sebrala odvahu pohovořit si s Elizabeth o svém soužení; až jednou, když je paní Bennetová opustila po delší tirádě o Netherfieldu a jeho pánu než obvykle, Jane už to nemohla přejít mlčením.
"Ach, kéž by se drahá matinka dokázala lépe ovládat! Rozpřádá o něm neustále dlouhé úvahy a netuší, jak mě tím trápí. Ale nesmím si stěžovat. Nemůže to přece trvat dlouho. Zapomeneme na něho a všechno bude jako dřív."
Elizabeth se zadívala na sestru pochybovačně a starostlivě, ale neříkala nic.
"Nevěříš mi," pravila Jane a lehce zrudla, "ale nemáš proč. Budu na něho možná vzpomínat, protože to byl nemilejší muž, s kterým jsem se kdy setkala, ale to je vše. Nemám od něho co očekávat, ani se čeho obávat, nemám mu co vyčítat. Chválabohu! Aspoň kvůli tomu se trápit nemusím. Potřebuju jen trochu času -- jistě se budu snažit ze všech sil, abych se z toho vymanila."
A vyrovnanějším hlasem dodala: "Už nyní mi může být útěchou, že jsem si pouze něco namlouvala a že jsem tím neublížila nikomu než sobě."
"Drahá Jane!" zvolala Elizabeth. "Ty jsi příliš ušlechtilá. Máš v sobě andělskou snášenlivost a nesobeckost, nevím, co ti mám na to říct. Připadá mi, že jsem tě nikdy dost nedocenila ani tě nemilovala tak, jak by sis zasluhovala."
Jane vehementně popírala, že by jí patřila taková chvála, a sváděla všechno na vřelý sesterský cit.
"Ne," ohradila se Elizabeth, "to by nebylo spravedlivé. Ty se snažíš připisovat každému nejlepší úmysly a mrzí tě, řeknu-li o někom něco nepěkného. A když prohlásím, že jediný dokonalý člověk jsi ty, tak se tomu bráníš. Jen se neboj, že to přeženu, že si přisvojím tvou výsadu dívat se na svět růžovými brýlemi. To není třeba. Mám opravdu ráda jen málo lidí, a ještě méně je těch, o nichž smýšlím s úctou. Čím víc poznávám svět, tím méně se mi zamlouvá: den ze dne se mi znovu potvrzuje, že lidská povaha je nestálá a že se sotva mohu spolehnout na zdánlivé hodnoty a moudrost. Nedávno jsem se s tím znovu setkala ve dvou případech; o prvním pomlčím a druhým jsou Charlottiny vdavky. Je to nepochopitelné! Ať se na to díváš z té či oné stránky, je to nepochopitelné."
"Nesmíš to brát tahle, drahá Lízinko. Vždyť by ses utrápila. Musíš vzít v úvahu, že Charlotta má pro to jiné předpoklady i jinou povahu, a to je důležité. Považ, jaký je pan Collins čestný člověk a Charlotta rozvážná, vyrovnaná. Nezapomeň, že je z početné rodiny, že je to pro ni skutečně výhodná partie, a snaž se doufat -- v zájmu všech účastněných -- že k bratranci cítí aspoň trochu úcty a oddanosti."
"Kvůli tobě jsem ochotná vynasnažit se doufat v holé nemožnosti, ale nevím, komu taková víra prospěje. Kdybych si měla myslet, že je mu Charlotta oddána, získala bych jenom horší mínění o jejím rozumu, než mám teď o jejím charakteru. Přece víš zrovna tak dobře jako já, milá Jane, že pan Collins je nafoukaný, škrobený, omezený, pošetilý osel, a musíš si myslet stejně jako já, že děvče, které si ho dokáže vzít, nejedná bez postranních úmyslů. Neměla bys ji hájit, třebaže je to Charlotta Lucasová. Přece nemůžeš kvůli jediné osobě změnit pojmy jako zásadovost a poctivost a nechceš namluvit sobě nebo mně, že sobectví je rozšafnost a strčit hlavu do písku znamená zajištěnou spokojenost."
"Musím ti vytknout, že užíváš o obou příliš silné výrazy," odvětila Jane. "Uznáš to doufám sama, až uvidíš, že jsou spolu šťastni. Ale nechme toho. Měla jsi na mysli ještě něco. Zmínila ses přece o dvou případech. Nemohu předstírat, že tomu nerozumím, ale snažně tě prosím, drahá Lízinko, jenom jemu nic nevyčítej a neříkej, že už o něm dobře nesmýšlíš, to by mě hrozně bolelo. Člověk nesmí vždycky hned předpokládat, že mu druhý ublíží úmyslně. Nemůžeme chtít, aby se temperamentní mládenec choval vždy obezřetně a zdrženlivě. Často nás mylně zavádí vlastní domýšlivost. Ženy připisují někdy dvornosti větší význam, než ve skutečnosti má."
"A muži se starají, aby se jim to tak jevilo."
"Klamou-li úmyslně, nelze je ospravedlnit, avšak mám pocit, že na světě ani nemůže být tolik úmyslných nástrah, jak si někteří lidé představují."
"Nepředpokládám, že by ti Bingley úmyslně kladl nástrahy," pravila Elizabeth, "avšak i když člověk nezamýšlí nic zlého a nechce nikomu ublížit, může dojít k nedorozumění, může způsobit trápení. Stačí k tomu lehkovážnost, málo ohledů n city druhých, nedostatek rozhodnosti."
"A ty mu přičítáš některou z těchto vlastností?"
"Ano, všechny dohromady. Kdybych to však měla rozvádět, řekla bych, co si myslím o lidech, které ctíš, a ty se na mne rozhněváš. Přeruš mě proto včas."
"Stále si tedy myslíš, že je to dílo jeho sester?"
"Ano, sester podporovaných přítelem."
"Nemohu tomu uvěřit. Proč by ho k něčemu nutili? Jistě jim jde jen o jeho budoucí štěstí, a má-li rád mě, nemůže být šťasten s jinou."
"Vycházíš z falešného předpokladu. Může jim jít ještě o něco jiného než o jeho budoucí štěstí, například o rozmnožení majetku a výhodné styky, o to, aby získal nevěstu bohatší, vznešenější a pyšnější, než jsi ty."
