Bryce z povzdálí pozoroval, jak jeho svěřenci obklíčili Lovce. Nechtěl se do toho vkládat. Jen ať se trochu pocvičí v útoku. Je jen otázkou času, než potkají další Lovce a pak to budou potřebovat. Těžko říct, co by dělal Malcolm, jejich vůdce, ale ten tu teď není. V tuhle chvíli je rozhodování na něm. On musí být zodpovědný za jejich skupinu.

Pousmál se, když Lovce znehybnili. Šikovné děti. Nebyl nijak starý, bylo mu devatenáct let, přesto je tak mohl nazývat. Mágům v jeho skupině bylo mezi jedenácti a sedmnácti lety. On byl spolu s Caileanem nejstarší ve skupině.

Lovec ležel na zemi, bezmocný. Nyní se musí rozhodnout, co s vetřelcem udělat. Zachmuřil se. Věděl, že ho nemohou nechat jen tak jít. Vykročil kupředu.

Cailean sebral Lovci meč a mířil mu s ním na krk. Náhle Bryce něco osvítilo. Ten meč se mu zdál povědomý, už jej kdysi viděl. Přiblížil se ještě o několik kroků. Krátké hnědé vlasy, hrdý profil. No ano, i ten obličej poznával. Mnohokrát se mu zjevil ve snech, vzpomínka na jeho hrdinu.

„Evadine!“ zakřičel Lovec, zatímco Cailean se chystal zasadit smrtící úder. Ve zlomku vteřiny obrátil Bryce svou hůl. Špička meče neodvratně mířila k mužově hrudi. Silas se vzepřel v posledním zoufalém pokusu o vysvobození. Cailean zamrzl uprostřed pohybu. Doslova. Kolem trupu a rukou se mu utvořila krusta ledu, která jej znehybnila. Všichni včetně Lovce pohlédli překvapeně nejdříve na Caileana a poté na Bryce.

„Co to děláš?“ zavrčel Cailean.

„Promiň, Caii,“ věnoval zamrzlému čaroději omluvný pohled.

„Koukej mě pustit, Bryci.“

„Až si promluvím s tím Lovcem.“

„Jdi do hajzlu,“ opáčil nevrle Cai.

Bryce se ho rozhodl pro tuto chvíli ignorovat a otočil se k Lovci. „Proč jste to řekl?“

„Evadine?“ vyrazil ze sebe Silas. Konečně se mu dostalo příležitosti vše vysvětlit. „Musím s ní mluvit. Varovat ji. Lovci se na ni chystají.“

„A to mu máme věřit?“ odsekl Cailean. „Patří přece k nim.“

„Sklapni,“ umlčel ho Bryce.

„Dostaňte mě k Evadine. Ona mě zná.“

„Dobře, věřím ti,“ přikývl Bryce. Pokynul chlapcům, aby muže pustili. Silas se zvedl do sedu a masíroval si pohmožděná zápěstí.

„To nemyslíš vážně. Jak mu můžeš věřit?“ rozčiloval se Cai. Nepotřeboval svou hůl. Hněv v něm vřel a rozpaloval jeho tělo. Led začal povolovat. „Je to Lovec. Říká se jim tak, protože nás loví! Nesmíš mu prozradit, kde je Evadine!“

„Vím, co dělám, Caii, i když si to nemyslíš,“ uklidňoval ho Bryce.

„Nedovolím ti riskovat její život!“ Podařilo se mu vyprostit z ledového sevření. Rozběhl se a srazil Bryce k zemi. Hůl mu vypadla z ruky. Teď byly oba bez zbraně, odkázáni jen na svou přirozenou magii.

Bryce se na něj pokusil znovu použít ledové kouzlo, avšak bez hole nebylo tak silné a Cai jej navíc čekal. Cailean se dotkl dlaní mladíkova čela. Ten se přestal hýbat a ve tváři se mu objevil výraz čisté hrůzy.

Silas, který nemohl nečinně přihlížet utrpení svého zachránce, se rozhodl risknout útok ze strany ostatních čarodějů a odtrhl Caie od Bryceova těla. Naštěstí byli ostatní mladíci tak vystrašení nastávající situaci, že se mu v tom nesnažili zabránit. Bryce zalapal po dechu, ještě roztřesený vzal hůl do ruky a zamířil na Caileana.

„To bylo podlý,“ zasípal Bryce. Zdál se doopravdy vyděšený, ačkoli Silas netušil čím.

Cai se dál snažil vykroutit, ale věděl, že je to zbytečné. Bryce byl neoblomný a použil by na něj kouzlo při sebemenším náznaku magie. „Nevystavím ji nebezpečí!“ 

„Nechci jí ublížit,“ vysvětloval mu Silas. „Známe se s Evadine už léta, pomáhám jí. Jak jinak bych mohl vědět o tomhle stromě? Já… Jestli vás to uklidní, můžete mě zajmout. Nebudu se vzpírat. Jen jí pošlete ten vzkaz.“

„Jaký vzkaz?“ otázal se Bryce.

