2006 Krkonoše - Velká Úpa
Letos v zimě jsem byl poprvé v Krkonoších. Lyžovat, ale bohužel jen jeden den. Když si odmyslím, že kromě kamarádky Jitky tam moc lidí česky nemluvilo a ozývala se tam především ruština, polština a němčina, tak kopečky a příroda vypadali moc pěkně a přímo vyzývali k letně/podzimní návštěvě. O Krkonoších jsme vždycky mluvili, ale měli jsme na „práci“zkoumat vždy jiná místa. Taky jsem chtěl nějakou důstojnou protiváhu k letnímu opékání na Jadranu. Pevně jsme doufali, že i ceny mimo zimní sezonu budou příznivější. V neposlední řadě bychom měli a chtěli jako správní Češi navštívit naši nejvyšší horu Sněžku (1602 m).
Ubytovaní budeme ve Velké Úpě, části Pece pod Sněžkou v takové pěkné, dřevěné chaloupce U Pekařů.
2. 9. 2006 - sobota
Ráno dobaluju naše věci, protože včera jsem se z Paříže vrátil dost pozdě a usnul jsem skoro už ve dveřích. Sice jedeme jen na týden, ale… po sbalení a nanošení do vozu se chceme jet ještě podívat na Emču k našim a před barákem necháváme naši feldu. Lehce po desátý jsme v Plískově a cpeme Tondojc věci do kufru. Jako obvykle tam už moc místa není. Ale jako obvykle toho mají naštěstí tak třetinu oproti nám. Cesta ubíhá v pohodě. Přes Prahu, Mladou Boleslav míříme do hor. Na oběd stavíme kousek za Novou Pakou v obci Čistá. Při jedné služebce jsem v této restauraci obědval a byl jsem moc spokojen a chtěl se o tento zážitek podělit s ostatními.
Bohužel ještě než dojíme tak Martinu bodne vosa vzadu do krku. Zdá se, že propuká alergická reakce. Cpe se nějakými léky, maže mastí. Vypadá to blbě, tak se rozhodujeme jet do Trutnova na pohotovost. V další obci jí natíká jazyk a špatně se dýchá, voláme záchranku. Udáváme polohu „konec obce Dolní Kalná směr Trutnov“ a oddáváme se čekání. Za chvíli je v dáli slyšet houkání a po chvíli se objevuje ambulance. Běžím jim naproti. Doktorka i saniťák do Martiny perou nitrožilně další léky a zdá se, že to pomáhá. Po chvíli se zdá být pořádku, podle doktorky prodělala anafylaktický šok. No zezačátku jsem si myslel, že to trochu přehání, ale nakonec to nebylo nic příjemného. Doktorka doporučuje návštěvu nemocnice, ale domlouváme se, že budeme Martinu sledovat. K alergii na jablka a ořechy se objevila alergie i na vosí píchnutí. Telefonicky hlásíme, na chatu pozdní příjezd. Podle otázek a reakcí nás tam čeká asi „blondýna“…!?
Příjezd máme nakonec jen asi o půl hodiny mimo domluvu. Správcová není blondýna a naštěstí to bere. Provádí nás objektem a zapisuje si naše iniciály. Rovněž dostáváme kartičku, která nám umožňuje jezdit až k chatě. To proto, že jsme v národním parku a vjezd je regulován či hlídán. Zaparkujeme dole u vchodu a nosíme věci do patra. Ubytováváme se na pokojích a už jen odpočíváme. Později zkoumáme blízké okolí chalupy i chalupu samou. Pokoj máme se sociálním zařízením, což jsem si objednal dopředu. Jinak jsou zde i pokoje bez příslušenství a sprchy s WC jsou v přízemí. Dole je velká a malá společenská místnost s televizí, kuchyně s několika lednicemi i sporáky a samozřejmě lyžárna. Tu ale nevyužijeme.