"Přejí si bezpochyby, aby se jeho vyvolenou stala slečna Darcyová," odvětila Jane, "ale třeba z lepších pohnutek, než jim připisuješ. Znají ji mnohem déle než mne, není tedy divu, že je jim bližší. Ať už by však chtěly cokoli, není pravděpodobné, že by odporovaly bratrovu přání. Která sestra by si něco takového dovolila, pokud by k tomu neměla skutečně vážné důvody? Kdyby se domnívaly, že mě má rád, nesnažily by se nás rozloučit, a ani by se jim to v takovém případě nezdařilo. Říkáš, že mě miluje, ale pak by se všichni zachovali divně a nepěkně, a já bych z toho musela být velmi nešťastná. Netrap mě takovým výkladem. Nestydím se, že jsem se zmýlila -- aspoň mě to zdaleka tak nebolí, jako kdybych si měla myslet něco ošklivého o něm a jeho sestrách. Dovol mi, abych si to vyložila způsobem co nejpříznivějším a nejsnáze pochopitelným."
Elizabeth jí nemohla nevyhovět a od této chvíle mezi nimi o Bingleyovi téměř nepadla zmínka.
Jen paní Bennetová se stále podivovala a lamentovala nad tím, že se nenavrací, a třebaže jí to Elizabeth den co den znovu jasně vysvětlovala, nebyla zřejmě naděje, že by si s tím přestala lámat hlavu. Dcera se ji snažila přesvědčit o tom, čemu sama nevěřila, totiž že v něm Jane vzbudila jen nehluboký, přelétavý zájem, a proto se jí dvořil, a že ji pustil z mysli, jakmile mu sešla z očí. Paní Bennetová sice pokaždé připustila pravděpodobnost takových úvah, ale stejně jí to Elizabeth musela na druhý den znovu opakovat. Paní Bennetovou utěšovalo jen pomyšlení, že v létě musí pan Bingley znovu přijet.
Pan Bennet posuzoval tuto záležitost zcela jinak. "Nu, Lízinko," pravil jí jednoho dne, "tvá sestra je nešťastně zamilovaná, jak koukám. Vyřiď, že jí bahopřeju. Děvčata nic na světě tak netěší -- tedy kromě vdavek -- než se tu a tam nešťastně zamilovat. Má aspoň o čem dumat a v očích jejích družek jí to dodává na zajímavosti. Kdypak přijdeš na řadu ty? Přece si nenecháš líbit, že tě Jane trumfla. Teď je k tomu výborná příležitost. V Merytonu je dost oficírů, aby mohly být nešťastné všechny zdejší slečny. Vyber si Wickhama. Je to pohledný chlapík, ten by tě ošálil jaksepatří."
"Děkuju vám, tatíčku, ale mně postačí i menší fešák. Nemůže mít každá takové štěstí jako Jane."
"To je pravda," pravil pan Bennet, "než útěchou nám budiž, že máte milující matku, která takové příležitosti využije do krajnosti."
Nejúčinnějším lékem na chmurnou náladu, kterou nedávná protivenství některých členů rodiny Bennetových vyvolala, byla přítomnost pana Wickhama. Vídali se s ním časo a k jeho ostatním přednostem přistoupila nyní i skutečnost, že se těšil obecné oblibě. Všechno, co Elizabeth vyprávěl o svých nárocích vůči panu Darcymu, o tom, jak mu ublížil, bylo už všude známo a veřejně přetřásáno, a sousedé s potěšením vzpomínali, jak jim byl pan Darcy odjakživa protivný, ještě dávno předtím, než se tohle dozvěděli.
Jediná nejstarší slečna Bennetová stále ještě předpokládala, že mohou vyjít najevo nějaké polehčující okolnosti, jež hertfordshirská společnost dam nezná, a ve své mírnosti a nepředpojatosti vždy prosila o pochopení, zdůrazňovala možnost omylu -- ale všichni ostatní odsoudili Darcyho jako nejhoršího vyvrhela.
25
Po týdenních hodech lásky a blažených plánů do budoucna nadešla sobota a vyrvala pana Collinse z náručí jeho líbezné Charlotty. Bolest při rozloučení však mohla být aspoň u něho zmírněna pilnými přípravami na nevěstin příjezd, neboť měl odůvodněnou naději, že krátce po jeho příští návštěvě v Hertfordshiru nadejde den, kdy se stane nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Se svými příbuznými v Longbournu se rozloučil ptávě tak obřadně jako předtím, opět popřál svým půvabným sestřenkám hodně zdraví a spokojenosti a jejich otci slíbil děkovný dopis.
Příští pondělí měla paní Bennetová to potěšení uvítat svého bratra a švagrovou, kteří přijeli jako obvykle do Longbournu na Vánoce. Pan Gardiner byl rozumný, chytrý a ušlechtilý muž, jenž značně převyšoval svou sestru vrozenou inteligencí i vzděláním. Netherfieldské dámy mohly sotva očím věřit, že člověk, který se živí obchodem a bydlí na dohled svých skladišť, se umí chovat ve společnosti tak vybraně a být tak příjemným společníkem. Paní Gardinerová, která byla mnohem mladší než paní Bennetová s paní Philipsovou, byla milá, bystrá, elegantní dáma a všechny její longbournské neteře ji měly moc rády. Zvlášť s oběma staršími ji poutala upřímná vzájemná náklonnost. Často už ji v Londýně navštívily.
Po svém příjezdu se paní Gardinerová především musela věnovat předávání dárků a zpráv o poslední módě. Když toto absolvovala, připadla jí méně činorodá úloha. Bylo na ní, aby poslouchala. Paní Bennetová jí potřebovala vylíčit své trampoty a postěžovat si na četná bezpráví. Stala se jim všem řada křivd za tu dobu, co se neviděli. Kolem dvou děvčat se už točili ženiši, ale nakonec z toho nic nebylo.
