Holandština jako mezinárodní jazyk
30. 11. 2010
Narodila jsem se do šťastné doby, kdy jsem pobrala dětský rozum v době otevírání dlouho zavřených socialistických hranic. Rodiče, do té doby nadšení televizní cestovatelé, se okamžitě chytili šance a stali se z nich cestovatelé skuteční. A já, přibalená jako nejdůležitější zavazadlo, jsem cestovala s nimi. Jako malá jsem tak procestovala jižní Francii, téměř celou Itálii, kus Španělska, Řecko i některé severské země. Vášeň pro cestování mi už zůstala. Když jsem dospěla do věku letních brigád a vydání občanského průkazu, začala jsem toulkami pro českých luzích a hájích. S každým dalším rokem jsem se vydávala se svými kamarády dál a dál. Pokaždé, když jsem se vydala za české hranice, měla jsem tendenci se alespoň naučit pár základních slovíček nebo obratů z daného jazyka. Věděla jsem, že každý domácí hráč ocení, pokud mu cizinec alespoň poděkuje, anebo se ho optá na pár základních zdvořilostních frází. Pokud jsem ale nenarazila na milého nebo komunikativního místního obyvatele, téměř pokaždé jsem na cestách měla štěstí na některého milého a komunikativního Holanďana. Říká se, že holandská kultura je jedna z nejotevřenějších v Evropě. Holanďané jsou synonem pro pluralitu, heterogenitu i liberalismus. Vlastně téměř pro všechny vlastnosti, s nimiž se mladý člověk s cestovatelskou duší může ztotožnit. A tak jsem na svých cestách potkávala vždy dobře naladěné a usměvavé holandské světoběžníky, kteří byli připraveni mi kdykoliv pomoct anebo si dobře popovídat a v cizím kraji nastavit přátelskou tvář. Vždy jsem proto o Holanďanech uvažovala pouze jako o pozitivních lidech. Byli vzdělaní, uměli povětšinou perfektně anglicky a o Čechách si nechávali dlouze vyprávět. Pokud se mezi sebou Holanďané bavili, pak v mé přítomnosti vždy anglicky, abych se necítila být mimo obraz. Pokud jsem už holandštinu zaslechla, musela jsem se smát, že zní trochu jako prasečí chrochtání. Oni pak pro změnu tvrdili, že čeština zní, jako kdyby někdo neustále někoho za něco peskoval, jak je tvrdá. Přestože mi Holanďané tvrdili, že oni němčině rozumí, přesvědčovali mě o tom, že Němci nikdy nerozumí holandštině. Což bylo docela zvláštní, ale nejspíše to skutečně platilo. Myslím si totiž, že německy mluvím docela obstojně, a v holandštině jsem opravdu nedokázala zachytit a odvodit příliš germánských slov.
Proto když jsem se minulé léto rozhodovala, kam bychom s kamarády mohli vyrazit, napadlo mě ihned Holandsko. Proč poznávat tyhle milé lidi jenom v zahraničí, proč si nezajet rovnou k nim domů? Zároveň jsem mohla svůj prázdninový výlet chápat tak trošku jako obhlídku. Chtěla jsem si podat během zimního semestru přihlášku na zahraniční univerzitu a jako slibná volba se mi jevila vysoká škola v Utrechtu. Do Holandska jsem se tak těšila dvojnásob a před cestou jsem se jako vždy rozhodla naučit se něco málo, takový cestovatelský základ, řekla bych, z holandštiny. I mým spolucestovatelům se zdál plán navštívit Holandsko plánem dobrým, takže jsme si společně naplánovali trasu po největších holandských městech s představou, že výlet zakončíme někde na holandských kanálech v lodi. Zdálo se, že by neměl naši cestu zmařit jeden jediný problém. Ten se však objevil v místě, kde bychom ho nejméně očekávali. Ne, neselhalo nám ubytování. Ne, nikdo z nás neměl cestovatelskou horečku. Ne, nikdo ani nepodlehl drogové závislosti. Problém byl totiž v samotných obyvatelích, Holanďanech. Ukázalo se, že najednou nebyli tak příjemní, jako když se s nimi člověk