Alex Drescher

8. kapitola

-----XXXXX-----

            Rozhodně to nebylo Natašino Versailles. Byl jsem v něm několikrát a už samotný vstup do toho vypiplaného a do detailu vyvedeného světa byl nezapomenutelný. Dokonce mi vždycky do nosu udeřil takový svěží a provoněný vzduch, jako  na horské louce po bouřce.

            Tady to takové nebylo. Nataša Ivaněnková byla tedy tajnůstkářka. Tvůrcům, kteří vytvořili více světů než jeden, ale jejich existenci před ostatními tajili, se říkalo syslové.  Jejich odpůrci tvrdili, že komunita tvůrců má vědět o všech vytvořených světech. Vlastně měli za to, že by měli vědět o všem a do všeho lidem kecat. Řekl bych ale, že jich už na živu nezůstalo.

            Jsem ale ten poslední, kdo by mohl házet kamenem, protože  touhle optikou jsem byl taky sysel. A navíc několikanásobný…

            Hned jsem se zvedl ze země a pomohl vstát Gretchen. Sotva jsme poodstoupili, rozplácl se na podlaze Henryk.

            „Do prdele,“ vyštěkl a zuřivě si třel naražený loket. „Horizontální brány fakt nesnáším!“

            Byli jsme v úplně obyčejné místnosti. Hrubě omítnuté. Zřejmě zděné. Zdi ale měla příliš masivní na to, aby šlo o cihly. Úzké, střílny připomínající okna s vitrážemi mi napověděly, že jde možná o hrad. Nataša byla vždycky takový zastydlý romantik…

            Jinak v místnosti nebylo vůbec nic. Jen strop z dřevěných trámů a desek, stejně vypadající podlaha a dveře. Obyčejné, dřevěné, zavřené na jednoduchý zámek z černěného železa.

            Za nimi byl mnohem větší sál, se stropem podpíraným řadou sloupů, jehož zdi pokrývaly prapory a štíty s erby. Možná ty heraldické znaky měly nějaký význam. Klidně ale mohlo jít jen o stylovou výzdobu.  Ven vedly masivní dvoukřídlé dveře vysoké dobré čtyři metry. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, co všechno si tady Nataša mohla vysnít. Obry? Ochočené dinosaury?  

            „Jdeme ven,“ zavelel jsem a jako první se do těch maxidveří opřel.

            Otevřely se s překvapivou lehkostí.

            Vyšel jsem na nádvoří. Venku panovalo  časné předjaří. Dokonce mě na tom studeném vzduchu trochu otřáslo. Obloha byla světle modrá, s několika nadýchanými mraky připomínajícími chundelaté beránky.

            Nádvoří lemovaly vysoké hradby s ochozy a podsebitími.  V rozích čtvercové stavby byly věže se zubatými cimbuřími. Na jednom dokonce vlála potrhaná vlajka. Složená ze dvou barev – bílé a červené. Slovanstvo všech zemí, spoj se! Jo, vím, že to zní jak reklama na lepidlo, ale nic lepšího mě při tom pohledu nenapadlo…

            Ven vedla jediná cesta bránou chráněnou padacím mostem a masivní mříží. Vše bylo jen na efekt. Jediná sada kompletů  země - země Gustav II nebo RPG 24 by z tohohle hradu udělala  kůlničku na dříví, ale žádný z tvůrců nevytvářel svůj svět s myšlenkou, že ho bude muset před někým bránit…

            Vyšli jsme před hrad. Krajina mi něco připomínala. Moc stromů v ní nebylo, jen zvlněné kopce pokryté travou a  v dáli pohoří se štíty pokrytými sněhem. Kde jsem to jen viděl?

            No jasně, ta trilogie. Kurva fix, jsme v Rohanu. Nataša je ještě větší romantička, než bych čekal.

            V podhradí se rozkládala malá vesnice. Sotva tucet roubených chalup, obklopených ohradami s dobytkem se tam krčilo na svahu, pod nímž bylo několik ubohých políček. Lidé, kolem kterých jsme procházeli, se dál věnovali svým běžným činnostem. Nebyli jsme pro ně žádným rozptýlením. Jako by cizinci procházeli vesnicí každý den…

            Bylo to malebné, bylo to krásné, ale něco bylo špatně. Nešlo o nic viditelného, jen o pocit, ale ten pocit ve mě sílil.

            Pak jsem ji uviděl. Vypadala stejně, jak jsem si ji pamatoval. Byla skloněná a motykou pečlivě okopávala malou zahrádku. Měla na sobě  stejné šaty jako ostatní venkovanky, od kterých ji odlišovalo pouze to, že na hlavě neměla šátek ani čepec. Nevím, proč jsem kdysi dospěl k závěru, že je o hodně starší, než já. Rozhodně na to nevypadala. Pětatřicet, osmatřicet? Rozhodně ji nemohlo být víc, než čtyřicet. Dlouhé, tmavě hnědé vlasy měla sepnuté do ohonu a její postavě s vnadami dostatečně vyvinutými a vyklenutými, ten středověký ohoz vysloveně svědčil.

            Narovnala se a s tlumeným povzdechnutím přitiskla ruku k bolavým bedrům. Pak si otřela zpocené čelo. Teprve pak si nás všimla. Motyku nechala ležet v řádku a kývla na ostatní venkovanky.

            Něco k nim zřejmě prohodila, ale neslyšel jsem, co. Ženy ale její odchod nijak nekomentovaly. Dokonce ani úšklebky, či skrytými gesty. Jen ji věnovaly drobnou úklonu.

            „Henryku, Kryštofe, to je mi překvapení. Vítejte v Rohanu.“

            Měl jsem pravdu! Krucinál fagot! Měl jsem pravdu. Ta ženská jede v Tolkienovi jak smažka ve sněhu.

