Jak jse se registroval na pracáku
JAK JSEM SE REGISTROVAL NA PRACÁKU
Toho času jsem byl vysokoškolák jen formálně, oficiálně jsem už dělal v Kaufu na pečivu. No ale jak mi táta napsal žádost o ukončení studia na vysoký škole, bylo mi jasně řečený, že musím jít na pracák. Docela šok pro člověka, kterej k smrti nesnáší úřady a všechno kolem nich. Ale holt jsem musel, i když na univerzitě asi nikoho nezajímalo, že jsem tam dva měsíce nebyl a ani se neozvali, jak to se mnou vypadá. Říkám si, že kdybych se tehdy neodhlásil sám, možná by mě tam jako studenta vedli doteď. Co už, u mýho jména maj v kolonce poznámky napsaný „DEBIL“ a pamatujou, nebo spíše nepamatujou, si mě tam jako toho, co tam chodil celej měsíc. Víc ani ťuk.
Tou dobou jsem zrovna marodil se zubem (viz „Jak jsem byl u zubařky“) a tak, protože jsem měl v Kauflandu volno, což bylo jediný volno, který mi ty pajtaši dovolili, dokonce i v den babiččina pohřbu jsem musel do práce, takoví to byly kokoti, no ale to je fuk, a tak jsem měl mrdu času na to oběhnout všechno potřebný a všechno vyřídit. Takže jsem si zašel na sociálku, tam vyřídil potřebný věci a chtě nechtě jsem musel i na ten blbej pracák.
Pracákem nás strašili už na základce, že pokud se nedostaneme na střední, musíme jít právě sem. Tehdy jsem ještě s haluzí uspěl. Druhej kontakt s pracákem jsem měl na gymplu, kde nás ve třeťáku zavedli na exkurzi a abychom pochopili, jak to tam chodí. Vědět tou dobou, že za rok a cosi tady skončím, asi bych dával při výkladu větší pozor a nemyslel na to točený pivko, který jsem si chtěl dát.
Takže teď jsem tady byl a už ne jako student, co s přišel podívat, jak to tady chodí, ale jako ten, co tady bude registrovanej. Přišel jsem dovnitř, byl zrovna únor, takže celkem pohoda bejt v teple, i když v teple pracáku, ale to mi bylo jedno, a rozhlídl jsem se kolem. Bylo pondělí, úřední den, takže lidí jak hvězdiček v Unii a půlka z nich starý plesnivý báby nebo cigáni, co nemaj dokočenou snad ani základku. Dali mi vyplnit vstupní formulář, tam nějaký kecy ohledně jména, data narození, vzdělání a tak dále, až po otázku, co bych chtěl jako dělat za práci. Jako bych si mohl vybírat, když mám jenom gympl. Takže jsem kolonku nechal prázdnou. U okýnka mě poslali na pracoviště H, to se dobře pamatuje, H jako hovno, a abych si zadal číslo a počkal, až mě vyvolá taková ta televize jak tam visí.
Lidi na mě koukali jak na exota, když jsem v tý čekárně seděl. Možná proto, že nikoho tak mladého a krásného tam ještě neviděli, možná taky proto, že vod toho zubu jsem měl hubu nateklou jak medicinbal a ty zkurvený antibiotika nezabíraly tak rychle. Rozhlížel jsem se kolem, čas plynul, lidi courali tam a zpět a já si říkal, že tady opravdu končí život. V duchu jsem si zanadával do kokotů a šulinů a bylo mi jasný, jak jsem si odchodem z výšky zkurvil život. Konec mejdanů, studentského života a všech těch veselostí kolem. Teď jen pracák a starost o to, co bude. Kdybych tušil, že na Akademii potkám skvělý lidi a ne starý důchodce, jak mi všichni předpovídali, možná bych se necejtil tak v depresi.
Z toho čekání jsem už byl utahanej jak karavan, ale nakonec i na mě přišla řada. Za stolem seděla tlustá protivná baba, koukala na mě jak na kus hovna na patě a dala mi kázání o tom, jak se má vyplnit správně ten formulář a co jsem to za piču, že to nevím. Já, kterej nesnáším aroganci a nadřazenost, jsem měl sto chutí vypičovat ji, sbalit si věci a jít do první hospody po cestě, ale vydržel jsem. Když mi řekla, že mám jít zpět do čekárny a deset minut počkat, než si mě zavolají do jiný místnosti kvůli podpoře, na kterou sice nemám nárok, ale musí se to vyřídit tam s nima, tak už mě celkem chytal rapl. No, deset minut uběhlo, k tomu dalších padesát, já měl hlad jak polská výprava a pořád nic. Nakonec si mě teda zavolali a se slovy „na podporu nemáte nárok“ mi řekli, že na podporu nemám nárok. No to je teda novinka! Domů jsem odcházel řádně nasranej. Na nervy jsem pak kopnul pivko, no, zasyčelo to jak slimák na rozpáleným krbu, a spláchlo to ten nepříjemnej zážitek z pracáku.