3. 9. 2006 - neděle
Vzhledem k včerejší Martinině příhodě dnes vynecháváme plánovaný výlet a jdeme se jen projít do Pece. Do města jsou to od chaty asi tři kiláky. Tak se alespoň rozchodíme a aklimatizujeme pro pohyb dalších dnů. Jak později zjišťujeme budeme tuto trasu absolvovat skoro každý den, neboť většina výletů bude začínat právě v Peci. Pec pod Sněžkou je malé horské město, které rovněž potkalo to neštěstí výstavby nájemních bytů pro zbohatlíky a sezónní obyvatele. Stavíme se v cukrárně na něco dietního. V cukrárně nás po chvíli obtěžuje vosa, proto mobilizujeme veškeré síly na zahnání nepřítele. Procházíme městečko, prohlídneme si ty bytovky, které slouží k přenocování při lyžování. Nejsem urbanista a zase tolik mi nevadí! Vracíme se stejnou stezkou zpět. Cestou se otevírají nádherné pohledy na rozeseté boudy a chaty ve svazích po obou stranách.
Odpoledne po obědě si vyjdeme na Portášovy Boudy (1050 m). To aby se nám roztáhly plíce. Na necelém kiláků a půl je převýšení 350m. Všude kolem nás jsou muchomůrky červené, kapitální kousky k nakousnutí. Nacházíme i pár jedlých hub, které sbíráme a večer nakrájíme na sušení. Místy jdeme po sjezdovce, místy lesem. Nahoře pod chatou se klube nějaká ta bedla. Za dva dny, až půjdeme ze Sněžky, tak pokud nám ji někdo neutrhne, čeká na nás. Nahoře jsme se chtěli občerstvit, ale bohužel měli zavřeno. Ze shora jsou ty pohledy ještě úchvatnější. Těšíme tak se na zítřek a bedlivě sledujeme předpověď počasí.
4. 9. 2006 - pondělí
Jako zahřívací výlet jsme zvolili Lučiny. Boudy jsou vsazeny mezi Liščí a Černou horu. Jak jsem již zmínil musíme opět absolvovat cestu do Pece. Pec procházíme až se náhle proti nám zvedá silnice, po ní lesní cesta a mi stoupáme, asi 5 km až se dostáváme k Hrnčířským Boudám. K prvnímu výletu jsme zvolili raději nenáročnou trasu aby to Martina napoprvé nepřepískala.
Fantastické rozhledy kolem, nás provázejí po celou dobu. Nedaleko za nimi již jsou Lučiny. Krátce se občerstvíme v Pražské Boudě. Dáváme si výbornou frankfurtskou polívku a kofolu. Chvíli posedíme a po jídle pokračujeme. Mimochodem zatím první otevřená občerstvovna. Tady se taky jednohlasně rozhodneme změnit trasu a putujeme podél Javořího potoka přes Václavák k přírodní památce Černohorská rašelina. Ten hlas byl doopravdy jen jeden.
Jedná se o jedno z největších rašelinišť v Krkonoších, max. hloubka 2,5m. Tak tady bych nevystačil! O ostatních nemluvě. Po dřevěném chodníku se dostáváme až na vyhlídku. Po cestě zpět se děvčata věnují sběru borůvek, kterých je zde opravdu požehnaně. Samozřejmě krmí jen sami sebe – hamounky. Procházíme mýtinu kde nejsou téměř žádné stromy jen samé soušky. Tím pádem se otevírají výhledy na okolní kopce. V dálce vidíme i místa, která jsme dnes prošli.
Kolem Vlašských Bud scházíme do Úpy. Na obou stranách cesty se pasou krávy, ovce, koně. Je zde přírodní ekologická farma, kde se dá koupit něco z mléčné krmě. Bohužel je pondělí a je zavřeno, zřejmě si vzali příklad z našich historických památek. Trochu jsme plánovali si něco nakoupit. Po cestě je tolik hub, že po naplnění jedné igelitky už raději do lesa ani nekoukáme. Taková škoda. Večeře je tímto dopředu daná. Snažíme se koupit pečivo, ale i přesto, že na obchodech je zavíračka v 17.00, někde i v 19.00, tak je už v 16.00 již zavřeno. Asi mají podnikatelé vyděláno! Asi je sice po sezóně, ale i tak tomu nerozumíme. Jediná záchrana je proto benzínka. Spoléháme na ni.
Sice tam pečivo neměli zato tam měli, jak zjišťujeme večer, výborný víno, tedy 2 výborný vína. Nějak jsme podcenili zásoby z domova. Večer se cítíme pěkně protaženi. Taky smažíme dnešní úlovek. Mňam, výtečný řízečky. Zbytek hub krájím na plátky a budeme sušit. Protože se nám šlo docela pěkně navrhuji na následující den Sněžku. Že by dav propukl v nějaké veselí se nedá říct, ale je rozhodnuto.
