Konec světa & Hard-boiled Wonderland
„Pročpak ta zvířata každý večer vyháníte ven a ráno zase pouštíte dovnitř?“ zeptal jsem se Strážného, když zase přišel k sobě.
Chvíli mě jen tak pozoroval dočista bezvýrazným pohledem.
„Protože je to tak dáno,“ řekl nakonec. „Dělám to proto, že je to stanovené. Stejně jako že slunce vychází na východě a na západě zapadá.“ str. 24
„Až bude tvé čtení u konce, rány se samy zacelí,“ řekl mi Strážný, když uklízel nůž. „Právě ony jsou znamením Čtenáře snů. Dokud ale to znamení nosíš, musíš si dávat pozor na světlo. Abys věděl: tvé oči teď nesmějí spatřit přímý denní svit. Pokud bys to udělal, dostaneš jen, co sis sám zasloužil. Budeš proto vycházet ven jen v noci, nebo v zamračených dnech. Když bude jasno, zatemni pokoj, jak to nejvíc jde, a zůstaň doma.“
Pak mi strážný dal brýle s černými skly a nařídil mi, abych je nesundával nikdy kromě spánku. A tak jsem přišel o jasné denní světlo. 50
Pravil jsem rovnou, že tomu moc nerozumím. Jsem totiž člověk povětšinou upřímný. Když je mi něco jasné, řeknu upřímně, že je mi to jasné, když mi to jasné není, přiznám bez mučení, že to nechápu. Nejasné odpovědi nedávám. Myslím si totiž, že je naprostá většina problémů zaviněná tím, že se někde někdo nejasně vyjádří. A věřím tomu, že na světě mluví tolik lidí vyhýbavě a nejasně proto, že si někde v hloubi duše koledují o problém. Tak a nejinak si to tedy myslím. Nemám jinou možnost.
61
Smrti samotné se tolik nebojím. Jak napsal William Shakespeare: kdo letos umře, má pokoj pro příští rok. Jednoduché jako facka, jen se na to umět správně podívat. Ale ani trochu se mi nelíbila představa, že by pak moje lebeční schrána měla být vystavená někde v regále a proklepávaná krbovými kleštěmi. Z pomyšlení, že by ze mě ještě i po smrti něco vytahovali a vybírali, se mi udělalo nanic. Život samozřejmě není nic jednoduchého, ale protloukám se jím pomocí svých vlastních rozhodnutí. Takže jsem s jeho problémy celkem smířený a sžitý. Docela stejně jako ten Henry Fonda ve Warlocku. Alespoň po smrti bych ale opravdu rád měl svůj nerušený klid. Napadlo mě, že docela dobře chápu, proč si v dávných dobách egyptští faraoni přáli, aby je po smrti zazdívali do pyramid.
62
„Jenomže, víte, nikdy mi nebylo jasné, co to ta duše je. Co přesně znamená a co si s ní mám počít. Pamatuju si jenom to slovo.“
„S duší si přece nemusíte nic počít,“ namítnu jí na to. „Tu člověk prostě má. Je jako vítr. Docela stačí jen cítit, jak se pohybuje sem a tam.“ 73
Byla to kombinace tak nezvyklá, že to klidně mohlo být možné. 93
„Není potřeba, abyste to věděl,“ oznámili mi. „Nic na světě totiž nepracuje tak přesně, jako právě nevědomost. Když člověk dosáhne určitého věku – naše podrobné propočty ho stanovují na dvacet osm let – přestane se jeho vědomí jako celek měnit. To, co totiž obecně označujeme jako změnu vědomí, představuje z hlediska celkového fungování mozku nepodstatnou, náhodnou odchylku v jeho nejsvrchnější vrstvě. A proto taky bude jádro vašeho vědomí, váš Konec světa, fungovat jako jádro přesně a beze změny, dokud nevydechnete naposled. Je vám zatím tohle všechno jasné?“
131
V duchu jsem se rozhodl následujících dvanáct hodin jen spát a spát. Nikým nerušený naspat svých vrchovatých dvanáct hodin spánku. Ať si zpívají ptáci, ať se lidi vypravují narvaným vlakem do práce, ať si třeba v kdovíkterém koutě světa vybuchují sopky, ať se kdovíjaké izraelské komando likviduje na Středním východě vesnici XY, já prostě hodlám spát. 145
S tímhle vágním pocitem, že něco schází, nemůžu vůbec nic dělat. Tahle studna je zkrátka trochu moc hluboká a temná a sebevětší množství hlíny s ní nic nenadělá. 176
