Nakoupit jídlo pro víc jak dvacet lidí a zůstat při tom nenápadný se ukázalo být dosti komplikovaným úkolem. Silas i Nessa chodili po městě a kupovali přiměřené množství potravin na různých místech, aby se vyhnuli zbytečným otázkám. Pak ale přišel další problém − jak dostat všechno to jídlo kolem stráží u městských bran? Něco málo se jim podařilo schovat na koni pod deku, něco dali do pytle (ovšem jen tolik, aby nebylo poznat, že v něm něco je) a něco skryl Silas pod pláštěm. Dnes už nebyl ve své uniformě, ale v prostém oblečení, které nosil, když trávil volné dny u matky v Lashertu. Bylo osvobozující být někdy prostým člověkem a ne pouze Lovcem.

S lukem a toulcem šípů připevněnými na zádech zamířil k hlavní bráně. Věděl totiž, že provoz je tu příliš velký na to, aby jej důkladněji kontrolovali.

„Na lov?“ zeptal se strážný jen.

„Tak, tak,“ přitakal Silas. „Nějaká zvěřina k svátečnímu obědu by nebyla špatná.“

„Hodně štěstí,“ pokynul mu strážný s úsměvem a Silas hladce vyjel směrem k lesům. Vzal to ale raději oklikou, aby si nikdo nevšiml, na kterém místě se vytratí.

U tábora pak, stejně jako včera, následovala scéna s prokázáním jeho neškodnosti. Poté byl přiveden k Evadine, která už na něj čekala. Podělil se s ní o propašované zásoby a oznámil, že půjde ulovit kus zvěřiny. Sestra jej opět provokovala a dobírala si ho, že bude rád, když uloví aspoň krtka.

„Drahá sestřičko,“ odvětil Silas klidně, „s tímhle přístupem nedostaneš ani toho krtka.“

„No dobře, tak se předveď, bráško.“

Silas na ni mrknul a s loveckým vybavením zamířil do míst, kde stromy začaly houstnout. Nejdřív bude muset najít místo, kde se schází zvěř. A také přitom nenarazit na ta nebezpečnější stvoření, která se v Divočině mohou skrývat. Silas osobně nikdy nepotkal nic horšího než vlky, ale již od dětství slýchával příběhy. Vyprávělo se o bludičkách, stromových skřetech a mytických šelmách se zuby většími než lidská ruka. Myslel na všechna tahle nebezpečná stvoření, když jej náhle něco popadlo za paži. Silas instinktivně sáhl po loveckém noži a hbitě se otočil. Zjistil, že je tváří v tvář blonďatému chlapci. Ten zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

„Sakra, takhle mě nepřepadej,“ vyčinil mu Silas a zasunul nůž zpátky do pouzdra.

„Promiň,“ odvětil Bryce. „Jen jsem myslel, že by se ti hodil průvodce. Byla by smůla, kdyby ses ztratil.“

„Další, co mě podceňuje,“ utrousil Lovec.

„Klidně se ale zase vrátím.“

Sice mu včera Bryce ukázal mýtinu, kde se schází srnky, aby si Silas mohl obhlédnout terén, přítomnost průvodce ovšem byla jistější. „Jen se připoj. Společnost se vždycky hodí. Obzvlášť když zná cestu. Ale možná to bude nuda.“ Bryce se na něj jen usmál a Silas musel také, když ho viděl. Jeho úsměv byl tak upřímný, laskavý a hlavně nakažlivý.

Mladík ho vedl dál do lesa, až konečně došli na mýtinu s úzkou stroužkou. Silas se rozhlédl a vyhledal místo, které si předchozího dne vyhlédl.

Jednalo se o malou skalku kousek od vody, odkud byl dobrý výhled. Mohl odteď vidět přicházející zvěř, až se objeví. A také ji odtud zacílit. Lehl si na břicho s hlavou u okraje. Mladík jej napodobil a natáhl se vedle něj.

„Už jsi byl někdy na čekaný?“

„Ne,“ odvětil Bryce. „Používáme jen malé pasti. Většinou chytíme králíka nebo s trochou štěstí křepelku či bažanta.“

„Tak se připrav, protože nuda právě začíná,“ ušklíbl se na něj Silas.

