Nezbytná součást wellness a fitness – psychologie
Nikdy jsem nebyla přísně studijní typ. Do školy jsem chodila ráda, záškoláctví se vyhýbala, ale nikdy jsem si příliš nedokázala najít čas, abych se studiu věnovala i doma. Hlavní nedostatek času totiž způsobovala moje životní vášeň a droga zároveň – cvičení. Jako dcera učitele tělocviku jsem se asi nějak „potatila“ a odmala mě přitahovalo veškeré dění, při kterém jsem se mohla hýbat. Chodila jsem proto jako malá holka na všechny pohybové kroužky v okolí, posléze se začala věnovat aerobiku a s ním nakonec v rámci sportovních týmů začala i soutěžit. Tréninkům aerobiku se podřizovalo naprosto vše. Škola, rodina, kamarádi – to všechno muselo jít mnohdy na úkor dění ve sportovním týmu. Poznala jsem, že se dřina vyplatí. S týmem jsme začali vyhrávat, podívali jsme se na soutěže do Evropy, doma měli medaile a plakáty, které nám úspěchy připomínali. Kromě tréninku a závodu jsem moc jiné zábavy neznala. O to více jsem byla překvapená a hlavně nepřipravená, když přišel můj úraz. Během tréninkového výskoku jsem dopadla tak špatně na v tu dobu již nemocný a přetěžovaný kotník, že jsem si udělala zlomeninu, která se následně začala projevovat při každé delší a intenzivnější zátěži jako zlomenina únavová. S kotníkem jsem nakonec musela na operaci, po které bylo jasné, že na vrcholový sport můj kotník už není. Stěží jsem se na něj postavila během dne, natož když dostával zabrat během tréninku a vystoupení. Z týmu jsem musela odejít a najednou mi bylo jasné, kolik jsem sportu do té doby obětovala. Spolužáky ze školy jsem téměř neznala. Kamarády mimo tým jsem neměla. Ti však na mě mimo trénink čas neměli. Ve škole jsem ani nevěděla, co se pořádně děje, chyběly mi kontexty probírané látky a plavala jsem na vodě. Navíc jsem si uvědomila, že jsem ve třetím ročníku střední školy, kdy většina mých spolužáků věděla, jestli chtějí nebo nechtějí na vysokou školu a případně, co na ní studovat. Byla jsem proto vyděšená a nešťastná, takhle jsem si svůj život nepředstavovala. Úplně ztracená jsem netušila, co se sebou dělat.
Psychické problémy na sebe nenechaly dlouho čekat a já začala docházet na sezení s terapeutkou. Společně jsme se snažili najít nový smysl mého života a jeho budoucí náplň, která mi pomůže zotavit tělo i duši. Po letech tvrdého sportu jsem musela své tělo nějak regenerovat. Zároveň jsem na pohybu byla závislá a nedokázala si bez něj život představit. Začali jsme tedy hledat takový druh pohybu, který mě bude bavit a zároveň mi dovolí tělo regenerovat. Na poradu několika odborníků jsem se proto postupně začala zabývat pilates a powerjógou. Nejdříve ze všeho jsem se musela naučit správně a hluboce dýchat. To jsem z aerobiku neznala ani omylem. A najednou jsem začala chápat mnohem hlubší souvislosti. Například to, že s dýcháním zásadně souvisí i mé myšlení. Pomalu se přede mnou začal otevírat nový směr uvažování o spojení těla a duše a jejich vzájemné péči. Začala jsem se tedy postupně zajímat o wellness. Pomalu ale jistě se mi doma na stole začaly kupit knížky o wellness, způsobech realizace wellness projektů a dalších, mnohdy i praktických záležitostech souvisejících s wellness podnikáním. A tak mi to s pomocí mé psycholožky došlo. To, čím bych mohla zaplnit své prázdné místo v životě, by mohlo být wellness, nejenom jako koníček, ale zároveň jako práce. Díky přečtení mnoha knih a vyslechnutí mnoha příběhů mi bylo jasné, že bez odborného vzdělání se k pořádné wellness práci nedostanu. Natož k realizaci mého snu založit si vlastní pohybové wellness studio. Během třetího a čtvrtého ročníku jsem proto oběhala všechny kurzy, které se daly, získávala certifikáty, chodila na odborné semináře a proškolovala se. S podáváním přihlášek na vysokou školu jsem si moc hlavu nelámala. Na vysokou jsem nechtěla, chtěla jsem si jít plnit co nejdříve svůj sen. Přesto jsem ale věděla, že splnění kurzů je málo. Nějaké hlubší vzdělání jsem pro kariéru ve wellness potřebovala. Bylo mi to jasné zejména z návštěv se svojí psycholožkou, ke které jsem poslední měsíce docházela již skutečně z dobré vůle a na základě mého chtění, nikoliv nařízení a psychické labilní potřeby. A protože wellness není jenom o těle, ale také a hlavně o duši, rozhodla jsem se pro studium psychologie. Věděla jsem, jak těžké je na psychologii se dostat u přijímacích zkoušek. Navíc jsem ani ambice stát se výhradně psycholožkou, neměla. Chtěla jsem jen prohloubit základy svého vědění o lidské psychice, abych je následně mohla využít během své práce. Kurz psychologie se zdál jako nedostačující a vysokoškolské pětileté studium příliš. Nakonec se jako přesně odpovídající mým nárokům ukázala možnost přihlásit se na pomaturitní studium psychologie. Díky dnu otevřených dveří jsem měla možnost vidět, jak to v Tutoru na psychologii chodí. Studenti se pomaturitnímu ročníku věnovali z nejrůznějších důvodů. Někteří chtěli tu nejdůkladnější přípravu k vysoké škole, jiní se chtěli dovzdělat v zajímavém a žádaném oboru, jiní chtěli dobrou znalost psychologie využít k určitému cíli a zaměstnání jako já. Po poradě s rodiči a psycholožkou mi bylo jasné, že tohle je má šance, jak ještě chvíli zůstat studentem a užít si život, který jsem díky sportu příliš neznala a zároveň možnost, jak na sobě dál pracovat.
Roku, který jsem v pomaturitním „nulťáku“ strávila, rozhodně litovat nebudu. Kromě dobrých a důkladných znalostí z psychologie mi totiž dal také to, co jsem v době svého sportovního dospívání neměla. Několik dobrých kamarádů a přítel, se kterými jsem zažila to, o čem se mi během tréninků mohlo jenom zdát. Chození do kina, společné učení se na zkoušky, výlety a oslavy, které jsem svým spolužákům kdysi záviděla. Pomaturitní psychologie se tak pro mě stala i něčím víc, nežli jenom školou. Stala se pro mě i takovou malou terapií, která mi umožnila odžít si situace a emoce, které jsem neznala a které mi pomohly jít zase o kousek blíže svému snu. Samozřejmě, že po roce studia psychologie svoje vlastní wellness studio nemám a v nejbližší době ani mít nebudu. Mým dalším cílem je získávání praxe v těch nejlepších institucích. Sport mi hodně věcí vzal, ale jednu důležitou mě naučil. Úspěch je běh na dlouho trať, ale píle a vytrvalost se vyplácí.