"Na Jane se nezlobím," pokračovala, "Jane by byla pana Bingleyho ulovila, kdyby mohla, ale Líza! Ach, drahá švagruše, jen si představte, že mohla být touhle dobou paní Collinsovou, kdyby nebyla tak umíněná. Tuhle v té místnosti jí požádal o ruku a ona mu dala košem. Následkem toho bude mít lady Lucasová dceru vdanou dřív než já a naše děvčata jsou z longbournského panství stejně vyděděná jako předtím. Lucasovi kují ohavné pikle. Snaží se urvat, co se dá. Nerada to o nich říkám, ale je to tak. Jsem z toho celá pryč, onemocněla, protože mi vlastní rodina kazí záměry a protože mám sousedy, co myslí v první řadě na sebe, a ne na druhé. Jsem moc ráda, že jste nás právě v tomhle čase přijeli navštívit a udělala jste mi velkou radost tím, co jste vykládala o dlouhých rukávech."
Paní Gardinerová byla už se zmíněnými událostmi v hlavních rysech obeznámena z dopisů vyměňovaných mezi ní, Jane i Elizabeth, a tak švagrové jen něco zběžně odpověděla a ze soucitu s neteřemi zavedla hovor jinam. Když se pak ocitla s Elizabeth o samotě, vrátila se k tomu znovu. "Zdá se, že by to bývala pro Jane dobrá partie," pravila. "Škoda že z toho sešlo. Ale to se často stává. Takový mladík, jak Bingleyho líčíte, se zamiluje na pár týdnů do hezkého děvčete, pak je náhoda rozloučí a on na ni zapomene. Podobných případů je na tucty."
"To je svým způsobem výborná útěcha," pravila Elizabeth, "jenže nám bude sotva co platná. Naše trápení nezpůsobila náhoda. Nestává se přece často, že by předpojatí přátelé dokázali, aby nezávislý mladý muž zapomněl na děvče, které ještě před několika dny vášnivě miloval."
"Jenže výraz jako 'vášnivě miloval' je tak otřepaný, pochybný a neurčitý, že si z něho nemohu utvořit jasnou představu. Charakterizujeme jej právě tak často skutečný, silný cit. Prosím tě, jak vášnivě ji pan Bingley miloval?"
"Neviděla jsem ještě v životě výraznější náklonnost, začal zanedbávat ostatní lidi a nemohl se od ní odtrhnout. Pokaždé, když se setkali, to bylo nápadnější a zřetelnější. Na plese, který sám uspořádal, se dvě slečny urazily, že je neprovedl, a já sama jsem ho dvakrát oslovila a vůbec mi neodpověděl. Copak to nejsou nadějné příznaky? Nebývá nezdvořilost projevem mocného milostného zaujetí?"
"Ale ano -- takového milostného zaujetí, o jaké v tomto případě asi šlo. Chudák Jane! Je mi jí líto, protože jí při její povaze může chvíli trvat, než se přes to přenese. Mělo to raději postihnout tebe, Lízinko, ty bys přitom dokázala žertovat, a tak by tě to přebolelo dřív. Myslíš, že by se dala přemluvit, aby se s námi rozjela do Londýna? Třeba by jí prospělo, kdyby změnila prostředí -- dost možná si potřebuje odpočinout od domova."
Elizabeth se tento nápad velice zamlouval a byla přesvědčená, že sestra ochotně svolí.
"Jen bych nerada," dodala paní Gardinerová, "aby s tím spojovala tajné naděje ohledně onoho mladého muže. Bydlíme na druhém konci města, stýkáme se s docela jinými lidmi, a jak víš, chodíme málokdy do společnosti; je tedy velmi nepravděpodobné, že by se setkali, leda by ji přímo přišel navštívit."
"To je zcela vyloučené, neboť je pod dozorem svého přítele a pan Darcy mu rozhodně nedovolí, aby vyhledal Jane na takové adrese. Drahá tetinko, jak si to vůbec představujete? Pan Darcy možná někde zaslechl, že existují místa jako Gracechurch Street, ale jistě by mu nestačily desítky očistných lázní, aby ze sebe smyl tu pohnanu, kdyby tam vkročil, a pan Bingley se bez něho nikam nehne."
"Tím lépe. Doufám, že se už nesetkají. Ale nepíše si Jane s jeho sestrou? Ta bude nucena ji navštívit."
"Uvidíte, že s ní přeruší veškeré styky."
A třebaže si dávala záležet, aby toto tvrzení vyznělo hodně přesvědčivě, právě tak jako její zajímavá teorie o tom, že se Bingley s Jane nebude smět setkat, ležela jí ta záležitost tolik na srdci, až nakonec po dlouhých úvahách dospěla k názoru, že to přece jen není zcela jasné. Bylo by možné -- a někdy to dokonce považovala za pravděpodobné -- že Bingley opět vzplane a vliv jeho přátel úspěšně zastíní mnohem přirozenější vliv Janina půvabu.
Jane Bennetová přijala tetiččino pozvání s radostí a nemyslela přitom na Bingleyovy v jiném smyslu, než že by snad mohla tu a tam strávit dopoledne s Caroline, když s nimi bratr nebydlí pod jednou střechou a není tedy nebezpečí, že by se setkali.
Gardinerovi pobyli v Longbournu týden a Philipsovi, Lucasovi a důstojníci se postarali o to, aby neuplynul ani den bez společenských událostí. Paní Bennetová se tak obětavě starala bratrovi a švagrové o zábavu, že ani jednou nezasedli v klidu k rodinnému obědu. A pokud večer zůstali doma, určitě přišli nějací důstojníci - a mezi těmito důstojníky nikdy nechyběl pan Wickham, jehož Elizabeth před tetičkou tak vychválila, až vzbudila její podezření, a při těchto příležitostech oba bedlivě pozorovala. Z toho, co viděla, usoudila, že nejde ani u jednoho, ani u druhého o vážný cit, ale že jsou si zřejmě navzájem sympatičtí, a to do té míry, že ji to zneklidnilo, a umínila si, že si o tom s Elizabeth pohovoří, než odjede z Hertfordshiru, a že jí domluví, aby zanechala té nemoudré známosti.
Wickham si však naklonil paní Gardinerovou ze zcela zvláštního důvodu, nezávislého na jeho osobním šarmu. Před deseti nebo dvanácti lety, ještě než se vdala, žila delší čas právě v onom derbyshirském kraji, odkud pocházel i on. Objevili tudíž mnoho společných známých, a třebaže tam Wickham málokdy zavítal za posledních pět let, to jest od smrti starého pana Darcyho, přece jí mohl poskytnout čerstvější zprávy o jejích bývalých přátelích.