„To tu budeme ležet, dokud se něco neobjeví?“

„V naprostém tichu. Už lituješ, že takhle zabiješ den?“

Bryce se na něj zahleděl. „Dokážu si představit horší způsoby trávení času.“

Silasovi se zvedl koutek úst v lehkém úsměvu. Pak se ale odvrátil a zadíval se na prostranství pod nimi. „To říkáš teď. Schválně, co si budeš myslet za půl hodiny.“

Nakonec čekali v tichosti téměř tři hodiny, než se ukázalo pár srn s mladými. Pro Silase byla Brycova přítomnost z nějakého důvodu uklidňující a příjemná, ačkoli se sebou za celou tu dobu nepromluvili. Bylo to zvláštní, ale stačilo mu, že ho cítí vedle sebe a cítil se spokojený. Přinutilo ho to přemýšlet. Mladík se mu líbil, to od začátku uznával. Avšak i když mu Bryce odpovídal na jeho flirtování, nebyl si jistý, zda to chlapec jako flirtování bere, nebo je to pro něj jen nevinná konverzace. Ale co když s ním také flirtuje? Co když má zájem? Co by to znamenalo? Bylo by to vůbec možné?

Všechny tyhle myšlenky se mu po celou dobu honily hlavou. Ulevilo se mu, když se zvěř konečně objevila, protože už o tom nemusel dál uvažovat. Pomalu popadl luk a šíp a připravil je. Vyhlédl si jednu osamocenou srnku, která se pásla dál od ostatních. Zamířil, ovšem srnka popoběhla o kousek dál a zmizela z dohledu. Pokynul Brycovi, aby zůstal na místě, a sám se odplazil stranou. Když si byl jistý, že zvířata nevyděsí, zvedl se a schoval se za jeden ze stromů, jež lemovaly mýtinu. Postavení bylo perfektní. Znovu napjal tětivu a zamířil. Nespěchal, kvap by ho nikam nedostal. Namísto toho stabilizoval luk a svůj postoj. Čekal na správný okamžik a pak− Šíp opustil místo a bezhlučně letěl vzduchem přímo k mladé srně, až trefil cíl a zabodl se jí přímo do krku. Zakníkala a pokusila se udělat krok, ale už bylo pozdě. Její osud byl zpečetěn a ona se bezmocně svalila do trávy.

Ostatní se rozutekly, když Silas schoval luk a vydal se ke kořisti. Sklonil se nad ní. Ještě dýchala, strach měla v očích. Slyšel za sebou Brycovy kroky. Nevšímal si ho, chtěl co nejdříve ukončit její utrpení. Vzal lovecký nůž a jedním seknutím dokončil započaté dílo. Bryce za ním odvrátil tvář. Z kapsy vytáhl konopný provaz a svázal jím zvířeti nohy.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mladíka, když si všiml jeho bledého obličeje.

„Jo, jasně.“

„Tak se můžeme vrátit do tábora a ukázat mé drahé sestře, co pro ni máme.“

Bok po boku šli směrem k táboru. Silas, nesoucí na zádech mrtvou srnu, vycítil Brycův pohled. Podíval se na něj a mladík promluvil: „Viděl jsem, co jsi přines děckám. Je to od tebe hezký.“

„Myslel jsem, že by se jim to mohlo líbit.“

„Líbí,“ usmál se Bryce. „Kde ses to naučil?“

„Od táty,“ odpověděl Lovec. „Hodně vyřezával, živil se tím. Občas směnil nějakou dýmku za pár brambor nebo tak. Evadine učil ovládat magii a mě vyřezávat. Jelikož nejsem mág, byla to asi jediná naše společná věc.“

„Říkal jsi, že jsi ale přišel jen s matkou.“

„Umřel, když mi bylo patnáct. Vydal se k obchodníkovi směnit nějaké jídlo a cestou zpátky se mu udělalo špatně. Dokázal dojít domů, ale pár metrů před prahem mu srdce vypovědělo službu.“

Bryce si všiml na jindy veselém obličeji stop smutku. „Je mi to líto. Neměl jsem vyzvídat.“

„To je dobrý. Už je to minulost, ne?“ pousmál se Silas. Většinou mluvil o vážných tématech nerad, ale s Brycem to bylo nějak jednodušší. Uvolňující.

„Takže teď jste jen ty, matka a Evadine.“

„Jo. Je na mně jako na chlapovi, abych se o ně postaral.“

„Proto tolik riskuješ?“

„To není otázka riskování,“ zavrtěl hlavou. „Kdybych se o ně nestaral… Co by mi zbývalo? Co bych byl bez nich? Nestarám se o to, zda riskuji svůj život, ten jejich je důležitější.“

„Chápu,“ přitakal Bryce. „V táboře to máme podobně. Udělal bych všechno, aby mohli mí lidé žít svobodně.“

„Proto jsi neodešel do Shwellu, ale zůstal místo toho tady?“

„Jo. Věděl jsem, že pokud můžu pomoct, měl bych to udělat.“

„Odvážné rozhodnutí na... Kolik jsi říkal, že ti bylo? Patnáct?“

„Přesně tak.“

„Moc lidí tu nezůstane, aby pomáhalo uprchlíkům. Buď zkusí uprchnout na vlastní pěst, nebo přejdou přes hranice. Líbí se mi tvoje kuráž.“

„Přál bych si jen, abychom mohli žít normálně. Neskrývat se v lesích. Je to snad moc?“

„Ne, není. Bohužel, my s tím moc nenaděláme.“

„Alespoň bez zázraku ne,“ odvětil Bryce.