Je toho tolik, o co jsem přišel, a já jsem tolik unavený. V takových pocitech bezmoci pak cítím, jako by se postupně celé mé vědomí někam ztrácelo. Přepadá mě podivný dojem, že jsem rozdělený vedví, že tělo jen s námahou zadržuje duši, která se od něj snaží odpoutat někam vzhůru. Nemám tušení, na kterou z těch dvou stran se dát. 177
Lidské tělo je, na rozdíl třeba od medvědího, měkké jako broskev a s kvalitními sedmi centimetry čepele po ruce si s ním v podstatě můžete dělat, co se vám jen zamane. 183
Minulo mě několik hospodyněk s nákupními košíky. Z tašek ze supermarketu vykukovaly pórky a ředkve. Přistihl jsem se, že jim závidím. Jim nikdo nerozmlátil lednice, ani nepáral nožem břicha. Když neřešíte nic jiného, než jak uvařit pórek s ředkví a školní prospěch ratolestí, zdá se svět mírumilovnost sama. Nemusíte se zaobírat lebkami jednorožců, ani nesrozumitelnými tajnými kódy a jinými spletitými procesy. Žijete si zkrátka svůj obyčejný život. 188
Po téhle nenáročné analýze svých vidin jsem znovu otevřel knihu. Nemohl jsem se ni už ale soustředit. Napadlo mě při ní totiž, že je můj život vlastně prázdný. Dočista na nule. Nic na něm není. Co jsem v něm doposavad vytvořil? Nic. Komu jsem přinesl štěstí? Nikomu. Co mám? Úplné houby. Nemám rodinu, nemám kamarády, nemám dveře. Dokonce se mi už ani nepostaví. A co se práce týče, s tou je to taky nahnuté. 191-2
Netoužil jsem po ničem jiném než utopit v alkoholu stres, co se ve mně nahromadil za poslední tři dny, a pak usnout jako dřevo. Ať už mě zítra čeká sebevíc problémů – a nebylo pochyb, že zřejmě opravdu čeká, aspoň po dobu, než se svět otočí kolem své osy jako Michael Jackson, jsem se chtěl pořádně prospat. Čerstvé trable je nejjistější přivítat čerstvou beznadějí. 193
Nikdo a nic mě nemůže vytrhnout ze spánku, dokud nepřijde určený čas. Jsem princ beznaděje, zahalený v plášti potíží. Dokud nepřijde ropucha velká jako volkswagen golf a nepolíbí mne, hodlám spát jako zabitý. 194
„Přesně to,“ přitaká starý pán. „Ty svou duši zatím jen ztrácíš. Ona ale žádnou nemá. Stejně jako ji nemám já. Stejně jako ji tu nemá nikdo.“
„Jste na mě ale přece tolik laskavý? Staráte se o mě, sedíte tu u mě a ani se nevyspíte. To by přece člověk bez duše nemohl nikdy dokázat?“
„Bohužel, mýlíš se. Mít duši není to samé co pouhá laskavost. Laskavost je docela nezávislá funkce. Přesněji řečeno, je to povrchní funkce. Je to zvyk, s duší nemá nic společného. Duše, to je něco mnohem hlubšího, mnohem silnějšího. Mnohem rozporuplnějšího.“
Zavírám oči a sbírám do všech stran rozběhlé myšlenky.
„Víte, co mě teď napadlo?“ ptám se pak. „Jestli to není tak, že člověk ztrácí duši, když zemřel jeho stín. Trefil jsem se?“
„Dokonale.“ 197-8
„Víte, je to zvláštní,“ říkám mu. „I když jsem o svou duši ještě úplně nepřišel, stejně jako by se mi občas vytratila. Vlastně ne občas, ale spíš skoro pořád. A přitom jsem si někde uvnitř zvláštně jistý, že se mi jednou vrátí, a tahle jistota mi pak dodává sílu. Já si vlastně neumím představit, jaké to je, když člověk o duši přijde.“ 199
„Jaké to vlastně je, být unavený?“
„To máte prostě takový chaos v citové sféře, no. Je vám líto sebe sama a na ostatní se zlobíte, nebo je vám naopak líto ostatních a zlobíte se na sebe – a tak dál.“
„Pořád tomu moc nerozumím.“
nakonec už pak nerozumíte vůbec ničemu. Jako byste roztočila takovou různobarevnou káču. Čím větší rychlostí se otáčí, tím nezřetelnější jsou hranice mezi barvami, až pak najednou všechno splyne dohromady.“ 207-8
„Proč pijete tolik alkoholu?“ zeptala se mě.
„Možná proto, že mám strach,“ odpověděl jsem.
„Já se taky bojím, ale alkohol proto nepiju.“
„Váš strach a můj strach jsou dvě docela jiné kategorie, řekl bych.“
„To mi není moc jasné,“ usoudila dívka.