Paní Gardinerová viděla Pemberley a znala dobře nebožtíka pana Darcyho podle vyprávění. Měli proto nevyčerpatelný zdroj rozhovoru. Porovnávala své vzpomínky na Pemberley s detaily, jež jí popsal on, a když skládala svůj hold charakteru zesnulého majitele, potěšila jeho i své srdce. Když se obeznámila s historkou o tom, jak se k němu nynější pan Darcy zachoval, snažila se rozpomenout, co se vykládalo o onom pánovi, dokud byl ještě malý, a nakonec se jí zdálo, že o něm určitě slýchávala jako o velmi pyšném a nevlídném chlapci.

26
Paní Gardinerová promluvila Elizabeth do duše zcela otevřeně, ale laskavě při první vhodné příležitosti, kdy ji zastala samotnou. Nejprve jí poctivě sdělila, co si o tom myslí, a pak pokračovala: "Jsi příliš rozumná, Lízinko, aby ses zamilovala jen z toho důvodu, že ti k tomu neradím, a proto neváhám mluvit otevřeně. Na tvém místě bych si skutečně dala pozor. Nezapleť se a nesnaž se ani jeho zaplést jeho do citového vztahu, který by byl v dané situaci -- bez finančního zabezpečení -- velice nemoudrý. Proti němu osobně nemám ani to nejmenší, je to zajímavý mladý muž, a kdyby měl to postavení, které by mít měl, nevím, koho bych ti mohla přát lepšího. Takto se však nemůžeš řídit jen svými romantickými představami. Máš dost rozumu a všichni věříme, že ho umíš využívat. Vím, že tvůj otec skálopevně spoléhá na tvou rozvahu a vzornné chování. Nesmíš ho zklamat."
"To jsou vážná slova, drahá tetinko."
"Ano a doufám, že je také vážně vezmeš."
"Nemáte se čeho obávat. Dám na sebe pozor a na pana Wickhama také. Nezamiluje se do mne, dokážu-li mu v tom zabránit."
"Už zase žertuješ, Elizabeth!"
"Odpusťte, řeknu to tedy jinak. Zatím jsem se do pana Wickhama nezamilovala, ne, určitě ne. Ale je to bez vší pochyby nejpříjemnější muž, jakého jsem kdy poznala, a kdyby se do mne opravdu zakoukal - myslím, že bude lépe, když se tak nestane. Vidím, že by to byla nerozvážnost. Ach, ten odporný Darcy! Velice si vážím tatíčkova dobrého mínění a zdrtilo by mě, kdybych ho měla zklamat. Tatíčkovi se však pan Wickham zamlouvá. Krátce a dobře, drahá tetinko, bylo by mi moc líto, kdybych vám někomu způsobila starosti, vidíme však denně, že zamilovaným lidem málokdy zabránil nedostatek peněz v hlubších vztauích -- jak vám tedy mohu slíbit, že budu moudřejší než moji vrstevníci, upadnu-li do pokušení, a jak vůbec můžu vědět, že je moudré se mu bránit? Mohla bych vám slíbit jedině to, že nebudu pospíchat. Neuvěřím překotně, že já jsem ta ze všech vyvolená. Až se setkáme, nebudu si nic přát. Udělám prostě, co je v mých silách."
"Snad by bylo dobře, aby sem tak často nechodil. Aspoň matce nepřipomínej, aby ho pozvala."
"Jako onehdy," pravila Elizabeth s provinilým úsměvem. "Ale nemyslete si, že sem chodí tak často. To kvůli vám byl tento týden několikrát zván. Maminka má utkvělou představu, jak víte, že musí svým přátelům neustále předhazovat nějaké návštěvy. Ale vážně, vynasnažím se chovat tak, jak to považuji za nejmoudřejší: stačí vám to?"
Tetička ji ujistila, že ano. Elizabeth poděkovala za dobře míněnou radu a s tím se rozešly, vzácný příklad toho, že i v těchto případech je možné poradit, aniž to dotyčný rádci zazlívá.
Zakrátko po odjezdu Gardinerových a Jane přibyl do Hertfordshiru opět pan Collins, jelikož se však usadil u Lucasových, nezpůsobil tím paní Bennetové žádné velké těžkosti. Jeho sňatek se rychle blížil a ona se s ním už smířila natolik, že jej pokládala za nevyhnutelný, ba dokonce několikrát nevraživě prohlásila, že by "jim přála, aby spolu dokázali být šťastni". Ve čtvrtek měla být svatba a ve středu se přišla slečna Lucasová rozloučit; když se zvedla k odchodu, Elizabeth v trapných rozpacích z matčina nevlídného, kyselého blahopřání a sama upřímně dojata, ji doprovázela z pokoje. Když spolu sešly dolů, pravila Charlotta: "Doufám, že mi často napíšeš, Elizo."
"Na to se můžeš spolehnout."
"Chtěla bych tě poprosit ještě o něco. Přijela bys mě navštívit?"
"Věřím, že se uvidíme často v Hertfordshiru."
"Myslím, že si teď pobudu delší čas v Kentu. Slib mi tedy, že přijedeš do Hunsfordu."
Elizabeth nemohla odmítnout, ačkoliv ji taková návštěva vůbec nelákala.
"Otec a Maria se za mnou mají vypravit v březnu," dodala Charlotta. "Byla bych ráda, kdyby ses k nim připojila. Víš, Elizo, že mi budeš stejně vítaná jako oni."
A byla svatba: nevěsta s ženichem odjeli ihned z kostela do Kentu a každý toho mnoho napovídal a vyslechl o oné události, jak to tak bývá. Přítelkyně se Elizabeth brzy ozvala, psaly si tak často a pravidelně jako jindy; aby si však psaly stejně důvěrně, už nebylo možné. Elizabeth se nad dopisy nemohla zbavit pocitu, že je veta po věrném přátelství, a třebaže si umínila nezanedbávat písemný styk, dělala to spíš kvůli minulým než přítomným vztahům.