            „Natašo, drahoušku,“ začal Henryk, ale dočkal se jen odmítavého posunku.

            „Neměli jste sem chodit,“ sykla. „A nezkoušejte na mě žádné drahoušky. To vám nežeru! Proč jste tady?“

            „Hledáme tě,“ odpověděl Henryk.

            Ušklíbla se. „Tak to nejste jediní.“

            Rozhlédla se. Pár vesničanů už zvedlo hlavy od práce a zvědavě si nás prohlíželo. Když si všimli, že je Ivaněnková sleduje, rychle se zase vrátili k práci.

            „Pojďte za mnou,“ řekla nám. „Promluvíme si v klidu. Tady to není až tak bezpečné, jak si myslíte.“

            Překvapeně jsem zamrkal. Ještě jsem neslyšel tvůrce, že by něco takového řekl o svém výtvoru. Proč by nemělo být bezpečné, aby si s námi povídala? Copak si nestvořila tento svět s lidmi, kteří jsou loajální, někdy až za patolízalských uctívačů? Všichni to tak dělají, tedy až na mě, samozřejmě. Já si stvořil pekelný koncentrační tábor. Že by Nataša podlehla dávnému bludu a pokusila se stvořit normální lidi, tedy dobré i zlé, přátelské i nepřátelské? Nebo  šlo o vnější problém?

            Ukázalo se, že Nataša neobývá hrad, ale jednu z vesnických chalup.  Byla dost prostorná, čistě uklizená a vybavená tak dokonale rustikálním nábytkem, že by s něho v každém skanzenu radostí skákali metr dvacet.

            Na mohutné peci, sloužící podle rozložených kožešin i jako lůžko, stál na plotně kameninový hrnec. Vycházela z něj tak příjemná vůně, až mi zakručelo v břiše.

            „Posaďte se,“ vyzvala nás a ukázala na dlouhý stůl, k němuž byly přisunuty dvě lavice.

            Sama nám pak nabrala do misek vývar plný zeleniny, s kousky neidentifikovatelného masa, které jsem se rozhodl považovat za kuře a na stůl položila i ošatku s chlebem.

            Pak si sedla do čela stolu. Nejedla, jen sledovala, jak se cpeme a nakonec vytíráme misky zbytkem chleba.

            „Tak tady žiješ?“ začal nakonec Henryk. „Jako vesničanka?“

            Přikývla. „Je to vynikající krytí. Tenhle svět není moc velký. Možná jako Anglie. Vlastně to ani není plnohodnotný svět. Je to jen takový konstrukt. Na něm jsem se učila, když jsem vytvářela Versailles. Je tu pár hloupostí, ale jako celek svět funguje. Takže je to teď můj úkryt.“

            „A co místní, proč si před nimi opatrná?“

            Povzdechla si. „Nevím, co se stalo. Byli stvořeni jako důvěryhodní přátelé.  Jsem součástí jejich vesnice, co si pamatují. Jsem vdova a často odjíždím pryč za obchodem. Nikdy se mě na nic neptali, brali to jako hotovou věc. Jenže pak se začali měnit. Přestali mi důvěřovat. Jsou nervózní a vyvolávají malicherné spory.  Mění se i klima. Občas je ve vzduchu napětí jako před bouřkou...“

            „S něčím takovým jsem se ještě nesetkal,“ prohlásil Henryk.

            „Ani já ne,“ pronesl jsem zamyšleně.

            „Problém je, že já ano…“ povzdechla si. Stejné to bylo i na Versailles. Dříve, než začaly ty fluktuace…“

            „Fluktuace před zničením světa?“ zeptal se ji Henryk.

            Přikývla.

            „Ale tady ještě nezačaly,“ pronesl jsem s nadějí v hlase. Jeden pobyt v kolabujícím světě mi bohatě stačil na celý život…

            Povzdechla si.

            Najednou mi to došlo.

            „Děje se to i tady, že? Ten špatný, svíravý pocit, co cítíme, co?“

            „Bude se to zhoršovat,“ odvětila pak prorocky.

            „Poslouchej,“ začal Henryk. „To s tím světem nás samozřejmě mrzí, ale proto tu nejsme. Proč jsi zmizela ze Země?“

            „Protože po mě šli,“ odpověděla příkře. „Proč asi? Jednoho dne se o mě všichni začali zajímat. Tak moc, že mi najednou mé krytí vídeňského enfant-terrible přestalo stačit.

            Začalo to chlápky v oblecích. Nešlo o agenty, ale o právníky - což je o hodně horší. Neustále mi mávali před nosem nějakými papíry. Pořád něco chtěli. Spolupráci, součinnost, kooperaci. V těch papírech se to cizími slovy jen hemžilo. Nejprve jsem odmítala, pak jsem se jim vyhýbala. Začaly se množit drobné nepříjemnosti - úřady mi začaly posílat obsílky. Množila se předvolání k všelijakým řízením a soudům. Policie mi nechávala za stěračem pokutový lístek, kdykoliv jsem zastavila u krajnice. Na datové síti  jsem nemohla udělat krok, aby mi na záda nedýchal nějaký hacker a neprováděl svoje kouzla.“

            Když to vyprávěla, v očích měla nečekanou bolest.

            „A bylo to čím dál horší. Několika známým se staly podivné nehody.  Dva zemřeli, jeden ochrnul, když ho srazilo auto. Viníka nikdy nevypátrali, protože pouliční kamery ani čidla v době činu nefungovaly…

            Pak za mnou přišli znovu. Stejně uhlazení jako předtím, ale jejich chování se změnilo. Už nebyli milí. Dost na mě tlačili. Vyhrožovali. Pak zmínili Weissmanna. Použili ho jako příklad toho, co se mi stane, když nebudu spolupracovat…“

            „Oni věděli o tom, co se mu stalo?“ vyhrkl Henryk.

            „Překvapilo mě to stejně jako tebe…“ odpověděla.

            „To ovšem znamená, že ví i o tvůrcích.“

            „Ví o nich,“ potvrdila mé obavy. „Mluvili ale v hádankách, jako někdo, kdo dostal dílčí, neúplné informace. Tvářili se sebejistě, mluvili o světech a tvrdili, že mě nechají být, pokud jim dám svitek Tycha de Brahe.“ 

            Henryk si unaveně protřel oči. Pak si povzdechl. „Existují legendy, že o nás Tycho de Brahe sepsal nějaký pamflet. Prý ho ale umlčeli a ten svitek se ztratil. Nevím, jak na nás tehdy přišel, nejspíše totiž nebyl ani obdarovaným, ale alchymisté po tom dílku pátrají stovky let. Dokud lidé neobjevili kvantovou fyziku a teorii paralelních vesmírů, byl klid. Krátce poté jednoho z nás dostali agenti. Spáchal sebevraždu, ale možná už bylo pozdě…“

            „Paralelní světy…“ vydechla Nataša. „Ti právníci o nich taky mluvili. A o nějakém výzkumu. Vůbec jsem jim nerozuměla.“

-----XXXXX-----

            Kdybych kouřil, tak bych si teď hrozně rád zapálil. Byla to totiž přesně ta situace, kdy má chlap po čtyřicítce štěstí, když ho z ní neklepne.

            Musel jsem vyjít z chalupy na čerstvý vzduch. Před domem se jako by nic procházelo pár vesničanů. Všiml jsem si, že si mě jeden z nich prohlíží. Ne zvědavě, spíše jako by  si mě chtěl dobře zapamatovat. Nebo porovnat moji tvář s něčím, co už kdysi viděl.

            Tak jsem raději zašel do stodoly a sedl si na obrácený okov. Potřeboval jsem si to všechno utřídit v hlavě. A taky se uklidnit.

            Možná to ještě Henrykovi nedošlo, ale mně se vrátila vzpomínka na odstřelení Adalberta Caina. Tedy ani tak ne na to, jak mu mozek vycákal ušima, ale jak jeho vrah odešel z Trigonu. Fakt divnou bránou. Takovou technickou. Jako ze sci-fi seriálu…

            „Přemýšlíš?“ ozvalo se najednou za mnou.

            Otočil jsem a pohlédl na Natašu.

            „Ostatní se tam teď dohadují.“ Upřela na mě pohled. „Můžeš mi proboha říct, kde jste sehnali tu německou fanynku?“

            „To není fanynka. Technicky vzato je to oběť našeho únosu. Nebo jím byla, než skočila tou branou. Naprosto nechápu, proč to udělala.“

            „Blondýny a pocit nebezpečí,“ povzdechla si Nataša. „Nebo našla tu správnou směs chromozomů pro budoucí rozmnožování…“

            Podíval jsem se na ni. „Schovala ses tady, protože se ti divní lidi objevili i ve Versailles, že?“

            „Ano. Najednou se tam objevili. Někteří služebníci se k nim přidali a pak společně prohledávali palác. Měla jsem štěstí, že jsem byla zrovna v zahradách. Schovala jsem se. Dokonce jsem musela zabít dva čeledíny, kteří mě chtěli zajmout a shrábnout odměnu. Nezabíjím ráda. A své výtvory jsem musela sprovodit ze světa poprvé. Jak to mohli udělat, jak se jen mohli tak strašně změnit?“

            „Domnívám se, že  to, jak se dostanou do našich světů, jak se do nich vloupají, ty světy nějak pozmění, překóduje... Před tím, než přišli, se objevily ty fluktuace, že?“

            Přikývla.

            „Možná ohlašují jejich příchod. Jako, když slyšíš, že se k tobě někdo prokopává. Když se jim to povede, tak se dostanou do tvého světa. A když se jim to nepovede…“

            „…tak se ten svět zhroutí,“ dodala za mě.

            Přikývl jsem. „Musíme je najít...“

            „Proč?“ vyhrkla. „Jsou příliš silní. Nedělej si iluze, oni už ovládají náš svět. Náš skutečný svět.“

            „Svět mé ženy se zhroutil a tomu zhroucení předcházely fluktuace. Myslím si, že to oni mohou za její smrt.  A v tom případě to mají spočítané…“

-----XXXXX-----

            Ráno prý bývá moudřejší večera.

            Nebylo. Místo toho jsem se probudil s neurčitým pocitem, že včera bylo líp.

            Tím myslím tu část včerejška, než jsem se dozvěděl o té partě, která nás bezskrupulózně okrádá. Nešlo ani zdaleka jen o nějakou kolaboraci Adalberta Caina. Ta byla jen onou příslovečnou třešinkou na dortu. Prostě se jen neúspěšně pokusil přidat na silnější stranu. To se stává…   

            Někdo se o nás dozvěděl a zkombinoval naši moc s vědou. Možná jde o tu teorii paralelních vesmírů a nebo o něco nového. Odmítám možnost, že jde o Braheho svitek. Všechny ty řeči kolem něj jsou jen kalením vody. Vždyť ho nikdo nečetl.  Tím myslím nikdo, kromě mě a Heleny a jeho opisy neexistují…

            A proto jsem naprosto nechápal, proč by měl někdo zájem na jeho získání. Byla to totiž jen slátanina. Blábolivý produkt horečnatého blouznění. Sotva jsem chápal každé druhé slovo a nešlo o to, že byl psán v latině. Tou hovořím docela obstojně.

            Seděli jsme nad tím svitkem s Helenou celé dny. Vlastně spíše týdny a na nic nepřišli. Procházeli jsme ho slovo od slova, znovu a znovu. Nakonec jsme se shodli na tom, že nejde o nic, co by stálo za naši pozornost.

            Helena to tehdy vzdala první. Prohlásila celý náš výzkum za ztrátu času a svitek za středověkou rolku toaletního pergamenu, kterou použije, pokud ji okamžitě neodstraním z její blízkosti. Tak jsem to udělal…

            Vyhodit jsem ho ale nedokázal. Po její smrti jsem ho ukryl. Pořádně. Já všechny věci schovávám pořádně. Některé pak už sice nenajdu, ale u toho svitku jsem si dal opravdu záležet.

            Chvílemi jsem ty fluktuace  dokázal pocítit. Připomínaly mírné zemětřesení, spíše v psychické než fyzické rovině. To chvění ve mě vyvolávalo špatné pocity.

             A nechtěl jsem se mýlit, ale fluktuace sílily.

            Ověřil jsem si to včera u Henryka i Nataši. Měli stejné pocity a dokonce dokázali ukázat i směr, jako by měly hmatatelného původce.

            Sedl jsem si ke kamnům a dostal do hrnku něco, co vypadalo jako cikorková káva.

Když jsem do ní dal dost medu a mléka, stala se poživatelnou.  Na pravou kávu to sice nemělo, ale bylo to horké a sladké, což můj mozek vyhodnotil jako dostatečně pozitivní.

            Henryk se zrovna probudil. Vystrčil rozčepýřenou hlavu z ovčích houní a se zíváním se sháněl po čemkoliv, čím by svlažil vyprahlé hrdlo.

            Bukolickou idylu doplňovala Nataša, která ve chlévě dojila své krávy. Podle jejích slov není nic lepšího k ovesným vločkám, než čerstvě nadojené mléko.

            Upřímně, cokoliv je lepší než kelímek syntešlichty z komunitní vývařovny…

            „Přemýšlel jsi o těch fluktuacích?“  zeptal jsem se Henryka a bylo po idyle.

            „Jo, i o tom pocitu,“ odpověděl.

            „Něco mě napadlo, možná by šlo určit s mnohem větší přesností, odkud přicházejí,“ navrhl jsem.

            Přikývl a s pochopením dodal: „Když přibereme Natašu a oprášíme znalosti triangulace…“

-----XXXXX-----

            Plán byl jednoduchý. Rozjeli jsme se do tří stran a  zastavili se v předem dohodnutém čase o den později. Pak jsme se soustředili na ten špatný pocit a do mapy zakreslili přímku k místu, odkud dle nás přicházel. 

            Po dvou dnech jsme se sešli na panství Nataši a naše výsledky překreslili do jediné mapy. Tři přímky se protnuly v jednom bodě.

            Gretchen hlídající chalupu, trvala na přidání své kontrolní přímky. Byla sice zbytečná, ale alespoň si nepřipadala  neužitečná. To ale nebyla – dva dny práce kolem krav z ní spolehlivě vyhnal Barbínovský vzhled i vůni kvalitního parfému...

            Byli jsme tedy úspěšní - zjistili jsme, odkud fluktuace přicházejí. Nezjistili jsme ale proč.

            To bylo na další výlet.

-----XXXXX-----

            Zrovna jsem odváděl koně ke žlabu, když přišel první útok.  Obyčejně vyhlížející sedlák  na mě vytáhl nůž. Sice bych v jeho případě čekal spíše dřevěné vidle a nebo cep, ale s útočným nožem to uměl. Až moc dobře, abych byl přesný. 

            Jenomže já si kursem boje s nožem prošel taky. Dvakrát… podruhé jako instruktor…

            Ve dvou vteřinách jsem ho vykuchal jako rybu.  Pak jsem ho uložil do žlabu a zaházel slámou. Jestli tu má kamarády, čím později ho najdou, tím lépe.

            Než jsem vyrazil ze stáje, věnoval jsem pár okamžiků prohlídce jeho nože. Byl to tuctový výkovek z jakékoliv kovárny, včetně středověké. Tvar nože, včetně omotávky rukojeti, byly ale prudce moderní. Jako by vypadly z příručky pro přežití. Jenomže takovou příručku by si středověký analfabetický vesničan neměl kde pořídit...

            Mohl pocházet odjinud? A nebo odjinud pocházely jeho znalosti?

            To byly otázky, které mi mohla zodpovědět Nataša.

            Našel jsem ji v síni. Zrovna si litinovou pánví sjednávala odstup od trojice hospodyněk ozbrojených noži a palicemi.

            Škorpion suše zaštěkal a z hospodyněk byla najednou plná podlaha.

            „Do prdele,“ ulevila si Nataša  po česku. „Znala jsem je ode dne stvoření…“

            „Mě napadl jeden ve stáji,“  oznámil jsem ji. „Myslel jsem, že třeba nebude místní, ale takhle...“

            „Mění se. Probíhá to jako ve Versailles. Těsně před zhroucením jsem si připadala jako Marie Antoinette.  Ve zdech paláce probíhala regulérní revoluce. V posledním dni už proti mně stáli všichni. Utekla jsem jen s pořádnou dávkou štěstí…“

            „Takže můžeme čekat, že se to ještě zhorší,“ zkonstatoval jsem, „a pak se tenhle svět zhroutí jako ty předešlé…“

            „Asi bychom měli co nejrychleji odejít,“ pronesla. „Ale...“

            „Ale nejprve musíme obhlédnout ten průsečík,“ dodal jsem za ni.

            „Co myslíš, že tam najdeme?“ zeptala se mě. „Možná tam začíná hroucení reality – nějaký výchozí bod. Pak by to ale bylo to nejnebezpečnější místo v téhle galaxii…“

            Pokrčil jsem rameny. „Mám určité podezření…“

            Bože, nesnáším, když mám pravdu!