Pečlivě se připravujeme na zítřejší procházku. Svatý Vavřinec s Rulandským modrým jsou nám nápomocni. Chvíli ještě okupujeme společenskou místnost a pak jdeme spát.
5. 9. 2006 - úterý
Tradiční cestou se dostáváme do Pece. Za parkovištěm se cesty rozdvojují a my jdeme vlevo ostatní jdou vpravo. Ostatní jdou na lanovku. Kolem nás občas projede povoz tažený koňmi, většinou neveze Čechy, ale sousedy ze severozápadu. Jak příznačné, vždyť i loni nás zdravili z lanovky na Solisku. To, že nepojedeme lanovkou jsem hlásil dostatečně dopředu. Asi ne každý tím byl nadšen, ale… přeci se na naši nejvyšší horu nepovezeme lanovkou!
Jdeme Obřím dolem, míjíme značku do Modrého dolu. Navrhuji jít se tam podívat. Je to navíc asi jen 4 km. Návrh byl odmítnut. A samotnýmu se mi moc nechce. Škoda. Kdysi dávno se zde těžila především měděná, arsenová ruda a některé sloučeniny železa a vizmutu. Po levé straně se tyčí Studniční hora vpravo Růžová hora. Přicházíme k místu zvanému Kovárna. Tady je i stejnojmenný důl. Bohužel je otevřen do 31.8. tak mi přijde, že kamkoliv přijdeme tak je zavřeno! Dlouho před odjezdem jsem se zkoušel dotázat zdali by se jako nešlo dovnitř podívat. Nikdo mi neodpověděl ani na urgence. Stoupáme dál a vedle cesty je objekt bývalé vodárny. Odtud byla Sněžka (1602 m) zásobována vodou. Tu tlačila Peltonova turbína potrubím dlouhým 700 m.
Najednou je před námi otevřený prostor, spousta lidí a chata. Skoro jako na vrcholu. Jedná se o Slezskou boudu. Bohužel vrchol se tyčí po naší pravici a vypadá dost přelidněně. Taky začal foukat vítr a tak nasazujeme pertexky. Jsme čtyři a Martina s Danou mají červenou bundu, Tonda modrou a já žlutou. Přichází nápad. Pod kopcem jsme si stoupli vedle sebe a utvořili tak pomyslnou vlajku Sparty. Večer fotka odejde firemním slávistům. Sranda „muss sein“.
Jdeme nahoru a kocháme se výhledy na Studniční horu, Obří důl a do Polska. Nahoře funguje polská restaurace a takový „český okýnko“. Taky je tu kaple sv. Vavřince, která je nejstarší stavbou nahoře na hoře, datuje se někam k 17. století. Poflakuje se tu taky místní postavička Krakonoš neboli Ríbrcoul (německy Rübezahl, polsky Liczyrzepa), se kterým je možno se nechat za poplatek vyfotit a je zde také nejvýše položená pošta/poštovna. Ve stanici lanovky je bufet, ten (můj názor) hřeší na to, že tu nic jiného není a taky nic nemá, teda kromě pár starejch oschlejch koblih. A na vývěsce jsou takový dobroty! Ta polská restaurace je na tom oproti našemu okénku i bufetu o poznání líp.
Dolů jdeme směr Růžohorky (1280 m) a Portášovi boudy. No nakonec na Portášky nedojdeme a zahýbáme po nějaký značce do Velký Úpy. Houby jsou k nám opět příznivě nakloněny. Když se blížíme k Úpě tak míjíme jakousi samotu s pasoucím se skotem. Je tam jeden vůl a ten na nás pořád čuměl, ale fakt furt. Když se blížíme k naší chatě tak už zdálky vidíme, že budeme mít spolubydlící.
6. 9. 2006 - středa
Dnes se ostatním nikam nechce jít. Stávka. Prý potřebují odpočinek. Projev občanské neposlušnosti. Neodrazuje je ani tak únava jako předpověď počasí. Výmluva. Jedeme aspoň do Jánských Lázní. Městečko je to hezké, ale po půl hodině nevíme co bychom tu dál dělali. Po obědě v nehezké, ale jediné otevřené restauraci se jedeme podívat jak jede lanovka na Černou horu. Máme štěstí, jede nám to za 10 minut. Rozhodujeme se vyjet.