Zprvu všichni dychtivě očekávali Charlottiny dopisy, byli pochopitelně zvědaví, co bude psát o novém domově, zda se jí bude zamlouvat lady Catherine, odváží-li se tvrdit, že je šťastná; když si ale její dopisy předčítali, měla Elizabeth dojem, že se Charlotta o všem vyjadřuje přesně tak, jak se dalo předpokládat. Psala optimisticky, zdálo se, že je obklopená vším pohodlím, nezmiňovala se o ničem, co by nemohla pochválit. Dům, zařízení, okolí, cesty -- všechno jí vyhovovalo a lady Catherine se k ní chovala velmi přátelsky a blahovolně. Byl to páně Collinsův Hunsford a zámek Rosings v střízlivějším podání. Elizabeth pochopila, že musí počkat, až se tam sama vypraví, chce-li se dozvědět plnou pravdu.
Jane napsala sestře z Londýna několik řádků, že šťastně dojeli, a Elizabeth doufala, že příští dopis už bude obsahovat nějakou zprávu o Bingleyových.
Netrpělivost, s jakou očekávala další dopis, byla po zásluze odměněna, jak už netrpělivost obvykle bývá. Jane strávila ve městě týden a Caroline se ještě neohlásila ani osobně, ani písemně. Vysvětlovala si to však tím, že se asi poslední dopis přítelkyni z Longbournu nešťastnou náhodou ztratil.
Tetinka má zítra cestu někam poblíž Grosvenor Street, psala dál. Využiji tedy té příležitosti a navštívím je.
Napsala znovu, když zamýšlenou návštěvu vykonala a mluvila se slečnou Bingleyovou. Caroline mi připadala trochu nesvá, psala doslova, ale byla ráda, že mě vidí, a vyčítala mi, že jsem jí svůj příjezd neoznámila. Měla jsem tedy pravdu: můj poslední dopis nedostala. Vyptávala jsem se ovšem, co dělá její bratr. Daří se mu dobře, ale je tak zaneprázdněn u pana Darcyho, že ho ani příliš často nevidí. Zjistila jsem, že čekají slečnu Darcyovou k obědu. Byla bych ji ráda poznala. Nezdržela jsem se dlouho, protože se Caroline a paní Hurstová někam chystaly. Jistě se tu brzy zastaví.
Elizabeth nad tím dopisem kroutila hlavou. Utvrdil ji v přesvědčení, že přítomnost sestry ve městě by mohl Bingley odhalit jen čirou náhodou.
Uběhly čtyři týdny a Jane se s ním dosud nesetkala. Snažila se namluvit sama sobě, že jí na tom nezáleží, avšak nemohla si už zastírat nezájem slečny Bingleyové. Čtrnáct dní byla kvůli ní každé dopoledne doma a každý večer si pro ni vymyslela novou omluvu; pak se konečně návštěvnice objevila, ale zdržela se jen krátce a byla vůbec jako vyměněná, takže Jane už nemohla setrvat ve svém sebeklamu. Dopis, který při této příležitosti napsala sestře, je dostatečným důkazem jejího rozpoložení.
Má rozmilá Lízinko,
musím se Ti přiznat, že jsem byla hloupá, když jsem věřila v přátelství slečny Bingleyové, ale Ty se jistě nebudeš vítězoslavně naparovat svým bystrozrakem. Ačkoli Ti tedy události daly za pravdu, nesmíš mě, drahá sestřičko, pokládat za nepolepšitelnou, tvrdím-li i nadále, že její chování opravňovalo stejně mou důvěru jako tvé podezírání. Nedovedu pochopit, proč vlastně usilovala o to, abychom se sblížily, a kdyby se všechno opakovalo, vím, že bych se dala znovu ošálit. Caroline mi oplatila návštěvu až včera a za celou tu dobu se neozvala ani lístečkem, ani řádečkem. Když se konečně objevila, bylo na ní znát, že ji to netěší; omluvila se zběžně, jen aby se neřeklo, že nepřišla dřív, nezmínila se ani slůvkem, že by mě ráda zase viděla, a byla po všech stránkách tak změněná, že jsem si po jejím odchodu umínila ji více nevyhledávat. Je to její vina, ale přesto ji lituji. Lituji ji, neboť si musí být vědoma, že se zachovala nepěkně, a jsem přesvědčená, že to udělala jen ze starosti o bratra. Nechci se o tom rozepisovat: ty i já víme, že si dělá starosti zbytečně, nemůže-li však jinak, pak to vysvětluje její chování ke mně; je po zásluze drahý jejímu srdci a veškeré její obavy o něj jsou přirozené a chvályhodné. Přesto mě udivuje, že ji tyto obavy dosud neopustily, neboť kdyby o mne aspoň trochu stál, byl by mě už dávno a dávno vyhledal. Jistě ví, že jsem v Londýně, ona mi to mezi řečí naznačila, a přitom, když ji poslouchám, mám takový dojem, jako by se snažila sama sebe ubezpečit, že je okouzlen slečnou Darcyovou. Nemohu se v tom vyznat. Kdybych se neobávala ukvapených závěrů, byla bych téměř v pokušení říct, že to ve mně vzbuzuje podezření z nějakého úskoku. Ale pokusím se zapudit všechny bolestné úvahy a budu myslet jen na to, z čeho se mohu radovat -- z tvé příchylnosti a z velké dobroty drahého strýčka a tetičky. Napiš mi brzy. Slečna Bingleyová říkala něco o tom, že se už do Nethefieldu nevrátí, že dům pustí, ale netvrdila to s určitostí. Snad abychom se o tom raději nezmiňovaly. Jsem velmi ráda, že přišly tak dobré zprávy od přátel z Hunsfordu. Jen se k nim rozjeď se sirem Williamem a s Marií. Jistě se Ti tam bude líbit. Líbá Tě atd.
Elizabeth ten dopis zabolel, ale pak se jí vrátila dobrá nálada, když si uvědomila, že se Jane už nedá klamat, aspoň sestrou ne. Všechny naděje ohledně Bingleyho padly. Ani by si nepřála, aby se začal sestře opět dvořit. Čím déle o tom uvažovala, tím nabývala horší mínění o jeho charakteru; a za trest mu přála, aby se skutečně brzy oženil se sestrou pana Darcyho, protože by to tak bylo i pro Jane nejlepší a protože by podle líčení pana Wickhama musel brzy z hloubi duše litovat, čeho se vzdal.
