Za švédštinou jako splněný dětský sen
30. 11. 2010
S mojí o rok starší sestrou jsme si jako malé vždycky hrozně rády nechávaly vyprávět rodinné příběhy. Vyprávěla nám je naše stará prababička, která k nim přidávala ukázku mnoha zažloutlých fotek, na kterých byli cizí lidé v podivném oblečení. Když prababička zemřela, dostala se krabice k nám do rukou a my se rozhodly si ji nechat a opatrovat ji. Prababička vyprávěla, odkud pochází naše rodina. Obě se sestrou mám modré oči a blonďaté vlasy, jako celá naše rodina, takže nám vysvětlovala, že jsme je zdědily po našich předcích ze Švédska. Prababička měla zmapovanou historii rodiny až do doby před první světovou válkou. Po ní se rodina přestěhovala do Německa a někteří přešli až do Čech budovat republiku. To vyprávění jsme milovali a se sestrou jsme si v dospívání slíbily, že se jednou po stopách našich předků vydáme.
Mě nakonec celé to rodinné vyprávění strhlo natolik, že jsem se rozhodla studovat historii. Říkala jsem si, že svoje kořeny vypátrám ať se děje, co se děje. Když se blížil závěr mého studia a měla jsem se rozhodnout, o čem budu psát diplomovou práci, měla jsem těžké rozhodování. Mnoho témat, které by se mi líbily, byly už několikrát zpracované. Zároveň jsem chtěla, aby práce byla něčím jiná, neobvyklá a zapamatovatelná. A pak mi to došlo – vydám se po rodinné historii a napíšu o tom diplomku! Okamžitě jsem s nápadem běžela za sestrou, která byla naprosto nadšená. Zrovna dokončila ekonomku a sháněla si natrvalo práci, takže se jí chvíle cestování hodila. Spočítala nám náklady na cestu a rozhodlo se, že pojedeme. Nejdřív jsme ale musely vědět kam, a tak to bylo na mě.
Sáhla jsem proto po staré prababiččině krabici a vytahovala všechny fotky a dokumenty. Najednou se mi živě vybavila vzpomínka na dětství, babiččin pokoj a její hlas. Viděla jsem sebe a sestru, jak hltáme napjatě každé její slovo a žadoníme o nové příběhy. Postavy na fotkách přede mnou ožívaly a já se rozhodla všechny jejich příběhy znovu prožít. Dostávala jsem se do všech regionálních archivů, které byly s naší rodinou historicky spjaty. Hledala jsem v matrikách, lékařských zprávách, novinách i vesnických a městských kronikách. Vyvstala přede mnou spousta zajímavých životních příběhů, o kterých jsem ani netušila, že se mohly kdy odehrát. Některé zůstávaly tajemně otevřené, jiné se uzavíraly zvláštním osudem. Poznala jsem tak svého prastrýce z Šumavy, který byl vesnickým učitelem, a který podle všeho byl ve vesnici lidmi ohromně oblíben. Za války byl jako nejvzdělanější člen obce donucen ke spolupráci s Němci. Když ale odmítl nabídnout svůj intelekt a osobu nacistické propagandě, za svoje rozhodnutí tvrdě zaplatil během popravy zastřelením. Jinde jsem narazila na vzdálenou sestřenici prababičky, která pracovala jako vychovatelka v domě malé šlechty, a která kdysi za své služby dostala kdesi v Podkrkonoší velký kus pole a letní zámeček. O tom, že by kdy naše rodina bydlela na zámečku, jsem nikdy neslyšela. Zámeček se mi ale už nepodařilo dohledat. Jestli dnes ještě stojí a kde přesně, už nebylo známo. Co bylo ale hlavním zjištěním, byl příběh prababiččiných předků. Jejího praděda a jeho bratra, kteří společně žili na severu Německa. Válečný konflikt je ale rozdělil a oba se dostali do jiné armády. Jeden z bratrů tak odešel dolů do Čech a druhý nahoru na sever do Skandinávie. Naše rysy tak nebyly tolik skandinávské jako germánské, ale znamenalo to, že pokud se rodina onoho bratra ze Skandinávie dál rozšiřovala, máme někde ve Švédsku příbuzné. Poslední zpráva a vyprávění a pohled jednoho z bratrů byl ze švédského království. Zkontaktovala jsem tak švédskou univerzitu v Gotteborgu, zda by bylo možné, se k nim vypravit na studijní pobyt. Díky dobrému prospěchovému stipendiu mi byl pobyt nabídnut. Bohužel, v té době ale má sestra na dlouhou dobu onemocněla, takže jsem se rozhodně do zahraničí nechystala. Ve chvílích, kdy se sestře nedařilo dobře, jsme spolu snily o našem výletu do Švédska a představovaly si naše vzdálené příbuzné, přesně tak, jako jsme to dělávaly jako malé holky. Protože se ale nemoc vlekla a nebylo jasné, kdy bychom se do Švédska mohly vydat, napadlo mě si trošku ze Švédska přinést do Čech. Sobě a sestře jsem tak koupila místa v jazykové škole na kurzu švédštiny. Sestra se tak dostala mezi lidi, měla o zábavu postaráno a motivaci se něčemu věnovat. Chodili jsme spolu tak dvakrát týdně do Tutoru, kde jsme se pokoušely na naši cestu jazykově připravit. V zásadě to byla ze začátku ohromná legrace. Musely jsme se vší té šílené výslovnosti smát. Sestřin hluboký hlas zněl ve švédštině naprosto perfektně, zatímco já pořád kuňkala jako žába. Po prvním semestru se nám začalo blýskat na lepší časy, když se sestra začala uzdravovat a my najednou cítily, že třeba švédštinu skutečně využijeme.