„Jak člověk přichází do let, přibývá věcí, co už nejdou změnit, víte?“ pravil jsem já.
„A vy toho už máte dost?“
„Tak tak,“ přikývl jsem. „A já toho už začínám mít dost.“ 221
„To byl rozhodně omyl,“ řekla dívka. „Každá člověk má přece na to, aby byl aspoň v něčem ten nejlepší. Jenomže ne všichni svoje vlohy dost rozvinou. Kdo neví, jak na to, ten svůj talent promarní, a proto se taky spousta lidí mezi nejlepší vůbec nedostane. A zmizí a nikdo po nich ani nehlesne.“
„Tak jako já,“ ujelo mi.
„Vy jste přece docela jiný. Ve vás docela určitě bude něco, co nikdo jiný nemá. Máte hrozně silnou citovou ochrannou vrstvu a pod ní se toho musí skrývat spousta docela nedotčeného.“
223
Kdykoliv se člověk pokouší dosáhnout něčeho nového, je docela přirozeně potřeba mít jasno ve třech bodech. Za prvé: čeho se mi povedlo dosáhnout do téhle chvíle? Za druhé: jakou zaujímám pozici právě v tuhle chvíli? Za třetí: co mám dělat od téhle chvíle dál? Nic víc a nic míň. Pokud vás o tyhle tři záchytné body někdo nebo něco připraví, zůstane vám jen strach, nedůvěra v sebe samého a pocit vyčerpanosti. Což přesně byla moje současná situace. Technická obtížnost cesty nebyla sama o sobě tak velký problém. Problém bylo, nakolik tu člověk může ovládat sebe sama. 254
„Ale ani ne,“ pravil jsem, nylonovou šňůru v prstech. „Na světě nikdo není docela sám. Všechno spolu víc nebo míň souvisí. Déšť padá, ptáci zpívají. Člověku pořežou břicho a pak ho ve tmě líbají holky.“
„Jenže když ten člověk nemá nikoho rád, celý svět kolem něj jako by nebyl,“ usoudila tlustá dívka. „Svět, kde není nikdo, koho by měl člověk rád, je jako vítr, co fouká za oknem. Nemůžete si na něj sáhnout, nemůžete ho ucítit. Ať si pak ten člověk koupí za peníze slečen, kolik se mu zlíbí, ať se náhodně vyspí s kolika dívkami chce, nic z toho není opravdové. Nikdo vás neobejme, co má síly.“
266-7
„To je přece prašť jako uhoď,“ odpověděl jsem mu. „Poslyšte, já chápu, že jsem jako člověk taková nicka, že si na mě jeden musí skoro vzít lupu, aby si mě vůbec mohl všimnout. Ono to ani nikdy nebylo jinak. Když si prohlížím školní maturitní fotku, mám sám co dělat, abych se tam našel. Nemám ani rodinu, a jestli teď zmizím ze světa, nebude to opravdu nikomu vadit. Jelikož nemám ani kamarády, nebude z mého odchodu ani nikomu smutno. To dokonale chápu. Ale, což vám možná může přijít zvláštní, byl jsem i tak na tomhle světě svým způsobem šťastný. Ani vám sám nevím proč. Třeba i proto, že jsem se, jak tvrdíte, rozdělil na dvě části a žil jsem si se svým druhým já jako nějaká dvojice komiků. O tom já sám bohužel nic nevím. Každopádně se mi ale na tomhle světě nežilo nijak špatně. Ne že bych tu měl rád úplně všecko, a ne že by tu všichni měli kdovíjak rádi mě, ale leccos tu vážně mám rád, a když říkám rád, tak myslím fakt hodně rád. Nezávisle na tom, jestli tu někdo má nebo nemá rád mě. Přesně takhle tu žiju. Nechci odsud nikam jít. Svět bez smrti mě neláká. Stárnout možná není nic pěkného, ale to přece nečeká jen mě. Zestárneme všichni. A o nějaké jednorožce někde za plotem vám nestojím.“ 336
„Přesně tak. Vy se tu právě připravujete na přechod do jiného světa. A spolu s tím se proto pomalu mění i svět, jak ho vidíte teď. Tak se to totiž má i s lidským vnímáním. Je to právě vnímání, co mění světy. Svět není výmysl, svět skutečně je. Viděno ale na úrovni jevů, představuje vždy jen jednu z bezbřehého množství možností. Když to ještě víc rozvedu, změní jej už i to, jestli se někde vydáte směrem vpravo, nebo vlevo. Není tedy nic tak zvláštního, že se svět bude měnit už změnou paměti a vzpomínek.“ 347