Zároveň připomněla i paní Gardinerová Elizabeth její slib ohledně zmíněného pána, dotazovala se, co je nového, a Elizabeth pro ni měla zprávy, které se zamlouvaly spíše tetičce než jí. Jeho zjevný zájem ochladl, už se jí nedvořil, točil se kolem jiné. Elizabeth to neušlo, ale pozorovala a popisovala to bez velkého utrpení. Hloub do srdce se jí nezapsal a její marnivosti stačilo vědomí, že by ona bývala jeho vyvolená, kdyby to majetkové poměry dovolily. Uplatňoval nyní svůj šarm na mladé dámě, jež ho okouzlila především nedávno zděděnými deseti tisíci librami; avšak Elizabeth, v tomto případě snad méně jasnozřivá než když šlo o Charlottu, ho nezatratila kvůli jeho touze po nezávislosti. Ba právě naopak, připadalo jí to jako nejpřirozenější věc na světě, a protože mohla předpokládat, že ho stálo jisté úsilí, než se jí dokázal vzdát, byla ochotna uznat, že jednal moudře a v zájmu jich obou, a upřímně mu přála, aby došel štěstí.
Všechno také zcela otevřeně sdělila paní Gardinerové a po vylíčení okolností připsala do dopisu: Jsem si teď jista, drahá tetinko, že jsem ho doopravdy nemilovala, neboť kdybych byla poznala ten čistý a povznášející cit, musela bych si nyní hnusit i jeho jméno a přát mu jen to nejhorší. Avšak já nejen že na něho myslím v dobrém, ale dokonce nic nevyčítám ani slečně Kingové. Vůbec k ní necítím nenávist a dokážu uznat, že to může být velmi slušné děvče. Láska v tom nehraje roli. Má opatrnost přinesla ovoce, a třebaže bych jako zoufalá a zhrzená milenka získala v očích svých známých na zajímavosti, nelituji toho, že na sebe neupozorním. Za proslulost se někdy platí příliše vysoká cena. Kitty a Lydia jeho zradu prožívají mnohem víc než já. Jsou mladé a světa neznalé a neobjevily ještě zdrcující skutečnost, že fešáci musí mít právě tak z čeho žít jako obyčejní mužští.
27
Bez větších vzrušení, než byla tato událost, a bez zajímavějších rozptýlení než procházky do Merytonu -- někdy na blátě, jindy na mrazu - uběhl v Longbournu leden a únor. Březen přichystal Elizabeth návštěvu v Hunsfordu. Zprvu vlastně ani nechtěla jet, ale shledala, že Charlotta na tom pozvání lpí, a postupně se jí začalo jevit lákavější a přijatelnější. Odloučení podnítilo touhu Charlottu opět spatřit a zmírnilo její averzi vůči panu Collinsovi. Celý záměr měl půvab neotřelosti, nadto doma vzhledem k pošetilé matce a málo družným sestrám nebylo všechno ideální, a tak byla změna vítána už sama o sobě. Cestou se také bude moci stavit u Jane a zkrátka a dobře, když se přiblížila doba odjezdu, byla by jej velmi nerada odkládala. Nenaskytly se však žádné překážky a pouť probíhala podle původního Charlottina návrhu. Elizabeth se přidružila k siru Williamovi a jeho druhé dceři. Cestovní program se zavčas vylepšil jedním přenocováním v Londýně, takže mu teď k dokonalosti už nechybělo nic.
Jedinou stinnou stránkou bylo rozloučení s otcem, který ji bude jistě postrádat; vždyť byl nakonec tak smutný, že ji požádal, aby mu napsala, a dokoncce jí téměř slíbil, že jí také odepíše.
S pane Wickhamem se rozloučili jako přátelé -- on ještě o poznání vřeleji. Jeho nynější námluvy mu nevymazaly z paměti, že Elizabeth byla první dívka, která ho zaujala a vzrušila, která vyslechla jeho příběh a politovala ho, které se dvořil; při loučení jí přál šťastnou cestu, připomněl, co asi může očekávat od lady Catherine de Bourghové, a vyjádřil naději, že se v názoru na ni -- jakož i v názoru na kohokoli jiného -- vždy a ve všem shodnou, a projevoval o ni přitom takovou starostlivost a zájem, že se k němu cítila navždy poutána hlubokými sympatiemi a opouštěla ho v přesvědčení, že ať svobodný či ženatý, vždycky to pro ni bude člověk navýsost milý a příjemný.
Nazítří se neocitla ve společnosti, která by ho byla nějak zastínila. Sir William Lucas ani jeho dcera Maria, dobrosrdečná, ale po otci nepříliš bystrá, nemluvili o ničem, co by stálo za pozornost, a Elizabeth jim naslouchala asi s takovým potěšením jako skřípotu kočárových kol. Milovala komické figurky, ale sira Williama znala už příliš dlouho. Nemohl jí sdělit nic o svém povýšení do šlechtického stavu ani o svém přijetí u dvora, co by už nebyla slyšela, a jeho galantnosti byly stejně otřepané jako informace.
Do Londýna to bylo pouhých čtyřiadvacet mil a vyjeli brzy, aby tam byli před polednem. Když předjeli před dům Gardinerových, stála Jane v salonu u okna a vyhlížela je, a jak vkročili do chodby, už je tam vítala. Elizabeth si ji pátravě prohlížela a s potěšením viděla, že vypadá stejně zdravě a půvabně jako vždy. Nahoře na schodech stál houf chlapečků a holčiček, kteří se tolik těšili na sestřenku, že nevydrželi čekat v saloně, ale jelikož ji delší dobu neviděli, styděli se jí běžet naproti. Všude vládla radost a pohoda. Celý den ubíhal velmi příjemně: zprvu v ruchu nákupů, večer pak v divadle.
Tam Elizabeth záměrně zaujala místo vedle tetičky. Nejprve se rozhovořily o sestře; zarmoutilo ji, třebaže nepřekvapilo, když se při podrobném vyptávání dozvěděla, že Jane se sice všemožně snaží být dobré mysli, ale přesto občas propadá smutku. Lze však doufat, že se jí to zanedlouho podaří překonat docela. Paní Gardinerová Elizabeth rovněž podrobně vylíčila návštěvu slečny Bingleyové v Gracechurch Street a opakovala jí různé rozhovory s Jane od té doby, z nichž vysvítalo, že s ní sestra sama přerušila styky.
Paní Gardinerová si rovněž dobírala Elizabeth pro Wickhamovu zradu a blahopřála jí, že to tak srdnatě snáší.
"Ale co je to zač, ta slečna Kingová, milá Elizabeth?" dodala. "Nerada bych si o našem příteli myslela, že je prospěchář."
"Prosím vás, drahá tetinko, jaký je rozdíl mezi prospěchářstvím a obezřetností při vstupu do manželství? Kde končí uvážlivost a kde začíná ziskuchtivost? O Vánocích jste se obávala, aby si nechtěl vzít mě, protože by to nebylo moudré, a teď, když se snaží získat děvče, které má pouhých deset tisíc, uvažujete, jestli není prospěchář."
"Jen mi pověz, jaká je ta slečna Kingová, a já už si o tom utvořím svůj názor."
"Je to velmi slušné děvče, pokud vím. Neslyšela jsem o ní nikdy nic špatného."
"Avšak on si jí ani nevšiml, dokud po dědečkově smrti nezdědila peníze."
"Ne -- a proč také? Když nesměl dobýt mého srdce, protože nemám věno, z jakého důvodu by se ucházel o děvče stejně chudé, které se mu nelíbilo?"
"Připadá mi beztaktní začít se jí dvořit tak brzy poté, co to vešlo ve známost."
"Muž v tíživé situaci nemá čas na různé obřadnosti, které ostatní zachovávají. Když to nevadí jí, proč by to mělo vadit nám?"
"Že to nevadí jí, to jeho neomlouvá. Ukazuje to jen, že se jí něčeho nedostává -- rozumu nebo citu."
"Nu dobrá," prohlásila Elizabeth, "jak si přejete. On je tedy zištný a ona pošetilá."
"Ne, Lízinko, takhle si to nepřeju. Nerada bych si myslela něco špatného o mladíkovi, který žil tak dlouho v Derbyshiru, chápeš."
"Ach, je-li tohle jediný důvod, pak se přiznám, že mám moc špatné mínění o derbyshirských mladých pánech, a jejich důvěrní přátelé z Hertfordshiru nejsou o mnoho lepší. Mám jich až po krk. Chválabohu, kam zítra přijedu, tam se pán domu nemůže chlubit ani jednou dobrou vlastností, neumí se chovat, hlavu má dutou, nic po něm není. Vlastně jen hlupáci stojí za to, abychom se s nimi stýkali."
"Dej si pozor, Lízinko, takové řeči by tě mohly usvědčit ze zklamání."
Než se po představení odloučily, zažila radostné překvapení, neboť ji tetička pozvala, aby ji a strýce doprovázela v létě na cestách, které hodlají podniknout pro své potěšení.
"Nejsme ještě zcela rozhodnuti, jak daleko dojedeme, ale snad až ke skotským jezerům," pravila paní Gardinerová.
Žádným jiným návrhem nemohla padnout Elizabeth víc do noty; přijala pozvání na místě a vděčně. "Milovaná tetičko," zvolala nadšeně, "jak jsem blažená a přešťastná! Nalila jste mi novou krev do žil, dodala jste mi chuti do života. Sbohem, zklamání a smutku! Co jsou muži ve srovnání se skalami a horami? Ach, jak dlouho budeme na cestě! A až se konečně vrátíme, nepřijedeme jako někteří cestovatelé, kteří si vůbec nic nepamatují. Budeme vědět, kde jsme jezdili, budeme vyprávět, co jsme viděli. Jezera, hory a řeky se nám ve vzpomínkách nepopletou, a až se pokusíme popsat nějakou scénu, nezačneme tím, že se pohádáme, kde to vlastně je. Ať jsou první výlevy našich dojmů méně nesnesitelné než u většiny turistů!"
28
S čímkoli se druhý den na své pouti setkali, všechno připadalo Elizabeth nové a zajímavé; měla výbornou náladu, neboť se přesvědčila na vlastní oči, že sestra dobře vypadá, přestala se tedy obávat o její zdraví, a zamýšlená letní cesta na sever jí byla trvalým zdrojem radosti.
Jakmile zahnuli ze silnice na odbočku k Hunsfordu, vyhlíželi faru a očekávali ji za každým zákrutem. Cesta byla z jedné strany ohraničena plotem rosingského parku. Elizabeth se usmála, když si vzpomněla, co všechno už slyšela o tamním panstvu.
Konečně faru spatřili: zahrada svažující se k cestě, v zahradě stavení, zelené kůly a živý plot - všechno nasvědčovalo tomu, že budou co nevidět na místě. Pan Collins s Charlottou se objevili ve dveřích, povoz zastavil před nízkými vrátky, od nichž vedla nedlouhá, štěrkem vysypaná cestička k domu. Honem vystoupili z kočáru a ocitli se na ní za všeobecné radosti ze shledání, úsměvů a úklon. Paní Collinsová přítelkyni vřele uvítala a Elizabeth byla čím dál tím raději, že se za ní vypravila, když viděla, jakou jí její návštěva způsobila radost. Postřehla okamžitě, že bratránek ani v manželství nezměnil své způsoby: byl stále tak škrobeně přezdvořilý a zdržel ji pár minut u vrátek, než se jí vyptal a vyslechl, jak se daří její rodině. Pak už je bez dalších okolků krom upozornění, jak je vchod hezky upraven - uvedl do stavení, a jakmile vstoupil do salonu, přivítal je s okázalou strojeností podruhé ve svém skromném obydlí a jako ozvěna opakoval po své ženě všechny nabídky k občerstvení.