-----XXXXX-----

            Když jsme sedlali koně, ve vesnici panoval klid.

            Sedláci se procházeli po polích a nebo se shlukovali na druhé straně vesnice. Pár jich zašlo do hradu a zase vyšlo ven. Možná to bylo normální chování a možná nebylo.  Nepracoval ale nikdo a to normální rozhodně nebylo.

             Nezbylo, než doufat, že stihneme odjet, než vypukne francouzská revoluce i tady…

            Přes všechen ten klid jsem Henryka poslal na střechu sousední chalupy. Uvelebil se za jejím hřebenem i se stařičkou křesadlovkou, kterou vyštrachal z Natašiny komory.

            Nataša přinášela vaky s proviantem  a Gretchen je upevňovala k sedlům.  Bude to rychlé, žádné muly táhnoucí stany a další kempingové propriety.  S sebou jsme brali jen jídlo, co se dalo  jíst za jízdy.

            Plán byl jednoduchý - rychle tam a rychle zpátky.    Bylo ale jasné, že stačí málo a půjde o výpravu bez návratu. Svět se s největší pravděpodobností rozpadne, a když budeme mít štěstí, stihneme nakreslit bránu a utečeme pryč.

            Pokud tolik štěstí ale mít nebudeme, pak se rozplyneme v nicotě. Nebo shoříme. Opravdu nevím, co se stane, když se zhroutí svět.  Nebyl jsem u toho. Tedy byl, ale ne v centru dění, jen stranou. Na rozdíl od Heleny... Ale od ní se toho už moc nedozvím…

            „Jak to vypadá?“ zakřičel jsem dolů. Gretchen zrovna do sedlových brašen  vkládala další porci potravin. Vypadalo to na štůček uzeného bůčku. Kašlu na to, jestli bude light. Dal bych si ho už teď.

            „Už jsme hotové. Nataša chce ještě vybrat svoji mrtvou schránku.“

            Tomu rozumím. Mrtvá schránka je mrtvá schránka. Když jde na lámání chleba, cokoliv, co máte k dispozici, může být tím, co rozhodne, jestli budete rozchechtaný přeživší anebo ošklivá mrtvola.

            „Dobrá, počkáme,“ rozhodl jsem.

            „Pozor!“ zakřičel v tu chvíli Henryk a jeho zbraň vystřelila.

            Bohužel se projevila jeho nechuť ke střelným zbraním. Když byla potřeba ometat ulici jako před posvícením, on měl jen  podivně vyhlížející křesadlovku se svazkem  čtyř hlavní. V podstatě šlo o křesadlovou dvojku, jejíž hlavně šlo po výstřelu otočit o sto osmdesát stupňů a mít k dispozici další dvě rány. Proti klasickému Kalašnikovu docela nuda, ale jak říkám, Henryk nesnáší palné zbraně…

            Nedlouho po prvním výstřelu zahřměl i druhý. 

            Pak jsem je uviděl - mezi chalupami byla  pár metrů široká ulice.   Problém byl, že byla plná vesničanů ozbrojených vším, co jim přišlo pod ruku. Vidle, kosy, sekery. Našlo se dokonce i pár loveckých luků.

            Henryk otočil hlavně a měl k dispozici další dvě rány. Okamžitě je využil a dva vesničani padli k zemi.

            Paráda! Dalších sto dvacet pokračovalo dál.

            Tím se ale Henrykovo střelecké štěstí na pěkně dlouho vyčerpalo. I zkušený střelec nabíjí křesadlovku s jednou hlavní několik minut a co teprve, když má hlavně čtyři...

            Teď přišel můj čas. Škorpion má dvacet ran. Při troše štěstí a mířené střelbě bych měl sejmout dvacet lidí. To by byla šestina útočníků. Dost na to, aby se ostatní rozhodli hodit flintu do žita a spasit se útěkem.

            No, dobře. Dvacet by to nebylo ani náhodou, ale takových patnáct možná ano. Na těch dvacet bych se dostal při výměně zásobníku a pak by platilo to o tom útěku ostatních...

            Náboje jsou ale drahá komodita. Pokud nevíte, kdy se dostanete k dalším, jsou dokonce cennější, než antibiotika.

            Proto jsem do ulice raději hodil granát. asi je zbytečné podotýkat, že měl vytrhnutou závlačku...

            Středověk nebo novověk, F1 umí udělat pořádný nepořádek v každé časové linii.

            Když se rozplynul dým, otevřel se mi pohled na ulici posetou těly a jejich částmi. Revolucí prodchnutý dav byl o nějakých padesát metrů dál a rozhodnutý věnovat se mnohem mírumilovnějším činnostem, jako jsou zemědělské práce a vykořisťování feudály.

            Připadal jsem si jako historická brzda.

            Henryk neztrácel ani vteřinu opětovným nabíjením té své obstarožní rachotiny a sklouznul po šindelové střeše zpátky na pevnou zem.

            Podívali jsme se na sebe. Slov nebylo potřeba. Zvládli jsme to a víc se nepočítalo. Teď bylo potřeba zmizet.

            „Neflákejte se,“ zakřičela v tu chvíli  Nataša, která k nám doběhla s malým batohem na zádech a dvěma  AKSU 74.       

            „Musíme odtud zmizet,“ pokračovala a v jejích očích a hlase  se projevoval nadbytek adrenalinu. Jako by se hyperaktivní fretce stříkl do žíly pervitin…

            „Jasně,“ ucedil Henryk. „My se neflákali. Právě jsme tu potlačovali buržoazní revoluci, dámo.“

            „Takže jako příslušnice feudálního stavu navrhuji zmizet.  Čím dřív, tím líp.“

            „Souhlasím,“ podotkl jsem suše.