potkal v zahraničí. Nijak pozitivně na cizince u nich doma nereagovali, nebyli tak vstřícní, usměvaví, komunikativní. Pokaždé, když jsme chtěli navázat nějaký bližší kontakt, rychle nás, sice slušně, ale odbyli a věnovali se svým záležitostem. Dokázali nám poradit cestu, v obchodech nás neokrádali, ale to bylo vše. Představa, jak si užiju prázdniny ve společnosti světaznalých Holanďanů, mě rychle přecházela. Jedinou chvílí, kdy se u nich projevil zájem o cizince, byla ta, kdy jsem se snažila něco vyprodukovat v mé cestovatelské holandštině. To uměli ocenit a okamžitě se jali mé chyby opravovat. Bylo vidět, jak moc umí ocenit, když se někdo pokouší o jejich rodný jazyk a namísto běžné angličtiny se pokouší domluvit holandsky. Po týdnu jsme ale byli z cestování po holandských krajích tak zmožení a zčásti i maličko zklamaní, že jsme se rozhodli vyrazit zpátky domů. Když jsem po cestě nazpátek uvažovala o tom, co zapříčinilo moji nespokojenost, byla to jednoznačně mylná představa o Holanďanech, kterou jsem si na svých zahraničních výletech vytvořila. A ta se teď nenaplnila. Tedy, kromě momentů, kdy jsem je okouzlovala svojí nemotornou holandštinou. Nedalo mi to a po příjezdu do Čech jsem okamžitě sedla za internet a začala si vyhledávat informace o Holanďanech jako takových. Třeba někdo bude mít stejnou zkušenost jako já sama? Přestože jsem narážela jenom na samé přírodopisné a historické odkazy, došla jsem i k jednomu moc zajímavému linku. Týkal se výuky holandštiny. V tu chvíli mě to trklo. V mžiku jsem brala učení se holandštiny jako osobní výzvu. Jasně, naučím se holandsky, alespoň základy, a teprve pak vyrazím poznávat Holandsko a Holanďany skutečně takové, jaké jsou.
Pro svůj nápad začít s holandštinou jsem se snažila najít nějakého spiklence, který by absolvoval kurz se mnou. A když se nikdo nenašel, vzala jsem svoji osamocenost v jazykovém boji jako znamení – „tohle musíš zvládnout sám“, běžela mi v hlavě písnička. Přestože mě chvílemi opouštěly síly a odvaha, nakonec jsem se skutečně do kurzů holandštiny přihlásila. Na první hodinu v Tutoru jsem se vlekla jako šnek. Nevěděla jsem, jestli to nevzdat. Přece jenom budu v cizí třídě úplně sama, do školy toho mám nepočítaně a chci si k tomu ještě přidat učení se dalšího jazyka? Chmurné myšlenky se rozplynuly, jakmile jsem poznala naši lektorku. Byla to čerstvá absolventka holandštiny, měla Holandsko procestované skrz naskrz a jazyk dokázala vykládat v mnohem širším kontextu, nežli je jen nudná gramatika. Brzy jsem se tak o holandštině dozvěděla spoustu zajímavých informací, znala jsem její historii i nářečí. Navíc se v našem kurzu sešlo „zdravé jádro“, které se scházelo často i mimo hodiny holandštiny. Všichni jsme se bez výjimky začali učit holandsky proto, abychom se mohli do Holandska podívat a poznat jej tak, jak je to běžnému turistovi znemožněno – se znalostí základů jazyka. Po roce docházení na holandštinu mi bylo jasné, že dálky s větrnými mlýny, mořskými kanály a děravými sýry volají, takže jsem nedávno začala plánovat svoji druhou holandskou cestu. Nikoho z kamarádů jsem tentokrát k ničemu nemusela přemlouvat. Do Holandska totiž vyrážíme polovina našeho tutorského „zdravého jádra“. Společnou cestu všichni zatím vidíme jenom pozitivně. Když někdo nebude znát tu správnou gramatiku nebo slovíčko, může vypomoct ten druhý, a když ne ani ten, tak vypomůže třetí a …Uvidíme, jak se nám zadaří. My doufáme, že ano. Motivace na další rok „chrchlavice“, jak holandštinu soukromě nazýváme, by byla veliká.