Protože je mlha nic nevidíme, co potom nahoře! Jdeme k boudě (nějak si nemohu vzpomenout na jméno) a potom ještě k Malým Pardubickým boudám. Tam si dáme čaj a tatranku. No přeci jen pár kilometrů dáme. Když jdeme zpátky k lanovce odbočujeme ještě k vysílači, kterému říkáme pracovně Ještěd. To kvůli jeho podobnosti s touto stavbou na Liberecku. Po návratu dolu už z parkoviště jedeme rovnou domů.
7. 9. 2006 - čtvrtek
Dnešní den je takový zvláštní. Já vstávám o čtvrté ranní a jedu na celofiremní schůzku na zámek Kozel, přestože mám dovolenou. Bylo doporučeno, aby se zúčastnil každý. Když vidím kolik chybí lidí tak mi pěkně sere, že jsem si nechal zkazit takový slunečný den. Možná nejlepší z celého týdne. Paříme se v neprodyšný košili a fotíme se jako joudové tu v parku, tu před kašnou. Strojený a naprosto neorganizovaný. Respektive organizovaný chaos. Jediná fotka s myšlenkou byla na mostě u zámku.
No ostatním jsem naplánoval výlet na Výrovku. Jak mi druhý den vypráví jak měli nádherný počasí, skvělý výhledy a ještě dali dvacku! Myslel jsem, že se vrátím týž večer, ale bylo by toho docela dost. Večer jsem odjel spát domů, abych mohl druhý den ráno brzo vyjet a stačit jít na výlet.
8. 9. 2006 - pátek
Ráno vyjíždím v pět a do chaty se dostávám kolem osmý. Naštěstí se jelo dobře. Ostatním přivážím čerstvé koblihy k snídani. Asi si mysleli, že se mi nebude nikam chtít, že budu chtít jít spát. Chyba lávky. Během hodiny se balíme a vyrážíme na další dvacku. Martina, Tonda remcají, ale je jim to prd platný. Mám den manko tak už se nemůžu dočkat až potrápíme tělo. Dle chytré, zelené knihy se tento výlet jmenuje „Z Maršova do pralesa“ a čeká nás krásných 20 kiláčků. Hned po prvním stoupáčku se dostáváme do lesa a tam, hned na kraji sedm krásnech křemenáčů. Ten boj „vzít či nevzít“, úúa boha. Hlavy měli v průměru 10-15 cm, s tím se tahat nebudu, mrzí mi to! Přes Rýchorskou boudu, kde je zavřeno, Horní Albeřice, kde nás potrápí asi desetiminutový deštík se dostáváme na Lysinečskou boudu. Zase zavřeno! Na posledně jmenované už ale dokonce sedíme u stolu a vybíráme z jídelního lístku, když na nás nevěřícně vybafne chatařka z chatařem a slušně nás vypoklonkují, že je zavřeno a jestli umíme číst. Chvíli argumentujeme, že ano, ale nebylo co. Chatař naštěstí nakonec férově přizná, že cedule není vystavena venku. Odcházíme tedy a oni staví ceduli před vchod. Touto procházkou jsme navštívili i náš třetí prales Rýchorský. Pořádek musí být!
Kousek za Albeřicema jsme potkali starou opuštěnou pec na vápenec. V okolí se nachází několik bývalých lomů na vápenec jenž se zde i pálil. Nakonec se najíme až v Horním Maršově, místě odkud jsme ráno vyšli. Objednali jsme si výborný toasty. Na místní zámek, který je účelově využit už nezbývá čas, stejně byl určitě nepřístupný, nebo alespoň zavřený. Tak si jej aspoň fotím. Postaven byl v roce 1792 na místě původního panského domu. Postaven byl ve stylu doznívajícího baroka s přechody ke klasicismu. Po zhruba sto letech byl zámek přestavěn do novorenesančního stylu a vznikla tak čtyřkřídlá budova v jejímž rohu je věž s cibulovitou střechou. No a taky toho za celý den máme dost. Ve městě se nachází další dvě zajímavé stavby. Dixova brusírna dřeva, ve které se brousilo dřevo a vznikala tak surovina pro papírny a mlýn na Lysečinském potoce. Večer lehce zapaříme a jdeme si lehnout.