            Nasedli jsme na koně a vyrazili. Byla před námi tak dvoudenní, možná třídenní cesta. Den pojedeme po silnici  užívané kupci. Bude v lepším stavu, než ty ostatní. Všude je to stejné - kde jsou peníze, je i kvalita… Pak ale budeme pokračovat po lesních cestách, ne tak rychle a ne tak pohodlně, ale za den až dva budeme na místě.

            „A když nebudeme?“ ucedil Henryk kousavě.

            Ušklíbl jsem se. „Co chceš udělat? Napíšeš stížnost?“

            Tentokrát se ušklíbl Henryk a poplácal bok akáčka, které dostal od Nataši výměnou za mušketu. „Zastřelím tě,“ oznámil mi.

            Mluvka jako vždy.

            „Neser!“

            To řekla Nataša. Z jejích úst to zaznělo tak nějak nepatřičně. 

            „Správně jsi měla říct, aby nevysíral,“ poradil jsem ji. „Ti z horních deseti tisíc prostě neznají ty správné fráze.“

            „Jasně. Henryku nevysírej,“ opravila se a pak se, šklebíc se přitom od ucha k uchu, obrátila na mě: „A ty mě neser...“

-----XXXXX-----

            Kempování v konstruktu bývá jednodušší, než v hotovém světě. Je to zkušební hřiště, sandbox. Když si ho vytvoříte, můžete v něm zkoušet nanečisto jakoukoliv ptákovinu, co vás napadne. Změny fyzikálních zákonů, specifickou vegetaci i faunu. Většinou ale nejde o nějaké větší dravce. Kdo by chtěl sdílet svět s pět metrů vysokým dinosaurem a nebo jeskynním lvem z raných čtvrtohor. V mém konstruktu nebylo dokonce ani stopy po nějakém živém tvoru.  Nikdy jsem nepotřeboval zkoušet nanečisto…

            Tady jsme potkávali jen  zvláštní druh králíků, kteří víc panáčkovali, než běhali a pak divoké krocany a tetřívky. Prostě ráj pro amatérské lovce.

            Když se slunce začalo klonit k západu, šla polovina výpravy obstarat dřevo a čerstvou vodu a druhá vyrazila na lov. Nikdy jsme nemuseli odejít dál než kilometr od tábora. Rozhodně to nebyla taková sranda, jak když jsem byl na lovu ve světě Nikolaje Volchova.

            Myslím, že už je nějakou dobu po smrti. Když jsme se před lety seznámili, bylo mu už skoro devadesát. Jeho svět byla Sibiřská tajga. Nic víc a nic míň. Lesy, lesy a zase lesy. Sem tam nějaké jezero, lovecká osada a nebo malé městečko, kde se daly doplnit zásoby.  Nikolaj mě tehdy pozval na lov tygra. Pravého Ussurijského. Na Zemi bychom museli střílet do encyklopedie. Tady  ještě  žili.  Tuhle nabídku prostě nešlo odmítnout...

            Fór byl v tom, že Nikolaj byl lovec ze staré školy. Na tygra jsme vyrazili sice s flintami, ale šlo o velkorážné jednušky. Takže to bylo kdo z koho. Prostě, ať vyhraje ten lepší.

            Tygr v té hře skončil třetí. Já minul a odnesl si domů jizvu přes celé stehno.  Takže jsem se umístil na čestném druhém místě...

            Vítěz byl Nikolaj. Jako obvykle. Teprve později jsem se dozvěděl, že ten tygr dostal už pět lovců a musel se utratit, protože ochutnal lidské maso…

            Střílet panáčkující králíky bez pudu sebezáchovy, byla proti tomu sranda.

            Jediné, co mi kalilo radost, bylo, že fluktuace byly stále silnější…

-----XXXXX-----

            Druhou noc jsme už nezamhouřili oko. Nataša měla migrénu jako prase. Zřejmě to souviselo s tím, že se hroutí svět, s nímž byla psychicky propojena.

            Vytvářet si vlastní světy má i stinné stránky…

            Henryk byl ráno protivný víc než obvykle a i ostatní reagovali i na běžné hlášky jen podrážděným vrčením. Naštěstí jsme už byli na místě. Ještě jeden den a šli bychom si po krku. Vyhrál bych. Zřejmě…

            Vyjeli jsme na vrchol zalesněného kopce a pokusili se propátrat údolíčko za ním.  Byla tam mýtina, prázdná, jen s pár keři a rozkvetlou loučkou. Romantika jako hrom. Jenomže my sebou neměli piknikové koše, deky ani grilované kuře.

            Praštil jsem sebou do pažitu a dalekohledem obhlížel situaci. Mýtina působila opuštěně. Tráva na ní nebyla ušlapaná a ptáci po okolních stromech řvali jako zjednaní. Kdyby tu byl někdo cizí, byli by jako pěny. Pokud by je ovšem Nataša nestvořila jako naprosté blby.

            Třeba jako panáčkující králíky, že…

            Zrovna jsem se ji na to chtěl zeptat, když se to stalo. Padesát metrů od nás se vytvořila  trhlina v časoprostoru.

            Trhliny vypadají jako když nožem bodnete do mistrovsky namalovaného obrazu. Obraz kolem díry je pořád stejný, jen se trochu ohne, rozchlípí. Nová je jen ta díra v něm.  Když bude obraz viset na zdi, bude temná jako duše havíře. Když ho opřete o okno, dírou k vám vytryskne světlo.

            Tady bylo najednou světla habaděj. Stejného, jako když se otevře brána.  Pak jsem v  trhlině zaregistroval první temné siluety. Měly lidské proporce. Dvě ruce, dvě nohy, hlava.