Po dalším půlroce jsme tak mohly skutečně vyjet. Přes prázdniny jsem si dojednala povolení vyjet na studijní pobyt a sestra měla jen na měsíc před začátkem říjnového semestru se mnou. Září jsme tak měly vyhrazené na naše švédské dobrodružství. Rozbily jsem kasu, co jsme za rok našetřily a rozhodly se si výlet skutečně užít. Sestra mohla bydlet se mnou na kolejích, tudíž bylo ubytování mnohem levnější, nežli ve Švédsku skutečně je. Nejdřív jsme se ostýchaly cokoliv se ve švédštině zeptat nebo o něco poprosit, ale návštěvy muzeí a restaurací nás rychle otloukly. Všichni reagovali mile a překvapeně, když jsme něco ze základů švédštiny zablekotaly. Díky studijnímu doporučení jsem se dostala i do místního archivu a měla povolenku k hledání jmen a svazků. Na jméno Riehs jsem narazila hned několikrát. Josef Riehs však byl pouze jenom jeden. Našla jsem si jeho působení jakožto vojáka švédské armády a dohledala s pomocí mnoha a mnoha dalších lidí i místo jeho bydliště. Se sestrou jsme se tak vydaly hledat archiv nebo kroniku města Sur v centrálním Švédsku, kde jsme na jméno Riehs opět narazily. Jak ale švédská kronika pravila, Riehs měl děti a ty zde i několik desetiletí dál žily. Až na třetí koleno, které se vydalo hledat štěstí do Gotteborgu. Vracely jsme se tedy na začátek naší cesty a divily se, proč jsme tedy Riehse v Gotteborgu nenašly. Dcera rodiny byla totiž jedináček a provdala se jakéhosi Smita. Musely jsme tedy hledat rodinu Smitovu z Gotteborgu. Několik se nám jich podařilo najít a postupně kontaktovat. Ani jsme nečekaly, že by se nám skutečně mohl někdo ozvat a výlet do Švédska braly hlavně jako splněný dětský sen. Jezdily jsme tak za město, po místních památkách, ochutnávaly speciality, poflakovaly se po kampusu školy, zkoušely naší švédštinu a poznávaly spoustu zajímavých lidí. Všem se cíl naší cesty ohromně líbil. Materiál k diplomce se mi krásně zaplňoval, takže i kdyby se nikdo neozval, byly jsme spokojené. Někdo se ale ozval.
Nakonec se nám ozval jistý Juri Smit, který tvrdil, že jeho babička se jmenovala za svobodna Riehsová. Okamžitě jsme tedy tohoto postaršího pána vyhledaly a nemohly se nabažit momentu oboustranného překvapení, když se otevřely dveře k jejich typickému severskému domku. Juri bohužel neuměl anglicky a naše základy švédštiny nestačily, skvěle nám ale překládala jeho dcera a vnoučata, které neváhal pozvat. Ukazovaly jsme mu všechny naše materiály a sestavený rodokmen s dvěma hlavními liniemi obou bratrů. Dojetí bylo na obou stranách, protože rodinné historie, i když s mírnými interpretačními odchylkami, seděly. Okamžitě jsme si starého Juriho a jeho rodinu oblíbily. Poslední týden pobytu jsme tak trávily jako jejich hosti a děti si pořád utahovaly z naší švédštiny. Po zbytek studijního pobytu, kdy jsem měla u Juriho perfektní zázemí, jsem napsala svou diplomovou práci a věnovala ji svojí prababičce a sestře za splnění dětského snu. Na švédštinu samozřejmě chodíme dál a je nádhera učit se zvláštní, netradiční jazyk, když víte, že jej vážně budete používat. Motivace je pak veliká. V létě se chystáme vyrazit na dva týdny do Švédska i s rodiči, aby Juriho a jeho rodinu poznali. Samozřejmě, že kromě návštěvy okoukneme i jiné krásy Švédska kromě úžasné domácí pohostinnosti. Švédsko je země plné historie a báječných lidí. Pokud tak hledáte, kam se vrtnout, pak rozhodně buď zapátrejte po rodinných kořenech, anebo vyrazte do Švédska.