„Tenhle.“ Silas opatrně, aby nějakým zbrklým pohybem nevyprovokoval smršť kouzel, vytáhl papírek se zprávou o vězněném čaroději a varováním. „Doručte jí to. Kdyby mě neznala, tak vám pak dá vědět.“

„To není špatný návrh,“ přikývl Bryce. „To by snad mohlo upokojit i tebe, Caii.“

„Chci ho mít pořád na očích.“

„Spoutejte ho,“ nařídil Bryce. Silas se nechal dobrovolně svázat a Cailean byl konečně volný. Popadl do ruky svou hůl, ale nepokusil se jej zabít, jak by Silas očekával. Zdálo se, že je ochotný ovládnout svou nedůvěru. Nejspíš tušil, že kdyby se Silasova tvrzení ukázala být pravdivými, Evadine by si ho podala. Přesto byla jeho hůl připravená zareagovat na sebemenší podezřelý pohyb.

„Také byste měli chytit koně,“ radil jim Silas. „Kdyby jej našli lidé z řádu, vydali by se mě hledat.“

„Pravda,“ připustil Bryce. „Vy dva, běžte najít toho koně. Caii, pošli ten vzkaz.“

Cailen sevřel oběma rukama hůl a obočí se mu svraštělo soustředěním. Zanedlouho se z nebe se zakrákáním snesla černá vrána a usadila se mu na předloktí. Přivázal jí k noze lístek se vzkazem a cosi k ní zašeptal. Pak zvedl ruku k nebi a vrána odletěla.

„Teď se přesuneme do tábora,“ poručil Bryce zbytku skupiny.

„Chceš tam jít s ním?“ zamračil se Cai nedůvěřivě.

„Pokud mluví pravdu, tak nás neprozradí. Pokud ne, tak už nebude mít možnost to prozradit.“

***

Dovlekli ho do tábora, ukrytého v úpatí skal. Bylo to dobré útočiště. Z jedné strany je schovávaly vysoké skály a z druhé husté lesy. Na nižší skály se navíc mohly postavit hlídky, které vyhlížely případné vetřelce.

Zatímco Bryce rozdával rozkazy, Cailen jej pozoroval jako hlídací pes. Opět pocítil teplo vycházející z přívěsku. Otráveně pohlédl na Caie. „Nemusíš se snažit,“ prohodil. „Mám amulet, co mě chrání před duševní magií.“

Cailen po něm šlehl rozvztekleným pohledem. „A proti ohni jsi taky chráněný?“ zasyčel a nad dlaní se mu objevila malá ohnivá koule.

„Hej,“ vložil se do toho Bryce, který se zrovna vracel s lahví vody. „Co se tu děje?“

„Nic,“ odsekl Cai a sevřel dlaň. Po ohni ani památky.

„Dobře, už můžeš jít. Pohlídám ho.“

„Fajn,“ zavrčel nepřátelský čaroděj a vzdálil se. Stále se však zdržoval v dostatečné blízkosti, aby měl zajatce na dohled.

„V pořádku?“ optal se Bryce svázaného muže.

„Jo, ale možná byste si ho měli někam uvázat,“ ušklíbl se Silas.

Bryce se napil vody a pokrčil rameny. „Cai štěká, ale málokdy kouše. Nemáš žízeň?“ Natáhl k němu lahev s nabídkou.

„Jo, celkem jo.“

Mág přešel blíž a přiložil Silasovi lahev k ústům. Ten se hltavě napil. „Díky.“ Bryce se posadil na zem kousek od něj. Konečně měl Silas čas si ho pozorněji prohlédnout: kratší medově zlaté vlasy, dlouhá štíhlá postava, oči zelené jako listí stromů kolem nich. Čišela z něj mladická energie, a přesto působil zároveň křehce. Možná to bylo jemnými rysy jeho obličeje, možná štíhlou konstitucí jeho těla. Lovec však musel připustit, že se mu tato kombinace něžnosti a síly zamlouvá.

„Tákže,“ protáhl Silas, „proč jsi tu jediný, kdo mě nechce zabít?“

„Řekněme, že ti věřím, že ty nechceš zabít nás,“ pousmál se mladík.

„Vážně? Není to neopatrné?“

„Co? Chceš, abych tě zabil?“ zasmál se Bryce.

„Ne, to je dobrý, jen pokračujme v tom, jak to je.“

„Dobře, já jen že to tak trochu znělo.“

„Jsem si jist, že támhleten žhář by nebyl proti.“ Silas pokývl ke Caiovi, který na něj zamračeně zíral.