            Prásk! Zaznělo v tu chvíli vedle mě.

            Opravuji – dvě ruce, dvě nohy. Hlava se rozprskla jako přezrálý meloun.

            „Ty huso!“ zaječel Henryk v tu chvíli na Natašu.

            „Čto? Ta svoloč mi krade svět!“ zareagovala vztekle.

            Krade? Zarazil jsem se.

            Měla pravdu. A já tím pádem taky - fluktuace opravdu znamenají, že se k vám někdo dobývá. Jako když slyšíte, že se k vám někdo prokopává...

            Trhlina najednou vyplivla několik šokových výbušek a pak tucet maníků v neprůstřelných vestách a s MP-15 v rukou. Tváře jim kryly stažené vizory a  na zádech si každý nesl hranatý hrb  ukrývající mikropočítač. Byl to klasický, unijní vojenský model.

            Takže žádní emzáci. Jen obyčejní pozemšťani. Navíc oblečení stejně, jako ti maníci, co řádili na Trigonu…

            Zahájili jsme palbu.

            Kevlar naštěstí není všemocný. Jeho hlavní devízou je ochrana před palbou z krátkých  zbraní. Pro útočné pušky a samopaly s výkonnou municí není žádnou překážkou a navíc, neprůstřelná vesta je pořád jen vesta. Krk nekryje nic a obličej jen pletenina.  A nohy a ruce jsou na tom podobně.

            Před trhlinou okamžitě vypukla technoparty s houfem křepčících zakuklenců v hlavní roli.

            „Kryjte mě,“ zaječel jsem na ostatní a prosprintoval vzdálenost, jež mě dělila od trhliny. Na mýtině jsem málem uklouzl na něčem, co klidně mohla být střeva, ale udržel jsem rovnováhu a  hodil svůj poslední granát do trhliny.

            Spěšná zásilka opustila tuto realitu ve třetí vteřině poté, co jsem vytrhl závlačku. K jejímu vrácení odesílateli díky tomu nedošlo.

            Najednou se zablesklo a trhlina se zavřela.

            Svět se nezhroutil. To jen já. Radikální oprava díry v realitě mě v jediném okamžiku zbavila vědomí i snídaně.

-----XXXXX-----

            Tvůrcům  světů se nezdají sny. Asi to souvisí s tím, že všechny naše představy zhmotňujeme v reálu.

            Naše mozky jsou jiné, než mozky běžných lidí. Dokonce i než obdarovaných. Samozřejmě,  jde o teorii, protože žádného tvůrce na cétéčko nedostanete. Musí ale být jiné, protože když si lehneme do postele, tělo nám sice odpočívá, ale mozek ne.  Jsme totiž trvale spjati se svými výtvory. Možná z nich čerpáme energii a možná to dělají ony z nás. Přesně to ale nevím. Promiňte, tvůrce na teorie  moc neužije…

            Jenomže tentokrát jsem sen měl. Tak, jak bylo moje bezvědomí hluboké, tak byl živý.  A nešlo o žádné čištění mozku od nánosu prožitků, vzpomínek či myšlenek.

            Nešlo se z něj probudit, i když se mi nelíbil.

            A on se mi nelíbil...

            Bodejť by taky ano - byl z doby, kdy ještě žila Helena. Dívat se na ní mi působilo neskutečnou bolest.

            Sice netrpěla onou klasickou formou krásy, kterou potrápíte hladem a můžete z dotyčné udělat světoznámou modelku, ale měla v sobě něco, co vás zaujalo a už nepustilo. A přesně to se mi taky kdysi stalo...

            Uvědomoval jsem si, že jde o sen, ale stejně mi to k ničemu nebylo. Byl jsem prostě vržen proti své vůli do víru starých a zaprášených časů:

            Už nějakou dobu jsem nepřetržitě zíval. Nebyl jsem unavený, jen k smrti znuděný.

            Pořád jsem zíral na ten svitek a jeho latinsky psaný text  mi tančil před očima. Z poloviny jsem mu nerozuměl a z té druhé nechápal.

            Proč by pro nás měl být tak důležitý? Jeho autor si to myslel, ale úvod, kde to tak zaníceně tvrdil, byl to jediné, co jsem byl schopen pochopit.

            „Máš něco?“ zeptala se mě. Její hlas mě bodl do mozku jako dýka. Bože, možná jsem si s jejím odchodem uhnal nějakou duševní poruchu…

            Pokusil jsem se  zkoncentrovat a odfiltrovat její přítomnost. Je to jen sen a ona je… prostě jen statista, co se ve snu objeví a zase zmizí.

            „Ne,“ odpověděl jsem nakonec. „Vlastně ne. Pořád narážím na problém pojmu Prima porta. Brahe mu přikládá velký význam, ale nikde onu První bránu nevysvětluje.  Možná jde jen o filozofický pojem…“

            Pokrčila rameny. „Na dvoře císaře Rudolfa II. se přiživovala spousta podvodníků. Brahe splnil svoji historickou úlohu a kromě toho si chtěl i vydělat. Takových kryptosvitků se v té době objevily stovky… Zbav se toho. Je to jen další brak. Vědecký bulvár…“

            „Proč by se ho v tom případě staří tvůrci tolik snažili zničit?“

            Pokrčila rameny. „Třeba jde v podstatě o nějakou formu škodlivé literatury. Jako libri prohibiti, chápeš? Lidé si nemají co číst o branách. Mohli by moc přemýšlet a na něco nedej bože přijít…“

            Tehdy jsem s ní souhlasil a se studiem toho svitku přestal. Co jsem ale neudělal, bylo, že jsem ho zničil…

            Sen se změnil.

            Znovu jsem se díval na svitek. Byl to strašlivě nepříjemný pohled, protože byl  značně narudlý.  Narudlý a depresivní. Stejně jako všechno kolem.

