Kostel zdobila velkolepá a přepychová dekorace, všude květiny a stuhy a různé jiné ozdoby. Lavice byly plně obsazeny, mnoho lidí muselo stát. Jednalo se o jednu z největších událostí roku, takže u svatby chtěl být celý Londýn.

Jonathan stál před knězem a čekal na svou budoucí ženu. Začala hrát hudba a nevěsta se objevila. Kráčela uličkou v šatech z těch nejlepších látek a krajek, s bohatými kaskádami sukní a spodniček, zakončené dlouhou vlečkou. Na vlasech, spletených do složitého účesu, měla posazený diadém a na záda jí spadal závoj. Její sestra měla pravdu, vypadala jako princezna. Ledová královna.

Ani nevnímal slova kněze, Oliviina, ani svá. Jediné, na co celou dobu myslel, byla svatební cesta. Možná uvidí Vincenta. To vědomí mu pomáhalo přežít celý ten náročný den.

Florent o Vincentovi nic nevěděl, ale vyptával se po Montmartru. Prý dostal zakázku v Itálii a měl by se vrátit začátkem července. Víc toho zjistit nedokázal. Jonathan věděl, že šance, že ho zastihne ještě v Římě je malá, ale živil v sobě tu naději, jelikož to bylo jediné, co v tu chvíli měl.

Najednou kněz řekl: „Prohlašuji vás mužem a ženou.“ A Jon ani nevěděl, jak se to stalo. Slib opakoval naprosto automaticky po knězi, bez toho aby jej doopravdy vnímal. Teď po jeho boku stále Olivie Cavendishová, jeho manželka. Novomanželský polibek proběhl v rychlosti, jejich rty se sotva dotkly.

Společně prošli uličkou svatebčanů, nechali si gratulovat, a když provedli vše, co jim bonton nakazoval, nasedli do kočáru, jež je odvezl na velkou hostinu, pořádanou na jejich počest. Po několika hodinách zdvořilé konverzace, nastal čas, aby se novomanželé odebrali na lůžko. Jonathan z představy svatební noci zrovna neoplýval nadšením, ale byl připraven svou povinnost splnit. V nočním úboru, přes nějž si přehodil župan, vešel do manželčiny ložnice. Už na něj čekala v košilce, služebné vše nachystaly. Celá ta situace byla krajně nepohodlná a napjatá. Jon k ní zdráhavě přistoupil a svlékl jí košilku. Ihned si zahalila ňadra rukama a do tváří jí vstoupila červeň. Pokynul jí, aby si lehla, a sám se svlékl. Když na ni ulehal, cítil, jak se nepatrně chvěje. Nebyl sobec, rozhodl se jí to co nejvíce zpříjemnit. Začal ji laskat. Zavřel oči, aby si mohl lépe představit Vincentovo tělo namísto jejího. Líbal ji, ale ona mu nijak neodpovídala. Hrál si s jejími prsy, ale jen se nepřítomně dívala na zeď. I když její tělo reagovalo, ona jejich noc brala jako jednu velkou nepříjemnost. Rozhodl se nadále to utrpení neprotahovat. Pronikl do ní, a po několika přírazech a vzpomínkách na jednoho malíře, celá záležitost skončila. Jonathan se zvedl a snažil se vymyslet, co říct. Jenže co můžete povědět svojí manželce, kterou znáte jen velmi málo, a se kterou jste právě prožili první společnou noc, při které ležela prkenně pod vámi a vy jste mysleli na jiného muže?

„Jste v pořádku?“ otázal se zkusmo.

Jen přikývla a zahalila se až po krk přikrývkou. „Už je to všechno?“

„Ano,“ odvětil a viděl, jak se jí ulevilo. V tu chvíli mu jí bylo líto. Teď to nebyla chladná aristokratka, ale pouze vyděšená holka.

„Mohl byste tedy odejít, prosím?“

„Jistě.“ Jonathan se oblékl a zamířil zpět do své ložnice.

Cesta probíhala mlčky a Jonovi to bylo jedno, protože už si představoval, jak přijede do Říma a překvapí Vincenta. Malíř otevře dveře, propálí ho tím svým svůdným pohledem a políbí ho s takovou vášní, jaká přísluší ročnímu odloučení. Jeho představa byla narušena prudkým bubnováním kapek deště na sklo oken. Zadíval se ven a spatřil temně šedou oblohu. Snad jen přeháňka.

Bohužel, déšť neustal. Naopak zintenzívněl. Než dojeli do přístavu, dvakrát zapadli do bláta. Do toho po nebi začali řádit blesky a burácely hromy. Pak jim v Doveru oznámili, že jejich loď nevypluje kvůli rozbouřenému moři. Nepomohly ani Jonathanovi dohady s kapitánem. Dokud bouře nepřejde, loď nevyplouvá.

Ubytovali se v nejlepším hotelu v Doveru. Mohli sice odjet do Londýna, ale Jon chtěl odjet první možnou lodí, a proto zůstával v přístavním městě. Přikázal jednomu ze sluhů, aby v přístavu čekal na zprávu kapitána, že jsou připraveni odplout.

V hotelu měli plno a tak novomanželům přidělili společný pokoj. Olivii to vyděsilo. Bála se toho, čeho by se mohl její muž v noci dožadovat. Nedala to znát, tvářila se stejně kamenně jako vždy, ale Jon zahlédl strach v jejích očích. Nemohla tušit, že on na sex s ní nemá ani pomyšlení. Leželi sice vedle sebe, ale nedotkl se jí.

Neodpluli ani nazítří. Jona to zneklidňovalo. Měl nervy napjaté k prasknutí. Obával se, že Vincenta nezastihne. Domů se měl vrátit začátkem července, ale to mohlo být stejně tak prvního jako desátého. A teď bylo 2. července.

Ani další den bouře neustala a oni tvrdli v Doveru. Jonathan se smiřoval s tím, že Vincenta nezastihne. Než dojedou do Říma, bude už nejspíš na cestě do Paříže, pokud už tam nebude. Co by řekla Olivie na změnu cíle jejich cesty? Ne, věděl, že to nemůže udělat. Vše už bylo zařízené a nechtěl vyvolat zbytečné otázky. Takže ho čekají dva týdny ve společnosti upjaté manželky. Krása. Nic lepšího si nemohl přát. Bůh ho nejspíš trestá za jeho pařížské hříchy.

Zaklepání na dveře. Jonathan si povzdechl a šel otevřít dveře. Jeho žena se také probudila a jen ho tiše pozorovala z postele.

„Omlouvám se za vyrušení takhle brzy, pane,“ dušoval se sluha. Jon pohlédl na hodiny na stěně − půl páté ráno. „Ale žádal jste, abych Vás upozornil ihned, jakmile bude loď připravená odplout.“

„Můžeme odplout?“

„Ano, pane. Kapitán vzkazuje, že do hodiny můžeme vyrazit.“

„Dobře,“ rozzářil se Jon nadšeně. „Řekni, že tedy odplujeme za hodinu. Ať zbytek služebnictva zabalí věci.“

„Ano, pane.“ Sluha odběhl vše zařídit.

„Proč takový spěch, drahý?“ otázala se rozespalá Olivie.

„Chci odtud co nejdříve zmizet,“ usmál se Jon. „Platíme apartmán v Římě, kde ani nejsme.“ Ovšem peníze byly to nejmenší, co ho mohlo při jeho majetku zajímat a ona to nejspíš věděla. Možná si ale jen myslela, že je takový škarohlíd a hlídá každou libru. Bylo mu to ukradené. Protože Bůh se nad ním zřejmě nejpíš ještě pro jednou smiloval.