Elizabeth byla připravena, že ho spatří na vrcholu slávy, a když jim předváděl rozlehlé místnosti, zařízení a nábytek, nemohla se zbavit dojmu, že se obrací především na ni, jako by si přál, aby pochopila, co ztratila svým odmítnutím. Ačkoli tu všechno vypadalo útulně a pohodlně, přesto se mu nemohla zavděčit ani jediným kajícným povzdechem, a spíš hleděla s údivem, jak se její přítelkyně může tvářit vesele vedle takového partnera. Když pan Collins pronesl nějakou moudrost, která mohla být jeho ženě trapná, bezděčně ji vyhledávala pohledem. Tu a tam postřehla lehký ruměnec, ale většinou Charlotta moudře dělala, že neslyší. Nejprve zůstali sedět v saloně, dokud se dost nenaobdivovali každičkému kusu zařízení, od vitríny až po mříž u krbu, načež vylíčili celou cestu a všechno, co se zběhlo v Londýně, a pak je pan Collins vyzval, aby se prošli po zahradě, velké a pěkně upravené, o jejíž vzhled sám pečoval. Zahradničení bylo jednou z jeho nejpřijatelnějších zálib a Elizabeth oceňovala Charlottinu prozíravost, když vykládala, že je to činnost zdraví prospěšná a že ho v ní všemožně podporuje. Vodil je po cestičkách sem i tam, sotva jim dovolil popadnout dech, aby mohli chválit tak, jak očekával, a doprovázel každý pohled tak podrobnými komentáři, že se všechna krása vytratila. Vypočítával pole v různých směrech, věděl, kolik je stromů i v nejvzdálenějším hájku. Leč ze všech krás, jimiž se mohla chlubit jeho zahrada, ba i široké okolí a celé království, nic se nevyrovnalo pohledu na Rosings, který se otvíral mezi stromy na kraji parku přímo proti faře. Byla to krásná nová budova, velmi vhodně zasazená do svažujícího se terénu.
Pan Collins je hodlal vést ze zahrady kolem svých dvou luk, ale dámy neměly střevíčky vhodné do jinovatky, a proto se vrátily, a jeho doprovázel dál pouze sir William. Charlotta zatím prováděla sestru a přítelkyni po domě a byla asi ráda, že má možnost jim ho ukázat bez manželova přispění. Nebyl velký, ale dobře stavěný a pohodlný, všechno bylo zařízené pěkně a příhodně, což Elizabeth považovala výlučně za Charlottinu zásluhu. Jakmile se z obrazu vytratil pan Collins, bylo tu skutečně nadmíru příjemné prostředí a podle toho, s jakým neskrývaným potěšením se tu Charlotta pohybovala, vycítila Elizabeth, že se vytrácí často.
Byla už zpravena, že lady Catherine dosud dlí na venkově. Přišla na to řeč opět u večeře, kdy se k ní pan Collins přitočil se slovy: "Ano, slečno Elizabeth, budete mít tu čest spatřit lady Catherine tuto neděli v kostele a nemusím ani zdůrazňovat, že si vás zcela podmaní. Je vlídnost a blahosklonnost sama a nepochybně po bohoslužbě poctí i vás svou pozorností. Snad se nezmýlím, když řeknu, že všechna pozvání, jimiž nás poctí během vašeho pobytu u nás, budou zahrnovat i vás a švegruši Marii. Vyznamenává drahou Charlottu svou přízní, večeříváme v Rosingsu dvakrát týdně a nikdy nám nedovolí odebrat se domů pěšky. Pravidelně se vracíváme v jejím kočáru, lépe řečeno v jednom z jejích kočárů, neboť jich vlastní několik."
"Lady Catherine je skutečně velmi úctyhodná a rozumná dáma," dodala Charlotta, "a ke svým sousedům nanejvýš pozorná."
"Máte svatou pravdu, má drahá, to říkám také. Ona je z těch vzácných žen, které člověk ani nemůže dost ctít."
V průběhu večera hovořili hlavně o tom, co je nového v Hertfordshiru, vyprávěli si znovu, co už si sdělili v dopisech, a když se rozešli a Elizabeth se ocitla o samotě ve svém pokoji, obírala se úvahami, do jaké míry je Charlotta spokojená, snažila se pochopit, jakými prostředky ovlivňuje svého manžela a kde bere tu sílu ho snášet, a musela uznat, že to všechno dělá obdivuhodně. Snažila se rovněž odhadnout, jak bude její návštěva probíhat, zda bude klidný průběh všedních dní často přerušován nevítanými zásahy pana Collinse a radovánkami s rosingským panstvem. Živá obrazotvornost jí to všechno brzy vykreslila.
Nazítří se právě ve svém pokoji vypravovala na procházku, když tu zničehonic zaslechla randál, jako by v domácnosti náhle propuklo zemětřesení; zpozorněla a po chvilce slyšela, že někdo letí po schodech a hlasitě ji volá. Otevřela dveře a na odpočivadle se srazila s Marií, která rozčilením sotva dechu popadajíc ze sebe vyrazila: "Jemináčku, Elizo, proboha tě prosím, utíkej dolů do jídelny, to něco uvidíš. Neřeknu ti co. Pospěš si, rychle!"
Marně Elizabeth vyzvídala: Maria jí nechtěla nic prozradit, a tak utíkaly do jídelny, odkud vedla okna na zahradu, aby spatřily ten div divoucí, a sice faetón před vrátky a dvě dámy v něm.
"A to je všechno?" zvolala Elizabeth. "Já čekala, že nejmíň vepři vnikli do zahrady, a ona je to jen lady Catherine s dcerou!"
"Kdepak, holčičko!" zhrozila se Maria jejího omylu, "to není lady Catherine. Ta starší je paní Jenkinsová, co u nich žije, a ta druhá je slečna de Bourghová. Jen se na ni podívej! Taková nepatrná osůbka. Kdo by si to pomyslel, že bude tak malá a hubená!"
"To je od ní bezohledné, že zdržuje Charlottu v tomhle větru venku. Pročpak nejde dál?"
"Charlotta povídala, že se to stane jen málokdy. Když slečna de Bourghová zajde dovnitř, je to u ní důkaz zcela mimořádné přízně."
"Zamlouvá se mi," prohlásila Elizabeth, která si na něco vzpomněla. "Vypadá stonavá a hádavá. Ano, ta se k němu hodí. To bude pro něj ta pravá."
Pan Collins i Charlotta stáli oba u vrátek a bavili se s dámami; sir William trčel v domovních dveřích, zcela překonán vznešeností před sebou, ukláněl se, jakmile slečna de Bourghová ráčila pohlédnout směrem k němu, kterážto scéna Elizabeth náramně bavila.
Konečně si všechno pověděli, dámy odjely, ostatní se vrátili do domu. Jakmile pan Collins zahlédl obě děvčata, hned jim blahopřál k jejich šťastnému údělu, což Charlotta vysvětlila oznámením, že jsou všichni pozváni nazítří do Rosingsu na oběd.