Přípravné kurzy anglistiky-věc, která mi neskutečně pomohla
Konečně nastal ten dlouho očekávaný den. Den, na který jsem se těšila zhruba poslední dva měsíce. Brzy ráno jsem vstala, nasnídala jsem se, sbalila jsem si pár věcí a ve strachu, že bych nemusela stihnout autobus, jsem se vydala na zastávku, která, jen tak mimochodem, byla asi 200 metrů od našeho domu, s dvacetiminutovým předstihem. Trochu unáhlené rozhodnutí, já vím, ale představa, že mi ten proklatý autobus ujede, pro mě byla daleko horší než čekat těch pár desítek minut na autobusové zastávce v těch zhruba čtyřech stupních nad nulou, které tenkrát byly. Přešlapovala jsem a přecházela sem a tam, zatímco moje myšlenky bloudily zaplněnou posluchárnou, ve které se spolu se svou kamarádkou Lenkou budu za několik málo hodin nacházet.
Konečně jsme se totiž odhodlaly k tomu, co jsme měly v plánu už hezkou řádku měsíců. Vydaly jsme se na den otevřených dveří na Karlově univerzitě, kde bychom obě rády příští rok studovaly. Já anglistiku, která je mým koníčkem a Lenka politologii, kterou shledává schůdným kompromisem místo původně plánovaného studia arabistiky, kterou v příštím roce neotevírají. Obě jsme se na univerzitě už pomal viděly, a den otevřených dveří nám měl osvětlit některé potřebné informace ohledně přijímacího řízení a případného budoucího studia.
Když nás konečně náš kodrcavý autobus vysadil v Praze, měly jsme to opravdu jen tak. Vzhledem k tomu, že jsme se poněkud zdržely v téměř pravidelné ranní zácpě, naše plánovaná časová rezerva se podstatně zúžila, a my jsme to na univerzitu málem nestihly včas. Naštěstí jsme dorazily ještě před začátkem první přednášky o oboru anglistika, a tak jsme si stačily zabrat poslední dvě místa k sezení. Ostatní, ještě větší opozdilci, než jsme byly my s Lenkou, už takové štěstí neměli. Museli tedy zůstat stát.
Náš plán byl následující. Nejdříve zajdeme na informativní schůzku ohledně studia anglistiky, která zajímá mě, načež se plynule přesuneme do posluchárny ve druhém patře, kde se bude hovořit k potenciálním studentům o Lenčině politologii. Po takovém studijním martyriu jsme si samozřejmě zasloužily oddychovou chvilku, a tak jsme měly v úmyslu odměnit se malým výletem po Praze a několika drobnými nákupy, po kterých by následovala cesta zpátky domů. Jednoduše skvěle prožitý den. Měly jsme to rozvržené opravdu výborně, takže teď už nezbývalo nic než zaposlouchat se do proslovů profesorů, kteří právě hovořili o mém vysněném oboru.
Pečlivě jsem si zapisovala vše, co se mi zdálo důležité, zatímco Lenka vedle mě spokojeně seděla a rozhlížela se po ostatních budoucích studentech. Zpočátku se hovořilo o přijímacím řízení obecně, a až následně se přešlo přímo k tomu, jak bude vypadat přijímací řízení ke studiu anglistiky. Lhala bych, kdyby mě to nezaskočilo.
Anglistiku jsem měla ráda, ale abych se jí věnovala tak dopodrobna? Vždyť to má být přeci náplň mého budoucího studia! Já samozřejmě chápu, že je třeba, aby každý adept demonstroval hloubku svého zájmu o studium, ale nikdo přeci nemůže vědět všechno a navíc tak důkladně!
Brzy mi došlo, že ideální uchazeč o studium anglistiky je vlastně takový, který už o oboru de facto všechno ví. Jenže taková jsem já nebyla, což byl pochopitelně problém. V tu chvíli jsem doslova viděla spadnout své naděje na přijetí ke studiu anglistiky na nulovou hranici. Věděla jsem, že spoléhat u přijímacích zkoušek na náhodu, anebo ještě lépe na to, že zkoušející profesory něčím zaujmu, že budu v něčem jiná než ostatní, bylo naprosto naivní. Rozhlédla jsem se kolem sebe a na okamžik jsem přestala vnímat profesora, který zrovna vyprávěl o studijním plánu na první semestr.