            To znamenalo jediné - byl jsem zpátky v Očistci. V mém malém a veskrze soukromém. Sám jsem ho stvořil a jeho zákonitosti byly neúprosné. Úplně jsem na tuto epizodu z mého vlastního života zapomněl. Možná za to mohl Styx efekt, kterému jsem byl vystaven a nebo jsem tomu tehdy nepřikládal takovou váhu.

            A možná obojí…

            Bylo to v době, kdy Helena zemřela. Měl jsem toho plnou hlavu. Přesněji, nic jiného jsem už v hlavě neudržel.  Přišel jsem sem zapomenout a než se tak stalo, zbavil jsem se svých věcí. Prostě jsem je hned u brány zakopal. Jednou z nich byl i ten svitek.

            Viděl jsem sám sebe, jak rukama, až jsem si do krve zulámal nehty, vyhrabávám jámu dost hlubokou, aby skryla všechny mé poklady. Věci, které  souvisely s Helenou a jen pohled na ně mi působil nevýslovná muka i věci, bez nichž jsem si do té doby nedokázal představit své přežití.

            Když jsem do výkopu  uložil své věci, zahrnul jsem je načervenalou hlínou a rozhlédl se kolem sebe.  Věděl jsem, že za osm hodin zapomenu všechno z toho, na co se dívám. Přesto jsem neodolal tomu pohledu. Město, postapokalyptická Ostrava se přede mnou rozkládala v celé svém  ponuré kráse.  Stál jsem na vysoké haldě, hromadě staré strusky a hlušiny z dolů.

            Vzpomněl jsem si ještě na něco – když jsem ty věci zakopal, vyrazil jsem dolů do města. Než jsem tam došel, přepadla mě skupina Služebníků, kteří mi vše nepodstatné, s pečlivostí sobě vlastní ztloukli  a pak mě odvlekli do lágru, kde jsem ztratil paměť…

-----XXXXX-----

            „Probouzí se,“ zaslechl jsem ženský hlas.

            Pomalu jsem otevřel oči a pohlédl na jeho původce. Nataša, jak jinak…

            Kněžna-diva se na mě dívala se starostlivostí, kterou jsem v jejím pohledu neviděl už celé roky.

            Pomalu a opatrně jsem se posadil. Ignoroval jsem zvratky na předních dílech bundy i pocit naprostého odosobnění, který jsem prožíval. Bylo naprosto jasné, že šlo  jen o emanaci pocitů vyvěrajících z Očistce, ale nemohl jsem si pomoci.

            Naštěstí tu byl někdo, kdo si toho byl vědom – Henryk. Posadil se vedle mě a pak mi s úsměvem jednu vrazil.

            Před očima mi vybuchl ohňostroj jisker a zuby se mi srazily rychlostí dvou Šikanzenů. Hned poté jsem dostal druhou. Jiskry před očima se změnily v požár Amazonských pralesů.

            Zmocnil se mě neuvěřitelný vztek. Třetí facku jsem zastavil prostě tím, že jsem  ho chytil za ruku.

            „Dost!“ řekl jsem mu. „Nebo tě zkopu do krychle, ty starý parchante!“

            „No konečně,“ ucedil s pobavením. „Já tě umím zbavit té tvé záhrobní unylosti…“

            „Cigáro?“ zeptal jsem se ho.

            Zavrtěl hlavou. „Nekouříš a o sociální kontakt nestojíš,“ dodal ještě.         

            Měl pravdu. Pomalu jsem se posadil.

            Kolem nás byl Natašin construct. Les hustý tak akorát, osídlený super králíky, co neznají strach a vypasenými krocany, co je škoda nestřelit a neupéct. Bylo tu všechno tak neuvěřitelně happy, že mi to připadalo jako přetvářka…

             „Musím se vrátit,“ oznámil jsem jim.

            Henryk přikývnul. „Samozřejmě. Všichni se vrátíme. Do hradu, abychom se rozhodli co dál…“

            „Tak jsem to nemyslel,“ odvětil jsem nespokojeně. „Oni se vrátí. Už našli cestu, prokopali se. A když se to jejich počítačům povedlo jednou, povede se jim to i příště. Jenomže příště už nebudou žádné fluktuace, které by oznámily jejich příchod...

            Víte, proč se světy zhroutily? Proč se zhroutil Helenin svět i tvůj Versailles?“

            Nataša zavrtěla hlavou.

            „Provrtávali se do nich, ale jejich počítače to nezvládly. Možná to tehdy ještě neuměly. Teď už se ale žádné světy nehroutí. Co to znamená?“

            Rozchechtal jsem se. Jasně - hystericky. Ale, kdo by se mi divil, že?

            „Znamená to,“ pokračoval jsem, „že se to už naučili.“

            „Kurva!“ hlesl Henryk. Neprotestoval. Jen si ulevil. 

            „Je zbytečné přemítat, jestli sem ještě přijdou. Oni přijdou, tak jako přišli do Trigonu. Jsou to conquistadoři…“

            „Kam chceš jít? Na Zemi?“ zeptal se mě Henryk.

            „To bych docela brala,“ šeptla si pro sebe Gretchen. Nedivil jsem se jí. Na to, jaká to byla panenka, se docela držela. Cestovala v divočině, spala na chvojí, sbírala chrastí a vařila na něm. Dokonce vlastnoručně stáhla několik králíků. To se, co vím, v Deutsche mädchen bund neučí…

            „Ano, tam musíme, ale musím si ještě něco zařídit. Sám…“

            Henryk se podíval na mě a pak i na ostatní členy naší skupiny. „To vyřešíme, až se vrátíme. Budeme mít spoustu času na přemýšlení. Budeme muset mít…“