„…Vzpomeňte si na ten starý paradox o letícím šípu. Letící šíp je v klidu, říká se v něm, a to je přesně ono. Fyzická smrt je jako ten letící šíp. Míří po své dráze přímo na váš mozek. Nikdo jí nemůže uhnout. Každý člověk jednou umře, každé tělo jednom pomine. Čas žene šíp neustále v před. Jenomže, jak už jsem říkal, lidské myšlenky ten čas rozkládají na další a další a další díly. Takže se paradox stane skutkem. Šíp nikdy nedopadne.“
„Jinými slovy,“ doplnil jsem ho, „jde o nesmrtelnost.“
„Přesně tak. Kdo vstoupil mezi myšlenky, neumírá. I když tohle, přesně řečen, není nesmrtelnost, ale něco, co se jí nekonečně blíží. Věčný život, chcete-li.“ 349
„Tohle téma nechme trochu na později. Zatím si ještě musíme povědět o duši samotné. Ty ses tu rozplýval, jak v tomhle městě nejsou žádné pranice a spory, nenávisti ani palčivé touhy. To je všechno moc hezké. Kdybych na to měl ještě sílu, tak snad vstanu a hlasitě tleskám. Kdyby to ovšem nechodilo tak, že kde nejsou sváry, nenávist a bolest z touhy, nenajdeš ani jejich opak. To jest radost, úplné štěstí, lásku. Pouze tím, že je na světě beznaděj, zklamání a smutek, může se na něm rodit i radost. Kde není beznaděj, není nikdy ani úplné štěstí. Jen tomu a ničemu jinému říkám normální stav. Ve hře jsou tu samozřejmě i záležitosti lásky. Což se přesně týká té dívky z Knihovny, o které mluvíš. Ty ji možná opravdu miluješ. To je ale bohužel pocit, který už nikam dál nepovede. Ona totiž nemá žádnou duši. Člověk, který nemá duši, je jen pochodující přelud. Jaký má smyls, abys po něm natahoval ruku? Láká tě snad žít věčně tímhle způsobem? Chceš se i ty sám stát takovým přeludem? Jestli tu teď umřu, zařadíš se i ty do toho davu okolo a už nikdy odsud z Města nevytáhneš paty, to si piš.“
412-3
O co všechno už jsem vlastně přišel? Škrábal jsem se za uchem a přemítal. Ztratil jsem toho už bez pochyby hromady. Dopodrobna rozepsaný by seznam těch ztrát mohl dost možná zaplnit i celý školní sešit. Některé věci mě ve chvíli, kdy jsem je ztrácel, ani moc nemrzely a o to víc mě potrápily později, u jiných to bylo přesně naopak. A já ztrácel všecko: věci, lidi, přicházel jsem dokonce i o své pocity. V kapse symbolického kabátu mého života zela fatální díra, s jakou nic nenadělají ani sebelepší jehly a nitě. Kdyby teď kdo otevřel okno, vrazil dovnitř hlavu a zařval na mě, že můj život stojí úplně za hovno, nezbylo by mi než s ním tiše souhlasit.
A stejně jsem měl dojem, že i kdybych měl možnost žít svůj život ještě jednou a líp, dopadlo by to nejspíš všecko úplně stejně. Protože můj život, můj vytrácející se život, to jsem byl jenom a pouze já sám. Neměl jsem jinou možnost než být sám sebou. Ať na mě ostatní kašlali sebevíc a ať jsem já sebevíc kašlal na ně, ať už jsem pomalu neměl žádné nebo jen minimální zbytky krásných citů, skvělých vlastností anebo snů, byl jsem sám sebou a nemohl jsem se stát nikým jiným.
422-3
Většina lidských činností je založena na předpokladu, že před vámi leží nějaká budoucnost, a jakmile podobné předpoklady odstraníte, nezbyde vám už skoro vůbec nic. 426
„Říct vlastními slovy, co člověk cítí, je jedna z vůbec nejtěžších věcí,“ konstatoval jsem. „Všichni cítíme nejrůznější věci, ale jen málokdo je přesně vyjádří.“ 430
„Ono vám to spolu neklapalo?“
„Ale klapalo, a jak,“ odpověděl jsem jí, pohled upřený na plechovku v své ruce. „Jenže to je úplně jedno. I když spolu dva lidi spí v jedné posteli, nezaručí ti to, že nemůžou oba zavřít oči a najednou být každý sám. Jestli mi rozumíš.“ 484
Některé smutky jsou totiž takového druhu, že se nad nimi brečet nedá. Takového druhu, že je v životě nikomu nevysvětlíte, takového druhu, že je ani nikdo nepochopí. Jsou to smutky, které se nedají převést už v nic jiného a jen se lidem hromadí v duších jako sníh za bezvětrné noci.
489