Každý z těch skoro dvou set lidí, kteří seděli všude kolem mě, byl něčím zajímavý. Žádní dva nebyli stejní a o nikom z nich bych nemohla říci, že by nedokázal zaujmout. Ať už to byl ten dlouhovlasý kluk v kožené bundě, který sklouzl na židli o něco níže, jen proto, aby si zajistil pohodlí a dodal svému vzhledu více té žádoucí ležérnosti anebo slečna, která se ve vlněném svetru neurčité barvy hrbila v jedné z těch předních lavic. On i ona, oba mají charisma, oba jsou jistě chytří a oba by jistě zaujali komisi více než já. V porovnání s těmi všemi lidmi okolo jsem si připadala obyčejná a nezajímavá. Vím, že to tak není, ale v tu chvíli jsem se tomu pocitu nemohla ubránit.
Lenka si brzy všimla neurčitého výrazu v mé tváři. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla zkazit zbytek našeho vytouženého výletu, přinutila jsem se k malé lži typu „nic mi není“, na což mi ona, dosud plná atmosféry, kterou nenasajete jinde než na akademické půdě, kde jsme se stále ještě nacházely, jen přikývla. Buď mou malou nepravdu neprokoukla, anebo ji odhalila a taktně pomlčela. Ať tak či onak, jsem jí vděčná, že na to nijak nezareagovala.
Absolvovaly jsme společně ještě přednášku o studiu politologie, a pak jsme se už nedočkavě vrhly do víru velkoměsta. Ale ačkoliv jsem se sebevíc snažila na to nemyslet a nekazit tak náš jinak báječný výlet, nemohla jsem tu myšlenku jen tak vytěsnit. Stále tu byla a připomínala se. A já věděla, že ji mohu úspěšně zapírat jen do té doby, než sama vystoupím na zastávce poblíž našeho domu.
Courala jsem se tím nejpomalejším krokem zpět k domovu a dumala jsem nad svými možnostmi. Nutno říci, že jich nebylo mnoho. Jen dvě. Dvě naprosto odlišná řešení faktu, že se svým současným stavem vědomostí a nulovou domácí přípravou nemám šanci dostat se na filozofickou fakultu, kde bych mohla studovat anglistiku. Ta dvě východiska byla jednoduchá.
Zaprvé jsem to celé mohla vzdát. Vykašlat se na to, zabalit to. Zkusit to jinde. Nezkoušet to vůbec. Označení pro tento čin existují stovky, všechny však říkají to samé. Kapitulovat, to znamená být poražen, aniž bych bojoval. A to rozhodně nebyl můj styl. Neměla jsem v úmyslu to vzdát, nechtěla jsem zklamat rodiče, kteří mé studium anglistiky chápali už jako takřka hotovou věc. Nechtěla jsem to poraženecky oznámit ve třídě a hlavně, nechtěla jsem za žádnou cenu selhat sama před sebou.
Zvolila jsem tedy druhou možnost. Zabojovat si, s tím, že do toho dám vše, a když se mi to přeci jen nepovede, nebudu zklamaná, protože si nebudu nic dlužit. Musela jsem se ujistit, že jsem pro to, abych se na anglistiku dostala, udělala skutečně vše, co bylo v mých silách.
Sebrala jsem se a zašla jsem za spolužákem, o kterém jsem věděla, že pravidelně o víkendech dojíždí na přípravné kurzy na lékařské fakulty. Chtěl se stát doktorem a věděl, že to nebude snadné. Získala jsem od něj několik užitečných rad a hlavně informací o přípravných kurzech, které nabízí jazyková škola Tutor.
Během několika dalších dní jsem se nechala zapsat do přípravného kurzu anglistiky v Praze. Z první blížící se hodiny jsem pochopitelně měla strach, ale jak se později ukázalo, mé obavy byly zcela zbytečné. Přípravný kurz anglistiky byl přesně oním efektivním druhem přípravy, který mi dal přeci jen alespoň malou naději. S každým dalším víkendovým kurzem anglistiky jsem si začínala více věřit. Příprava byla sice náročná a v kurzu jsme probírali mnoho, pro mě neznámých, věcí. Lektor nám také pomohl zbavit se zbytečného stresu v období těsně před přijímacími zkouškami. Navíc jsem měla pocit, že na to nejsem tak úplně sama. Zjistila jsem, že kamarád, který mě k přípravnému kurzu anglistiky vlastně přivedl, má svůj kurz ve stejný čas jako já, a tak se často stávalo, že jsme jezdili do Prahy spolu, sdělovali si své dojmy a nevědomky tak podporovali jeden druhého.
Nejen díky přípravným kurzům, ale i díky opoře, kterou jsem v něm našla, se mi můj sen nakonec splnil a já svůj pomyslný Mount Everest v podobě přijímacích zkoušek na anglistiku úspěšně zdolala.