Jak jsem přestal pít Becherovku
JAK JSEM PŘESTAL PÍT BECHEROVKU
Alkohol. Prej metla lidstva, ale já říkám, že zametat se musí. Prej nepřítel, ale já říkám, že už Žižka tvrdil Husitům, aby se nepřátel nelekali a na množství nehleděli. Já sice nejsem Husita a Mistra Jana mám v paměti spíš jako prvního českého kosmonauta nebo vítěze mistrovství světa v upalování na dřevěných kůlech, ale tady bych s Žižkou a tou jeho bandou souhlasil.
Prvním alkoholem, s nímž jsem přišel do styku, bylo víno. A dlouho předlouho, až nechutně k zblití dlouho, jsem nepil nic jinýho a i to víno jen na rodinných oslavách, kde se vždy sešla jen nejbližší rodina, jedly se chlebíčky a plkalo se o blbostech. Takže až úderem osmnáctky, tedy věku osmnácti let, s jinejma osmnáctkama mám zkušenosti jen ve formě „nešahej na mě“ nebo „budeme jen kamarádi“, jsem poznal blahodárný dotek piva a velká světová láska se zrodila. Časem přibyl i kladnej vztah k tvrdýmu alkoholu, ale tím myslím od 35% vejš. Sračky jako ochucený Jelciny, zelenou, likéry, medoviny nebo vaječný koňaky jsem nikdy do huby nedal a ani nedám. To by mně moje alkoholická čest nedovolila. Dokonce už ani to víno nepiju, nechutná mi a k přípitku na Silvestra volím raději pivo nebo něco tvrdšího.
Můj táta vždycky říkal, že míchání chlastu je o experimentování. Buď to sedne, nesedne a nebo to kurevsky nesedne. A dodával, že on vždy pil Becherovku. Že ta k pivu sedí nejlíp. Já jsem si to dlouho myslel taky. Kalit celej večer rum, to jsem tehdy nemohl, a už vůbec ne dohromady s pivem. Vodku jsem si občas dal, ale nikdy ve velký míře. Whisky piju spíš doma, když není pivko a já mám chuť buď si dát něco kvalitnějšího a nebo nemám co pít k doutníku. Beru to spíš jako běh na delší trať. No a když jsme byli se třídou na chatě, poznal jsem, že slivovice se taky dá dobře pít, ale musí bejt domácí. Kupovaný slivky stojí za starou piču. Dal jsem si jednou a už nikdy víc. Takže po tomhle výčtu u mě na dlouhou dobu vítězila paní Becherovka.
Pravda je, že mi fakt seděla. Dlouho jsem se míchání chlastů bál jak Rakušáci Temelínu, ale s Becherem to bylo v suchu. A je fakt, že na tu dobu mám pěkný nesmazatelný vzpomínky. Jenomže znáte to, člověk míní, Němec na Farau mění. A tak přišel 4.červen 2010, oslava narozenin bráchy a dalších tří kámošů. Lokalita: Farao. Obsluha: Němec. Pití: Pivo. A do toho jsme si objednali Becherovky.
Helmut přišel vysmátej jak Krejčíř na Seychelách, v salonku to žilo jak v zákulisí koncertu Robbieho Williamse a on přišel se speciální nabídkou „Becherovky od Černý Hory“. Viděl bandu nakřáplých klacků a asi usoudil, že mu to sežereme, když řekne, že ta flaška je na něj. Chlast už byl na stole, tak co, vyzkoušíme, když je to zadara. Že jsme to později platili, je věc druhá. No, chutnalo to opravdu podobně jak náš Becher, ale stačilo se podívat na flašku, kde stálo, že obsah alkoholu je asi 25%. A to jsem věděl, že je zle. Takovejma sračkami ani nekloktám, tohle beru jako pití pro slečinky a teplouše, když se chtěj ožrat. To jsem nepil ani když jsem začínal s chlastem. Flaška byla v nás a Helmut přinesl druhou. Z toho už jsem nepil, tuhle srajdu už nikdy víc. Tak jsem to zazdil klasickým Becherem. A kdyby jedním. A to byl začátek konce.
Na Majáku na zahrádce pak přišla klasická čelovka, poloha čtenář (což mě zaskočilo, protože na facebooku mi vyšlo, že má preferovaná opilecká poloha je Ježíš) a k tomu totální kóma. ---- VAROVÁNÍ: NÁSLEDUJÍCÍ DĚNÍ NEMUSÍ ODPOVÍDAT PROŽITÉ REALITĚ, NEBOŤ AUTOR SI NIC NEPAMATUJE A MÁ TO ZE VZPOMÍNEK JINÝCH ---. Tak mě brácha s Mirou vzali a z Majáku táhli pěkně domů. Zbytek šel dokončit večer na jedničku. Cestou jsem bráchovi nedopatřením pošlapal jeho tehdy krásný bílý boty, za což byl na mě právem nasranej. Cestou nás odmítli asi čtyři taxikáři, někteří bez vysvětlení, jiní s tím, že nebudou čistit poblitý auto. Kdesi jsem dokonce slítnul do křoví, u kruháče u hudebky jsem dal další čelovku. Ale co už, domů mě dostali. Protože jsem se motal jak hluchej netopýr, tak cesta, která mi obvykle trvá dvacet minut když se moc loudám, tentokrát trvala snad hodinu a půl. Možná dvě. Doma brácha, taky už najebanej jak sysel, spletl zvonek se světlem, takže místo rozsvícení probudil sousedy, kteří mi pravděpodobně ve svý nezkonale zkurvený vychcaný povaze ukradli čepici. Na chodbě jsem pak stihl ještě rozbít stojan na kytky, nedopatřením samozřejmě. ---- KONEC INTERPRETOVANÉHO DĚNÍ. ----
Když jsem se ráno probudil, kolem nablito, hlava jak střep a za krkem mi neseděla opice, tohle byla spíš pořádně vyžraná gorila. A držela se mě jak cukrová vata pletenýho svetru. Takže jsem se šel projít a cestou jsem proklínal toho kokota, co nám to dal na tom Farau za sračku. No a nebyl jsem jedinej, kdo se z toho zeblil. Kamarád taky a o bráchově extempore v pokoji, kdy se netrefil do kýble, se raději zmiňovat nebudu. To, že jsem prospal i rodinnou oslavu, mě sralo ze všeho nejmíň.
Na tohle kocovinu nakonec zabraly dva nanuky, procházka a banánovej džus. Jenom bráchových bot mi bylo líto. Toho stojanu ani ne, protože byl beztak hnusnej a ty kytky na něm jenom překážely. No ale od té doby Becherovku nemůžu ani cítit a přesedlal jsem přes rum na vodku. Jediný pozitivum toho večera tak bylo, že aspoň tu chvili, co si pamatuju, byla nehorázná sranda. A vo tom to je!