„Co bys dělal, kdyby to bylo možné?“

„Nejdřív bych se vyspal v pořádné měkké posteli,“ zazubil mladík.

„Jo, to je dobrá volba,“ odsouhlasil se smíchem Silas. Opustili vážnou notu rozhovoru a atmosféra se odlehčila. Pak se ale Silas zarazil. „Viděls to?“ špitl k Brycovi.

Mladík přikývl. „Co to bylo?“

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Několik desítek metrů od nich se z houští vynořil divočák a metl si to přímo k nim.

„A sakra,“ zaklel Silas. Bryce se s napřaženýma rukama pokusil prase zmrazit, ale minul a rozzuřené zvíře se blížilo. Zalitoval, že si nevzal svou hůl. Říkal si, že ji nebude potřebovat, že by při stopování zvěře jen překážela.

Silas shodil mrtvou srnu ze zad a během pár vteřin vyšplhal na strom. „Tak dělej!“ pobídl Bryce a podal mu ruku. Mladík se ho chytil a silné paže ho vytáhly nahoru těsně předtím, než se obrovské zvíře přiřítilo k nim. Kly mělo tak dlouhé a špičaté a Bryce si uvědomil, jaké měl štěstí, že byl Silas tak rychlý a pohotový, protože tohle těžké zvíře by ho dokázalo snadno roztrhat.

„No, to šlo dobře,“ poznamenal šeptem Silas a Bryce se tiše zachechtal.

Silas a Bryce spolu tiše seděli na stromě a čekali, až se zvíře unaví a uteče jinam. Kanec hrabal kopyty do listí a asi dvacet minut se pohyboval po okolí, než se rozhodl odejít. Silas nejprve seskočil a ujistil se, že je bezpečno, a až pak svolil Brycovi slézt.

„Ehm,“ ozvalo se zeshora.

„Co se děje?“

„Tak nějak jsem se tu zasekl.“

„Jak zasekl?“ Zvedl Silas obočí.

„Nevím, jak slízt,“ přiznal Bryce zahanbeně.

„Prostě přelezeš z jedné větve na druhou.“

„Co když spadnu?“

„Nebojíš se výšek, že ne?“ došel Silas k závěru.

„Možná trošku?“

„To sis uvědomil až teď?!“

„Do teď jsem přemýšlel spíš nad tím divočákem než nad tímhle,“ zavrčel mladík.

„Fajn,“ povzdechl si Silas a snažil se nesmát. „Tak až ti řeknu, tak se pustíš a já tě chytím.“

„Co když mě nechytíš?“

„Neboj, chytím.“

„Jak si můžeš být jistý?“

„Prostě mi věř.“

Bryce zaváhal.

„Nebo tě tu taky můžu nechat,“ poznamenal Silas.

„Tak dobře,“ řekl mladík, ale z jeho hlasu stále zaznívala nejistota.

Silas se postavil pod větev. „Zkus se spustit, co nejníž můžeš. Já jsem připravenej.“

Blonďák se několikrát zhluboka nadechl a vydechl, než se pevně chytil větve a spustil nohy. Začal panikařit z volného prostoru pod sebou, a tak sevřel oční víčka.

„Pusť se,“ přikázal Silas. Instinkty Brycovi říkaly opak, ale přece jen se pustil. Svalnaté paže ho objaly dřív, než se začal pořádně vyděsit. Narazil do Silase a jeho váha je oba povalila na zem.

„Můžeš otevřít oči,“ zasmál se Silas ztěžka. Bryce tak učinil a uviděl před sebou Lovcovy mužné, hezky řezané rysy. Mohl si zblízka prohlédnout šedé oči pod hnědým obočím i rašící strniště na tváři. Viděl každý detail jeho tváře a tentokrát to nebyly výška ani divočák, z čeho se mu pozastavil dech. „V pořádku?“

Bryce přikývl a nemotorně slezl ze Silase. Když se jich pak Evadine zeptala, proč jsou tak rozesmátí, jen zavrtěli hlavou: „Jen tak. Prostě normální lov.“

⇒ Kapitola 9