Docházel jsem tam každej měsíc, baba mi nezapomněla připomenout, že mám předkládat výplatní pásku z Kaufu a když jsem tam končil, jako důvod jsem uvedl, že mě tam nechtěj, což jim pak potvrdili i z pekárny, kde jsem byl zaměstnanej, ale dělal pro ně v Kauflandu, ale to je jedno, byl jsem rád. To, že pravej důvod bylo, že mě to tam začalo srát, pracák vědět nemusel.
Asi po půl roce mi vyměnili úřednici a místo té protivné tam přišla taková mladá kunda, samice úplně nehorázná, a tak jsem si říkal, že tam na tom pracáku zas tak zle není. No, už to budou dva roky, na pracáku jsem pořád a žádnej užitek z toho nemám. Jen tam jednou za měsíc-dva zajdu, pět minut tam posedím, v duchu si postěžuju, že ta kunda, co mám za úřednici, je pořád jenom úřednice a nic víc, vyslechnu si, že pro mě nic nemaj a odcházím. Tak ale hlavně, že mi platěj zdravotní pojištění, nic víc po nich nechci. A vo tom to je!
Komentáře
Přehled komentářů
Pracák jsi popsal výborně a v mé bídě mě to pobavilo. Člověk by si řekl, že v hmotné nouzi znamená i v debilním Česku hmotnou nouzi člověka, tedy že vyčerpal všechny logický možnosti a chcípá hlady a nemá na nájem a hrozí mu vyhazov z bytu na mráz (je leden). Ty jsi studentská píča, jak píšeš. Já jsem starej čůrák, je mi 56 let a odpracoval a zaplatil jsem této vyjebané prokleté české zemi 26 roků.
Na sociálce mi dali asi 25 cm silnej štos papírů k vyplnění - byt, rozměry, pojistky, jističe, doložit fakturu, jména spolubydlících, musel jsem dokázat, že nemám příjmy, že spoluibydlící nejsou společně posuzovaný osoby. Musel jsem doložit, že jsem se snažil sehnat práci a že jsem se snažil žádat o byt, jinak prý žádná socka. Hlad.
Ale prvních 3410 korun mi přišlo až za měsíc. Klídek, nepotřebuješ žrát každej měsíc, starej vole. Čekárna plná opálenejch. Ti dostali vše a odcházeli. Já musel počkat ještě na další řízení za týden, o doplatku na bydlení. Proběhlo šetření v bydlišti, další týden nic, pak mi volala, že má přinést další papíry. Obešel jsem všechna pracoviště magistrátu s razítky a každý pracoviště je na jiným konci města.
Pak mě za další týden pozvala k podpisu finálníhoprotokolu a že pak se uvidí. Je týden pryč a peníze stále nikde ani rozhodnutí. Prý mají 30 dní, někdy 60, říká zákon. Nemusíš každej měsíc žrát a bydlet, že jo.
Tak čekám a dnes byl poslední výplatní den a já nemám nic.
Tedy 15.12.2019 nemám ani korunu, nemám jídlo, příbuzné, práci, šanci na brigádu (všude tě odmítnou), a je mi jasný, že i kdyby mi to schválili, pošlou to až po novým roce, tedy zkurvili mi vánoce - hlad a nervy, novej rok, hlad a nervy a možná pak dostanu na bydlení a k tomu jsem zapomněl napsat, že marodím s rukou, takže bych toto neměl psát - bolí u toho ruka a prášky nezabírají. Do práce bych nemohl, i kdyby mě někde vzali, ruka bolí jako čert a večer mám horečky.
Na hovno jsem 26 let platil socku.
Nedali mi nic a musím dva měsíce čekat na peníze.
To je prokletá Česká republika, Bůh to těm úřednickým kurvám jednou splať!
Re: Co pracák, ale socka, to je dílko!
(Petr Kellner, 15. 12. 2019 17:28)Oprava (je prosinec) v lednu mi pravděpodobně vyplatí na jídlo za prosinec a bydlení za listopad a prosinec, ale nevím to jistě.
Co pracák, ale socka, to je dílko!
(Petr Kellner, 15. 12. 2019 17:24)