„Naštěstí mám velení já, takže prozatím nikdo neumírá.“

„Co on má vůbec za problém? Zdá se mi poněkud… popudlivý.“

„Nemá Lovce zrovna v lásce, ale jen se nás snaží chránit. A když se k tomu přidá jeho vznětlivá povaha…“

„Jo, všimnul jsem si, že trochu ´vzplanul´.“

„Naštvat ho není úplně nejlepší nápad.“

„Myslím, že na mě zkoušel duševní magii. To proto ses předtím složil?“

„Caiovou přirozenou magií je duševní. Dokáže se ti dostat do hlavy a podsouvat ti představy. Pokud ví, čeho se nejvíc bojíš, dokáže to být pěkně hnusný.“

„Počkat jeho přirozená magie? Myslel jsem, že když nepoužil hůl na ten led, tak že to bude oheň.“ Silas se zamračil. „Jestli teda dokáže používat další kouzla bez pomoci hole, musí být zatraceně silný.“

„A pořád se učí.“

„Máš pravdu, nebudu se ho snažit naštvat.“

„Moudré rozhodnutí,“ přitakal Bryce.

„A ty jsi zase ledový mužík, hm?“

„Jo.“

„Už vidím tu souvislost s ohněm a ledem.“

„Lhal bych, kdybych tvrdil, že na tom úsloví něco není.“

„Nejste zrovna kamarádi.“

„Ne. A po dnešku se to rozhodně nezlepší.“

„Rozhodně ne, když mi tu budeš vyprávět detaily o vás.“

„Myslíš, že bych ti to neměl říkat, co?“

„Jen by sis možná měl dávat větší pozor.“

„Ty tvrdíš, že nejsi hrozba, takže v tom případě to nevadí. Na druhou stranu, pokud jsi proti nám, tak si to stejně odneseš do hrobu.“

„Domníval jsem se, že to zabíjení jsme odsunuli stranou.“

Bryce se zasmál. „To se ještě uvidí. Už je to v Evadininých rukách.“

„Spíš v drápech té vrány. Jsi si jistý, že tu zprávu donese?“

„Stín poslouchá Caie na slovo.“

„No právě. Co když ho poslal, aby to někde zahodil?“

„To by si netroufnul.“

„A jak dlouho bude trvat, než přijde odpověď?“

„Nevím, ale moc ne. Jejich tábor je celkem blízko.“

„No, to doufám. Ty provazy nejsou zrovna nejpohodlnějším doplňkem. A ani nejhezčím.“

„Jsi zvláštní člověk.“

„Říká ten, kdo umí vyčarovat ledovou sochu.“

„Tak až takhle šikovný nejsem,“ zasmál se Bryce. „Ale vážně, kolik lidí by žertovalo, když jsou skoro zabiti, zajati a možná je ta poprava ještě čeká?“

„Chtěl jsi říct kolik Lovců,“ opravil ho Silas. Bryce pokrčil rameny. „Nejsme všichni velcí zlí bručouni, víš?“

„Promiň, má dosavadní setkání s nimi se nedala považovat zrovna za přátelská. Tedy až na výjimku.“

„Výjimka, jo?“

„Přesně tak, zachránil mi život. Myslím, že to bylo úžasné.“

„Ale víc okouzlující než já snad nebyl? To by se mě totiž dotklo.“

Bryce se jen široce usmál a zahleděl se někam za Silase. „Už přivedli koně. Postarám se o něj.“ Zvedl se a nechal Lovce samotného. Tedy ne úplně. Cailen ve své hlídce neustával. Patnáct minut na Silase upřeně hleděl a ten mu to provokativně oplácel.

„Ty máš ale výdrž,“ prohodil Silas, avšak Cai ho ignoroval. „Vážně, vůbec ses nehnul. To je nějaký další trik? Nebo umíš spát s otevřenýma očima a celý to tu na mě hraješ. Nepotřebuješ si třeba odskočit, nebo tak?“

„Sklapneš už?“

„Takže nespíš,“ konstatoval Silas zamyšleně.

„Dokážeš mlčet alespoň na pět minut?“

„O čem to mluvíš? Byl jsem zticha poslední čtvrt hodinu. Mimochodem, máš moc pěkného havrana. Ty někde prodávají, nebo jsi někoho zaklel?“

„Je to vrána.“

„V tom je rozdíl?“

„Jo, je.“

„Tak dobře, promiň. Máš moc hezkou vránu.“

„Proč už nesklapneš?“ vybuchl Cai. Sevřel dlaň v pěst a ta se mu obalila plameny.

„Jsi prostě milý, srdečný mladík, chci se kamarádit.“

Čaroděj se zhluboka nadechl. Rozevřel pěst. Plameny zmizely. „Vážně doufám, že přišel rozkaz k popravě.“ A s těmi slovy odešel.

„Ale no tak! Šlo nám to přeci tak hezky,“ křiknul za ním Silas. Vzhlédl k obloze, kterou brázdil černý pták. Chvíli kroužil nad táborem, aby se vzápětí snesl dolů. Je to tady, pomyslel si Lovec.

⇒ Kapitola 4