9. 9. 2006 – sobota
Poslední den před odjezdem už nikdo nechce šlapat. Téměř dokonalá vzpoura. Původně jsme měli jet na Pomezní boudy. A tak jedeme alespoň směrem k obci Žacléř, prohlédnout bývalé Československé opevnění, konkrétně pěchotní srub T-St-S 73 – tvrz Stachelberg.
Překvapivě máme štěstí je otevřeno a prohlídka začíná za okamžik. Do nadzemní části pevnosti se musíme protáhnout úzkým průlezem. Do té podzemní nás čeká několik desítek schodů po točitém plechovém schodišti. Až se nám točí hlava kolem. Dole fasujeme helmu. V podzemí je jen pár metrů chodeb a náznaky muničních skladů. Bohužel nás nepřítel „navštívil“ chvíli po začátku stavby. Nahoře se jdeme podívat ještě do menšího bunkru, ten je vydřeven a v obou lafetách jsou nefunkční lehké kulomety. Stachelberg měl být největší dělostřeleckou tvrzí tehdejšího budovaného hraničního opevnění. Původně se měla skládat z dvanácti objektů, které měli být propojeny soustavou podzemních chodeb v délce pře 3,5 km. Bohužel se toto nepodařilo zrealizovat a postavena byla jen jedna pevnost a několik malých bunkrů.
Z parkoviště jedeme směr Žacléř. Zde má být zámek. Po několika minutách bloudění, postrádáme jakékoliv značení, jej nalézáme bohužel v zuboženém stavu a za plotem. Že byla vrata zamčena, nás snad již ani nepřekvapuje. Vracíme se a navštěvujeme ještě Trutnov. Ve městě jdeme na oběd do pizzerie.
Přeci jen se rozhodujeme zajet se podívat na ty Pomezní boudy. Máme chvíli času, jdeme se tedy projít na Jelenku. Na chatě si dáváme čajík, ale protože se stmívá raději se vracíme. Občas se ozývá drobné remcání. Cestou tam i zpět se pohybujeme podél česko-polské hranice.
10. 9. 2006 - neděle
Byla by velká škoda nepodívat se na blízkou zříceninku Aichelburk - Orlí hnízdo. Proto ráno vstávám před sedmou a sólo se vydávám do Horního Maršova- Temného dolu odkud je nejlepší výchozí pozice. Parkuji přes řeku u garáží když tu se ozve křik. To nějaký páprda (normálně bych ho tak nenazval, ale…) řve ať koukám vypadnout, že mu rozjezdím trávu, a že to nebude moct posekat, a že za to platí obci nájem, a že, a že…Říkám, že jdu jen ke zřícenině a za hoďku jsem zpět. On přidává na intenzitě i kadenci řevu. V klidu se ho ptám se kde je značka a jak mám poznat, že se tu nesmí stavět. Pán jde skoro do mdlob. Jsem sám překvapen, že jsem v klidu asi ta nedočkavost před zříceninkou. No ať to neprotahuju. Říkám mu, že by na mne mohl být slušný atd. To ho popíchlo snad ještě víc. No, končím to neslušným rozloučením se. Myslím, že si to zasloužil. Stačilo mi to říct slušně jednou a odjel bych. Přeparkuju o 200 m a je klid. Snad mi to nepřejede pětikorunou. Podotýkám, že ani omylem nebylo možné poznat, že se jedná jeho trávu. Normální místo na kterých se stojí.
Po asi hodinovém pochodu do kopce se dostávám k odbočce ke hradu. Na místě jsou patrné náznaky terénních úprav, opevnění a věžka. Aichelburk - Orlí hnízdo nebyl hrad jako takový. Jednalo se o lesní letohrádek, který byl postaven někdy v 19. století. Spíše šlo napodobeninu středověké tvrze.
Vracím se a osazenstvo již snídá a je skoro připraveno k odjezdu. Naházíme věci do auta a ubíráme se k domovu.
Podařilo se nám nachodit něco kolem sta kilometrů, tedy já mám o těch středečních dvacet míň.
Literatura použitá při plánování výletů a občas v textu:
Soukup & David, Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku – zelená edice
Krkonoše - západ, svazek č. 11, vydáno 1996
KČT, turistické mapy 1:50 000
Podkrkonoší, č. 23, vydáno 2002
Krkonoše, č. 22, vydáno 2002
server:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář